Tučňák novozélandský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Tučňák novozélandský

Fiordland penguin (Mattern).jpg
Stupeň ohrožení podle IUCN
Status iucn3.1 VU cs.svg
zranitelný
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Řád: tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď: tučňákovití (Spheniscidae)
Rod: tučňák (Eudyptes)
Binomické jméno
Eudyptes pachyrhynchus
G. R. Gray, 1845
Rozšíření tučňáka novozélandského
Rozšíření tučňáka novozélandského
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňák novozélandský (Eudyptes pachyrhynchus) je zástupce čeledi tučňákovitých obývající Nový Zéland a Stewartovi ostrovy. Popsal ho v roce 1945 anglický zoolog George Robert Gray.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Dospělý mají modro-černá záda a bíle až krémové břicho. Horní část ploutví je černá s bílou spodinou. Mají krátký ale silný zobák červené až hnědé barvy. Oči jsou tmavě hnědé až červené. Podobně jako ostatní druhy z rodu Eudyptes mají nad očima zlato-žluté pruhy, které jsou na konci roztřepené. Samci bývají o něco větší než samice a mají také delší křídla nebo silnější zobák. Tyto parametry však nemusí byt vždy očima postřehnutelné. Od ostatních druhů jeho rodu je snadno rozeznatelný díky bělavým peřím pod očima

Mláďata nemají výrazné barvy. První opeření je tmavě černé až hnědé na zádech s bílým bříškem, které později chytá krémový nádech, nebo je zbarveno do béžové. Dospívající jsou během chovu po celou dobu od dospělých rozeznatelní a to především nezbarvenými nebo plně nedorostlými charakterními pruhy.

Dosahují výšky 47 - 60 cm a váhy 2,5 - 4,9 kg s ohledem na výkyvy v rozmnožování a pohlavní dimorfismus. 

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Stravovací návyky tučňáků novozélandských se liší v závislosti na lokalitě. Už při vzdálenosti 100 km od jiné kolonie můžeme zpozorovat jiné chování na úkor odlišných podmínek a tím i odlišného množství - např. na Stewartově ostrově uloví tučňák denně 160 g potravy, kdežto v zálivu Nového Zélandu až 345 g, tedy o polovinu více.

Živí se však zpravidla hlavonožci (z 85 %), korýši (z 13% a to především krilem) nebo malými rybami (z 2%) ve velikosti 5,2 až 8,2 cm.

Loví v mělkých vodách blízko hladiny ve vzdálenosti 9 - 16 km od pobřeží. 

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Tučňáky novozélandské nespatříme ve velkých a těsných koloniích za což nepochybně může i jejich nízký populační stav. Na pevnině jsou hnízda v úctivé vzdálenosti od ostatních a lze je spatřit i daleko od pobřeží v hustém lese. Zde je neohrožují žádní predátoři, protože jsou dobře ukryti pod korunami stromů, a ze země maskováni kořeny, kmeny nebo hustou vegetací.

Rozmnožování a chov[editovat | editovat zdroj]

V červnu se samec jako první dostaví k loňskému hnízdu a zanedlouho ho následuje i samice. Do poloviny července se oddávají milostným hrátkám a páření.

V červenci až srpnu snese samička dvé malá vejce s tím, že je to druhé patřičně větší (123 g) oproti prvému (105 g). Z většího vejce se také s větší pravděpodbností mládě vylíhne a úspěšné odchová. Inkubace trvá 30 - 36 dní s alternativním výkyvem 5 - 12 dnů. 

První týdny po vylíhnutí hlídají mláďata samci a samičky jim denně přináší potravu. Jakmile jsou mláďata příliš velká, aby se vešla mezi nohy rodičů, utvoří s ostatními malé školky nebo jsou sama schována v hnízdě. Tímto umožní rodičům lovit společně a síly tak podělit, jelikož má mládě vyšší nároky na přísun potravy. Krmení mláďat probíhá zásadně v hnízdě a pokud jsou mimo dosah, rodiče je zavedou zpátky, jinak nažrat nedostanou.

Zhruba po deseti týdnech ztrácí mláďata dětský šat a jsou plně odhodlána brázdit moře. Vrátí se asi po 5 - 6 letech, kdy budou pohlavně vyzrálý.

Dospělý pobudou dva měsíce na moři a v únoru až březnu se vrátí přepelichat.

Od března do června se kolonie nachází mimo hnízdiště daleko na moři, kde se skupiny o 10 - 15 tučňácích společně vykrmují a připravují na další hnízdění.

Přirození predátoři[editovat | editovat zdroj]

Největší hrozbu představuje chřástal weka (Gallirallus australis) živící se vejci tučňáků. Jako nelétavec se dobře orientuje v porostech a ne-zřídka navštíví jejich hnízda. Dále je ohrožují kuny, krysy, fretky, lasice, psi či divoké kočky, jenž mají spadeno nejen na vejce a mláďata.

V případě, že je pár zahnízděn blíže k pobřeží, nevyhnou se útokům racků.

Na moři se stávají oběťmi žraloků, tuleňů a lachtanů. 

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Populace[editovat | editovat zdroj]

Předpokládá se, že od osmdesátých let 20. století jeho populace klesla o 33 %. Roku 1997 bylo napočítáni 5.000 až 6.000 dospělých jedinců, přičemž je trend stále klesající. Kvůli nízké populaci je klasifikován jako zranitelný druh.

Faktory[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší hrozbu představuje nová zvířena, která se usadila a množí (psi, kočky, lasice, fretky, weky). Během rozmnožování a línání korigují jejich úmrtnost až z 38%. Mořské odchylky mohou způsobit podstatné změny v hojnosti kořisti a budoucnost spojená s klimatickými výkyvy, může mít rovněž negativní dopad.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.iucnredlist.org/
  2. http://www.pinguins.info
  3. http://www.pinguine.net/
  4. http://www.penguinsworld.cz

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Tučňák novozélandský ve Wikimedia Commons