Tučňák žlutorohý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxTučňák žlutorohý
alternativní popis obrázku chybí
Tučňák žlutorohý (Eudyptes chrysolophus)
Stupeň ohrožení podle IUCN
Zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď tučňákovití (Spheniscidae)
Rod tučňák (Eudyptes)
Binomické jméno
Eudyptes chrysolophus
Brandt, 1837
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Eudyptes chrysolophus

Tučňák žlutorohý (Eudyptes chrysolophus) je druh tučňáka, který ze všech 6 druhů rodu Eudyptes obývá nejjižnější, tedy nejstudenější končiny.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hlavní hnízdiště se nacházejí v polárním klimatickém pásu na skalnatých plochách ostrovů: Jižní Georgie, Crozetovy ostrovy, Kergueleny, Heardův ostrov, McDonaldovy ostrovy, Ostrov prince Edwarda a Bouvetův ostrov. Další větší kolonie se nacházejí na ostrovech Jižní Shetlandy, Jižní Orkneje a dalších ostrovech u pobřeží jižního Chile. Hnízdí také přímo na Antarktickém poloostrově.[2]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jsou to středně velcí ptáci kteří stojící jsou vysocí asi 70 cm, váží 5 až 6 kg a rozpětí jejich ploutvovitých křídel bývá 70 cm. Při pohledu je mezi pohlavími minimum rozdílů, samec bývá obvykle o něco větší a mívá mohutnější zobák. Hlava a horní část těla, včetně ploutvovitých křídel na hřbetní straně, mají modročerné barvy, spodní partie jsou bílé. Velký červenohnědý zobák má u kořene růžovou kůži, oči jsou červené a nohy včetně prstů a plovacích blan růžové. Nejvýraznějším rysem je zlatožlutý hřebínek na středu čela sahající po temeno hlavy a visící dolů za oči. Na pevnině jsou poměrně krátkozrací, oči mají přizpůsobené k výbornému vidění ve vodě.

Potápějí se pod vodu na dobu průměrně 2 minut. Jejich stravou je téměř výhradně krill doplňovaný z 5 % drobnými hlavonožci. Potravu loví obvykle z hloubky 15 až 70 m. Velmi dobře se pohybují i po neschůdném skalnatém terénu.[2][3][4]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Na hnízdiště připlouvají nejdříve samci koncem října nebo počátkem listopadu a teprve později samice. Jakmile se dají půl roku oddělené páry dohromady, začnou s hnízděním. Se stavbou hnízda jsou rychle hotovi, je to jen mělký důlek vytvořený kruhovými pohyby břicha a hrabáním noh ohraničený několika kamínky a dřívky, případně vystlaný blátem. Hnízdiště bývají i na strmém terénu, často stovky metrů v kamenité suti, přesto jsou velmi přeplněná, 2 až 3 hnízda připadají na 1 m2, dochází často k sousedským sporům.

Námluvy, tokání, stavba hnízda a páření trvá asi 10 dnů. V celé kolonii jsou tyto činnosti synchronizovány, takže téměř všechny samice začnou počátkem listopadu snášet prvá vejce současně a za čtyři dny druhé. Je pozoruhodné, že prvá vejce dosahují přibližně jen 60 % velikosti vajec druhých. Prvé, menší vejce nebývá oplodněno, nebo je často během hnízdění odstraněno z hnízda. Pokud jsou vysezená obě, bývá jedno mládě menší. Většinou má pár jedno mládě.

Inkubace trvá asi 5 týdnů, během prvé třetiny zahřívají vejce oba rodiče, pak samec odejde na moře a samice zůstává sama, na poslední třetinu odejde do moře samice a vrátí se s potravou až se mláďata vylíhla. Samec další tři týdny mládě zahřívá a samice ráno odchází do moře a večer se vrací s potravou pro mládě, které zpočátku spotřebuje denně asi 200 g. Po třech týdnech mláďatům narůstá již hřejivější peří, opouštějí hnízda a shlukují se do skupin (školek), oba rodiče odcházejí a krmí, denně až 1 kg. Asi v 11 týdnech věku jim dorůstá definitivní peří, nemají pouze zlatožlutý hřebínek, a odcházejí sami do moře. Sexuální zralosti dosahují mladí samci v 6, samice v 5 létech.

Rodiče absolvují v moři třítýdenní výkrmnou kúru, pak se vrací zpět na pevninu a tam se během 25 dní přepeří. Následně odcházejí odděleně na moře, aby se opět cca za půl roku vrátili. Není mnoho údajů, kde se v té době pohybují.[2][3][4]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Podle červeného seznamu IUCN byla populace tučňáka žlutorohého zařazena do kategorie zranitelný druh. Přestože jeho současná populace dosahuje počtu 9 milionů párů a je vlastně ze všech druhů největší, za posledních 36 let se jeho stavy značně snížily.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.1. Dostupné online. [cit. 2017-06-11]
  2. a b c IPCWG: Eudyptes chrysolophus [online]. International Penguin Conservation Working Group, Punta Arenas, Chile, [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa: Tučňáci. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1984. 176 s. (česky)  
  4. a b QUICK, H. Animal Diversity Web: Eudyptula minor [online]. University of Michigan Museum of Zoology, [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. IUCN: Eudyptes chrysolophus [online]. The IUCN Red List of Threatened Spesies, rev. 03.01.2011, [cit. 2011-01-09]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]