Keporkak

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Keporkak

Keporkak
Keporkak
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: kytovci (Cetacea)
Podřád: kosticovci (Mysticeti)
Čeleď: plejtvákovití (Balaenopteridae)
Rod: keporkak (Megaptera)
Druh: keporkak (M. novaeangliae)
Binomické jméno
Megaptera novaeangliae
Borowski, 1781
areál rozšíření keporkaka
areál rozšíření keporkaka
Hlava keporkaka z boku

Keporkak (Megaptera novaeangliae; někdy označovaný jako plejtvák dlouhoploutvý[1]) je kosticový kytovec. Dosahuje obvykle délky 14-15 metrů a hmotnosti přes 25 tun. Má extrémně dlouhé bíle zbarvené prsní ploutve. Živí se krilem a malými rybami. Je rozšířen na většině míst světového oceánu kromě některých vnitřních moří a centrálního Severního ledového oceánu. Je znám svým "zpěvem".

Anatomie[editovat | editovat zdroj]

srovnání velikosti těla keporkaka a průměrného člověka

Dospělí keporkaci měří obvykle 13-16 metrů. Největší zaznamenaný jedinec měl 19 metrů. Samice jsou poněkud větší než samci. Hmotnost se pohybuje mezi 25-30 tunami, zvláště velcí jedinci mohou vážit až 40 tun.

Na horní straně těla je keporkak temně modročerný, na spodní straně má světlejší nebo bílé skvrny. Migruje z chladných letních základen poblíž pólů, bohatých na potravu, do teplejších pobřežních mělčin v nižších zeměpisných šířkách, aby se tam pářil a rodil mláďata. Březí samice setrvávají v potravních základnách nejdéle.

Keporkak má zavalité tělo a tukový polštářek u báze hřbetní ploutve, jež má různý tvar, od skoro ploché vyvýšeniny k vysoké a trojúhelníkovité formě. Rozpětí ocasní ploutve odpovídá asi třetině délky těla s hlavou.

Za použití silné ocasní ploutve je keporkak schopen se i přes svých 25 tun hmotnosti vynořit téměř celý z vody. Pak se otáčí ve vzduchu a padá po hřbetě zpět. Jeho pád je doprovázen obrovským vodním gejzírem. Není jasné, proč kytovci tyto skoky nad hladinu provádějí. Je možné, že se snaží vyvolat silné zvukové vlny nebo tlumí podráždění kožními parazity.

Keporkaci se dožívají 45-100 let.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Keporkaci se živí především v létě a přes zimu žijí ze svých tukových rezerv. Ve svých zimovištích loví jen velmi vzácně, pokud mají zvláštní příležitost. Keporkak je aktivní lovec, jehož kořistí je kril a malé či mladé ryby, které žijí v hejnech: herinci, lososi, huňáčci, makrely, tresky aj. Keporkaci útočí buď přímo nebo kořist omračují údery ploutví či ocasu do vody.

Keporkak má nejpestřejší způsoby lovu ze všech kosticovců. Jeho nejvynalézavější technika je známá jako bublinová síť. Skupina keporkaků podpluje vyhlídlé hejno ryb a z hloubky začne vypouštět z dýchacích otvorů bubliny, přičemž se pohybuje ve spirále směrem k hladině. Průměr kruhu se neustále snižuje a nutí rybky shlukovat se stále blíže k sobě. Někteří keporkaci zároveň vydávají zvuky, které ryby rovněž zahání na dané místo. Nakonec všichni keporkaci ze skupiny vplují do hejna ryb zahnaného k hladině a namačkaného na malém prostoru, otevřou tlamy a spolykají jich co nejvíce najednou. Vodu pak z tlamy vytlačí skrze kostice.[2] Jediná další velryba, která tuto techniku používá, je plejtvák Brydeův.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Keporkaci jsou mořští savci. Proto se páří ve vodě a rodí živá mláďata, která sají mateřské mléko. Velrybí mládě má při narození váhu jedné tuny a je dlouhé 3–4 metry. Plavání se musí teprve naučít, a tak se rodí ocasem napřed, aby se neutopilo. Matka s ním vypluje nad hladinu a s další velrybou, takzvanou tetičkou, ho učí plavat. Mládě vypije za den až 200 litrů mléka (s obsahem tuku až 50%), denní přírůstek je asi 50 kilogramů.

K rozmnožovacímu cyklu připlouvají velryby každoročně v únoru z bohatých chladných vod Atlantiku do teplých vod Karibiku.

Velrybí zpěv[editovat | editovat zdroj]

Stádo keporkaků při lovu

Keporkak bývá přezdíván jako zpívající velryba, protože v období námluv či páření zpívá písně trvající až 30 min (každá). Písně jsou slyšitelné lidským uchem na značnou vzdálenost. Pod hladinou jsou slyšet na vzdálenost více jak 40 km. (voda lépe vede zvuk). Velrybí zpěv má své melodie, jež se mění v různých situacich. O příčinách velrybího zpěvu se vědci jen dohadují. Převládá hypotéza o dorozumívání.

(audio)
Keporkak (info)
Nahrávka zpěvu keporkaka za větrného dne
Keporkak (info)
Nahrávka zpěvu keporkaka
Keporkak (info)
Nahrávka zpěvu keporkaka
Máte problémy s přehráváním? Vizte nápovědu.


Keporkak při výskoku, který je pro tyto kytovce typický

Rozšíření a ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Populace keporkaka se v současnosti odhaduje na 60 000 kusů.[3] Žijí ve všech světových oceánech v výjimkou Severního ledového, kde se vyskytují pouze občas v jeho nejjižnějších částech. Při svých cestách se velmi dobře orientují a dokáží navzdory mořským proudům plout po naprosto přímé trase.[4] Jak jsou zvířata schopna tak přesné orientace, není jasné. Uvažuje se o schopnosti vnímat magnetické pole, o orientaci pomocí Slunce i o tom, že si velryby předávají znalosti migračních tras z generace na generaci.

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1965 byl veden jako ohrožený druh a jeho komerční lov je mezinárodně zakázán. Populace se přece jen za poslední destiletí poněkud vzpamatovala a proto od roku 1990 přešel jeho status na zranitelný a později na málo dotčený.[3]

Od listopadu 2007 Japonsko plánovalo lovit v Jižní oceánské velrybí rezevaci (anglicky: Southern Ocean Whale Sanctuary) 50 keporkaků ročně podle výzkumného programu JARPA-II. Toto oznámení vyvolalo globální protesty[5].

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Keporkak na Biolib.cz
  2. Humpback Whale: Hunting Technique (video)
  3. a b IUCN: Megaptera novaeangliae
  4. ŠLAJCHRTOVÁ, Leona; ČTK. Velryby se v oceánech pohybují s přesností nejlepší navigační techniky. iDnes [online]. 2011-04-26 [cit. 2011-04-26]. Dostupné online.  
  5. scoop.co.nz: Leave Humpback Whales Alone Message To Japan 16 May 2007

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • CARWARDINE, Mark. Velryby, delfíni a další kytovci. Knižní klub, Praha 2007.
  • MAZÁK, Vratislav. Kytovci. Edice Zvířata celého světa, sv. 12. Státní zemědělské nakladatelství Praha, 1988.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu