Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (kolem roku 1360 Trocnov – 11. října 1424 u Přibyslavi) byl český husitský vojevůdce, pokládaný za otce husitské vojenské doktríny. Historicky je podrobněji zmapováno pouze šest posledních let jeho života, zprávy o Žižkových předchozích osudech jsou nedostatečné. Roku 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému městu České Budějovice, a působil v záškodnické rotě jistého Matěje vůdce. Ze spáchaných zločinů byl králem Václavem IV. omilostněn, a poté vstoupil do služeb polského krále Vladislava II. Jagella. Účastnil se tažení proti řádu německých rytířů, avšak jeho účast v bitvě u Grunwaldu je dodnes nejasná. Po návratu se v Praze patrně seznámil s kázáním mistra Jana Husa.
Roku 1419 se Žižka účastnil první pražské defenestrace. Po odchodu z Prahy dosáhl svého prvního známého vítězství u Plzně za pomoci vozové formace, po bojích s katolickou šlechtou byl ale nucen město přenechat nepříteli a probít se k nově vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. Táborská městská obec jej záhy zvolila jedním ze čtyř hejtmanů. Již na jedno oko slepý Žižka v průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka a s největší pravděpodobností zcela oslepl. Ani toto postižení mu však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska druhé křížové výpravy, a dál pokračoval v boji s domácím i zahraničním nepřítelem. Počátkem roku 1423 se rozešel s některými představiteli Tábora a odešel do východních Čech, kde začal formovat nové bratrstvo. Eskalující spor s pražany vyvrcholil Žižkovým obležením Prahy. Po urovnání konfliktu ujednaly oba husitské tábory výpravu na Moravu, v průběhu výpravy Žižkovo vojsko oblehlo hrad Přibyslav. Zde Žižka podlehl „hlíznatému“ onemocnění, jehož příčinou byl asi neléčený zánět.
