Jenišův Újezd

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jenišův Újezd
Chybí zde svobodný obrázek
Lokalita
Charakterzaniklá vesnice
ObecBílina
OkresTeplice
KrajÚstecký
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Katastrální územíJenišův Újezd (7,75 km²)
Jenišův Újezd
Jenišův Újezd
Další údaje
Zaniklé obce.cz909
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jenišův Újezd (německy Lang-Ugest) je bývalá vesnice, která stávala západně od Bíliny v okrese Teplice v Ústeckém kraji. Zanikla v sedmdesátých letech 20. století z důvodů těžby hnědého uhlí v Lomu Bílina.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší osídlení na území pozdějšího Jenišova Újezda existovalo už ve 2. století př. n. l., což odhalil archeologický výzkum v roce 1896. V roce 1340 se uvádí osada Hrnčíře jako součást majetků cisterciáckého kláštera v Oseku. K roku 1352 je již doložena vesnice pod jménem Jenišův Újezd s vlastní plebánií. Nacházela se na cestě, spojující Duchcov, Most, Litvínov a Osek se Saskem.

Roku 1477 odkoupil ves od kláštera Pavel Kaplíř ze Sulevic. Později zanikla místní farnost a Jenišův Újezd byl přifařen k Mariánským Radčicím. V roce 1672 koupil vesnici (spolu s 22 dalšími vesnicemi) opat Vavřinec Scipio, čímž se Újezd opět stal majetkem oseckých cisterciáků. V té době se obyvatelé živili především zemědělstvím, rybolovem a chmelařstvím. Roku 1742 nechal osecký opat Jeroným Besnecker ve vsi postavit kostel sv. Bartoloměje. Autorem projektu byl Octavio Broggio. Při kostele byla později zřízena farnost, kterou spravovali cisterciáci z oseckého kláštera.

V roce 1808 založil osecký opat Benedikt Venusi v Jenišově Újezdě školu. V roce 1850 již v Újezdě žilo bezmála 500 obyvatel. Od roku 1860 byla ves napojena na železnici. Při sčítání obyvatel v roce 1921 žilo v Jenišově Újezdě 1378 Němců a 384 Čechů. V roce 1927 byl poblíž vsi zaražen hnědouhelný důl, pojmenovaný Prezident Masaryk (v letech 1938–1945 přejmenovaný na Konrad Henlein-Schacht). V roce 1938 připadla vesnice jako součást Sudet k Německu. V roce 1944 byl otevřen druhý hnědouhelný důl, nazvaný Ignis (od roku 1945 zvaný Svoboda).

Po osvobození v roce 1945 byl Jenišův Újezd dosídlen Čechy. V roce 1950 měl již 1210 obyvatel. Roku 1961 bylo přijato rozhodnutí o zřízení povrchového dolu Maxim Gorkij a vesnice měla být přesídlena. Likvidace vsi proběhla v letech 1972–1974. Její obyvatelé dostali byty na sídlišti v Bílině.

V roce 1995 byly na místě bývalé vsi Hrnčíře, která k Jenišovu Újezdu patřila, objeveny základy grangie (tj. hospodářského dvora, kde pracovali konvrši) oseckého kláštera.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 1 762 obyvatel (z toho 862 mužů), z nichž bylo 384 Čechoslováků, 1 369 Němců a devět cizinců. Většina (1 474 lidí) se hlásila k římskokatolické církvi, ale žilo zde také 21 evangelíků, jeden člen církve československé a 266 lidí bez vyznání.[1] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 1 988 obyvatel: 481 Čechoslováků, 1 488 Němců a devatenáct cizinců. Stále převažovala římskokatolická většina, počet evangelíků vzrostl na 55, církev československá zde měla dva věřící, další dva lidé se hlásili k jiným nezjišťovaným církvím a 349 lidí nevyznávalo žádnou víru.[2]

Vývoj počtu obyvatel a domů[3]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970
Obyvatelé 571 732 1 055 1 495 1 829 1 762 1 988 1 210 1 155 998
Domy 88 105 120 141 153 151 196 219 195 197

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 206. 
  2. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 58. 
  3. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2017-01-20]. Kapitola Okres Teplice. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MEDUNA, Petr. Hrnčíře, zaniklý dvůr oseckého kláštera. In: DURDÍK, Tomáš. Castellologica bohemica. Praha: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, 2006. ISBN 80-86124-66-5. ISSN 1211-6831. Svazek 10. S. 245–256.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]