Tučňák žlutooký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxTučňák žlutooký
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
Ohrožený druh
ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída ptáci (Aves)
Řád tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď tučňákovití (Spheniscidae)
Rod tučňák (Megadyptes)
Binomické jméno
Megadyptes antipodes
(Hombron & Jacquinot, 1841)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes) je jediný žijící druh svého rodu. Obývá pouze jihovýchodní část Nového Zélandu a přilehlé poloostrovy a ostrovy.

Dosahuje výšky 56–79 cm a váží 3,6–8,9 kg. Na hlavě má světle žlutý pás, který se táhne od jednoho oka přes zadní část hlavy, až k druhému oku na druhé straně hlavy. Duhovky jsou oranžovo-žluté. Podle této kresby na hlavě a také podle zbarvení duhovek je pojmenován – žlutooký.

Podobně, jako většina ostatních tučňáků, je převážně rybožravý. K hnízdění si vybírá strmé svahy u pobřeží, porostlé hustou vegetací. Převážně monogamní páry hnízdí samostatně nebo ve velmi malých koloniích. Samice snáší obvykle dvě vejce do vyhloubené nory, nebo jen upravené prohlubně. Inkubační doba trvá 39–51 dnů a dělí se o ni obě pohlaví. Mláďata se líhnou téměř současně, a prvních 21–25 dnů jsou nepřetržitě rodiči střeženi. Posléze se osamostatní, a buďto se ukrývají v hnízdech, nebo utváří skupinky o třech až sedmi vrstevnících. Jsou plně opeřena zhruba ve věku tří měsíců, a kolonii opouští. Pohlavně vyzrálý jsou ve 2–4 letech.

Tučňák žlutooký se řadí mez velmi vzácné a ohrožené druhy ptáků. Nejenom kvůli velmi nízké a kolísavé populaci, ale také kvůli malé rozloze výskytu a nevelkého počtu kolonií. Jakákoli mimořádná událost může ohrozit jeho budoucnost v přirozeném prostředí. V přírodě se vyskytuje už jen necelých 4000 ptáků.

Nomenklatura[editovat | editovat zdroj]

Tučňák žlutooký je jediný žijící druh z rodu Megadyptes. Druhý druh z tohoto rodu - Megadyptes waitaha, který byl objeven v listopadu 2008, vyhynul již někdy mezi lety 1250–1500 n. l.[2] Za vyhynutí tohoto druhu může s největší pravděpodobností lovecká aktivita a mohutné odlesňování, když ostrov asi od roku 1250 obývali průzkumníci z Polynésie. Kdysi si tito tučňáci přirozeně konkurovali, ale vymizení druhu způsobilo, že tučňák žlutooký kolonizoval další ostrovy.[3]

První zmínka o tomto druhu pochází z roku 1841, od slavných mořeplavců a přírodovědců, jimiž jsou Jacques Bernard Hombron a Honoré Jacquinot.[4]

Dříve se myslelo, že je tučňák žlutooký blízký příbuzný tučňáka nejmenšího (Eudyptula minor). Molekulární výzkum ale ukázal, že je blízce příbuzný tučňákům z rodu Eudyptes, od kterého se podle mitochondriální a jaderné DNA oddělil asi před 15 miliony lety.[5]

U tučňáka žlutookého nebyly zjištěny žádné poddruhy, a jedná se o monotypický taxon.[4]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Tučňák žlutooký obývá jihovýchodní část Nového Zélandu a přilehlé poloostrovy a ostrovy - převážně poolostrov Otago, Stewartův ostrov, Aucklandovy ostrovy a Campbellovy ostrovy.[6]

Kolonie se nacházejí na svazích blízko pobřeží, v místech s hustou vegetací. Některé sahají až k pobřežním lesům, a jsou skutečně dobře ukryty.[7] V mimo hnízdním období obvykle nemigruje daleko a zdržuje se ve vodách poblíž svých hnízdišť. Většina nedospělých (do 4 let věku) však chovné oblasti opouštějí, ale neexistují údaje o jejich přesném výskytu.[6] Předpokládá se však, že táhnou na sever.[8]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Hlava tučňáka žlutookého
Detail hlavy tučňáka žlutookého

Patří mezi větší druhy tučňáků. Dosahuje výšky 56–79 cm (průměrně 70 cm), přičemž samci bývají o něco vyšší než samice.[9] Váží kolem 3,6–8,9 kg.[9] Váhá kolísá v závislosti na ročním období a na činnosti, kterou vykonávají. V období rozmnožování pečují o mláďata a střídavě hladoví. Avšak mnohem více hladoví při přepeřování. Těsně před přepeřením dosahují hmotnosti nejvyšší, po přepeření naopak nejnižší až kritické.[8]

Tučňák žlutooký se do značné míry liší od ostatních druhů, a nelze si jej splést. Odlišný je i jeho hlasový projev, který vydává. Hlas má povětšinou tichý, avšak při dvoření se samici, ovládá několik hlasitých zvuků, včetně trylkování, ostrých pronikavých výkřiků a vrčení. Kontaktní volání se projevuje dvěma pronikavými, dvojslabičnými tóny.[6][9]

Na hlavě má světle žlutý pás, který se táhne od jednoho oka přes zadní část hlavy, až k druhého oku na druhé straně hlavy. Duhovky jsou oranžovo-žluté. Nejen v češtině, je podle této kresby na hlavě a také podle zbarvení očí pojmenován (žlutooký). Mláďata jsou zprvu šedo-hnědá, a v konečné fázi opeření olivově šedá. Nedospělý – pohlavně nevyzrálý – jedinec se liší především neúplným, nebo nejasně zbarveným páskem na hlavě, a plně se vybarví až ve stáří 15–18 měsíců.[8]

V přírodě se tučňák žlutooký dožil až 23 let.[9] Dožívá se ale zpravidla nižšího věku; 10–12 let, nebo dokonce jen 6–7 let.[7] Samec se dožívá vyššího věku než samice.[7][9]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Potrava a lov[editovat | editovat zdroj]

Tučňák žlutooký je především rybožravý.[9] Svou kořist loví stylem pronásledovaného potápění. Obvykle se pohybuje v hloubkách od 20 do 60 metrů, v blízkosti mořského dna, kde se nachází různé druhy tresek a šprotů.[10] V případě potřeby se umí potopit i do hloubky přesahující 100 metrů, pakliže se mořské dno nachází hlouběji.[8] Za potravou míří za rozbřesku, a na břeh se vrací při setmění. Během rozmnožování se ke svým mláďatům vrací zpravidla denně. Pokud je ale hojnost potravy mizivá, může vzniknout dvou až tří denní prodleva. Od pobřeží se nevzdaluje na více jak 20 km.[9][8]

Predátoři[editovat | editovat zdroj]

Mezi hlavní predátory tučňáka žlutookého patří invazivní druhy, a to především lasice a divoké kočky domací.[6][9] Přesto, že jsou hnízda tučňáků dobře skryta, pro takové predátory není problém svou kořist najít, a převážně mláďata usmrtit. Na moři je tučňák žlutooký potravou pro barakudy[6][8], které do značné míry ovlivňují jeho přeživší populaci. Loví nejspíš mladé nezkušené jedince, nebo je minimálně smrtelně poraní. Na Campbellově ostrově je také ohrožován lachtany novozélandskými, se kterými je v období hnízdění v těsném kontaktu.[9]

Rozmnožování a chov mláďat[editovat | editovat zdroj]

Tučňák žlutooký na pobřeží
Tučňák žlutooký s oblibou hnízdí v husté a vysoké vegetaci, jako jediný z tučňáků

Rozmnožovací aktivity začínají v srpnu, a jsou ukončeny v únoru až v březnu. Tučňák žlutooký je zpravidla monogamní, a pár se rozpadne pouze tehdy, pokud jeden z partnerů zahyne. Mladší a nezkušení jedinci mohou ale tuto pravidelnou bilanci narušit.

Páry hnízdí samostatně nebo ve velmi malých koloniích. K hnízdění si vybírají strmé svahy u pobřeží, které jsou porostlé vysokou trávou či křovím (takovému biotopu se nepřizpůsobil žádný jiný druh tučňáka). Hnízda se nacházejí nejdále v okruhu 250 metrů od pobřeží, ale bylo nalezeno hnízdo ležící až jeden kilometr ve vnitrozemí.[10] Protože jsou jednotlivá hnízda dostatečně vzdáleny od ostatních, nechová se samec při hnízdění nikterak agresivně. Jedině z počátku rozmnožování, než samice snese vejce, se při hájení svého území vykazuje teritoriálním chováním. Pakliže dojde ke konfrontaci se sokem, zaujme obranný postoj, při kterém natáhne krk a vysune hlavu se zobákem do popředí – jako když rytíř tasí meč. Jiným postojem zase upozorňuje soka neustálým otáčením hlavy zleva doprava, přičemž okem sleduje jeho pohyb. Peří se při takovém vzrušení načechrává, a to především na vrchu jeho hlavy. Dojde-li k útoku, ohání se svým silným zobákem a pomáhá si také křídly. Poté, co samice vejce snese, soustředí se pár výhradně na jejich péči.[7][8][9]

Tučňáci žlutoocí a mládě
Pár tučňáka žlutookého s potomkem

Samice snáší obvykle dvě vejce do vyhloubené nory, nebo jen upravené prohlubně. Mladší, asi dvouleté samice snáší pouze jedno vejce, které je často neplodné. Samice tříleté a starší snáší jediné vejce už pouze v jednom ze sta případů. Rozestup mezi dvěma snesenými vejci je tří až pětidenní. Vejce váží 133–138 gramů, a jsou obě podobně velká. Tvarem jsou oválná, a skořápka má hladký a matný povrch. Krátce po snesení jsou namodralá nebo nazelenalá, ale v průběhu příštích 24 až 36 hodin zbělají. Inkubační doba trvá 39–51, ale plnohodnotně sedět začnou až po snesení druhého vejce. Pár se při sezení střídá zhruba každý druhý den, a tak hladoví velmi krátce.[7][8][9]

Mláďata se líhnou téměř současně. Po vylíhnutí jsou slepá a váží zhruba 108 gramů. Prvních 21–25 dnů je alespoň jeden z rodičů s mláďaty nepřetržitě. Posléze osamocená mláďata se buďto ukrývají v hnízdech, nebo utváří skupinky o třech až sedmi vrstevnících. Většina mláďat se nepohybuje dále než 10 metrů od hnízda, a jen malé procento se jich odváží prozkoumat okolí. Rodiče se vrací v odpoledních hodinách anebo v podvečer, a mladé nakrmí. Pokud je potravy dostatek, může i jen jeden z rodičů potomky vychovat. V případě úmrtí jednoho z páru tak není osud mláďat zpečetěn, jakož bývá pravidlem u jiných druhů tučňáků. V opačném případě, je-li potravy nedostatek, mláďata rostou pomalu a dosahují malých hmotností. Zpravidla tak uhynou ještě před posledním opeřením, kdy už by se jinak mohla sama nakrmit v moři. Mláďata jsou plně opeřena zhruba ve věku tří měsíců (60–120 dnů), a plně samostatná kolonii opustí. Pohlavně vyzrálá jsou ve 2–4 letech. Dospělý línají jednou ročně, zpravidla v únoru až březnu. V tomto až čtyř týdenním období nemohou lovit potravu a jsou velmi zranitelní.[7][8][9]

Populace a ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Tučňáka žlutookého postihuje řada chorob i neznámého původu. Na Novém Zélandě zahynula v roce 1986 a 1990 polovina místních chovných párů kvůli nespecifikované nemoci. Roku 2004 uhynulo 50-60 % mláďat na poloostrově Otago. Onemocnění bylo spojeno s infekcí Corynebacterium, který u lidí způsobuje záškrt. Nedávno byl popsán jako diphtheritic stomatitis. Zdá se však, že jednalo jen o sekundární infekci, ale primární patogen zůstává neznámý. Podobný problém postihl i populaci na Stewartových ostrovech. Z neznámé příčiny zahynulo také 60–70 dospělých tučňáků v roce 2013.[11][12]

Asi největší hrozbu pro tohoto ptáka představuje invazivní (nepůvodní) druh živočichů, které na ostrovy Nového Zélandu člověk zavlekl (zatoulaní psi a kočky, lasice apod.). Zabíjejí jak dospělé, tak i mláďata. Dále to jsou rozsáhlé útoky barakud, které jim způsobují převážně smrtelná poranění.[6][12] Nebezpečný je rovněž nekorigovaný rybolov – bývá lapen v rybářských sítích, ale hlavně takové zásahy ovlivňují hojnost potravy. Podle některých expertů se ale především oteplují oceány, a právě z tohoto důvodu potravní zdroje z velké části mizí.[12] Znepokojující je také cestovní ruch, kvůli kterému je narušován obvyklý klid a prostor při hnízdění. Tučňák žlutooký jako ikonické zvíře Nového Zélandu láká mnoho turistů.[12] V neposlední řadě člověk ústavičně ničí pobřežní lesy, které následně osídluje, a tak dochází k narušování jeho biotopu.[9]

Tučňák žlutooký se řadí mezi velmi vzácné a ohrožené druhy ptáků. Nejenom kvůli velmi nízké a kolísavé populaci, ale také kvůli malé rozloze výskytu a nevelkého počtu kolonií. Jakákoli mimořádná událost může mít výrazný dopad na tento druh. V přírodě přežívá už jen necelých 4000 ptáků.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yellow-eyed Penguin na anglické Wikipedii.

  1. Červený seznam IUCN 2017.1. Dostupné online. [cit. 2017-06-11]
  2. BOESSENKOOL, Sanne; AUSTIN, Jeremy J.; WORTHY, Trevor H.. Relict or colonizer? Extinction and range expansion of penguins in southern New Zealand. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 2009-03-07, roč. 276, čís. 1658, s. 815–821. PMID: 19019791 PMCID: PMC2664357. Dostupné online [cit. 2017-06-23]. ISSN 0962-8452. DOI:10.1098/rspb.2008.1246. PMID 19019791.  
  3. Nový druh vyhynulého tučňáka. Český rozhlas Leonardo. . Dostupné online [cit. 2017-06-23]. (česky) 
  4. a b ONDŘEJ, Zicha;. BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online].  [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.  (česky) 
  5. BAKER, Allan J; PEREIRA, Sergio Luiz; HADDRATH, Oliver P. Multiple gene evidence for expansion of extant penguins out of Antarctica due to global cooling. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 2006-01-07, roč. 273, čís. 1582, s. 11–17. PMID: 16519228 PMCID: PMC1560011. Dostupné online [cit. 2017-06-23]. ISSN 0962-8452. DOI:10.1098/rspb.2005.3260. PMID 16519228.  
  6. a b c d e f g Megadyptes antipodes (Yellow-eyed Penguin). www.iucnredlist.org [online].  [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.  
  7. a b c d e f VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa 10. Tučňáci. Praha. vyd. [s.l.] : 1984. ISBN 07-025-84. S. 70, 71.  
  8. a b c d e f g h i Gelbaugenpinguin | Pinguine.net. www.pinguine.net [online].  [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.  (německy) 
  9. a b c d e f g h i j k l m Megadyptes antipodes (yellow-eyed penguin). Animal Diversity Web [online].  [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.  (anglicky) 
  10. a b Penguins: Yellow-eyed Penguins - Megadyptes antipodes. www.penguins.cl [online].  [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.  
  11. Mystery illness strikes penguins. Stuff.co.nz. 2009-01-01. Dostupné online [cit. 2017-06-23]. (English) 
  12. a b c d TELEVIZE, Česká. Žlutookým tučňákům z Nového Zélandu hrozí vyhynutí. Vědci neví proč. ČT24. . Dostupné online [cit. 2017-06-23]. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa 10. Tučňáci. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1984. ISBN 07-025-84. S. 70, 71

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]