Tučňák novozélandský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxTučňák novozélandský
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Řád tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď tučňákovití (Spheniscidae)
Rod tučňák (Eudyptes)
Binomické jméno
Eudyptes pachyrhynchus
G. R. Gray, 1845
Rozšíření tučňáka novozélandského
Rozšíření tučňáka novozélandského
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňák novozélandský (Eudyptes pachyrhynchus) je zástupce čeledi tučňákovitých obývající Nový Zéland a Stewartův ostrov. Popsal ho v roce 1945 anglický zoolog George Robert Gray.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Tučňák novozélandský tvoří společně s tučňákem chocholatým a tučňákem snárským tzv. superdruh.

Jeho druhové jméno je odvozeno ze starořeckého slova παχυ (pachy) – „tlustý“, a ρύγχος (rhynchus) – „zobák“. Rodové jméno Eudyptes, je pak odvozeno z řeckého slova ευ (eu) – „dobrý“, a δύτης (dyptes) – „potápěč“.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Dospělý tučňák novozélandský má modro-černá záda a bíle až krémové břicho. Horní část ploutví je černá s bílou spodinou. Má krátký ale silný zobák červené až hnědé barvy. Oči jsou tmavě hnědé až červené. Podobně jako ostatní druhy tučňáků z rodu Eudyptes, má nad očima zlato-žluté pruhy, které jsou na konci roztřepené. Samci bývají o něco větší než samice a mají také delší křídla nebo silnější zobák. Tyto parametry však nemusí byt vždy očima postřehnutelné. Od ostatních druhů jeho rodu je snadněji rozeznatelný, kvůli bělavým peřím pod očima.

Mláďata nemají výrazné barvy. První opeření je tmavě černé až hnědé na zádech s bílým bříškem, které později chytá krémový nádech, nebo je zbarveno do béžové. Dospívající jsou během chovu po celou dobu od dospělých rozeznatelní a to především nezbarvenými nebo plně nedorostlými charakterními chocholy.

Dosahují výšky 47–60 cm a váhy 2–5 kg s ohledem na výkyvy v rozmnožování, výměnu peří a pohlavní dimorfismus

Potrava a způsob lovu[editovat | editovat zdroj]

Stravovací návyky tučňáků novozélandských se liší v závislosti na lokalitě. Už při vzdálenosti 100 km od jiné kolonie můžeme zpozorovat jiné chování na úkor odlišných podmínek a tím i odlišného množství – např. na Stewartově ostrově uloví tučňák denně 160 g potravy, kdežto v zálivu Nového Zélandu až 345 g, tedy o polovinu více.

Živí se však zpravidla hlavonožci (z 85 %), korýši (z 13 % a to především krilem) nebo malými rybami (z 2 %) ve velikosti 5,2 až 8,2 cm. Loví v mělkých vodách blízko hladiny ve vzdálenosti asi 9–16 km od pobřeží. 

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Tučňák novozélandský stráví až 75% života na moři. V období rozmnožování jej nespatříme ve velkých a těsných koloniích, za což nepochybně může i jeho nízký populační stav. Na pevnině se hnízda nacházejí v úctivé vzdálenosti od sousedních ptáků, a lze je spatřit i daleko ve vnitrozemí v hustém lese. Zde ho neohrožují žádní predátoři, protože je dobře ukryt pod korunami stromů, a ze země maskován kořeny, kmeny nebo hustou vegetací.

Rozmnožování a chov mláďat[editovat | editovat zdroj]

V červnu až červenci se samec jako první dostaví k loňskému hnízdu a zanedlouho ho následuje i samice. Zpravidla do poloviny července se oddávají námluvám a páření.

V červenci až srpnu snese samička dvě malé vejce s tím rozdílem, že je druhé (123 g) oproti prvému (105 g) patřičně větší. Z většího vejce se také s větší pravděpodobností mládě vylíhne a úspěšné odchová. Inkubace trvá 30–36 dní s alternativním výkyvem 5–12 dnů. 

První týdny po vylíhnutí hlídají mláďata samci a samičky jim denně přináší potravu. Jakmile jsou mláďata příliš velká, aby se vešla mezi nohy rodičů, utvoří s ostatními malé školky nebo jsou sama schována v hnízdě. Tímto umožní rodičům lovit společně a síly tak podělit, jelikož má mládě vyšší nároky na přísun potravy. Krmení mláďat probíhá zásadně v hnízdě a pokud jsou mimo dosah, rodiče je zavedou zpátky, jinak nažrat nedostanou.

Zhruba po deseti týdnech ztrácí mláďata dětský šat a jsou plně odhodlána brázdit moře. Vrátí se asi po 5–6 letech, kdy budou pohlavně vyzrálý.

Dospělý pobudou dva měsíce na moři a v únoru až březnu se vrátí přepelichat.

Od března do června se kolonie nachází mimo hnízdiště daleko na moři, kde se skupiny o 10 - 15 tučňácích společně vykrmují a připravují na další hnízdění.

Přirození predátoři[editovat | editovat zdroj]

Největší hrozbu představuje chřástal weka (Gallirallus australis) živící se vejci tučňáků. Jako nelétavý pták se dobře orientuje v porostech a tak často navštěvuje jejich hnízda. Dále je ohrožují především invazivní druhy živočichů, jako třeba kuny, krysy, fretky, lasice, psi či divoké kočky, jenž mají spadeno nejen na vejce a mláďata, ale i na dospělé.

V případě, že je pár zahnízděn blíže k pobřeží, nevyhnou se útokům racků.

Na moři se stávají oběťmi žraloků, tuleňů nebo lachtanů, a častou jsou smrtelně zraněni i od větších dravých ryb.

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Populace[editovat | editovat zdroj]

V přírodě se rozmnožuje asi 5 000 až 7 000 dospělých jedinců, přičemž populace klesá. Kvůli nízké populaci a nevelké rozloze výskytu, je tučňák novozélandský klasifikován jako zranitelný.

Faktory[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší hrozbu představují invazivní živočichové, jež na ostrovy člověk zavlekl, a ty se usadily a množí (zatoulaní psi, kočky, lasice, fretky, weky). Během rozmnožování a línání korigují tito novodobý predátoři jejich úmrtnost až z 38 procent. Samotný člověk je rovněž škůdcem, poněvadž ničí těmto tučňákům životní prostředí, a to neustávajícím osídlováním a omezováním prostoru. Případné mořské odchylky mohou způsobit podstatné změny v hojnosti kořisti, a budoucnost spojená s klimatickými výkyvy, může mít rovněž negativní dopad.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-23]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]