Tučňák patagonský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxTučňák patagonský
alternativní popis obrázku chybí
Tučňák patagonský
Stupeň ohrožení podle IUCN
Málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď tučňákovití (Spheniscidae)
Rod tučňák (Aptenodytes)
Binomické jméno
Aptenodytes patagonicus
John Frederick Miller, 1778
Rozšíření tučňáka patagonského
Rozšíření tučňáka patagonského
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus) je po tučňáku císařském druhým největším tučňákem a zároveň představují jediné dva zástupce rodu Aptenodytes. Kromě jejich pestrého zbarvení jsou specifičtí i tím, že snášejí jen jedno velké vejce a vychovávají tak jediné mládě za jednu chovnou sezónu.

Tučňák patagonský je vysoký 85–95 cm a pokud nehladoví, váží až 15–21 kg. Samice bývá nižší než samec a stejně tak i méně váží. Živí se především malými rybami a hlavonožci, ale součástí jeho jídelníčku je i kril a jiní korýši. Svou kořist loví ve více než 100 metrových hloubkách, přičemž se v případě potřeby dokáže ponořit do hloubky více než 300 metrů.

Má neobvykle dlouhý chovný cyklus trvající 14–16 měsíců, a tak vychová za každé tři roky pouze dva potomky. Svého partnera mění prakticky po celý život a páry uzavírá převážně pro konkrétním období hnízdění. Hnízdit začíná v období antarktického léta, tedy v září až listopadu. Mládě se líhne po 52–56 dnech inkubace. Prvních 30-40 dnů je rodiči nepřetržitě střeženo, ale v nástupu zimy je opuštěné a utváří s vrstevníky tzv. školky. Rodiče je krmí v dlouhých intervalech a mláďata tak hladoví a ztrácí na váze. V říjnu dochází k opětovnému zvýšení množství potravy a jsou rodiči krmeni podstatně častěji. V prosinci jsou mláďata plně opeřena a vydají se samostatně lovit na moře. Schopni reprodukce jsou asi ve 3–5 letech.

Tučňák patagonský hnízdí především na subantarktických ostrovech v regionu Antarktické konvergence.

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1911 jsou obecně uznávány poddruhy tučňáka patagonského, a to podle údajné genetické odlišnosti, z někdejšího výzkumu ornitologa Williama Mathewse [2] ;

Poddruhy se mohou nepatrně lišit výškou těla, nebo v rozměrech končetin či zobáku.[2] Na první pohled jsou ale prakticky totožní.[6]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Tučňák patagonský hnízdí v několikatisícových koloniích především na subantarktických ostrovech, v oblasti Antarktické konvergence;

Mimo hnízdní období se toulají až k Antarktidě, Austrálii, Novému Zélandu či k Jižní Africe nebo Jižní Americe.[7]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Detail hlavy tučňáka patagonského
Detail hlavy tučňáka patagonského, prostě hnízdícho na travnaté louce Falklandských ostrovů

Tučňák patagonský je vysoký 85–95 cm, přičemž samice bývá nižší než samec – mívají i menší či užší zobák nebo křídla.[6] Váha tučňáka patagonského je proměnlivá v závislosti na ročním období; pokud nehladoví, dosahuje váhy 15 až 21 kg[6][8], přičemž obvyklá váha samice se pohybuje mezi 9,3 až 12,8 kg, a váha samce mezi 14,1 až 18 kg. Průměrná hmotnost dospělého je pak 11,8 kg.[6]

Dospělý tučňák patagonský má modravě šedá záda, a kromě hlavy je přední část žlutavá nebo bílá. Přední část těla je od zadní částí těla podélně dělena úzkým černým pruhem. Na krku a hrudi má zlatožluté skvrny, které slouží při námluvách k upoutání samic. Vnitřní část křídel je bílá. Náběžné hrany jsou široce ohraničené černo-modrou barvou, stejně jako jejich špička. Duhovka je tmavě hnědá a víčka jsou neopeřená a zbarvena do šedi. Nohy mají tmavě šedé až černé. Zobák je štíhlý a dlouhý až 13 cm. Po jeho stranách se táhnou oranžové až purpurové skvrny téměř celou spodní částí.[6]

Mláďata jsou zprvu čokoládově hnědá. Od dospělých se ale i v definitivním šatu liší opeřením sytě černým, a především nevýrazným, po stranách světlým a do žluta zbarveným zobákem, který by měl mít úplnou podobu až ve věku dvou let. Pohlavně vyzrálý jsou ve 3–5 letech.[6] V zajetí se tučňák patagonský dožil až 26 let.[6]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Potrava a způsob lovu[editovat | editovat zdroj]

Tučňák patagonský se živí zpravidla rybami, a to především lampovníkem Carlsbergovým (Electrona carlsbergi), lampovníkem Anderssonovým (Krefftichthys andressoni) či lampovníkem Tenisonovým (Protomyctophum tenisoni). Avšak v zimních měsících (červenec-srpen) vyhledávají výhradně hlavonožce, především pak krakatici Kondakovu (Kondakovia longimana), nebo druhy Psychroteutis glacialis či Martialia hyadesii.[6][8][9] Usuzuje se, že je takováto kořist výživnější nežli ryze rybí. V zásadě se ale tučňák patagonský živí tím, co je v určitém období dostupné. 

Kořist je obvykle 2–18 cm velká. Během rozmnožování loví ve vzdálenosti až 180 km od hnízdiště. Kořist pronásleduje rychlostí 2–12 km/h (v závislosti na právě probíhající akci při lovu), a potápí se do hloubky více než 300 metrů (průměrně do 100 metrů). Při denním světle se potápí hlouběji nežli při setmění, kdy zpravidla nepřekročí 30 metrovou hloubku – předpokládá se, že nemá natolik přizpůsobený zrak, nebo se tak vyhýbá predátorům, kteří jsou při setmění aktivnější. Pod vodou vydrží asi 6–10 minut a ponořování je uskutečňováno až 150 krát za sebou.[9][10]

Přirození predátoři[editovat | editovat zdroj]

Na mořském působení je ohrožuje především tuleň leopardí, kosatka dravá nebo lachtani.[6] Na souši se na vejcích a mláďatech přiživují převážně buřňáci a racci. Tito predátoři využívají také těžkého období pro mláďata v zimních měsících, kdy jsou osamocena, zesláblá nízkým příjmem potravy, a tak snadná k uštvání.[6][11][12]

Rozmnožování a chov mláďat[editovat | editovat zdroj]

Kolonie tučňáků patagonských
Kolonie tučňáků patagonských (dospělý s hnědě opeřenými mláďaty)

Tučňák patagonský má neobvykle dlouhý chovný cyklus trvající 14–16 měsíců. Z tohoto důvodu vychová za každé tři roky jen dva potomky. Mění svého partnera prakticky po celý svůj život, a páry uzavírá pouze pro konkrétním období hnízdění – nanejvýš spolu tentýž pár hnízdí asi 2–3 chovné sezóny. Nestaví si ani zcela prostá hnízda, ale postává pouze na rovinaté půdě v blízkosti moře – vejce a mládě do určitého stáří, je pak zahříváno v teplé obrácené kapse nacházející se v břišní části těla.

Hnízdit začíná v období antarktického léta, tedy v září až listopadu. Při námluvách samec láká samici troubením se zdviženu hlavou. Pokud ta má zájem, následuje ho, zatímco samec provádí tzv. reklamní pochod, při kterém kývá hlavou ze strany na stranu.

Vejce tučňáka patagonského (Aptenodytes patagonicus)

Kdykoli mezi listopadem až březnem snese samice jediné velké vejce o váze zhruba 310 gramů, a předá jej samci. Ten si vejce překutálí na nohy, čímž jej izoluje od chladné země, a takto jej překryje kožním záhybem, jenž je v místě kontaktu s vejcem neopeřený. V sezení na vejci se oba rodiče střídají zhruba v pětidenních intervalech. Mládě se líhne po 52–56 dnech, a vyklubání ze skořápky může trvat až 72 hodin. 

Po vylíhnutí se mládě prvních 30–40 dnů skrývá pod kožním záhybem na nohou svých rodičů, a není si schopné regulovat teplotu těla. V tomto období se také mládě odhodlává prozkoumávat blízké okolí, ale pravidelně se na nohy svých rodičů ještě vrací, a to za účelem krmení a spánku. V péči o potomka se rodiče střídají také (jeden vždy hlídá a druhý loví potravu).

Mládě do konce dubna přepelichá do druhého prachového peří a přibere na hmotnost kolem 11 kg. V té době dochází k nástupu zimy, snížení množství potravy v moři a odchodu rodičů z hnízdní kolonie. Mláďata se proto sdružují do tzv. školek, kde jejich těsný kontakt zmenšuje výdej tepla. V tomto období je rodiče krmí jen každý druhý až čtvrtý týden. Mláďata proto zhubnou na přibližně 2/3 původní hmotnosti, a tak ta, jež dosahovala hmotnosti nižší než 10 kg, zimu zpravidla nepřečkají a uhynou.

V říjnu dochází k opětovnému zvýšení množství potravy, kvůli oteplení povrchové vody (do hloubky 250 metrů) a množícímu se planktonu, který přiláká především různé druhy ryb. Rodiče tak přicházejí nakrmit své potomky podstatně častěji. V průběhu prosince je prachové peří mláďat nahrazeno juvenilním (plně funkčním a nepromokavým), a vydávají se samostatně lovit na moře. Schopni reprodukce jsou asi ve 3–5 letech.

Populace a ohrožení[editovat | editovat zdroj]

V přírodě se stabilně rozmnožují asi dva miliony párů, a navíc je zaznamenáván globální populační růst.[7] Červený seznam ohrožených druhů (IUCN) uvádí, že je tučňák patagonský neohrožený (málo dotčený) na základě těchto kritérií:

  • zeměpisný rozsah je větší než 20 000 kilometrů čtverečních
  • populace přesahuje nad 10 000 jedinců
  • populace roste

V současnosti (k roku 2017) nečelí tučňák patagonský žádnému přímému nebezpečí. Případnou hrozbou může být kolísává potravní dostupnost vlivem komerčních rybolovů, nebo v důsledku globálního oteplování.[7][13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-23]
  2. a b King Penguin (Aptenodytes patagonicus) videos, photos and sound recordings | the Internet Bird Collection | HBW Alive. www.hbw.com [online].  [cit. 2017-07-04]. Dostupné online.  (anglicky) 
  3. a b Aptenodytes patagonicus patagonicus - Avibase. avibase.bsc-eoc.org [online].  [cit. 2017-07-04]. Dostupné online.  
  4. a b ZICHA, Ondřej. BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online].  [cit. 2017-07-04]. Dostupné online.  (česky) 
  5. a b Aptenodytes patagonicus halli - Avibase. avibase.bsc-eoc.org [online].  [cit. 2017-07-04]. Dostupné online.  
  6. a b c d e f g h i j Aptenodytes patagonicus (king penguin). Animal Diversity Web [online].  [cit. 2017-07-04]. Dostupné online.  (anglicky) 
  7. a b c d e Aptenodytes patagonicus (King Penguin). www.iucnredlist.org [online].  [cit. 2017-07-04]. Dostupné online.  
  8. a b VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa 10. Tučňáci. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1984. S. 105, 109, 110.  
  9. a b Königspinguin | Pinguine.net. www.pinguine.net [online].  [cit. 2017-07-04]. Dostupné online.  (německy) 
  10. WILLIAMS, Tony. The Penguins. Oxford, England : Oxford University Press, 1995. ISBN 019854667X. S. 147.  
  11. HUNTER, Stephen. The impact of avian predator-scavengers on King Penguin Aptenodytes patagonicus chicks at Marion Island. Ibis. 1991-10-01, roč. 133, čís. 4, s. 343–350. Dostupné online [cit. 2017-07-04]. ISSN 1474-919X. DOI:10.1111/j.1474-919X.1991.tb04581.x. (anglicky) 
  12. BOHEC, Céline Le; GAUTHIER-CLERC, Michel; GENDNER, Jean-Paul. Nocturnal predation of king penguins by giant petrels on the Crozet Islands. Polar Biology. 2003-09-01, roč. 26, čís. 9, s. 587–590. Dostupné online [cit. 2017-07-04]. ISSN 0722-4060. DOI:10.1007/s00300-003-0523-y. (anglicky) 
  13. Penguins: King Penguins - Aptenodytes patagonicus. www.penguins.cl [online].  [cit. 2017-07-04]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Mykiska, Martin, Byl jsem rok v Antarktidě, Martin Mykiska, 2001
  • Veselovský, Zdeněk, Tučňáci, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1984.
  • Williams, Tony, The Penguins. Oxford, England : Oxford University Press, 1995. ISBN 019854667X

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]