Tučňák patagonský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Tučňák patagonský

alternativní popis obrázku chybí
Tučňák patagonský
Stupeň ohrožení podle IUCN
Málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: plavci (Neognathae)
Řád: tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď: tučňákovití (Spheniscidae)
Rod: tučňák (Aptenodytes)
Binomické jméno
Aptenodytes patagonicus
Miller, 1778
Rozšíření tučňáka patagonského
Rozšíření tučňáka patagonského
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus) je po tučňáku císařském druhým největším tučňákem a zároveň představují jediné dva zástupce rodu Aptenodytes. Kromě jejich pestrého zbarvení jsou specifičtí i tím, že snášejí vždy jen jedno velké vejce a vychovávají tak za sezónu jediné mládě.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí až v několikatisícových koloniích (o 9 000 až 39 000 jedincích) na subantarktických ostrovech Marion, Crozetových, Kerguelenových, Macquariově, Heardově, Falklandách, Jižní Georgii a Jižních Sandwichových ostrovech. Menší kolonii můžeme zpozorovat i na Bouvetově ostrově.

Mimo hnízdní období se toulají až k Antarktidě, Austrálii, Novému Zélandu či k Jižní Africe nebo Jižní Americe.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jejich záda jsou modravě šedá a kromě hlavy je přední část žlutavá nebo bílá. Přední a zadní část těla je dělena úzkým černým pruhem podél těla. Na krku a hrudi mají zlatožluté skvrny, které slouží v námluvách k upoutání samic. Vnitřní část křídel je bílá. Náběžné hrany jsou široce ohraničené černo-modrou barvou, stejně jako jejich špička. Duhovka je tmavě hnědá a víčka jsou neopeřená a zbarvena do šeda. Po stranách jinak černého štíhlého zobáku mají purpurové nebo fialové skvrny, které se táhnou téměř celou spodní částí.

Dosahují výšky 85 - 95 cm a samci bývají vyšší než samice - mívají i větší zobák nebo křídla. Jejich hmotnost se liší v závislosti na ročním období. Pokud nehladoví, mohou dosáhnout váhy 15 až 21 kg - obvyklá váha samice se pohybuje mezi 9,3 až 12,8 kg a váha samce mezi 14,1 až 17,3 kg. Průměrná hmotnost dospělého je pak 11,8 kg.

Mláďata jsou zprvu čokoládově hnědá a od dospělých se i v definitivním šatu liší bledostí skvrn nebo peřím do sytě černa. Pohlavně vyzrálí jsou ve 3 - 5 letech.

V zajetí se tučňák patagonský dožil až 26 let.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Během léta se živí převážně rybami druhu Electronica carlsbergi, Krefftichthys andressoni či Notothenia rossi. V zimě pak vyhledávají výhradně krakatice, především krakatici Kondakovu (Kondakovia longimana), jenž mají výživnější hodnoty.

Jiní se živí až z 90% olihněmi druhu Psychroteutis glacialis nebo Maritala hydaddesi. Z toho vyplývá, že se potrava tučňáků patagonských liší dostupností nebo potřebou. 

Kořist mívá rozměry 2 - 18 cm. Během rozmnožování loví ve vzdálenosti až 180 km od hnízdiště. Dosahují rychlosti 8,7 - 12 km/h a ponořují se do hloubek 1 - 322 metrů (průměrně do 25 metrů). Pod vodou vydrží asi 6 - 10 minut a ponořování je uskutečňováno i 150 krát za sebou.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Kolonie tučňáků patagonských
Aptenodytes patagonicus

Tučňák patagonský (ani tučňák císařský) si na rozdíl od ostatních druhů nestaví hnízda. Hnízdí v období antarktického léta (tzn. od našeho listopadu do dubna). Při námluvách lákají samci samici troubením se zdviženu hlavou. Pokud ta má zájem, následuje ho, zatímco samec kývá hlavou ze strany na stranu.

Na výchově mláděte se účastní oba rodiče. Ihned poté, co snese samice jediné velké vejce o váze zhruba 310 g, si jej samec překutálí na nohy, čímž jej izoluje od chladné země, a překryje jej kožním záhybem, který nemá v místě kontaktu s vejcem peří, aby dodával potřebné teplo. V sezení na vejci se oba rodiče střídají zhruba v pětidenních intervalech. Mládě se líhne po 52 až 55 dnech.

Rodiče se střídají i v krmení mláděte. Mládě do konce dubna přepelichá do druhého prachového peří a přibere na hmotnost kolem 11 kg. V té době dochází k nástupu zimy, snížení množství potravy v moři a odchodu rodičů z hnízdní kolonie.

Školky[editovat | editovat zdroj]

Mláďata se proto sdružují do tzv. školek, kde jejich těsný kontakt zmenšuje výdej tepla. V tomto období je rodiče krmí jen každý druhý až třetí týden. Mláďata proto zhubnou na přibližně 2/3 původní hmotnosti. V říjnu dochází k opětovnému zvýšení množství potravy a rodiče proto přicházejí podstatně častěji. V průběhu prosince je prachové peří mláďat nahrazeno normálním a mláďata se vydávají samostatně lovit na moře. Vývoj mláďat trvá déle než u tučňáků císařských a tak vychová jen dvě mláďata za tři roky.

Přirození predátoři[editovat | editovat zdroj]

Na mořském působení je ohrožuje především tuleň leopardí, kosatka dravá nebo lachtani. Na souši se na mláďatech přiživují převážně buřňáci a racci, kteří využívají těžkého období pro mláďata v nástupu zimy, kdy jsou příliš slabá a snadná k uštvání.

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Populace[editovat | editovat zdroj]

Není dostatečně známa. Kolem roku 2002 bylo napočítáno 2,23 miliónů párů a patrně se tento počet do dnes výrazně neliší.

IUCN (červený seznam ohrožených druhů) uvádí, že je tučňák patagonský neohrožený na základě těchto kritérií:

  1. zeměpisný rozsah je větší než 20.000 kilometrů čtverečních
  2. populace přesahuje nad 10.000 jedinců
  3. populace roste

Faktory[editovat | editovat zdroj]

Neexistují žádné vyšší hrozby pro tento druh. V budoucnosti může život těchto tučňáků narušit kupříkladu světem známe globální oteplování, o jehož skutečném dopadu a rozsahu můžeme stále jen polemizovat. Pro tučňáky patagonské je hrozbou jejich samotné rozmnožování a četnost úmrtí mláďat, která nepřežijí zimu, je odhadována na 50%. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Literatura - Mykiska, Martin, Byl jsem rok v Antarktidě, Martin Mykiska, 2001
  2. Literatura - Veselovský, Zdeněk, Tučňáci, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1984
  3. http://www.iucnredlist.org/ (anglicky)
  4. http://www.pinguine.net/ (německy)
  5. http://webcache.googleusercontent.com Diplomová práce 2012, Soňa Šnáblová (česky)
  6. http://8animaldiversity.org (anglicky)
  7. http://www.penguinsworld.cz (česky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. IUCN Red List 2015.4. 29. listopadu 2015. Dostupné online.