Smrt a státní pohřeb Klementa Gottwalda

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smrt a státní pohřeb Klementa Gottwalda
Klement Gottwald, 4. prezident Československa
Základní informace
Datum15. až 19. března 1953
StátČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
MístoPraha

Státní pohřeb Klementa Gottwalda, čtvrtého prezidenta Československa, se konal 19. března 1953 v Praze. Ten zemřel dva dny předtím, 14. března 1953, na prasknutí aorty.

Klement Gottwald byl československý komunistický politik. Po úspěšném puči v KSČ ovládl tuto stranu a od roku 1929 byl poslancem Národního shromáždění. Po druhé světové válce vykonával nejdříve funkci premiéra v první a druhé vládě. Čtyři měsíce po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl zvolen prezidentem Československa, kterým byl až do své smrti.

Předchozí události[editovat | editovat zdroj]

Klement Gottwald byl silný alkoholik a kuřák.[1] Zároveň trpěl syfilidou, kterou se nakazil pravděpodobně někdy v mládí.[2] Během druhé světové války prodělal dva infarkty, první lehký v roce 1942 a druhý těžší v polovině září 1944. V lednu 1945 u něj byla zjištěna hemiplegie, obrna poloviny těla.[3] Po únorovém puči v roce 1948 a abdikaci Edvarda Beneše se stal prezidentem Československa. V tu dobu se stával čím dál více paranoidní, bál se nejen Stalina, ale i svých spolustraníků. V roce 1952 byli zatčeni dva jeho osobní lékaři: Vladimír Haškovec a Leo Haas z důvodu nedostatečné péče. Inspiroval se tak Stalinovými čistkami s lékaři.[4] Nesporně v jejich zatčení hrál roli jejich židovský původ.[3]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Když 5. března 1953 zemřel sovětský diktátor Josif Stalin, rozhodl se Gottwald i přes varování lékařů odletět do Moskvy na pohřeb. Doprovázel jej internista Jindřich Karpíšek. Obřad provázelo studené počasí, prezident nastydl a otekly mu nohy, následkem čehož byl odvezen do kremelské nemocnice, kde se podrobil vyšetření a dostal vysoké dávky penicilinu. Lékaři mu doporučili zůstat tři dny na lůžku, to však znovu odmítl a i přes jejich doporučení, aby se vrátil do Prahy vlakem, odletěl.[2] Po přistání si postěžoval předsedovi vlády Antonínu Zápotockému, že mu není příliš dobře.

Přivolaní lékaři (včetně Josefa Charváta) mu původně diagnostikovali pouze těžký zápal plic, neboť neměli přístup k jeho utajovaným lékařským záznamům. Ty později přinesl Gottwaldův zeť Alexej Čepička a lékaři se z rentgenů dozvěděli o výduti srdeční aorty. Povolaní sovětští poradci po telefonické konzultaci se sovětským chirurgem Aleksandrem Bakulevem navrhli otevřít prezidentův hrudník a aortu sešít, to však čeští lékaři odmítli z důvodu neproveditelnosti transportu Gottwalda do nemocnice. S jejich názorem později souhlasil i Bakulev.[2]

Dne 14. března 1953 dopoledne dostal Gottwald injekci morfia a poručil si sklenku piva, talíř vývaru a jablečné pyré. V jedenáct hodin dopoledne téhož dne prezident Klement Gottwald zemřel.[5] Odpoledne sňali za přítomnosti Václava Kopeckého akademičtí lektoři Karel Pokorný, Jan Lauda, Václav Pavlis a Václav Kotrč posmrtnou masku zemřelého.[6]

Pitvu prováděli pouze sovětští lékaři, čeští lékaři čekali za zavřenými dveřmi.[7]

Pohřeb[editovat | editovat zdroj]

Příprava a vystavení těla[editovat | editovat zdroj]

Následovala příprava monumentální akce na památku prvního komunistického prezidenta. Nejprve byla ustavena Komise pro organizaci pohřbu Klementa Gottwalda, jejíž členové byli:

Komise ustavila jako pohřební oděv modrou generálskou uniformu - pravděpodobně podle vzoru Josifa Stalina. Tělo bylo od 16. března 1953 vystaveno ve Španělském sále, kde jej mohli navštěvovat lidé.[8] Sál byl otevřen od 12:00 do půlnoci. Výzdobu Španělského sálu dostal na starost umělec Jiří Vendelín Kroha.[7] První věnce u katafalku pocházely od Marty Gottwaldové, dcery Marty a zetě Alexeje Čepičky, za nimi členů ÚV KSČ a členů vlády. Po položení věnců vstoupili do sálu představitelé ÚV KSČ, vlády, odborů a členové velvyslanectví SSSR. Za ozbrojené síly Sovětského svazu položil věnec generálplukovník Nikolaj Ivanovič Gusev. Postupně do sálu nastoupily též delegace z jiných velvyslanectví a to v pořadí: Poláci, Číňané, Rumuni, Bulhaři, Východní Němci, Maďaři, Severokorejci a Albánci. Poté položili věnce představitelé Národní fronty, Národního shromáždění, ČSM a Svazu československo-sovětského přátelství. Následovala československá a sovětská státní hymna.[9]

Následující dny přicházely na Pražský hrad delegace vyslané z krajských a okresních výborů KSČ a dalších organizací. Podle odhadů přišlo až statisíce lidí, nelze však zjistit, kolik jich přišlo ze skutečného zármutku a kolik z donucení.[10]

Pohřeb[editovat | editovat zdroj]

Státní pohřeb byl naplánován na 19. března 1953. Gottwaldovo tělo ve 13:00 (po zaznění československé a sovětské státní hymny) vynesli vojáci ve zpola prosklené rakvi ze Španělského sálu na Pražském hradu k Matyášově bráně, kde je položili na lafetu děla, taženého třemi páry vraných koní.[11] V organizované části průvodu šlo cca 350 lidí v čele s rodinou zesnulého prezidenta.[12] V 14:45 měla dělová lafeta podle plánu zastavit před nově instalovanou tribunou na Letenské pláni, kde proběhla vojenská přehlídka. V 15:25 se dal průvod znovu do pohybu, tentokrát směřoval na Václavské náměstí. Celá akce byla pečlivě organizována jak zdravotnicky (všechny lékárny po trase musely mít otevřeno pro případ zkolabování účastníků, na místě byly taktéž pojízdné lékárny a zdravotní sestry[13]) tak bezpečnostně (v domech, ze kterých je vidět na trasu průvodu, musí být zavřena všechna okna a v některých bytech je dokonce zajištěna přítomnost příslušníků SNB).[14]

Na Václavském náměstí byla u Národního muzea velká černá tribuna se zlatými iniciály „KG“. Nad ní visela rudá hvězda a nad ní obří Gottwaldův portrét. Řečnil zde Antonín Zápotocký a Nikolaj Bulganin. Poté zazněla československá a sovětská státní hymna a rakev byla převezena do Národního památníku na Vítkově.[15]

Smuteční hosté[editovat | editovat zdroj]

Českoslovenští hosté[editovat | editovat zdroj]

Události se zúčastnily téměř všechny významné osobnosti československého politického života. Mimo níže jmenovaných se pohřbu zúčastnili ministři, členové ÚV KSČ, zástupci krajských organizací KSČ, primátoři a náměstci, redakce Rudého práva i církevní představitelé.[16]

Zahraniční hosté[editovat | editovat zdroj]

Kondolence přišly například ze Západního Německa, NDR, Belgie, Nizozemska, Rakouska, Velké Británie, Itálie, Francie a USA.[17]

Mumifikace[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Mauzoleum Klementa Gottwalda.

Po vzoru dalších východoevropských komunistických vůdců (Lenin, Stalin, Dimitrov) bylo i u Gottwalda rozhodnuto o jeho mumifikaci a vystavení. Již v roce 1951 byly v památníku na Vítkově slavnostně uloženy urny Bohumíra Šmerala, Josefa Hakena, Stanislava Kostky Neumanna a Bohuslava Vrbenského.[18]

Dne 31. března 1953 byla schválena přestavba památníku pro účely mauzolea, přičemž architektem byl Jan Zázvorka. Projektantský tým dokonce podnikl výpravu do Bulharska, aby se inspiroval mauzoleem Georgije Dimitrivova.[19]

Samotné balzamování probíhalo již během vystavování těla ve Španělském sále, zejména během nocí a během výstavby památníku. Balzamovali sovětští odborníci: Boris Nikolajevič Uskov, Jurij Alexejevič Romakov, Alexandr Sergejevič Pavlov a N. P. Vaščaginova.[20] Původně se měli starat o tělo trvale, avšak v únoru 1955 předali veškeré know-how a materiály československým odborníkům.[21] Těmi měli být Rudolf Vaněček, Josef Vymazal a Jiří Křeček. I nadále se však radili telefonicky se sovětskými lékaři. V roce 1957 nahradil vojenskou uniformu civilní oděv se zlatými a stříbrnými knoflíky.[22]

Zpopelnění těla[editovat | editovat zdroj]

Hrob Klementa Gottwalda na Olšanských hřbitovech, kam byl uložen po roce 1989

V souvislosti s kritikou Stalinova kultu osobnosti Nikitou Chruščovem na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 přestal být „živý“ památník prvního komunistického prezidenta žádaný. Dne 20. března 1962 padlo definitivní rozhodnutí o ukončení výstavy těla. Zpopelnění ostatků dostal za úkol tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal.[23] Urna s popelem byla uložena v prostorách mauzolea a pohřbena byla až po sametové revoluci, kdy byla uložena na Olšanských hřbitovech do hrobu společně s Martou Gottwaldovou, Marií Majerovou, Václavem Kopeckým, Václavem Noskem a dalšími zasloužilými straníky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ NAVARA, Jan Gazdík, Luděk. Za lahev vodky podepsal prezident Gottwald cokoliv, zjistil historik. iDNES.cz [online]. 2009-02-25 [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c KRUPKA, Jaroslav. Smrt Klementa Gottwalda: Doplatil na životní styl, oddanost Stalinovi a paranoiu. Deník.cz. 2023-03-14. Dostupné online [cit. 2023-12-27]. 
  3. ↑ a b Devět dní po Stalinovi zemřel Klement Gottwald - Novinky. www.novinky.cz [online]. [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  4. ↑ Smrt Stalina? Pokud ho neotrávili, zabili ho odmítnutím lékařské péče. Plus [online]. 2023-11-15 [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  5. ↑ Nemoc a smrt Klementa Gottwalda. Radio Prague International [online]. 2003-03-30 [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  6. ↑ Posmrtná maska presidenta republiky Klementa Gottwalda. Rudé právo, 1953, ročník 33, číslo 76, str. 2. Dostupné online
  7. ↑ a b CHARVÁT, Josef. Můj labyrint světa: vzpomínky, zápisky z deníků. 1.. vyd. Praha: Galen, 2005. 569 s. (Almanach medicíny). ISBN 978-80-7262-266-5. S. 239. 
  8. ↑ Zpráva Komise pro organizaci pohřbu presidenta republiky a předsedy KSČ Klementa Gottwalda. Rudé právo. 1953, ročník 33, číslo 75, str. 1. Dostupné online
  9. ↑ Československý lid se loučí s Klementem Gottwaldem. Rudé právo, 1953, ročník 33, číslo 76, str. 1. Dostupné online
  10. ↑ Jak odchází diktátor. V úterý uplyne 70 let od smrti Gottwalda - Novinky. www.novinky.cz [online]. [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  11. ↑ VHU PRAHA [online]. [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ ABS MV. Fond: A 2/1 i. j. 469 Pohřeb Klementa Gottwalda (1953). „Protokol smutečního průvodu na pohřbu presidenta republiky soudruha Klementa Gottwalda.“ Str. 1 – 4.
  13. ↑ ABS MV. Fond: A 2/1 i.j. 469 Pohřeb Klementa Gottwalda (1953). „Organizační střediska k zajištění pohřbu soudruha Klementa Gottwalda.“ Str. 2.
  14. ↑ Komunisté měli strach z narušení průběhu pohřbu Gottwalda, poslední rozloučení s Palachem bylo protestem proti režimu. Plus [online]. 2023-11-03 [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  15. ↑ Pohřeb soudruha Klementa Gottwalda. Rudé právo, 1953, ročník 33, číslo 79, str. 1. Dostupné online
  16. ↑ BULVASOVÁ, Alena. Posmrtné balzamování Klementa Gottwalda. Praha, 2012. Bakalářská práce. Filozofická fakulta, Univerzita Karlova. Vedoucí práce Michal Pullmann. Dostupné online
  17. ↑ NA Praha, fond Úřad předsednictva vlády – běžná spisovna 1945–1968, sign. 818, kart. 1650– 1652
  18. ↑ ČERVINKA, Stanislav. Klement Gottwald na Vítkově – balzamizace těla v materiálech ÚV KSČ In Securitas Imperii 7: Sborník k problematice bezpečnostních služeb. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu P ČR. 1. vyd. Praha, Themis, 2001. Str. 319 – 352.
  19. ↑ Národní archiv. Fond KSČ-ÚV 1945-1989; Praha – Politický sekretariát 1951 – 1954. Číslo arch. souboru: 1261/0/22. 25. června 1953. „Vyslání tří oborníků do Sofie k prohlídce technického zařízení mausolea Jiřího Dimitrova.“ Str. 1.
  20. ↑ Národní archív. Fond: „KSČ-ÚV 1945-1989; Praha – Politický sekretariát 1951 – 1954.“ Číslo arch. souboru: 1261/0/22. 21. července 1953. „Zpráva za období 14. 3. 1953 do 21. 3. 1953. Pobyt sovětských lékařů v ČSR.“ Str. 1.
  21. ↑ SMLSAL, Matěj. Denně tu Gottwalda prohlédli, jednou za rok svlékli. Tak vypadá laboratoř na Vítkově. Blesk.cz [online]. 2016-11-27 [cit. 2023-12-27]. Dostupné online. 
  22. ↑ ABS MV. Fond: A 2/1 i. j. 942 Mauzoleum Klementa Gottwalda – balzamování těla, nahrazení vojenského stejnokroje těla K. Gottwalda civilním oblekem (1956). 14. května 1957. „Usnesení politického byra ÚV KSČ ze dne 14. května 1957.“ Str. 1.
  23. ↑ Národní archív. Fond KSČ-ÚV-1945-1989; Praha – Politbyro 1954 – 1962. Číslo arch. souboru: 1261/0/11. Sv. 342. A.j. 433/19. 20. března 1962. „Přemístění ostatků KG na Vítkově.“ Str. 1.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHARVÁT, Josef. Můj labyrint světa: Vzpomínky, zápisky z deníků. Praha: Galén, 2005. 570 s.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Smrt_a_státní_pohřeb_Klementa_Gottwalda&oldid=23762277“