Wikipedista:Vasek7/Bělohorský mýtus/DoS

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Bělohorský mýtus je pojem, který používají někteří badatelé v 21. století (např. Marie Koldinská, Jan Rychlík) k označení takového pojetí českých dějin, ve kterém je období po bitvě na Bílé hoře (1620) hodnoceno jako období úpadku českého národa trvajícího až do národního obrození. (Např. Filozofická fakulta UK objasňuje téma v předmětu Bílá hora jako místo paměti. Mýtus, klišé, tradice.[1])

Pojetí pobělohorské doby jako doby úpadku se významně podílelo na utváření identity moderního českého národa a tím i na vzniku samostatného národního státu.

Bílá hora je v českém historickém povědomí v kontextu novodobých dějin chápána jako symbol celé epochy vyjadřující přelomový charakter událostí předbělohorské i pobělohorské doby.[2][3][4][5][6]

Historický původ[editovat | editovat zdroj]

Hodnocení Bílé hory se začalo postupně vytvářet ve druhé polovině 17. století zásluhou domácí katolické šlechty.[7] Ta měla oprávněný pocit, že její vliv na politické záležitosti v zemi upadá, protože v předbělohorských poměrech hrála vedle panovníka mnohem významnější úlohu.[7] Mimo to bylo možné ze strany stavovské protestantské emigrace vést polemiku o tom, zda je skutečně Ferdinand II. legitimním českým králem.[8] U barokních historiografů Bohuslava Balbína a Jana Františka Beckovského se objevovaly první výčitky na adresu vídeňského dvora.[7] Balbín odmítal doktrínu státního absolutismu, který povyšoval ústřední moc nad zemské zákony.[9]

Hlavní důraz na Bílou horu jako na konec české samostatnosti byl položen teprve ve druhé polovině 18. století, kdy se v důsledku centralizačních snah Marie Terezie a jejího syna Josefa II. český stát stal provincií Rakouského císařství.[10] Obsahem lokálních pověstí byli také často místní vzpoury a jejich vůdcové vedené proti cizí vrchnosti.[11] První písemný záznam o porobě českého národa po bitvě na Bílé hoře je z konce 18. století, kdy se v německém kalendáři objevil velmi temperamentní příběh o třicetileté válce od Friedricha Schillera.[12][13] Datum bitvy na Bílé hoře jako periodizačního mezníku poprvé použil Josef Dobrovský.[14]

Obměny hodnocení pobělohorského období[editovat | editovat zdroj]

V době národního obrození[editovat | editovat zdroj]

V první polovině 19. století se hodnocení Bílé hory široce rozvinulo, protože ztratilo svůj původní náboženský podtext.[10] V pojetí 19. století nešlo v bitvě na Bílé hoře o vítězství katolíků nad protestanty, ale do popředí se dostal dříve neexistující motiv národnostní.[10] Bitva byla spatřována jako katastrofa celonárodního dosahu.[15] Česká společnost vlastně přijala interpretaci, kterou už po třicetileté válce vytvořila česká protestantská emigrace.[16] Pro české obrozence získala bitva na Bílé hoře podobně jako husitství se stala „bojem Čechů s Němci“.[16] Bílá hora začala být také přednostně vnímána jako „počátek cizí poroby“, byť Habsburkové v českých zemích vládli už sto let před ní.[16] Paušální odsouzení se vztahovalo i na umělecký sloh té doby.[17] Barokní umění nebylo hodnoceno na základě uměleckých kritérií, ale jako sloh vítězné protireformace, nenárodní a nelidový.[17] Český nacionální vztah k monarchii a dynastii již byl nenapravitelně nepřátelský.[18]

Hlavním cílem české politiky v 19. století byla obnova českého státu jako samostatného celku v rámci habsburských držav.[11] Představa Bílé hory jako mezníku posloužila jako argument v tomto politickém boji.[11] Byla vytvořena následující koncepce: v dávných dobách měl český národ svůj velký a silný stát; časem byl tento stát oslaben a český národ svým nepřátelům dočasně podlehl; nyní (v 19. století) však nadešel čas, kdy se národ probudil, aby opět dosáhl své bývalé velikosti.[11] To také znamená, že tento národ musí obnovit i vlastní stát.[11] Z hodnocení bělohorského vyplývá tak vlastně nepřímo i hodnocení národního obrození.[11][19]

V lidovém chápání měla obnova národní velikosti i svou sociální dimenzi.[11][20] Zcela naivně a v rozporu se skutečností byly staré časy chápány jako věk sociální spravedlnosti, kdy se lidu vedlo dobře, zatímco v 19. století se mu dařilo špatně.[11] Pobělohorská doba získala charakter období, kdy je postižena většina obyvatelstva ztrátou svých práv a svobod.[11] Mělo se jednat o dobu zvýšeného útisku poddaných, kterým cizí vrchnost bere jejich stará práva.[11] Z nejznámější antifeudální pověsti o Janu Sladkém-Kozinovi a povstání Chodů se díky Jiráskovu literárnímu zpracování stala součást národního historického vědomí.[11] Karel Havlíček ve svých novinách soustavně a často připomínal bělohorskou hanbu, kterou musí čtenář trvale chovat v srdci a vyvodit z toho důsledný protivídeňský a protiněmecký odpor.[21][22]

Zrovnoprávnění němčiny s češtinou v Obnoveném zřízení zemském bylo chápáno jako pokus o germanizaci.[8] Tyto teze o národnostním útisku Čechů v Rakousku se objevily v souvislosti s jazykovými zápasy mezi Českými Němci a Čechy.[23] Čeští politici měli pocit, že Vídeň nadržuje Němcům, naopak němečtí nacionalisté zase obviňovali dvůr, že je příliš nakloněn Čechům.[23] Tvrzení o germanizačních snahách Vídně neodpovídaly skutečnosti.[23] O nerovnoprávném postavení Čechů v monarchii bylo možné hovořit z hlediska jejich podílu na správě státu jako celku, nikoliv však z hlediska národnostního.[23] V Předlitavsku byla ústavně zaručena rovnoprávnost všech národů i jazyků.[23] Habsburkové samotní se nepovažovali za Němce, germanizace neněmeckých území v žádném směru nepodporovali a neměli zájem dělat z Rakouska národnostně německý stát, protože ten by se pak snažil o připojení k sousednímu Německu.[23][24] Obnovené zřízení zemské reflektovalo faktický stav v zemi.[23] Čechy byly dvojjazyčným územím dávno před Bílou horou, částečně díky přistěhovalectví luteránů ze Saska do severočeského pohraničí.[8][25] Starší historiografie nesprávně vykládala ustanovení Obnoveného zřízení zemského, které kladla do protikladu s usnesením zemského sněmu z roku 1615 o podmínce znalosti češtiny pro udělení šlechtického inkolátu cizincům.[26]

Koncepce stýkání a potýkání se dobrých Čechů se zlými Němci se v ucelené podobě objevuje u Františka Palackého, byť kořeny tohoto pojetí je možné nalézt již v humanistickém období.[10] Palacký koncepci výrazně obohatil vyzdvihováním husitství jako vrcholu národních dějin, a naopak Bílé hory jako tragédie celého národa.[8][27][28] V české historické próze se vyskytovalo i schematické zobrazení jezuitského řádu jako zdroj všeho zla bez náznaku jejich pozitivního vlivu.[29]

Za první republiky[editovat | editovat zdroj]

Na samém počátku dvacátých let 20. století v souvislosti s kulatým výročím bělohorské bitvy i staroměstské exekuce byla Bílá hora vnímána jako největší tragédie českých dějin, kterou měl mít národ stále na paměti jako osudové memento.[30] Pojem Bílé hory v této době prošel několika transformacemi.[11] První nastala v souvislosti s politickým bojem za vznik samostatného československého státu.[11] Druhá měla souvislost s vydáním románu Temno od Aloise Jiráska z roku 1915.[11] Pojem temno se velmi rychle vžil i pro celou dobu českého baroka.[23][31] V memorandu, které odevzdal T. G. Masaryk v dubnu 1915 dohodovým mocnostem, se výslovně zdůrazňuje právní samostatnost českého státu, kterou reálně zničil habsburský absolutismus.[23] V různých jiných dokumentech té doby se vyskytuje odvolání na Bílou horu jako na utrpení, které Čechům přinesla.[23]

K představě Bílé hory jako konce české samostatnosti, po které následuje dlouhá doba útrap, velmi napomohly historické spisy francouzského historika Ernesta Denise,[32][33] které byly vydané česky v letech 1893 a 1905–1906 a dobře zapadly do koncepce dějin Františka Palackého.[34][35][10][36][37] Nejznámější polemikou byl však spor Pekař – Masaryk.[38]

T. G. Masaryk posunul vrchol českých dějin k ideji československého státu, ve kterém nabyla symbolika Bílé hory nového významu.[3] Vznik Československé republiky byl chápán jako logické vyvrcholení českých dějin a také jako nové naplnění odkazu husitství.[31] Metamorfózou hodnocení Bílé hory vznikl nový pojem třistaleté rakouské poroby.[23] Vznik samostatného československého státu byl nejen v širokých vrstvách, ale i v oficiální propagandě chápán jako odčinění Bílé hory a osvobození z třistaleté poroby.[23] Český deník například tvrdil, že mariánský sloup v Mnichově byl opravdu postaven (roku 1638) k naší (České) pobělohorské potupě.[39][40] Překonat neblahé dědictví Bílé hory bylo heslem mnoha politických stran a v rukou agrární strany se stalo nejpádnějším argumentem při provádění pozemkové reformy.[41]

„ Tady na Bílé hoře utrpěl náš národ těžkou národní porážku. Tady byla v nerovném boji přemožena a vybita poslední hrstka obránců české samostatnosti a české svobody. A pak po této strašné porážce nastala ona nešťastná doba našich národních dějin – ona doba pobělohorského temna, poroby a poddanství. Jako dravci se tehdy vrhli do naší země hordy cizácké, aby loupili a zabrali pro sebe lány půdy zemědělské i lesní, paláce, zámky, celé vesnice a kraje. “
— Václav Majer[42]

Během 2. světové války[editovat | editovat zdroj]

Novou metamorfózu prodělalo hodnocení Bílé hory po roce 1938 v souvislosti s mnichovskou dohodou a následnou likvidací Československa.[42] Rozvinula se paralela: již v roce 1620, stejně jako v roce 1938, se Češi obětovali za hodnoty Evropy a západní civlizace, přičemž se zrada spojencům již tehdy vymstila, když odmítli přijít Čechům na pomoc, protože pak museli sami válčit s Habsburky ještě dalších 28 let.[42] Po druhé světové válce komunisté také z politických důvodů často zdůrazňovali „zradu“ Anglie a Francie na české věci v letech 1618–1620 a porovnávali ji s údajně obdobným postojem Londýna a Paříže za mnichovské krize v září 1938.[16]

V komunistickém režimu[editovat | editovat zdroj]

Srovnání pobělohorské doby a husitství využili po roce 1945 komunisté, kteří je kladli do protikladu; pobělohorskou dobu dávali za příklad zrady vyšších tříd nad zájmy českého národa.[42] Marxistická historiografie zdůrazňovala, že stavovské povstání muselo zákonitě dopadnout katastrofou, protože nebylo záležitostí lidu, ale pouze šlechty a měšťanstva.[16] Zdeněk Nejedlý v doslovech k románům Aloise Jiráska představil komunismus jako logické vyústění českých dějin.[43] Únorový převrat byl komunistickou propagandou prezentován jako definitivní odčinění Bílé hory.[44] Doba pobělohorská se stala symbolem stejného úpadku, jaký existoval v předmnichovské Československé republice.[44]

V sedmdesátých a osmdesátých letech nebyla zformulována žádná nová koncepce a neobjevily se ani snahy motiv Bílé hory ideologicky využívat.[45] Na tom se nic podstatného nezměnilo ani po pádu komunistického režimu v roce 1989.[45]

Moderní narativy[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 21. století panuje výrazná nechuť k vytváření jakýchkoliv dějinných koncepcí vůbec.[45] Objevilo se pouze jediné beletristické dílo čerpající z bělohorských motivů s názvem 27 popravených českých pánů očima 27 (nepopravených) českých spisovatelů.[46] V dobách svobody bělohorský mýtus skomírá,[46] ale představa Bílé hory jako konce české samostatnosti stále žije v českém prostředí.[16]

Dokladem postupného vyprazdňování bělohorského tématu je i způsob jeho komemorace v souvislosti s každoročním kladením věnců na Staroměstském náměstí.[47] Vzpomínka na popravené je zde dávána do aktuálních politických souvislostí.[47] Popravení jsou například prezentování jako oběti „snah udržet starou feudální, absolutistickou, jednobarevně konfesní Evropu“; v kontrastu k tomu je zdůrazňováno současné začlenění České republiky do Evropské unie, „kde platí svoboda víry, svědomí a přesvědčení, kde se na základě humanitních ideálů prohlubuje demokracie, kde se kladou základy světového míru.“[47] Poprava sedmadvaceti reprezentantů stavovského odboje je tedy při těchto příležitostech interpretována jako výstražný milník na cestě od absolutismu k demokracii, od útlaku ke svobodnému životu ve sjednocující se Evropě.[47] Bělohorská doba se tak opět stává předmětem ideologické aktualizace a politické instrumentalizace, ač zdaleka ne v takové míře jako v minulosti.[47]

Restituce šlechtického a církevního majetku vyvolaly v části českého tisku opětovné bělohorské reminiscence.[46] Majetek, který se měl vracet, byl prezentován jako výsledek pobělohorského kořistnictví katolické církve a příslušníků cizích šlechtických rodů.[46]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ SP Bílá Hora: Mýtus, klišé, tradice - AHSV00122 [online]. Univerzita Karlova, 2020/2021 [cit. 2021-03-02]. Dostupné online. 
  2. ↑ GOLL, Jaroslav. Poměry evropské po bitvě na Bílé hoře. Časopis Musea království Českého. Praha: Matice česká, 1875, roč. 49, čís. 4, s. 359. Dostupné online. 
  3. ↑ a b PETRÁŇ, Josef. Traditio et cultus. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-762-1. Kapitola Na téma mýtu Bílé hory, s. 144 a 150. [dále jen Petráň]. 
  4. ↑ RAK, Jiří. Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Praha: H & H, 1994. ISBN 80-85787-73-3. S. 129. [dále jen Rak]. 
  5. ↑ RYCHLÍK, Jan. Literární mystifikace, etnické mýty a jejich úloha při formování národního vědomí. Uherské Hradiště: Studie Slováckého muzea, 2001. Dostupné online. Kapitola Bitva na Bílé hoře a mýtus o třistaleté porobě (transformace mýtu v dějinném vývoji), s. 85. [dále jen Rychlík (2001)]. 
  6. ↑ KOLDINSKÁ, Marie. Per saecula ad tempora nostra. Svazek 2. Praha: Historický ústav Akademie věd České republiky, 2007. Kapitola Bělohorský mýtus v českém historickém povědomí 20. století, s. 934. [dále jen Koldinská]. 
  7. ↑ a b c Petráň, str. 146.
  8. ↑ a b c d Rychlík (2001), str. 86.
  9. ↑ Petráň, str. 147.
  10. ↑ a b c d e Rychlík (2001), str. 87.
  11. ↑ a b c d e f g h i j k l m n Rychlík (2001), str. 88.
  12. ↑ Brockhaus Conversations-Lexikon. Svazek 1. Amsterdam: Kunst- und Industrie-Comptoir, 1809. Dostupné online. S. 362–366. (německy) 
  13. ↑ SCHILLER, Friedrich. Calender für Damen. Leipzig: G. J. Göschen, 1791. S. XV. (německy) 
  14. ↑ Petráň, str. 150.
  15. ↑ Rak, str. 130.
  16. ↑ a b c d e f RYCHLÍK, Jan; PENČEV, Vladimir. Od minulosti k dnešku: Dějiny českých zemí. Praha: Vyšehrad, 2018. 688 s. ISBN 978-80-7429-881-3. Kapitola Důsledky třicetileté války a „bělohorský mýtus“, s. 214. [dále jen Rychlík (2018)]. 
  17. ↑ a b Rak, str. 134.
  18. ↑ Rak, str. 139.
  19. ↑ Petráň, str. 151.
  20. ↑ Petráň, str. 154.
  21. ↑ Petráň, str. 153.
  22. ↑ HÝSEK, Miloslav. Bílá hora v české literatuře. 2. vyd. Praha: [s.n.], 1924. S. 118. 
  23. ↑ a b c d e f g h i j k l Rychlík (2001), str. 89.
  24. ↑ Petráň, str. 149.
  25. ↑ Petráň, str. 148.
  26. ↑ Rychlík (2018), str. 215.
  27. ↑ RYCHLÍK, Jan. Historie, mýty a jízdní řády. Praha: Vyšehrad, 2015. ISBN 978-80-7429-637-6. S. 17. 
  28. ↑ Petráň, str. 153–154.
  29. ↑ MAŠOVÁ, Lucie. Bělohorský mýtus v historické próze 19. století a stereotypy s ním spojené. Legendy a mýty české a slovenské literatury. Ústav pro českou literaturu AV ČR. Roč. 6., s. 86. Dostupné online. 
  30. ↑ Koldinská, str. 935.
  31. ↑ a b Rychlík (2015), str. 18.
  32. ↑ DENIS, Ernest. Konec samostatnosti české. Praha: Bursík a Kohout, 1893. 762 s. Dostupné online. 
  33. ↑ DENIS, Ernest. Čechy po Bílé hoře. Praha: Matice lidu, 1911. 
  34. ↑ ZITA Bourbonsko-Parmská in Poslední Habsburk na českém trůně [film]. Režie Karel FUKSA. Česko: Česká televize, 2002. Délka 58 min. Abstrakt dostupný online.
  35. ↑ Petráň, str. 156–158.
  36. ↑ Rychlík (2015), str. 11 a 12.
  37. ↑ ČORNEJOVÁ, Ivana; KAŠE, Jiří; MIKULEC, Jiří; VLNAS, Vít. Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek VIII. Praha: Paseka, 2008. 800 s. ISBN 978-80-7185-947-5. S. 165–166. 
  38. ↑ Rychlík (2015), str. 22.
  39. ↑ MOLT, Štěpán. Bílá hora a stržení mariánského sloupu v roce 1918. Praha, 2008. 144 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jiří Pokorný. s. 16. Dostupné online.
  40. ↑ Dva sloupy. Národní politika. Praha: Roč. 36, čís. 261, s. 1. 
  41. ↑ UHLÍŘ, Dušan. Drama Bílé hory: Česká válka 1618–1620. Brno: CPress, 2017. ISBN 978-80-264-1409-4. S. 146. 
  42. ↑ a b c d Rychlík (2001), str. 90.
  43. ↑ Jiráskovská akce [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2019-10-28]. Dostupné online. 
  44. ↑ a b Rychlík (2001), str. 91.
  45. ↑ a b c Rychlík (2001), str. 92.
  46. ↑ a b c d Koldinská, str. 936.
  47. ↑ a b c d e Koldinská, str. 937.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HÝSEK, Miloslav. Bílá Hora v české literatuře. 2. vyd. Praha: [s.n.], 1921. 39 s. 
  • MAMATEY, Victor. The Battle of the White Mountain as a Myth in Czech History. East European Quarterly. Boulder: University of Colorado, 1981, roč. 15, čís. 3, s. 335–345. (anglicky) 
  • PETRÁŇ, Josef. Traditio et cultus. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-762-1. Kapitola Na téma mýtu Bílé hory, s. 141–162. 
  • RAK, Jiří. Bývali Čechové. Jinočany: H&H, 1994. 152 s. ISBN 80-85787-73-3. Kapitola Tři sta let jsme úpěli, s. 127–140. 
  • RYCHLÍK, Jan. Literární mystifikace, etnické mýty a jejich úloha při formování národního vědomí. Uherské Hradiště: Studie Slováckého muzea, 2001. Dostupné online. Kapitola Bitva na Bílé hoře a mýtus o třistaleté porobě (transformace mýtu v dějinném vývoji), s. 85–94. 
  • PETRÁŇ, Josef. Staroměstská exekuce. 4. vyd. Praha: Rodiče, 2004. ISBN 80-86695-44-1. Kapitola Mýtus, s. 291–302. 
  • MAŠOVÁ, Lucie. Bělohorský mýtus v historické próze 19. století a stereotypy s ním spojené. Legendy a mýty české a slovenské literatury. Ústav pro českou literaturu AV ČR. Roč. 6., s. 84–89. Dostupné online. 
  • KOLDINSKÁ, Marie. Per saecula ad tempora nostra. Svazek 2. Praha: Historický ústav Akademie věd České republiky, 2007. Kapitola Bělohorský mýtus v českém historickém povědomí 20. století, s. 934–939. 
  • MOLT, Štěpán. Bílá hora a stržení mariánského sloupu v roce 1918. Praha, 2008. 144 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Jiří Pokorný. s. 29–62. Dostupné online.
  • DOSTÁLKOVÁ, Lucie. Bělohorský mýtus a mystifikace. Bohemica Olomucensia. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013, roč. 3, čís. 1, s. 77–81. 
  • RYCHLÍK, Jan. Historie, mýty a jízdní řády. Praha: Vyšehrad, 2015. 202 s. ISBN 978-80-7429-637-6. 
  • UHLÍŘ, Dušan. Drama Bílé hory: Česká válka 1618–1620. Brno: CPress, 2017. ISBN 978-80-264-1409-4. Kapitola Bělohorské dědictví, s. 144–146. 
  • RYCHLÍK, Jan; PENČEV, Vladimir. Od minulosti k dnešku: Dějiny českých zemí. Praha: Vyšehrad, 2018. 688 s. ISBN 978-80-7429-881-3. Kapitola Důsledky třicetileté války a „bělohorský mýtus“, s. 214–216. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

[[Kategorie:Dějiny českých zemí]] [[Kategorie:Česká historiografie]] [[Kategorie:Třicetiletá válka]]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Vasek7/Bělohorský_mýtus/DoS&oldid=19589181“