Vějíř

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o módním doplňku sloužícím k ovívání. O palebném úhlu při střelbě z ručních zbraní pojednává článek Palebný vějíř.
Řecká dáma z Tanagry s vějířem a slunečním kloboukem, terakota, kolem 330 př. n. l.
Starověké egyptské vějíře z palmových nebo lotosových listů, kresby v encyklopedii z 19. stol.
Éros nese ženě vějíř a zrcadlo, římská váza z Apulie, 1. stol.n.l.
Francouzský barokní vějíř typu plié: žebra slonovina, list skládaný pergamen malovaný kvašem, kolem 1700
Vějíř typu brisé z prořezávaného santalového dřeva, Čína kolem 1870
René Lalique: Secesní vějíř z perleti a hedvábí, kolem 1900
Současný ručně malovaný vějíř
Japonský rámový vějíř typu učiwa
Tradiční tanec s vějířem Kongfu; Čína

Vějíř je pomůcka k osobnímu ovívání, ochlazování vířením vzduchu. Velmi často jde o součást galanterie, módní doplněk, z různých materiálů, různé konstrukce a nastavitelného tvaru. Užívají jej především ženy. Nejčastěji se pro použití rozevře do tvaru kruhové výseče. V historii se měnily jeho velikost, typy, tvary a výzdoba podle slohových období a momentální módy. V českých zemích se užíval hlavně v městském prostředí v 18.-19. století. V jižních zemích se subtropickým či tropickým klimatem je rozšířen dosud i k běžnému dennímu užívání.

Typy a tvary[editovat | editovat zdroj]

Typy: stabilní na žerdi, přenosný na tyči, osobní příruční: pevný nebo skládací, kombinovaný s jinými funkcemi (toaletní zrcátko, pudřebka, hodinky, párátko..). Pravý vějíř by se měl skládat z listu, jazýčku, krycí lišty, žeber, nýtu a podložky. Základní rozdělení vějířů je na pevné – „učiwa“ převzaté od Japonců (podle nich přešly do výroby Korejců, Thajců ad.) a skládací – „ogi“. Toto základní dělení se od středověku výrazně změnilo. Zatímco pevné vějíře se téměř přestaly vyrábět, rozvoj zaznamenaly vějíře skládací. Ty se začaly rozlišovat nejenom podle typů používaných materiálů, ale též výzdobou a technologií zpracování. V 19. století zaznamenal vějíř svůj největší rozmach. Přestal také být luxusním zbožím a stal se dostupným všem sociálním vrstvám.

Proč vějíř „chladí“[editovat | editovat zdroj]

Vrstva vzduchu bezprostředně přiléhající k tváři se tělesným teplem ohřívá a zpomaluje odvod tepla. Pokud se tato teplejší vrstva uvede vějířem do pohybu, přichází tvář do styku s chladnějším vzduchem z okolí. Tělo získává příjemný pocit, ale okolní vzduch se neochlazuje.

Vějířová mluva[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako vznikla květomluva, tak se postupem času vytvořila tzv. vějířová mluva, kterou dámy mohly něco naznačit svému nápadníkovi. Například přiložením složeného vějíře na ústa dávaly najevo svou touhu po políbení, pokud měly složený vějíř položený na levé ruce, znamenalo to, že by si rády zatančily, zatímco v případě vějíře položeného na ruce pravé bylo předem jasné, že o tanec nemají zájem. Rychlé zavírání a otevírání vějíře značilo pouhou nervozitu dámy.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První využití našly vějíře při rozdmýchávání ohně, při odstraňování plev od zrna, odhánění hmyzu nebo k ochlazení a ochraně před sluncem. Málo známou skutečností zůstává použití vějířů jako zbraní. K tomu byla zapotřebí určitá úprava samotného vějíře. Ramena vějíře mohla být například vyrobena z kovu a jeho konce zaostřeny. Takto se mohl využít i k blokování čepele. Možnosti vějíře jako zbraně byly tak velké, že jej některé bojové školy zařadily do svých tradičních disciplín. Nejstarší vějíře se vyráběly z koňských nebo kravských oháněk, také z křídel vzácných ptáků, nepoužívalo se jen peří, ale také vysušená kostra křídla. Nelze opominout též význam vějíře jako odznaku společenského postavení.

Starověk[editovat | editovat zdroj]

První zmínky o vějířích pocházejí z Babylónie, Sýrie, Indie, častá jsou vyobrazení vějířů z faraónských scén starověkého Egypta, později z jižní Ameriky. Nejstarší dochovaný vějíř byl nalezen na žezle egyptského Krále Štíra, dalších osm objevili archeologové v Tutanchamonově hrobce. Sedm mělo na rukojeti jeho jméno, osmý patřil Achnalonovi. Měří 1 metr, je vyroben ze dřeva a potažený silnou zlatou fólií, do které jsou vyryty reliéfy a hieroglyfy. Další vějíř z téže hrobky je ebenový, zdobený barevným sklem, vápencem a zlatem, držadlo má ze slonoviny.

V antickém Řecku a Římě se vějíře považovaly za luxus a odznak stavovské příslušnosti patricijů. Užívaly je i bájné ženy jako Kalypsó nebo Kirké z Homérových básní. Terakotové sošky žen z Tanagry v Řecku pocházejí ze 4. století př. n. l., drží listový vějíř a mají klobouk proti slunci. Vějíře se zhotovovaly z listů lotosu nebo palem s držadlem z bambusové třtiny. Pro vějíře z pavího peří existovaly chovatelské farmy. Jedna je doložena z oblasti Egejských ostrovů).

Do Evropy se vějíře dostaly z Byzance, hlavně díky křížovým výpravám a portugalským mořeplavcům, kteří je v roce 1 500 přivezli z Japonska do Itálie a odtud se rozšířily do celé Evropy. Stejně jako ve starověkém Řecku patřily do garderoby žen i mužů.

12. století[editovat | editovat zdroj]

V době rozšiřování křesťanské církve a jejích rituálů používali vějíře na veřejnosti hlavně kněží. Vějíř zvaný flabellum, byl na dlouhé tyči, neotevíral se jen do půlkruhu, ale do celého kruhu. Na tyčích je nosili ministranti a ovívali preláta při bohoslužbě nebo při procesí v jeho nosítkách. Z doby starověkého Egypta a antického Říma přetrvaly vějíře z palmových nebo lotosových listů. Jako materiál se dále používaly pergamen a další kůže, často byly vějíře vyšívané nebo zdobené třásněmi a střapci. Také se v té době zhotovovaly vějíře ve tvaru andělů. Na vějíře pro nevěsty se používala speciální bílá kůže.

Renesance[editovat | editovat zdroj]

Italská ventarola byl luxusní renesanční vějíř, který patřil k vybavení bohaté nevěsty[1], vkládal se do její svatební truhly. V roce 1578 si přivezla Kateřina Medicejská z Florencie do Francie skládací vějíř, což byla v té době novinka. Byl zdoben ornamenty a byl parfémovaný. Dodnes je tento druh vějířů velkou vzácností. V této době začala vějíře sbírat anglická královna Alžběta I. a vyhlásila, že vějíř je jediný dar, který může dát poddaný svému panovníkovi. V tomto období se také začaly uplatňovat nové výrobní techniky a materiály, například slídové destičky, kostěná žebra, želvovinová žebra, hedvábné listy, kovové fólie. Oblíbené byly malované miniatury a technika akvarelu a kvaše nebo lakování a kolorování.

Baroko, rokoko[editovat | editovat zdroj]

V baroku a rokoku měly vějíře většinou rozpětí 40 - 50 cm, byly zdobené stříbrnými a zlatými kolíčky, perletí, drahokamy nebo skelnými imitacemi. Více propracované byly i krycí lišty, které byly v baroku zdobené mj. zlatými andělíčky. Náměty maleb byly žánrové, biblické, klasické nebo květinové. Novinkou byl typ brisé z prořezávaných slonovinových nebo dřevěných žeber. V 17. století se centra výroby přesunovala z Itálie do Francie. Také v Anglii začaly vznikat specializované cechy výrobců vějířů. Hlavními vývozci materiálů a hotových vějířů zůstávaly Indie (například portugalská kolonie Goa) a další země Dálného Východu. Dovozcem byla Východoindická a Západoindická společnost, asijští tvůrci pracovali na objednávku zákazníků v evropském vkusu.

Mezi významné malíře vějířů tehdy patřili Domenico Spinetti, Leonardo Germo (1680–1720), Jean-Honoré Fragonard, Antoine Watteau, Agostino Carracci, na vějíře se užívaly také mědirytiny, například Callotovy.[zdroj?] V Čechách z nedostatku jiné práce namaloval vějíř například Josef Mánes.[2]

Rokoko, klasicismus a empír[editovat | editovat zdroj]

Období rokoka a klasicismu 2. až 3. třetiny 18. století se nazývá galantní století, a také zlatou érou vějířů. Romantické náměty malby na vějířích zachycovaly galantní společnost šlechtických dam a pánů v parku, na houpačce, při hrách, na lavičce, v objetí, při polibku a intimních chvílích. Na pozadí se často malovaly krajiny, například s ohňostrojem nebo s erupcí sopky, pochodně, hudební nástroje, galerie portrétů celebrit, nebo i zahradní náčiní. S racionálními názory klasicismu se objevily aktuality, scény z politického a společenského života, i vyobrazení pouťových atrakcí, například první vznášedla bratří Montgolfierů z roku 1783. V empíru se zmenšily rozměry a zdokonalila se výroba vějířů skládacích i kombinovaných s hodinkami v rukojeti.

19. století[editovat | editovat zdroj]

V 19. století se vějíře ve společenském styku dostaly na vrchol rozšíření. Díky moderním technologiím a levným náhražkám dosud drahých materiálů (slonovina, rohovina a želvovina se nahradila celuloidem, dřevo lisovanou papírovou hmotou) se začaly vyrábět masově a byly používány téměř všemi ženami. Poznamenalo je období vynálezů, začala se vyrábět nová zavírání, například slunečníkového nebo teleskopického typu. Častými motivy byly karikatury, mapy, hlavolamy, divadelní scény, noty a písničky, k obrázkům bývaly vysvětlivky. Vějíře již nebyly pouhým společenským doplňkem, ale sloužily jako upomínkové a sběratelské předměty. Chinoiserie a japonerie se zdobily hedvábnou šňůrou se střapcem, bambulkami. Novými materiály se staly sláma, plech a celuloid. Na péřové vějíře se nyní místo pštrosího a volavčího peří užívalo peří kura domácího, které se někdy uměle barvilo dalo se při nahřátí tvarovat. Dosud běžné peří paví a sojčí bylo luxusem. Novinkou byly speciální krabičky, do kterých se vějíř ukládal. Další vývoj se projevil v tom, že na krycí lištu se dávala zrcátka nebo pudřenky.

Od secese do současnosti[editovat | editovat zdroj]

V období secese trvala obliba vějířů při společenských příležitostech, měnily se materiály a výrobní technologie. Do módy se vrátilo pštrosí peří, jež korespondovalo s chocholem na klobouku dámy. Na papíře tištěné reklamní obrázky a slogany z nich činily suvenýry ke krátkodobému použití, tím klesala jejich kvalita i cena. Do poloviny 20. století vějíře ve střední a severní Evropě téměř vymizely, vracejí se sem od 80. let jako suvenýry a dárky, například z čínských obchodů a restaurací. V jižní Evropě, východním Středomoří, na Dálném Východě a na dalších územích se užívají dosud. Silnou a nepřetržitou tradici si uchovává Itálie, Španělsko, Čína a Japonska. Vějíře se prezentují také při módních přehlídkách současných světových návrhářů.

Sbírky a sběratelé[editovat | editovat zdroj]

Vějíř se stal od 18. století také významným sběratelským artiklem. Jeho sběratelé prohloubili znalosti o typologii vějířů a jejich adjustaci. Zhotovují se nástěnné zasklené etuje, v nich se předvádějí vějíře otevřené, aby netrpěly opakovaným rozevíráním a zavíráním ani prachem. K největším veřejně přístupným sbírkám vějířů patří:

  • Victoria and Albert museum v Londýně
  • Německé muzeum vějířů (Das Deutsche Fächermuseum) sídlí v Bielefeldu v severním Porýní-Vestfálsku.
  • v České republice větší kolekce vějířů nejsou vystaveny, má je: Národní muzeum (kolem 400)[3], z nich 318 lze prohlížet na webu e-sbírek, dále Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a Moravská galerie v Brně. K pozoruhodným příkladům patří vějíře Emy Destinnové v jindřichohradeckém muzeu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kybalová-Herbenová-Lamarová 1973, s. 482
  2. e.sbírky, sbírka Národního muzea Praze
  3. Příklady online: https://www.esbirky.cz/predmet/vejir

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GÖTZ, Hermann: Alte und Neue Fächer aus der Wettbewerbung und Ausstellung zu Karlsruhe 1891. Wien, Gerlach & Schenk, 1891.
  • JORDAN-GSCHWEND, Annemarie: Exotic Renaissance accessories. Japanese, Indian and Sinhalese fans at the courts of Portugal and Spain. In: Apollo: Asian Art. November, 1999. s. 25–35.
  • KYBALOVÁ Ludmila-HERBENOVÁ Olga-LAMAROVÁ, Milena: Obrazová encyklopedie módy. Artia Praha 1973, s. 482, 491, passim.
  • RŮŽENECKÁ, Ludmila, Fenomén vějíře, vějíře ve sbírkách muzea města Brna, in: Forum Brunense - sborník prací muzea města Brna, Brno 2008, s. 171-188.
  • VECELLIO, Cesare, Habiti antichi, et moderni di tutto il mondo. Di nuouo accresciuti di molte figure. Vestitus antiquorum recentiorumque totius orbis. Per Sulstatium Gratilianum Senapolensis Latine declarati. Venetia 1598 online.
  • VOLET, Maryse. L'Imagination au service de L´Eventail. Les brevets déposés en France au 19éme siécle. Vésenaz 1986. ISBN 2882260024.
  • THANNE, Anna M.: Fabulous Fashion Item: A Brief History of the Hand-held Fan, 2016, Regency Explorer online: přístup 2.7. 2021.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]