Bílina (město)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Bílina (okres Teplice))
Skočit na: Navigace, Hledání
Bílina
pohled na Bílinu z Bořně (539 m)

pohled na Bílinu z Bořně (539 m)

znak obce Bílinavlajka obce Bílinaznakvlajka

status: město
LAU 2 (obec): CZ0426 567451
kraj (NUTS 3): Ústecký (CZ042)
okres (LAU 1): Teplice (CZ0426)
obec s rozšířenou působností: Bílina
pověřená obec:
historická země: Čechy
katastrální výměra: 32,39 km²
počet obyvatel: 17 112 (2016)[1] (e)
nadmořská výška: 207 m n. m.
PSČ: 418 01
zákl. sídelní jednotky: 23
části obce: 6
katastrální území: 6
adresa městského úřadu: Městský úřad Bílina
Břežánská 50/1
418 01 Bílina
starosta / starostka: Oldřich Bubeníček
Oficiální web: www.bilina.cz
E-mail: podatelna@bilina.cz
Bílina na mapě
Bílina
Red pog.svg
Bílina
Zdroje k infoboxu a částem obce

Bílina (německy Bilin, někdy uváděno jako Bilin - Sauerbrunn (Bílina - Kyselka)) je město, které leží v severních Čechách, v Ústeckém kraji, okrese Teplice na stejnojmenné řece Bílině. Má rozlohu 32,41 km² a žije zde téměř 17 tisíc obyvatel. Historické jádro města je od roku 1992 městskou památkovou zónou.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Vrch Bořeň má při pohledu od severozápadu charakteristickou siluetu ležícího lva

Město se rozkládá v údolí řeky Bíliny, v půli cesty mezi Mostem a Teplicemi. Obklopuje vrch Chlum, na západě se táhnou svahy vrchu Kaňkova. Na jihu se vypíná hora Bořeň, která svým vzhledem připomíná ležícího lva.

Prochází tudy železnice Ústí nad Labem – Teplice – Chomutov, trať Ústí nad Labem – Úpořiny – Bílina a silnice I/13.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Název města vznikl z přídavného jména bílý (bielý) a termín Bielina měl původně označovat bílé, tedy bezlesé místo, nebo protékající bílou řeku.

Bílina leží v kraji, kde sídlil slovanský kmen Lemuzů, kteří bojovali jako spojenci Čechů proti Lučanům v legendární lucké válce. Někdy na konci 10. století zde byl vybudován přemyslovský správní hrad, který se v podobě terénních reliktů dochoval v zámecké zahradě nad městem.[2]

První písemná zmínka o Bílině je uvedena na papežské listině z roku 993. Další informace pochází z nejstarší české Kosmovy kroniky, která popisuje vojenský střet mezi Břetislavem I. a německým králem Jindřichem III.[3]

Před polovinou 13. století vybudoval Ojíř z Fridberka nový hrad, v jehož podhradí bylo také založeno město s hradbami a třemi branami. Kolem roku 1420 držel Bílinu Albrecht z Koldic, známý svým protihusitským postojem. Proto byla Bílina obležena a dobyta husity pod vedením Jakoubka z Vřesovic. Roku 1436 předal město zpět Koldicům. Na svazích dnešního Žižkova údolí (tehdy pod jménem Čistecké údolí) v prostoru nad dnešní sportovní a plaveckou halou se dlouhou dobu pěstovala vinná réva. Dobrý přístup do Čisteckého údolí zajišťovala fortna proražená v městském opevnění na cestě, která kdysi křížila Dlouhou ulici (dnes Seifertova) a ústila v dnešní Komenského ulici v městském jádru.

Od roku 1502 vlastnili Bílinu Lobkovicové, kterým byl zámek opět vrácen po roce 1989 v restitucích.

Rozvoj průmyslu[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 1873 spojilo město železnice, zpočátku to byla jednokolejná dráha společnosti P.D.E. (Prag-Duxer Eisenbahn), která vybudovala v Bílině nádraží v dnes již odlehlé části města nedaleko dolů VMG. Tím město získalo spojení s Prahou a Duchcovem. Již rok na to spojila město svojí kolejí i společnost Plzeňsko-březenské dráhy (EPPK) (Plzeň–Chomutov–Most–Duchcov). Její kolej vedla souběžně s kolejí společnosti P.D.E. V témže roce byla dokončena i další trať. Jednalo se o paralelní trať známé společnosti A.T.E (Ausigg-Teplizer Eisenbahn). Tato Ústecko-teplická dráha spojila Bílinu údolím řeky Bíliny s Ústím nad Labem. Tím byl významný železniční uzel dokončen a později významně zavlečkován. Zavedení železnice mělo velký význam pro startující průmysl. Ačkoliv vždycky byla Bílina spíše centrem zemědělským a potravinářským, rozvoj dolů začínal postupně tvař města měnit. V okolí Bíliny vznikla řada významných podniků: v Chudeřicích to byla sklárny, u nádraží parní mlýn, řada dolů, cukrovar, porcelánka i jatka.

Netrvalo dlouho a Bílina měla další zastávku, vznikla na již existující trati P.D.E. nedaleko SEBY na křižovatce dnešní Lidické ulice, a nesla název Bílina-město. Právě toto nádraží se stalo, společně s lázněmi Bílinská kyselka (tehdy častěji Biliner Sauerbrunn), velice oblíbeným námětem pohlednic. Ještě v této době stál další z pozůstatků městského opevnění – Mostecká věž. Stávala těsně u dnešní radnice, byla však později zbourána, stejně jako další zbytky opevnění, které bránily rozvoji města. Ostatně v Bílině bylo zbouráno více staveb, ať už to byla ona Mostecká věž, Kostel sv. Anny v Chudeřicích, či barokní špitál s kostelem na dnešním Pivovarském náměstí. Vznikaly však i nové stavby: nejlepším příkladem je v roce 1911 vybudovaná budova "nové radnice" s vysokou věží. Je postavena v secesním stylu, a dnes tvoří jednu z charakteristických symbolů Bíliny. Na náměstí byla postavena škola již v roce 1869, avšak budova české školy byla postavena až v roce 1923 v Lidické ulici, naproti kostelu sv. Štěpána. Do té doby se na stejném místě vyučovalo ve stodole.

Město se poklidně rozvíjelo až do poloviny šedesátých let minulého století. Období socialismu znamenalo pro tvář města jizvu obrovských rozměrů. Největší změny se dočkala především doprava, která je na území vzhledem k hlubokému údolí velký problém. Tuto úpravu si vyžádalo především rozšíření zestátněných dolů. Velkolomy Maxim Gorkij I a II započaly s těžbou uhlí na území bývalé trati z Bíliny do Duchcova, která byla tímto zničena. Současně se začalo s výstavbou přeložky této tratě. Toto rozhodnutí proklínají především obyvatelé Duchcova, kterým bylo nádraží odsunuto až téměř dva kilometry od města. Přímo v Bílině bylo postaveno v roce 1968 nové nádraží, a přistavěna jedna kolej směrem do Mostu. Jak v Duchcově, tak v Bílině zůstala ale stará nádraží zachována díky rozsáhlé síti vleček, na které byly napojeny různé podniky. Stejně jako železnice, musela ustoupit dolům i silnice, a bylo potřeba vybudovat odpovídající náhradu. V tuto dobu se začala stavět silnice 1/13 v úseku Bílina–Teplice–Most. Tato silnice se stavěla jako čtyřpruhová a bylo ji nutné provést přes Bílinu dále do Mostu. Toto znamenalo především pro centrum města katastrofu. Bylo nutné zbourat pruh mezi radnicí a nábřežím Běly, kde stávaly nejvýstavnější domy staré Bíliny, ty musely ustoupit. Řeka byla zregulována a vehnána do hlubokého betonového koryta. Naštěstí se nevyplnily plány na protažení silnice centrem města jako čtyřproudé, a tak nebyla řeka zarourována. Bylo vystavěno nové autobusové nádraží, na místě bývalé zámecké zelinářské zahrady.

Mezi další akce, prováděné v těchto letech byla hlavně výstavba sídlišť na Teplickém a Pražském předměstí, zrušení Pivovarského rybníka a na jeho místě výstavba nekrytého zimního stadionu (Ten byl zakryt teprve nedávno). Na předměstí Újezd došlo také k rozsáhlé přestavbě bývalých usedlostí na zděné činžovní domy, výstavbu nového ředitelství Severočeských dolů, místními přezdívaný jako "Pentagon", hornické ubytovny a plavecké haly s venkovními bazény. Na "ránu z milosti" čekal v tu dobu již zchátralý kostel sv. Štěpána se hřbitovem na mosteckém předměstí naproti ZŠ Lidická. Místo něj byl zřízen park. Dodnes po něm zbyly jen torza barokních soch.

Tímto byla přestavba města dokončena. Za oběť těmto úpravám padlo nespočet domů, usedlostí i podniků. Okolo roku 1970 ukončil výrobu Bílinský pivovar, který dnes chátrá, stejně jako bývalý Tučkův parní mlýn stále na místě u bývalého nádraží. Od té doby se ve městě příliš mnoho nezměnilo. Pouze to, co dříve bylo obdivováno, se stalo trnem v patě. Řeč je o průtahu silnice 1/13, která tíží obyvatele města. Problém by měl vyřešit obchvat, který je sice naplánován, ale jeho realizace je v nedohlednu. Stejně choulostivým tématem je i oblast právě okolo starého nádraží, která se postupně stala ghettem pro místní Romy, stejně jako sídliště SUNN, část Teplického předměstí a lokalita Důlní (tzv. Azylový dům).[4] Svému účelu již přestalo sloužit i v roce 1968 nově postavené autobusové nádraží. Na jeho místě vznikl nový hypermarket, na který navazuje obchodní pasáž. Zlepšit život ve městě by mělo i dokončení rekultivace Radovesické výsypky, která by po otevření měla sloužit jako rekreační a odpočinková zóna nejen pro Bíliňany.

Lázně Bílinská Kyselka[editovat | editovat zdroj]

Bílinská Kyselka, obraz Aloise Kirniga z roku 1898

O minerálních vodách v okolí Bíliny se zmiňuje už kronikář Václav Hájek z Libočan, popisující spory o Kaňkovské prameny vhodné na získávání soli odpařováním. Až v roce 1712 dala kněžna Leonora z Lobkovic vyčistit povrchové prameny Bílinské kyselky a vznikly první malé lázně.

O proslulost a široké využití minerálních pramenů na Kyselce se podstatně zasloužil geolog a balneolog Franz Ambroz Reuss, který působil jako lékař v lobkovických lázních a je považován za zakladatele balneologie v Českých zemích. Potvrdil léčebné účinky nejen bílinské minerálky, ale i hořké vody v nedalekých Zaječicích. K všeobecné známosti bílinských léčivých vod přispělo jejich hojné využívání k léčivým kůrám v nedalekých Lázních Teplice-Šanov, odkud si jejich návštěvníci odváželi lahve do celého světa.

Reuss byl i propagátorem využívání uhlí jako paliva, které bylo sice již známé, ale málo využívané. Díky všeobecnému odlesnění okolí Bíliny se podařilo prosadit vládní nařízení, aby se místní sedláci podíleli na těžbě tohoto pro ně "zvláštního kamene, kterým se topí v kamnech".

Nájemcem bílinských pramenů se stal Jiří Šváb (Georg Schwab), který v roce 1761 upravil tři hlavní prameny a brzy na to se začala voda rozesílat ve voskem zalévaných džbáncích a později v lahvích. Počáteční roční produkce byla 2 689 džbánků. V roce 1781 již stoupla na 9 000 džbánků a v roce 1786 už na 40 000. Jiří Šváb nechal také postavit první velký lázeňský dům.

Biliner Sauerbrunn, obraz Franze Skopalika z roku 1911

Na konci 19. století byly lázně chloubou města. Kolem lázní se rozkládal krásný park a v roce 1878 byl postaven velký lázeňský dům v pseudorenesančním slohu. Dům byl vybaven pokoji pro lázeňské hosty, salonem, čítárnou, lázeňskými kabinami a inhalátorem a také empírovou kolonádou. Budovy jsou dílem architekta Franze Sablicka. Dalším oblíbeným místem se stala Lesní kavárna, vybudovaná z dřevěného pavilónku ve švýcarském stylu. V roce 1889 již bylo vyvezeno 2 225 000 láhví minerálky. Největším odběratelem bylo Německo.

V novodobé historii se ani lázním nevyhnulo znárodnění. Lázně byly pojmenovány podle Julia Fučíka. Ze stáčírny minerálky byl vytvořen národní podnik s pobočkou v Zaječicích. Bývalá tovární budova na mytí vratných lahví a výrobu Bílinských zažívacích pastilek se stala ředitelstvím československých léčivých zřídel. Původní léčba horních cest dýchacích musela být ukončena pro stále se zhoršující ovzduší průmyslové oblasti a léčba byla zaměřena na stavy po operacích žaludku a tenkého střeva. Výstavní lázeňský park a okolí zcela zpustlo.

Ke zlepšení situace došlo v 70. letech, kdy byl městu přiznán statut lázeňského města. Došlo k obnově parku, vybudování minigolfu, Lesní kavárna byla obnovena. V lázních se ročně léčilo 2 500 až 3 000 pacientů. Na druhé straně bylo město zahlceno exhalacemi blízké elektrárny Ledvice a skláren i ze vzdálenějších zdrojů mostecké pánve.

Dalším mezníkem v historii lázní a města byl převrat v roce 1989. Rodina Lobkoviců dostala zpět část původního majetku včetně lázní Kyselka. Areál byl rozdělen na firmu pokračující ve stáčení minerální vody, a na část lázeňskou. Lázně byly prodány soukromé firmě (protože město Bílina nemělo o koupi zájem). V současné době je v provozu stáčírna minerálních vod Bílinská kyselka a Zaječická hořká voda. Lázně jsou uzavřeny pro ekonomickou nevýhodnost jejich provozu. Lesopark včetně kavárny je přístupný veřejnosti.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání 1921 zde žilo v 939 domech 9 669 obyvatel, z nichž bylo 4 855 žen. 3 347 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 6 003 k německé a 27 k židovské. Žilo zde 7 633 římských katolíků, 129 evangelíků, 60 příslušníků Církve československé husitské a 78 židů.[5] Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 273 domech 10 688 obyvatel. 4 168 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 6 115 k německé. Žilo zde 8 256 římských katolíků, 294 evangelíků, 125 příslušníků Církve československé husitské a 74 židů.[6]

Vývoj počtu obyvatel a domů města Bílina[7]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Počet obyvatel 5 342 7 310 8 952 12 257 14 153 14 361 16 586 11 862 13 726 16 196 18 836 17 025 15 890 15 401
Počet domů 786 838 913 1 089 1 268 1 344 1 946 2 161 2 043 1 690 1 436 1 523 1 503 1 605

Židovská komunita[editovat | editovat zdroj]

Bývalá synagoga v Teplické ulici

Nejstarší židovské osídlení Bíliny se datuje před rokem 1417. Další záznam existuje z 16. století, později byli židé z města vypovězeni. Novodobá židovská komunita ve městě existovala od druhé poloviny 19. století do roku 1938. V dobách svého největšího rozmachu čítala na 100 osob. V Bílině existuje synagoga v Teplické ulici, která vznikla v roce 1895 přestavbou obytného domu. Činná byla až do druhé světové války, po níž je až do dnes opět využívána k obytným účelům. V sousedství městského hřbitova se nachází židovský hřbitov se zhruba čtyřmi desítkami náhrobků a ruinou márnice.[8]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Bílině.

Části města[editovat | editovat zdroj]

Bílina se dělí na šest částí, které leží na šesti katastrálních územích:

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2016. Praha. 29. dubna 2016. Dostupné online. [cit. 2016-09-03]
  2. ČTVERÁK, Vladimír, a kol. Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha : Libri, 2003. 432 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Bílina, s. 36–39.  
  3. a b ANDĚL, Rudolf, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Severní Čechy. Svazek III. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Bílina – zámek, s. 40–44.  
  4. Bílina [online]. Člověk v tísni, [cit. 2015-12-28]. Dostupné online.  
  5. Statistický lexikon obcí v Republice československé 1921. Díl I. Země Česká. Praha : Orbis, 1924. 598 s. S. 205.  
  6. Statistický lexikon obcí v Republice československé 1930. Díl I. Země Česká. Praha : Orbis, 1934. 613 s. S. 56.  
  7. Český statistický úřad. Historický lexikon obcí ČR 1869 - 2005 - 1. díl [online]. 2007-03-03, [cit. 2014-12-22]. S. 4110, 411, záznam 1. Dostupné online.  
  8. ROZKOŠNÁ, Blanka; JAKUBEC, Pavel. Židovské památky Čech: historie a památky židovského osídlení Čech. Brno : Era, 2004. 480 s. ISBN 80-86517-64-0. S. 85.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HONYS, Vít. In Renesanční sochařství a malířství v severozápadních Čechách. Ústí nad Labem : [s. n.], 2001. S. 281–296.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]