Starokatolická církev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Starokatolická církev je křesťanskou církví, která se v několika fázích s gradací v druhé polovině 19. století po prvním vatikánském koncilu oddělila od římskokatolické církve pro nesouhlas v základních doktrinárních otázkách, především pak v oblasti papežské neomylnosti.[1] Starokatolické církve v jednotlivých zemích jsou autokefálními církevními společenstvími. Některé z nich jsou sdruženy v Utrechtské unii starokatolických církví v čele s arcibiskupem v Utrechtu (je předsedou Mezinárodní biskupské konference Utrechtské unie starokatolických církví).

Víra

Starokatolická církev považuje za závazné sedm ekumenických koncilů prvního tisíciletí, stejně jako pravoslavní Užívá Nicejsko-konstantinopolské vyznání bez Filioque. Církev uznává sedm svátostí. Církev odmítá dogmata, která vyhlásila římskokatolická církev v průběhu druhého tisíciletí (resp. po r. 1054).

Praxe

  • Starokatolické církve v jednotlivých zemích jsou autokefální, s episkopálně-synodním zřízením. Členové církve shromáždění na synodě volí biskupa, schvalují stanovy, rozhodují o všech podstatných záležitostech, volí synodní radu.
  • Bohoslužby byly vždy vedeny v národních jazycích (oproti spřízněným anglikánům latinu prakticky nepoužívají) .
  • Průběh eucharistické slavnosti (mše) není tak svázán předpisy jako v římskokatolické církvi. Je kladen důraz na aktivní účast celé komunity. Přijímání eucharistie je zásadně podobojí.
  • Kněžský a biskupský celibát je dobrovolný.
  • Starokatolické církve UU v Německu, Nizozemsku, Rakousku a Švýcarsku umožňují jáhenské i kněžské svěcení žen. V Česku jsou ženy svěceny pouze jako jáhenky. Polskokatolická církev je zavedené nemá.
  • Individuální zpověď je dobrovolná (např. starokatolíci v Česku ji praktikují vcelku běžně) .
  • Církev nemá restriktivní přístup k homosexuálům, avšak neumožňuje žehnání stejnopohlavních párů (mj. i kvůli tomu byla v červnu 2011 fakticky zrušena Starokatolická církev v Itálii, existovala od r. 1997. Předchozí pokusy o založení se udály v l. 1884 a 1970) .

Historie

Nejstarší starokatolická církev existuje v Nizozemsku. Od římskokatolické církve se katolíci v Nizozemí ovlivnění jansenismem formálně oddělili roku 1723. Specifické vlastnosti této „Malé církve“ (oficiálně : Římskokatolická arcidiecéze starobiskupského duchovenstva v Utrechtu) můžeme vysledovat již před tímto datem a byly ovlivněny tím, že katolická církev musela v kalvinistickém Nizozemí působit v ilegalitě. Rozkol byl způsoben tím, že jezuité požadovali, aby nizozemská církev aktivněji vystupovala proti státu.

Od doby osvícenství se v německy mluvících zemích objevovaly reformní požadavky mezi katolickými duchovními, někteří z nich zakládali různá hnutí, která například v Prusku požívala legálního statusu. Prohlášení papežské neomylnosti na prvním vatikánském koncilu vyvolala zejména v Německu a Rakousku vlnu odporu. V roce 1871 se v Mnichově konal sjezd nesouhlasících duchovních, který můžeme považovat za počátek starokatolického hnutí. Vedoucí osobností byl mnichovský profesor teologie Ignaz Döllinger.

Nově ustavená starokatolická církev přijala apoštolskou posloupnost od zmíněné nizozemské „Malé církve“. Starokatolické církve v Nizozemsku, Německu, Rakousku a Švýcarsku spolu r. 1889 vytvořily Utrechtskou unii. V prvních letech existence církve byla zavedena bohoslužba v národních jazycích, přijímání pod obojí a po roce 1880 byl zrušen povinný celibát duchovních.

Roku 1931 byla uzavřena tzv. Bonnská úmluva mezi starokatolíky a anglikány, na jejímž základě existuje plné společenství mezi starokatolickými a anglikánskými církvemi (vzájemné uznávání svátostí, tj. intercommunio) .

Od roku 1996 umožňuje starokatolická církev v Německu udělovat kněžské svěcení ženám. Následně umožnily svěcení žen i církve v Rakousku, Švýcarsku a Nizozemí. V České republice je jen jáhenské.

Roku 2016 bylo uzavřeno plné svátostní společenství mezi starokatolickými církvemi a největší evropskou luteránskou církví - Církví Švédska (Svenska Kyrkan).

Historie starokatolické církve v českých zemích

V českých zemích, zejména v průmyslových městech severních Čech obývaných převážně českými Němci, se starokatolické hnutí, vzniklé v reakci na vyhlášení dogmatu papežské neomylnosti roku 1870, rozšířilo již roku 1871. Varnsdorfský farář Anton Nittel se účastnil starokatolického sjezdu v Mnichově. Roku 1872 ve Varnsdorfu založil první starokatolickou farnost. Roku 1877 získala starokatolická církev v rakouské monarchii legální status. Roku 1880 bylo zřízeno biskupství pro rakouské starokatolíky (zatím neobsazené), od roku 1897 sídlilo ve Varnsdorfu. Správcem biskupství byl Miloš (Amandus) Čech. Další starokatolické farnosti vznikly v Desné, Jablonci n. Nisou, Šumperku.

Českojazyčná starokatolická komunita vznikla v Praze krátce před rokem 1900. Ta se snažila profilovat jako národní církev navazující na odkaz husitství a utrakvismu. Po roce 1918 směřovaly přestupy z římskokatolické církve i do starokatolické církve, velký počet starokatolíků však přestoupil do československé církve (zejména v letech 1920–1922), či do pravoslavné církve (zejména v letech 1934–1938). Po rozpadu Rakousko-Uherska vzniklo starokatolické biskupství ve Vídni, varnsdorfské biskupství si ponechalo působnost na území Československa.

Ve třicátých letech vstoupily národnostní konflikty i do starokatolické církve. Tato církev byla stále z drtivé většiny národnostně německá, podle československých zákonů však musela úřadovat česky. Někteří starokatolíci se stali přívrženci nacismu, jiní se mu však postavili na odpor.

Poválečným odsunem německého obyvatelstva přišla starokatolická církev v Československu o většinu věřících i duchovních. Rovněž kladný vztah k německému nacismu byl jedním z důvodů problémů, které po válce církev měla. Po roce 1945 byla existence církve vážně ohrožena, některé kostely byly zabaveny. Augustin Podolák byl opakovaně zbaven státního souhlasu, nejprve jako správce biskupství v roce 1956, podruhé jako biskup na podzim 1971. Po krátké obnově církve v roce 1968 začal stát od roku 1971 církev tvrdě potírat, 6. ledna 1971 zakázal bohoslužby v Praze, poté v červnu biskup Augustin Podolák tajně vysvětil čtyři kněze (včetně Dušana Hejbala) a jednoho jáhna, na podzim byl biskup zbaven státního souhlasu a o Vánocích 1971 SNB při domovní prohlídce zabavila biskupské insignie, archiv a klíč od katedrály. Duchovní a věřící nekolaborující s režimem začali být státem šikanováni pomocí výslechů, vyšetřovacích vazeb a problémů v zaměstnání, navenek pak církev zastupovali lidé dosazení a tolerovaní státem, kteří ovládli zejména pražskou farnost, kde farář Miloš Josef Pulec koncem roku 1970 odmítl akceptovat, že byl biskupem odvolán ze služby, zatímco neformální skupiny kolem biskupa dále fungovaly podzemně. Biskup Augustin Podolák byl opět donucen vystěhovat se z Varnsdorfu, podzemní církev pak řídil ze svého nového bydliště ve Cvikově.

Po roce 1989 se biskup Augustin Podolák znovu ujal funkce, avšak například pražskou farnost stále ovládal kolaborantský kněz. Teprve 38. synoda dne 29. dubna 1990, tzv. Synoda obnovy, jasně prohlásila kontinuitu biskupské jurisdikce Augustina Podoláka a distancovala se od všech synod, orgánů a funkcí, které se pod záštitou komunistického státu konaly v rozporu se synodním řádem, a tuto deklaraci akceptovaly i státní orgány ČSFR. Na přelomu let 1990 a 1991 však biskup Augustin Podolák po úrazu zemřel.

Vývěska u pražské kaple i o církvi

Rozhodnutím 40. synody z 11. listopadu 1995 bylo sídlo biskupství přeneseno z Varnsdorfu do Prahy, jako katedrála slouží kostel svatého Vavřince na Petříně. Na konci 90. let pražští starokatolíci také zrekonstruovali kapli svaté Máří Magdaleny u Čechova mostu, která jim sloužila už v první polovině století. Do širšího povědomí se starokatolická církev dostala v období krize pražské katolické teologické fakulty (ta vyvrcholila v roce 2000), protože Ivan Štampach, s nímž fakulta v roce 1996 skončila spolupráci, v letech 1999–2002 působil ve Starokatolické církvi jako pomocný duchovní. Zhruba v téže době přestoupil ke starokatolické církvi i kněz a sociolog Jan Jandourek, který v ní působí dosud.

Celkem v České republice působí starokatolíci na 21 místech (Praha, Varnsdorf, Jablonec nad Nisou, Desná, Jičín, Ústí nad Labem, Cvikov, Tábor, Pacov, Pelhřimov, Strakonice, Soběslav, Plzeň, Písek, Havlíčkův Brod, Jihlava, Brno, Zlín, Šumperk, Břidličná, Český Těšín). Farnost v Semilech fungovala jen krátce v letech 2001–2004.[2] Před druhou světovou válkou existovaly též farnosti v Arnultovicích u Nového Boru, Krásné Lípě, Děčíně a Smržovce. V Praze má starokatolická církev dvě farnosti: při katedrále sv. Vavřince na Petříně (patří k ní rotunda Nalezení svatého Kříže na Starém Městě a kaple svaté Rodiny v Nuslích) a u kaple svaté Máří Magdaleny. Pražské farnosti mají 6 kněží a 3 pastorační asistenty. Pod starokatolickou církev u nás také patří pražská anglikánská farnost, která má bohoslužby v kostele u sv. Klimenta. Ostatní farnosti spravují vesměs farář nebo administrátor, v některých farnostech doplněný o kooperátora, pomocného duchovního, jáhna, pastoračního asistenta apod.

Biskupové a správci biskupství

Prvním správcem rakouského biskupství ve Varnsdorfu byl Miloš Čech. Po jeho smrti v roce 1922 byl správcem Alois Paschek (později psán i Alois Pašek), který pak byl dne 16. července 1924 na 30. synodě zvolen prvním starokatolickým biskupem v Československu. Zemřel dne 29. června 1946. Po něm byl správcem biskupství zvolen Václav Jaromír Ráb, jehož po abdikaci v roce 1950 z rozhodnutí synodní rady nahradil mladý pražský kněz Augustin Podolák, v roce 1956 však byl zbaven státního souhlasu a byl donucen odstěhovat se z Varnsdorfu, následně prošel i vězněním a brutálními výslechy. Na 37. synodě v červenci 1968 byl Augustin Podolák zvolen biskupem a následně 15. prosince 1968 v Utrechtu vysvěcen, na podzim 1971 však přišel o státní souhlas (zemřel 7. ledna 1991).

23. února 1991 byl 39. synodou zvolen biskupem a 27. září 1997 v Praze vysvěcen Dušan Hejbal. Na základě dohody s anglikánskou církví se stal zároveň biskupem-ordinářem pro anglikánské věřící na území České republiky, pro tuto službu mu byl jako biskup koadjutor přidělen anglikánský „Bishop of Gibraltar in Europe“ Robert Innes sídlící v Bruselu. V čele církve jako biskup stál do 16. července 2016, kdy dosáhl kanonického věku 65 let. Nyní působí jako administrátor Pražské farnosti Starokatolické církve.[3]

8. dubna 2016 byl 49. synodou zvolen novým biskupem Pavel Benedikt Stránský. Vedení církve se ujal 17. července 2016 jako biskup elekt, vysvěcen byl 1. dubna 2017[4].

Věřící v Česku

  • Věková struktura Starokatolické církve v ČR v České republice roku 2011
    Věková struktura Starokatolické církve v ČR v České republice roku 2011

Mapa farních a filiálních obcí Starokatolické církve v ČR

Farní a filiální obce Starokatolické církve v ČR. Farní obce - červeně, filiální obce - modře. V Praze působí 4 farní obce.

Členské církve Utrechtské unie

Ostatní starokatolické církve

  • Polská národní katolická církev (Polish National Catholic Church-PNCC v USA a Kanadě. Koncem r. 2003 vystoupila/byla vyloučena z Utrechtské unie, neboť nesouhlasí s kněžským svěcením žen a se svěcením homosexuálů. Má 4 diecéze na severovýchodě USA a pátou v Kanadě,v čele s biskupy, r. 2011 měla asi 25 000 věřících.
  • Starokatolická církev na Slovensku (vystoupila z Utrechtské unie na konci r.2003 – kvůli vyloučení/vystoupení PNCC v USA a Kanadě), posléze se stala členkou WCNCC-Světové rady národních katolických církví, kde je vůdčí silou PAIC- Portugalská apoštolská katolická církev, v čele je arcibiskup Juan Antonio Raposo, patriarcha Evropy a Ameriky). V jejím čele stojí arcibiskup Augustin Bačinský. Patří k ní generální vikariáty v Rakousku, Česku a Chorvatsku, v jejich čele stojí biskupové, v ČR je to Antonín Jelínek. *Do WCNCC patří též Kanadská národní katolická církev - CNCC a církve v Kolumbii a jinde .
  • Nezávislá filipínská církev- IFI (katolická), (není členkou Utrechtské unie, ale je s ní v plném církevním společenství, a též s Anglican communion-celosvětovým společenstvím anglikánských církví). Má asi 5,4 milionu věřících, tj. asi 6 % obyv. Filipín ve 36 diecézích a dvě diecéze v USA . IFI světí ženy nejen na jáhenky a kněze, ale i na biskupky .
  • Reformovaná katolická církev v Polsku

Literatura

  • LÉBLOVÁ, Marta. Církev, sekularizace, nacionalismus : první vatikánský koncil, vznik starokatolické církve a vztah katolické církve k sekularizaci a s ní souvisejícímu nacionalismu v letech 1870-1885 v českých zemích habsburské monarchie. Brno: L. Marek, 2009. 201 s. ISBN 978-80-87127-18-6. 

Reference

  1. ↑ MRÁZEK, Miloš. Římskokatolické alternativy II. DINGIR [online]. 30.3.1999, roč. 2., čís. 1., s. 7. Dostupné online. ISSN 1212-1371
  2. ↑ Výpis z Rejstříku evidovaných právnických osob VÝMAZ Z EVIDENCE - Farní obec Starokatolické církve v Semilech [online]. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 2004-07-01 [cit. 2013-05-09]. Dostupné online. 
  3. ↑ Viz např. webová prezentace Pražské farnosti (zde).
  4. ↑ Starokatolická církev v ČR. Biskupské svěcení Pavla Benedikta Stránského [online]. [cit. 2017-04-25]. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Starokatolická_církev&oldid=16338688“