MiG-23
| MiG-23 | |
|---|---|
 MiG-23M „Flogger-B“ | |
| Určení | stíhací letoun |
| Původ | Sovětský svaz |
| Výrobce | Mikojan-Gurjevič |
| První let | 10. června 1967 |
| Zařazeno | 1970 |
| Charakter | Několik ve službě |
| Uživatel | Sovětské letectvo (dříve) Syrské letectvo Libyjské letectvo |
| Výroba | 1967–1985 |
| Vyrobeno kusů | asi 5 047 ks |
| Varianty | MiG-27 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
MiG-23 (v kódu NATO: „Flogger“) je sovětský proudový stíhací letoun s měnitelnou geometrií křídel. Spolu s podobně starým strojem MiG-25 "Foxbat" byl zamýšlen jako třetí generace sovětských stíhacích letounů. Letoun byl i prvním sovětským letounem se schopností "look-down/shoot-down" (možnost útočit z výšky na cíle proti pozadí země) a jeden z prvních se schopností vzdušného boje za hranicí viditelnosti. Výroba se rozeběhla v roce 1970 a bylo vyrobeno více než 5 000 letounů, tím se stal nejvíce vyráběným stíhačem s měnitelou geometrií na světě. Dnes MiG-23 nadále zůstává v některých zemích ve službě
Letoun také posloužil jako základ pro MiG-27 - bitevní variantu. Významným rozdílem u MiGu-27 byla výměna radarového systému v nose letadla za TV kameru s laserovým dálkoměrem a značkovačem cílů.
Vývoj
Počátky vzniku MiGu-23 je možné vystopovat už počátkem 60. let 20. století. Tehdy konstrukční kancelář MiG pověřili vývojem stíhačky, která by nahradila MiG-21. První požadavky určovaly použití co největšího počtu dílů z MiGu-21. Prototyp tohoto stroje s označením E-8, se poprvé vznesl 17. dubna 1962, pilotovaný zkušebním pilotem G. K. Mosolovem. Na dvou prototypech stroje E-8 se uskutečnilo množství letů, ale po havárii jednoho z nich byl v září 1962 program ukončen a začalo se s vývojem nového stroje. Za hlavního konstruktéra byl určen G.A. Sedov, přičemž na projekt dohlížel Arťom Mikojan a po jeho smrti R. A. Beljakov. Nový stroj měl dosahovat rychlost do 2 000 km/h a měl být vybaven raketami R-23 středního doletu. Avšak zanedlouho se požadavky zákazníka změnily a byla vydána podmínka, aby byl nový stroj schopen startovat z malých a neupravených vzletových a přistávacích drah. Stejně jako při vývoji MiGu-21 i při návrhu konstrukce MiGu-23 byl zvolen dvojitý postup, zatímco prototypy, které z tohoto vývoje vzešly, měly být podrobeny srovnávacím letovým zkouškám. Model 23-01, známý také jako MiG-23PD „Faithless“, se vyznačoval delta křídlem a neobvyklou instalací jednoho hlavního a dvou zdvihových motorů, které mu umožňovaly zkrácení vzletové dráhy. Během zkušebních letů byl pilotovaný Piotrem Ostapenkem.
Druhý stroj, model 23-11 měl místo tří motorů jen jeden a na dosažení potřebných vlastností STOL, které byly hlavní požadavky kladené na nový stroj, měl křídlo s měnitelnou geometrií. Během letových zkoušek ho pilotoval Alexander Fedotov a poprvé se s ním vznesl 10. června 1967. Oba stroje byly na veřejnosti poprvé představeno na letišti Domodědovo v roce 1967 během letecké show. Zatímco pro model 23-01 to byl konec kariéry, pro model 23-11 jen její začátek. Byl vybrán do sériové výroby pod názvem MiG-23S (Flogger-A) a pod tímto označením poprvé vzlétl v květnu 1969. Avšak bylo postaveno jen 50 ks této verze, než se v roce 1970 začala vyrábět vylepšená verze MiG-23M (Flogger-B).
Speciálně pro nový MiG-23 bylo navrženo nové ovládání zbraňových systémů S-23. To zajišťovalo detekci a odpálení řízených střel mimo přímou viditelnost. MiG-23 byl navržen jako hornoplošník s měnitelnou geometrií křídla. Křídlo může být nastaveno do tří poloh: 16°, 45° a 72°. Pod trupem je stabilizační kýl, který je při pobytu letadla na zemi sklopený na pravou stranu pod úhlem 95°. Podvozek je uzpůsoben ke startu z nezpevněných a neupravených drah. Při konstrukci trupu byly ve velkém množství použity ocelové slitiny.
Sériová výroba nového jednomístného MiGu probíhala v moskevském závodě „Znamja Truda“ a jeho dvoumístná verze MiG-23UB byla vyráběna v Irkutsku. Celkem bylo vyrobeno 5 047 strojů, z toho 4 278 ks v závodě „Znamja Trudy“ a 768 ks v Irkutsku. Sériová výroba byla ukončena v roce 1985.[1] MiG-23 znamenal radikální odklon od předešlých návrhů konstrukční kanceláře MiG. Namísto charakteristického nasávacího otvoru v ose letadla byly zvoleny boční nasávací otvory. To uvolnilo místo pro instalaci rozměrného radaru Safír-23. Použití křídla s měnitelnou geometrií znamenalo vynikající letové vlastnosti při vysokých rychlostech a snadnou ovladatelnost při nízkých rychlostech. Další vývoj vyústil do specializovaných bojových a přepadových verzí.
Operační nasazení
Blízký východ
.jpg)
První MiGy-23 se na Blízkém východě objevily v roce 1974. Šlo o verzi MiG-23MS a prvním zákazníkem byl Egypt. Zanedlouho jimi byla vyzbrojena Libye, Irák, Alžírsko a Sýrie. Tyto země však MiG-23 požadovaly již začátkem 70. let 20. století, což ale SSSR odmítal kvůli obavám z možné dezerce některého z arabských pilotů, čímž by se na Západ dostala nejmodernější technologie používaná letectvem SSSR. Největšími uživateli MiGu-23 v tomto regionu se nakonec stala Sýrie a Libye. První boje s izraelským letectvem začaly koncem 70. let 20. století. Ty se odehrávaly zejména nad Libanonem. První doložený souboj se odehrál 19. září 1979, když MiG-23MS napadl izraelský RF-4E Phantom II, přičemž pilotovi Phantomu se podařilo uniknout vystřelené raketě a z boje unikl. Dne 23. září 1979 pár syrských MiGů-23MS zaútočil na další izraelský průzkumný RF-4E, přičemž se opakovala předešlá situace. Začátkem roku 1981 Sýrie přišla o svůj první MiG-23, když libanonská křesťanská milice sestřelila MiG-23UB. Izraelští piloti sestřelili MiG-23 poprvé 21. dubna 1982, přičemž šlo o 2 sestřely. Začátkem 80. let 20. století, kdy se situace na Blízkém východě začala znovu vyostřovat, bylo Sýrii jasné, že se bude muset vypořádat s novými stíhačkami F-15 Eagle a F-16 Falcon a letadly AWACS – E-2C Hawkeye, které v té době Izrael od USA zakoupil. Sýrie vzniklou situaci řešila nákupem nových strojů MiG-21 bis, MiG-25P a MiG-23MF. V té době celkově pořídila 24 ks MiG-23MF a 3–5 ks MiG-23UB. Stroje se dostaly do výzbroje stíhacího pluku 17. letecké brigády, přičemž zbylé 2 pluky této brigády byly vyzbrojeny stroji MiG-23BN. S novými stíhačkami dorazili do Sýrie i sovětští instruktoři, jejichž úkolem bylo vypracovat taktiku proti izraelskému letectvu. Avšak situace byla pro syrské letectvo nepříznivá: proti 24 ks MiG-23 stálo 25 ks F-15A/B, přičemž mělo být dodáno dalších 26 ks F-15C a začaly také dodávky 75 ks stíhaček F-16. Sovětští instruktoři při vypracovávání taktiky považovali za největší nebezpečí stíhačky F-15, protože předpokládali, že stroje F-16 budou nasazovány hlavně na pozemní podporu vojsk. Při střetu s F-16 měl MiG-23MF spolehnout na výhodu většího doletu raket R-23R, které měly být odpáleny dříve než se do podobné šance dostane i F-16.
Problém nastal při střetu s F-15. Na boj s těmito stíhačkami byla zvolena taktika přečíslení. MiGy-23 měly vzlétat v těsné tříčlenné formaci, aby byly radarem vyhodnoceny jako jeden stroj. Měly by tak číselnou převahu nad dvojčlenným rojem F-15, které Izrael v takových případech nasazoval. Po zahájení boje měly MiGy-23 odlákat F-15 do hornaté oblasti pohoří Libanon (Džabal Lubnán), kde měla letadla AWACS značně snížené schopnosti. Přes značné úsilí se sovětským instruktorům nepodařilo výcvik ukončit, protože začala nová válka. Dne 6. června 1982 izraelská armáda začala operaci „Oran“ a vstoupila do Libanonu. Letecké souboje začaly další den, kdy F-15 sestřelila jeden MiG-23MS. Další den stíhačky F-15 a F-16 sestřelily čtyři MiGy-23 a tři MiGy-21. Dne 9. června se nad údolím Bikáa odehrála jedna z největších leteckých bitev proudových stíhaček v historii.
Izrael vyslal skupinu více než 90 letadel, které měly za úkol zničit syrské raketové komplexy. Sýrie proti nim vyslala 54 stíhaček MiG-21 a MiG-23. Setkání se pro syrské letectvo skončilo těžkými ztrátami, když izraelské F-15 sestřelily sedm MiGů-21 a čtyři MiGy-23 a stíhačky F-16 zničily 16 nepřátelských strojů. Izrael při tom údajně neutrpěl žádné ztráty, kromě jedné poškozené F-15, kterou zasáhla raketa R-23R vystřelená MiGem-23MF.
Na druhé straně však syrské zdroje uvádějí ztrátu 12 letadel: šest MiGů-23MS/MF a šest MiGů-21MF. Přitom se jim však podle jejich prohlášení podařilo sestřelit sedm izraelských letadel: tři F-16, dvě F-15, jedna F-4 a jeden Kfir. Letecké boje pokračovaly i další den, kdy podle izraelských zdrojů stíhačky F-15 prý sestřelily dva MiGy-23, pět MiGů-21 a jeden vrtulník SA 342 „Gazelle“. Stíhačky F-16 údajně v ten den dosáhly sestřelu 18 syrských letadel a 2 vrtulníků. Izraelští piloti si za celou válkou připisují celkem 95 letadel a vrtulníků. Z tohoto počtu bylo 36 ks MiG-23MS/MF/BN/UB. Izrael přitom hlásí ztrátu jen 3 strojů: F-4 „Phantom“ II, A-4M a UH-1N. Tyto údaje jsou však zpochybňovány sovětskými pozorovateli, kteří tam v té době působili. Podle jejich údajů dosáhli syrští piloti 23 sestřelů izraelských letadel oproti 47 vlastním ztrátám.
Sýrie popisuje průběh tohoto konfliktu jinak. Dne 6. června 1982 syrské MiGy-23 zaznamenaly svůj první úspěch, když kpt. Zakaríja na svém stroji MiG-23MF zničil raketou R-23 bezpilotní stroj BQM-34. Další den prý trojice MiGů-23MF zničila formaci stíhaček F-16. První F-16 údajně zničil kpt. Mírzá ze vzdálenosti 9 km za pomoci rakety R-23R a ze 7 km se mu podařilo raketou R-60 sestřelit i druhou F-16. Za krátkou chvíli však byl sám v manévrovém souboji sestřelen. Podařilo se mu však zachránit a vrátit se na svou základnu. Dne 8. června 1982 se scénář opakoval. Pilot MiGu-23 mjr. Haw zničil jednu F-16, avšak stejně jako jeho kolega byl sestřelen raketou AIM-9 „Sidewinder“. Dne 9. června 1982 se mělo syrským MiGům-23 podařit dosáhnout opět několik sestřelů. MiG-23MF, pilotovaný mjr. Díbem zničil raketou R-23 izraelskou F-16 a pilot dalšího MiGu-23MF zničil jednu F-16 s pomocí rakety R-60. Zbývající stíhačky F-16 je však oba sestřelily. Úspěšným byl i pilot Haza, který v ten den také zničil jednu F-16. První obětí na MiGu-23 v této válce se stal pilot Sufí, jehož sestřelily stíhačky F-15 spolu s dalším MiGem-23. Stíhačky MiG-23MS se činily a dvojice těchto letadel sestřelila izraelský F-4, avšak přivolaná formace F-15 oba MiGy sestřelila.
Dne 11. června 1982 údajně syrské letectvo dosáhlo posledních sestřelů izraelských letadel v této válce – skupina F-4 Phantomů II byla napadena dvojicí MiG-23MS a jeden z Phantomů padl za oběť raketě R-3S. Přítomné F-15 však sestřelily i tyto dva MiGy. Celková bilance syrských zdrojů hovoří o 9 zničených izraelských letadlech a deseti ztrátách MiGů-23. I po uzavření příměří však letecké souboje nad Libanonem pokračovaly a izraelská F-15 sestřelila dne 25. června 1982 dvojici MiGů-23.
V druhé polovině roku 1982 začal SSSR dodávat nové stroje MiG-23, které měly nahradit ztráty utrpěné ve válce. Mimo jiné bylo dodáno přibližně 50 stíhaček MiG-23ML s novými raketami R-24. Tyto stroje byly zanedlouho nasazeny a v boji se opět setkaly s izraelským letectvem. Dne 4. října 1982 prý syrské MiGy-23 zničily tři F-15 a jeden F-4E, což však Izrael nepřiznává. Občasné šarvátky trvaly až do listopadu 1985, kdy byly dva MiGy-23 sestřeleny stíhačkami F-15C/D.
Dne 11. října 1989 v 11:10 na izraelské letiště Megido dosedl syrský pilot, mjr. Mohamed Abdul Básim se svým MiGem-23ML (č. 2786) bez výzbroje. Dezertoval ze základny Blej v jihozápadní Sýrii; dezerci vysvětlil politickými důvody.[2] Izraelci tak získali nepoškozený letoun, podrobně jej prozkoumali a v roce 1990 byl veřejnosti předveden na leteckém dni ve formaci spolu s letadly F-15C a F-16D. Dnes je tento stroj vystaven v leteckém muzeu na základně Chacerim na jihu Izraele.
Afghánistán
V roce 1979 začala sovětská intervence v Afghánistánu. Mezi letadly, které SSSR vyslal byly i MiGy-23. Byly umístěny na leteckých základnách v Kábulu a Bagramu. Kromě své prvotní úlohy, kterou byla ochrana před možným zásahem pákistánských vzdušných sil, byly MiGy-23MLD hojně používané k útokům na pozemní cíle. Ztráty ze strany nepřátelských protiletadlových řízených střel byly minimální, díky vysokému tahu motoru MiGu-23, který mu umožňoval okamžitě po startu prudce stoupat a uniknout tak z dostřelu těchto raket. Úspěšnému nasazení MiGu-23 napomáhaly i skvělé vzletové a přistávací vlastnosti, které mu dávala měnitelná geometrie křídel. Ve vzdušných bojích sestřelily sovětské MiGy-23MLD pákistánskou F-16A, přičemž pákistánským pilotům se podařilo zničit 2 MiGy-23 patřící afghánským vzdušným silám.
Irácko-íránská válka
Irák aktivně nasazoval stíhačky MiG-23MF a MiG-23MS v letech 1980–1988 ve válce s Íránem. Jejich hlavním úkolem bylo vybojování nadvlády ve vzduchu, ničení íránských letadel a útoky na pozemní cíle. Údaje o ztrátách a vítězstvích iráckých MiGů jsou málo známé. Podle některých zdrojů irácký MiG-23 poškodil dne 21. dubna 1981 íránský F-14 Tomcat palbou z palubního kanónu. Další úspěchy dosáhl MiG-23ML 11. srpna 1984 a 17. ledna 1987, kdy sestřelil další stroje F-14.[3]
Angola
Dalším dějištěm válečných událostí, do kterých se MiG-23 zapojil, byla Angola (Občanská válka v Angole a Válka za nezávislost Namibie) . Vládní vojska tam v té době bojovala s rebely z organizace UNITA, jež nepokrytě podporovala i Jihoafrická republika. Na pomoc vládním vojskům přišli v roce 1985 Kubánci, i s přibližně 50 ks MiGu-23ML a MiGu-23UB, které pilotovali kubánští dobrovolníci. Jejich hlavním úkolem byla ochrana životně důležitých oblastí země a zejména hlavního města. Po eskalaci konfliktu v roce 1987 však byly MiGy-23 přemístěny na jih. Jedna z eskader se usídlila na letišti Namibe, přibližně 170 km od hranic s Namibií. V té době se na jihu uskutečnilo několik soubojů mezi kubánskými MiGy-23 a jihoafrickými stíhačkami Mirage F1, které skončily sestřelením tří MiGů-23MF. Avšak zanedlouho pocítily první ztráty i jihoafrické stíhačky. Začátkem roku 1987 byl nad územím severní Namibie sestřelen Mirage F-1AZ.[zdroj?!] O několik měsíců se scénář opakoval, přičemž pilotovi Mirage se podařilo přeletět hranici a tam se katapultovat, ale letadlo bylo zničeno.
Angolským vzdušným silám se nakonec s kubánskou pomocí podařilo vybojovat nadvládu ve vzduchu. Jeden z nemnoha vzdušných soubojů se odehrál i koncem září 1987. Tehdy 2 kubánské MiGy-23 vzlétly na průzkum počasí. Vedoucím dvojice byl mjr. Alberto Ley Rivas a kryl ho poručík Chao Gondin. Po vystoupání do výšky jim bylo pozemním řídícím střediskem oznámeno, že se ve vzduchu nacházejí 2 rychle letící cíle neznámého původu a navedli je na potkávací kurz. Zanedlouho se jim cíle objevily i na obrazovkách palubních radarů. Rivas přikázal druhému pilotovi zaujmout polohu za narušiteli, protože čelní odpal rakety R-23R v dané rychlosti nebyl možný. Brzy piloti MiGů poznali své protivníky – šlo o jihoafrické stíhačky Mirage F1. Major Rivas odpálil ze vzdálenosti 800 m raketu R-60 a zničil jeden Mirage F-1. Na druhý Mirage F-1 byly odpáleny 2 rakety R-60, ale jen jedna z nich ho částečně poškodila.[4] Podařilo se mu však z boje uniknout, ale jeho pilot byl při přistávání vážně poraněn, když zjistil že mu selhala hydraulika a rozhodl se katapultovat v malé výšce. V důsledku toho utrpěl vážná poranění páteře.[5] Tyto ztráty však jihoafrické letectvo nepřiznává. V popisu událostí z toho dne Jihoafričané uvádějí, že sestřelena nebyla žádná jejich stíhačka, jen poškozený stroj kpt. Arthura Pierceyho. Některé zdroje uvádějí, že MiGy-23 sestřelily během tohoto konfliktu vrtulník Puma, letadlo Impala a dopravní C-130 Herkules. Po ukončení bojů se všechny zbývající kubánské MiGy-23 vrátily domů a jeden z nich je v současnosti vystavován v havanském muzeu jako „Angolský veterán“.
Varianty
- MiG-23S Flogger-A – první sériová verze vyráběná od roku 1969 do roku 1970 v počtu 50 kusů
- MiG-23SM Flogger-A – verze S vybavena čtyřmi zbraňovým pylony
- MiG-23M Flogger-B – verze s novým motorem Tumanskij R-27 s tahem 120 kN
- MiG-23MF Flogger-B – exportní varianta verze M určený pro členské země Varšavské smlouvy, Kubu a Angolu. V Československu sloužil od 24. srpna 1978
- MiG-23MS Flogger-E – exportní verze do ostatních zemí
- MiG-23ml Flogger-G – verze z roku 1976 byla vybavena novým motorem R-35-300 s tahem 130 kN. Snížila se hmotnost letadla, rozšířená výzbroj
- MiG-23P (MLA) Flogger-G – záchytný stíhač z roku 1977. Od verze M se lišil pouze elektronikou. Vyráběl se pouze pro potřeby protivzdušné obrany SSSR
- MiG-23MLD Flogger-K – modifikace verze P – záchytný stíhač se zlepšenou manévrovatelností
- MiG-23UB – dvoumístná verze odvozená od MiG-23MF určená pro výcvik, zcela bojeschopný
- MiG-23B/BN/BK/BM Flogger-F / H – útočná verze letadla bez palubního radiolokátoru
Uživatelé
Současní
.jpg)
Angola
- Angolské letectvo; v provozu 32 kusů verze MiG-23M/UB.
Kuba
- Kubánské letectvo; v provozu 69 kusů MiG-23MF/ML/UB.
Konžská demokratická republika
Etiopie
- Etiopské letectvo; v provozu 32 kusů MiG-23BN/UB pro útoky na pozemní cíle; stíhací verze MiG-23ML byla vyřazena.
Kazachstán
/
Libye
- Libyjské letectvo; v provozu 130 kusů MiG-23MS/ML/BN/UB (většina letadel je odstavena), Libyjské vzdušné síly byly v provozu do roku 2011.
Severní Korea
- Severokorejské letectvo; v provozu 66 kusů MiG-23ML/UB.
Sýrie
- Syrské arabské vzdušné síly; v provozu 146 kusů MiG-23MS/MF/ML/MLD/BN/UB.
Jemen
- Jemenské letectvo; v provozu 44 kusů MiG-23BN/UB.
.svg){kind=small}
Bývalí
Afghánistán
Alžírsko
Bulharsko
Československo- Česko
Egypt
Irák
Maďarsko
Namibie
- Namibijské letectvo; v provozu 2 kusy MiG-23.
Východní Německo
Pobřeží slonoviny
- Vzdušné síly Pobřeží slonoviny;[6] koncem 90. let obdržely 2 kusy MiG-23MLD z Bulharska.
Polsko
Rumunsko
Rusko a všechny nástup.státy
Sovětský svaz
Srí Lanka
- Vzdušné síly Srí Lanky; v provozu jeden MiG-23UB, používán pouze na výcvik pilotů MiG-27.
Súdán
Vietnam
Zimbabwe
- Vzdušné síly Zimbabwe; tři stroje MiG-23M/UB byly zahlédnuty během přeletu v roce 2003.
Specifikace (MiG-23MLD Flogger-K)
Technické údaje
- Posádka: 1
- Délka: 16,70 m
- Rozpětí: 13,97 m (šíp 72°)
- Nosná plocha: 37,35 m²
- Výška: 4,82 m
- Hmotnost prázdného letounu: { 9 595 kg
- Vzletová hmotnost: 15 700 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 18 030 kg
- Pohonná jednotka: 1× proudový motor Chačaturov R-35-300 s přídavným spalováním, tah bez přídavného spalování 83,6 kN, s přídavným spalováním 127 kN
Výkony
- Maximální rychlost: 2 445 km/h (ve výšce 12 500 m) – 1 350 km/h (u hladině moře)
- Dolet: 1 150 km – 2 820 km
- Dostup: 18 500 m
- Stoupavost: 240 m/s
- Plošné zatížení: 420 kg/m²
- Tah / hmotnost: 0,88
Výzbroj
- 1× kanón GS-23L ráže 23 mm se zásobou 200 nábojů
- Dva závěsníky pod křídly a pod trupem s nosností 3 000 kg, na každém závěsníku může být umístěna protiletadlová řízená střela typu:
- R-23/24 (AA-7 „Apex“)
- R-60 (AA-8 „Aphid“)
- Novější stroje mohou nést i střely typu:
- R-27 (AA-10 „Alamo“)
- R-73 (AA-11 „Archer“)
- R-77 (AA-12 „Adder“)
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mikojan-Gurevič MiG-23 na slovenské Wikipedii.
- ↑ Http://www.aviaport.ru/directory/aviation/mig23/
- ↑ blíže o tom v článku: Syrian Pilot's Escape to Israel Was a 'Very Difficult Mission' z října 1989 v New York Times
- ↑ www.ejection-history.org.uk [online]. [cit. 2012-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-07-04.
- ↑ Http://www.airwar.ru/history/locwar/lamerica/cuba23/cuba23.html
- ↑ http://www.airwar.ru/history/locwar/lamerica/cuba23/cuba23.html
- ↑ Archived copy [online]. [cit. 2015-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 December 2015.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikojan-Gurevič MiG-23 na Wikimedia Commons - MiG-23 na webu valka.cz
- MiG-23 a jeho varianty palba.cz
- MiG-27 a jeho varianty palba.cz
.jpg)
