Solovecké ostrovy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Solovecké ostrovy
Světové dědictví
Prokudin solovki2.jpg
Smluvní stát Rusko Rusko
Souřadnice:
Typ kulturní dědictví
Kritérium iv
Odkaz 632 (anglicky)
Zařazení do seznamu
Zařazení 1992 (16. zasedání)
Pohled na pobřeží Soloveckého ostrova se Soloveckým klášterem
Uvnitř Soloveckého kláštera
Solovecký klášter na fotografii Sergeja Michajloviče Prokudina-Gorského z roku 1915

Solovecké ostrovy (rusky Соловецкие острова), také známé jako Solovky, je skupina ostrovů v Bílém moři. Ostrovy leží v Archangelské oblasti Ruska. Žije zde 968 obyvatel (sčítání lidu 2002); v roce 1989 zde žilo 1317 obyvatel.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Rozloha je 347 km².

  ostrov rusky rozloha
(km²)
nejvyšší vrchol max.nadm.výška
(m)
1 Solovecký ostrov (Velký Solovecký ostrov) Большой Соловецкий остров 246 Sekirnaja 73
2 Anzerský ostrov (Anzer) Анзерский остров 47 Verbokolskaja 86
3 Velká Muksalma Большая Муксалма 17  ?
4 Velký zaječí ostrov Большой Заяцкий остров 1,25  ?
5 Malý zaječí ostrov Малый Заяцкий остров 1,02  ?
6 Malá Muksalma Малая Муксалма 0,57  ?

Pobřeží je značně členité, z hornin převládá žula a rula. Krajina je kopcovitá (nejvyšší bod 86 m nad mořem). Většina území ostrovů je pokryta jehličnatými dřevinami – převážně borovicí a smrkem, v části krajiny jsou močály. Na ostrovech je více jak 200 zarybněných jezer. Některá jsou spojena kanály.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ostrovy občas navštěvovali Novgoroďané a Karelové. Střídavě je vyhlašovali za svá území. Do příchodu mnichů ostrovy nebyly trvale osídleny.

Mniši[editovat | editovat zdroj]

Roku 1429 po dvoudenní plavbě připluli loďkou na Velký Solovecký ostrov dva pravoslavní mniši (jeden z nich se jmenoval Savvatij). Spatřili krásnou krajinu, tetřevy, zajíce, jeleny; zatímco lišky, vlci a jiní dravci tu nebyli. Prohlásili tento ostrov za svatý a založili zde klášter. Z tohoto období jsou chrámy Uspenský a Preobraženský a desítky kostelů, kapliček a pousteven. Tady vykonali mnoho práce nejprve mniši, později také klášterní rolníci a přicházející řemeslníci. Množství kanálů spojilo jednotlivá jezera, dřevěné roury přiváděly do klášterů jezerní vodu. Později mniši chovali domácí zvířata a dokázali vypěstovat bohatou úrodu zeleniny. Rozvinula se řemeslná výroba na pokročilé úrovni.

Státní vězení[editovat | editovat zdroj]

Carské vojsko vybudovalo na ostrově kamennou pevnost k ochraně hraničního pásma, která od roku 1718 sloužila jako vězení. Počet vězňů se pohyboval v řádu desítek až stovek. V 80. letech 19. století navštívil Solovky velitel vojsk petrohradské oblasti a dospěl k závěru, že vojenský oddíl je tam zbytečný a vojáky odvolal. V roce 1903 solovecké vězení zaniklo.

Velká říjnová socialistická revoluce[editovat | editovat zdroj]

Kvetoucí solovecký klášter se ještě v revolučních dobách těšil slávě a vážnosti po celé Rusi. Když ale přešla moc do rukou pracujících, sovětští komisaři prohlásili klášter za sovchoz a nařídili mnichům, aby se méně modlili a více pracovali ve prospěch dělníků a rolníků. Majetek byl vyvlastněn. Dne 25. května 1923 vypukl v klášteře požár. Příčiny nebyly vyjasněny.

Bylo rozhodnuto zřídit „Severní tábory zvláštního určení“. V červnu 1923 přijeli čekisté s rozkazem vytvořit vzorně přísný lágr, pýchu dělnicko-rolnické republiky. Všechny kláštery a vojenské objekty se přeměnily v lágry. Množství vězňů vzrostlo o dva řády. A tak vznikla část daleko většího souostroví než Solovky: souostroví Gulag.

Nejkrutější doba však ještě nenastala. Ta přišla až za éry budování bělomořského kanálu a za vlády Naftalije Antonoviče Frenkela. Nejvyšším zákonem Souostroví se stala jeho formulace: „Z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – pak ho už nepotřebujeme."

Dnes[editovat | editovat zdroj]

V roce 1974 se Solovecké ostrovy staly historickým a památkově chráněným územím, přírodní rezervací SSSR. Dnes patří Solovky k nejnavštěvovanějším místům na severu Ruska. Turisté připlouvají lodí z karelského města Kem, popř. přilétají z nejbližšího letiště, které je v Archangelsku.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BABKA, Lukáš. Solovecký koncentrační tábor - unikát sovětského Gulagu. Historický obzor, 2002, 13 (1/2), s. 24-32. ISSN 1210-6097.