Vějíř

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o módním doplňku sloužícím k ovívání. O palebném úhlu při střelbě z ručních zbraní pojednává článek Palebný vějíř.
módní doplněk
ručně malovaný vějíř
Vějíř

Vějíř je módní doplněk, obvykle ve tvaru kruhové výseče, který slouží i jako pomůcka k víření vzduchu a tím i k ochlazování. V historii se mírně měnila jeho podoba i funkce. V Česku je užíván jen zřídka, ale v subtropických zemích - například ve Španělsku - není tak vzácný a užívá se jak k tanci, tak k běžnému nošení. Tvary a motivy vějířů se přizpůsobují době. Sbírání vějířů je koníčkem, ve sbírkách existuje mnoho rozmanitých druhů, které se dnes vidí jen na ojedinělých výstavách.

Stavba a rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Pravý vějíř by se měl skládat z listu, jazýčku, krycí lišty, žeber, nýtu a podložky. Základní rozdělení vějířů je na pevné – „učiwa“ převzaté od Korejců a skládací – „ogi“ Toto základní dělení se od středověku výrazně změnilo. Zatímco pevné vějíře se téměř přestaly vyrábět, rozvoj zaznamenaly vějíře skládací. Ty se začaly rozlišovat nejenom podle typů používaných materiálů, ale též výzdobou a technologií zpracování. V 19. století zaznamenal vějíř svůj největší rozmach. Přestal také být luxusním zbožím a stal se dostupným všem sociálním vrstvám. Vějíř se stal významným sběratelským artiklem a jeho sběratelé prohloubili znalosti o typologii vějířů ve všech možných směrech.

Proč vějíř chladí[editovat | editovat zdroj]

Vrstva vzduchu bezprostředně přiléhající k tváři se otepluje a tato teplá vrstva vzduchu zpomaluje další ztrátu tepla. Jestliže se vzduch nehýbe, vrstva prohřátého vzduchu při tváři jde jen velmi zvolna vzhůru. Pokud se vrstva teplého vzduchu uvede vějířem do pohybu, přichází tvář do styku s novými dávkami chladnějšího vzduchu a neustále jim odevzdává své teplo. Tělo se ochlazuje a pociťuje chládek. Ženy vějířem neustále odvívají od svých tváří zahřátý vzduch a nahrazují jej čerstvým. Když ten se ohřeje, je zase odehnán, nahrazen čerstvým atd. Ovívání vějířem tedy zrychluje promíchávání vzduchu a napomáhá tak rychlejšímu vyrovnání teploty v celém sále.

Vějířová mluva[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako vznikla květomluva, tak se postupem času dokonce utvořila tzv. vějířová mluva, kterou dámy mohly něco naznačit svému nápadníkovi. Například přiložením složeného vějíře na ústa dávaly najevo svou touhu po políbení, pokud měly složený vějíř položený na levé ruce, znamenalo to, že by si rády zatančily, zatímco v případě vějíře položeného na ruce pravé bylo předem jasné, že o tanec nemají zájem. Rychlé zavírání a otevírání vějíře značilo nervozitu oné dámy.

Slavní autoři vějířů[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejvýznamnější autory vějířů se řadí Domenico Spinetti, Leonardo Germo, Honoré Fragonard, Antonio Watteaua, Carracio, Quido Reni nebo Jacques Callot. Dnes můžeme vějíře vidět ještě na předváděcích molech některých návrhářů jako jsou Christian Dior nebo Nina Rici.

Vejíře z 19. století, napodobenina starověkých egyptských vějířů

Historie[editovat | editovat zdroj]

První využití našly vějíře při rozdmýchávání ohně, při odstraňování plev od zrna, odhánění hmyzu nebo k ochlazení a ochraně před sluncem. Málo známou skutečností zůstává použití vějířů jako zbraní. K tomu byla zapotřebí určitá úprava samotného vějíře. Ramena vějíře mohla být například vyrobena z kovu a jeho konce zaostřeny. Takto se mohl využít i k blokování čepele. Možnosti vějíře jako zbraně byly tak velké, že jej některé bojové školy zařadily do svých tradičních disciplín. Nejstarší vějíře se vyráběly z oháněk krav, koňů nebo vzácných ptáků. Nelze opominout též význam vějíře jako odznaku společenského postavení.

Starověk[editovat | editovat zdroj]

První zmínky o vějířích pocházejí z Babylónie, Sýrie, Indie, Egypta a Ameriky. Mezi nejstarší dochované práce patří terakotové sošky, takzvané Tanagerské figurky, z období 4. století př.n.l., které drží listové vějíře. Nejstarší dochovaný vějíř byl nalezen na žezle egyptského Krále Štíra a dalších 8 objevili archeologové v Tutanchamonově hrobce. Všechny nesly jeho jméno, kromě jednoho, který se jmenoval Achnalona, měří 1 metr, je vyroben ze dřeva a potažený silnou zlatou folií a jsou do něj vyryty reliéfy a hieroglyfy. Druhý nejslavnější vějíř z jeho hrobky je ebenový a je zdoben barevným sklem, vápencem a zlatem, držadla se v té době vyráběla ze slonoviny.

Do Evropy se vějíře dostaly díky křížovým výpravám a portugalským mořeplavcům, kteří je v roce 1 500 přivezli z Japonska do Itálie a odtud se rozšířily do celé Evropy, kde doplňovaly garderoby žen i mužů.

V Řecku a Římě se vějíře považovaly za něco luxusního a objevovaly se i u bájných postav jako byla Kalypsó nebo Kirké z Homérových básní. V té době se vějíře vyráběly z pavího peří, dokonce existovaly pro tyto účely speciální chovatelské farmy. (Jedna z nich se nacházela v oblasti Egejského moře). Další druh vějířů se vyráběl z listů palem a za držadla jim sloužila bambusová třtina.

12. století[editovat | editovat zdroj]

V době, kdy se rozšiřovalo křesťanství, používali vějíře hlavně kněží, v té době neměly vějíře tvar půlkruhu, ale celého kruhu a jako výrobní materiál se používal pergamen a kůže, často byly vyšívané nebo zdobené třásněmi a střapci. Také se v té době zhotovovaly vějíře ve tvaru andělů. Na vějíře pro nevěsty se používala speciální bílá kůže.

16. století[editovat | editovat zdroj]

V roce 1578 přivezla Kateřina Medicejská do Francie skládací vějíř, což byla v té době novinka. Byl zdoben ornamenty a byl parfémovaný. Dodnes je tento druh vějířů velkou vzácností. V této době začala vějíře sbírat anglická královna Alžběta I. a vyhlásila, že vějíř je jediný dar, který může dát poddaný svému panovníkovi. V tomto období se také začaly uplatňovat nové výrobní techniky a materiály, například slídové destičky, kostěná žebra, želvovinová žebra, hedvábné listy, kovové fólie. Oblíbené byly miniatury a technika akvarelu a kvaše nebo lakování a kolorování.

Baroko, rokoko[editovat | editovat zdroj]

V baroku a rokoku měly vějíře většinou rozpětí 40 - 50 cm, byly zdobené stříbrnými a zlatými kolíčky, perletí, drahokamy a polodrahokamy. Více propracované byly i krycí lišty, které byly zejména v baroku zdobené zlatými andělíčky. Náměty byly často biblické, klasické nebo květinové. V 17. století se centrum výroby přeneslo z Itálie do Francie. Tady a v Anglii kvůli tomu začaly vznikat i cechy, ale hlavním dovozcem materiálů pořád zůstala Indie a další země orientu.

Rokoko, klasicismus, empír[editovat | editovat zdroj]

V rokoku a klasicismu ze vyobrazovaly hlavně scény z politického a společenského života. Na pozadí se často objevovaly pochodně, hudební nástroje, zahradní náčiní a balóny. Tématem se stávaly i různé předměty a výrobky zachycující dobu, například první vznášedla, která v roce 1783 vymysleli bratři Montgliferovi. 18. století se nazývá tzv. zlatou érou vějířů. V empíru se rozvíjela hlavně produkce malých, ale různě tvarovaných modelů.

19. století[editovat | editovat zdroj]

V 19. století se vějíře ocitly na rozmachu svého užívání, neboť se díky moderním technologiím a levným materiálům začaly vyrábět masově a byly používány širokými vrstvami. Poznamenalo je období vynálezů, začala se vyrábět nová zavírání, například slunečníkového nebo teleskopického typu. Častými motivy byly karikatury, mapy, hlavolamy, divadelní scény, noty a písničky, k obrázkům bývaly vysvětlivky. Vějíře již nebyly pouhým společenským doplňkem, ale sloužily jako upomínkové předměty. Zdobily se hedvábným střapcem, bambulkami a novým výrobním materiálem se stala sláma a celuloid. Na péřové vějíře se používalo peří kura domácího, které se dalo i tvarovat, ale muselo se nejprve nahřát. Využívalo se peří také z pávů, sojek, někdy se peří uměle barvilo. Novinkou v té době byly speciální krabičky, do kterých se vějíř ukládal. Další vývoj se projevil v tom, že na krycí lištu se dávala zrcátka nebo pudřenky.

Secese[editovat | editovat zdroj]

V období secese zase stoupla jejich oblíbenost, ale změnila se jejich funkce, protože začaly sloužit na reklamní slogany a letáky a s tím klesala i jejich kvalita a cena. Do poloviny 20. století vějíře téměř vymizely, kromě území Itálie, Španělska a Japonska.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]