Roxolana

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Roxelana (Hürrem)
Rossa Solymanni uxor (anonymní portrét ze 16. století)
Rossa Solymanni uxor (anonymní portrét ze 16. století)
Rodné jméno Aleksandra Lisowska (?)
Narození 1505 (?)
Rohatyn, Červená Rus, Polská koruna
(dnes Ukrajina)
Úmrtí 17. dubna 1558 (53 let)
Istanbul, Osmanská říše
(dnes Turecko)
Příčina úmrtí přirozená smrt
Místo pohřbení Sulejmanova mešita
Istanbul
Národnost pravděpodobně ruská, rusínská či ukrajinská
Titul

sultánka,

Haseki sultan (1524-1558)
Období 15211558
Předchůdce Máhidevrán
Nábož. vyznání křesťanství (1505–1521)
islám (1521–1558)
Manžel(ka) Sulejman Veliký
Děti Mehmed
Selim
Mihrimah Sultan
Şehzade Bayezid
Şehzade Cihangir
Příbuzní švagrová Hatice Sultan
tchyně Ayşe Hafsa Sultan
Funkce Haseki sultan
Sultana of the Ottoman Empire
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Roxelana či Roxolana[1] (ve variantách Ruziac, Ružica, Rosanna, La Rossa – „Roxolanka“, tj. Ruska, resp. Rusínka), oficiálním trůnním jménem Haseki Hürrem Sultan (1505/06 Rohatyn17. dubna 1558 Istanbul), byla manželkou tureckého sultána Sulejmana Nádherného, matkou jeho následníka Selima II. Díky náhodě se tato původem slovanská dívka stala z unesené otrokyně a posléze konkubíny nakonec právoplatnou manželkou největšího osmanského vládce, jemuž učarovala svou pověstnou krásou i důvtipem.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Roxelana se pravděpodobně narodila roku 1505 nebo 1506 v Rohatyni, městě ležícím jihovýchodně od Lvova, v tehdejší Červené Rusi (pozdější východní Haliči), a to snad do rodiny rus(íns)kého pravoslavného popa. Jmenovala se zřejmě Aleksandra,[1][2] možná ale také Anastasja nebo Alena Lisowska.[3]

Červená Rus byla jakožto hraniční území Polského království a Osmanské říše častým cílem nájezdů jak Tatarů, tak Turků. Ti nejen dobývali a plenili toto území, ale také velmi často odváželi místní obyvatele do otroctví. A takto se kolem roku 1520 dostala mladá Aleksandra do Osmanské říše, přesněji do Istanbulu, aby se stala sultánovou konkubínou.

Manželka vládce[editovat | editovat zdroj]

Sulejman I., syn Selima I. Hrozného, byl jedním z nejznámějších tureckých sultánů. V Evropě ho nazývali Nádherný, v Turecku Kanuni („Zákonodárce“) pro zavedení souboru zákonů, vytvořených na podporu zájmů feudálů a připoutání rolníků k jejich usedlostem, jež většinou těmto feudálům náležely; fakticky jeho zákony zavedly v Turecku nevolnictví.

Do sultánova serailu, resp. do jeho harému, zvaného Bab-us-saade („Brána blaženství“), se Roxolana sice dostala jako prostá konkubína, záhy se však stala Sulejmanovou velkou láskou. Sultán jí dokonce věnoval své verše (byl básníkem a psal pod pseudonymem Muhibbi). Zakrátko dosáhla toho, že dosavadní sultánova žena Máhidevrán přišla o Sulejmanovu přízeň, a Roxolana se na roky stala jeho jedinou ženou, již čtvrtou v pořadí, ale první právoplatnou vůbec ve vladařské linii. (Podle zákonů islámu mohl mít sultán čtyři zákonité ženy a tolik souložnic, kolik byl schopen uživit. Podle dynastické tradice se však sultánové až do Sulejmana I. oficiálně neženili.) Fakticky se Roxolana stala první oficiální manželkou Sulejmana, a to roku 1530, kdy se konala svatba. Jejich prvorozený syn se však narodil již v roce 1521; ještě před jeho početím přestoupila na islám.

Po oficiálním svatebním obřadu Sulejman pozvedl Roxolanu do pozice baš-kadin, hlavní ženy. Dal ji jména Haseki („Milá srdci“)[4] a Hürrem (z perského خرم – ḫurram, „Radostná“ či „Radostiplná“). Hürrem byla nejen zkušenou milostnicí, ale i inteligentní, zajímavou společnicí, skvěle se orientující v umění i státních záležitostech. Ve dnech odloučení – Sulejman za svůj život uskutečnil 13 vojenských tažení – si manželé dopisovali vytříbenými verši v perštině a arabštině.

Dopis Hürrem polskému králi Zikmundu II. Augustovi, napsaný roku 1549

Hürrem, jedna z nejvzdělanějších žen své doby, přijímala zahraniční posly a vyslance, odpovídala na dopisy zahraničních panovníků, vlivných velmožů a umělců. Měla tedy pravděpodobně významný vliv na osmanskou zahraniční politiku; zachovaly se její dva listy polskému králi Zikmundu Augustovi, v nichž vyjadřovala účast po smrti Zikmunda I. Starého. Existuje teorie, že relativně vlídná politika Sulejmana vůči Polsku měla svůj původ v Hürremině vlivu, jež pociťovala stále silné vazby k rodné zemi.

Z její iniciativy (jako první ženy v Osmanské říši) byla v Istanbulu postavena řada mešit, lázně a madrasy (náboženských škol), kromě Istanbulu pak i např. v Mekce, Medině a Edirne (Drinopolu).

Interiér Hürreminy hrobky v Sulejmanově mešitě v Istanbulu

Roxolana/Hürrem zemřela ve spánku, služebné ji našli mrtvou v posteli 17. dubna 1558.

Potomstvo[editovat | editovat zdroj]

V roce 1521 porodila Hürrem sultánu Sulejmanovi syna Mehmeda; celkem porodila Sulejmanovi šest dětí – dceru a pět synů, z nichž jeden (Abdullah) zemřel v útlém věku.

  • syn Mehmed (1521–1543)[5]
  • dcera Mihrimah (1522–1578) ∞ Rüstem Paša (1500–1561), turecký velkovezír[5]
  • syn Abdullah (1523–1526)[5]
  • syn Selim (1524–1574) – Sulejmanův nástupce jako Selim II.[5]
  • syn Bajezid (1525/1526–1562)[6]
  • syn Cihangir (1530–1553)[5]

Svého vlivu na sultána využívala v mocenském boji o následnictví trůnu. Některé prameny jí přičítaly podíl na Sulejmanově rozhodnutí o popravě jeho nejstaršího syna Mustafy (1553) a velkovezíra Ibrahima (1536).[7] Okolnosti byly ale mnohem složitější. Hlavní příčinou Sulejmanova rozhodnutí bylo v obou případech zneužití pravomocí, které vedlo k destabilizaci říše a bylo odůvodněně považováno za velezradu. Tento vnitřní mocenský boj podporovaly tajně i některé zahraniční mocnosti (císař, Benátčané a Peršané). Je doloženo, že Ibrahim používal během perského tažení (1534–1535) titul a pečeť „Sultán Ibrahim“ a tajně jednal se zahraničními diplomaty.[8]

Osudy dětí[editovat | editovat zdroj]

Hürremin syn Mehmed zemřel na neštovice krátce potom, co ho Sulejman jmenoval místo Mustafy sandžakbejem v Manise (1543). Měl stejně jako Mustafa titul následníka trůnu.

Dceru Mihrimah otec v roce 1539 provdal za sandžakbeje Anatolie, svého důvěrníka a vychovatele svých synů Rüstema Pašu, který se v roce 1544 stal velkovezírem. Po smrti své matky převzala Mihrimah její roli a stala se otcovou rádkyní.[7][9]

Syn Mahidevran Mustafa byl za velezradu na příkaz otce popraven. Stalo se tak v září 1553 ve vojenském ležení v údolí Ereğli u Konye. Mustafova tajná korespondence s Peršany s jeho pečetí a podpisem „sultán Mustafa“ je dodnes uložena v archivu Topkapı. Historické prameny dokládají také nezdařený pokus části armády sesadit a izolovat Sulejmana v Dimetoce a dosadit Mustafu na trůn.[10] Není jasné, zda Sulejmanovo rozhodnutí o popravě Mustafy ovlivnila i smrt jeho oblíbence, Hürremina syna Mehmeda, který zemřel za nevyjasněných okolností přesně o deset let dříve.

Bajezid zahynul v bojích o trůn se svým bratrem Selimem: s 12 000 svých lidí uprchl do Persie na dvůr šáha Tahmáspa I. a proto byl v Osmanské říši, jež v té době byla s Persií ve válečném stavu, považován za zrádce. Později Sulejman uzavřel s Persií mír a dohodl se s perským šáhem, že Peršané za 4000 zlatých mincí zabijí Bajezidovy spolubojovníky a jeho samotného i s jeho čtyřmi syny předají sultánovým vyslancům. Rozsudek smrti, který Sulejman nad synem vynesl, byl vykonán 28. listopadu 1562.

Syn Cihangir zemřel v roce 1553 na vrozenou vadu (křivice).

Nástupcem Sulejmana na trůně Osmanské říše se stal v roce 1566 Selim II., který jej ze všech jeho synů jediný přežil. Nazýván byl „Opilec“. Selim poskytl stálou finanční podporu sultánce Mahidevrán a dal pohřbít ostatky jejího syna Mustafy v mauzoleu komplexu Muradiye v Burse (Muradiye Camii).

Ohlasy v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Její život se stal námětem řady odborných, ale i uměleckých děl, včetně filmových a televizních zpracování. Roxolanina/Hürremina života a osudů si všímali již současníci, zejména benátští, francouzští a polští diplomaté, ovšem ne vždy přesně informovaní, takže časem o ní vznikaly nejrůznější fámy a pověsti.

Prvním, kdo ji uvedl v širší evropskou známost, byl císařský vyslanec u Porty, Augier Ghislain de Busbecq, jenž ji ve svých sebraných relacích Turcicae epistolae („Turecké listy“, 1595) vylíčil jako intrikánku a dobrodružku, jež de facto vládla Osmanské říši sama, ovládajíc svého manžela. Rakouský historik Joseph von Hammer-Purgstall ji ve svých monumentálních Geschichte des osmanischen Reiches („Dějiny Osmanské říše“, 1827–33) zhodnotil podobně nelichotivě, ovšem s uznáním jejích politických schopností. Sultánka je též popsána ve veršovaném cestovním deníku Przeważna legacyja … Książęcia Krzysztofa Zbaraskiego … do … Cesarza tureckiego Mustafy w roku 1621 („Důležité poselství knížete K. Zbaraského k tureckému sultánu Mustafovi“, 1633) polského básníka a diplomata Samuela Twardowského, jenž z nepochopení dvorních titulů osmanských panovníků rozšířil do světa historku, že Roxolana byla nevlastní sestrou polského krále Zikmunda II. Augusta, což po něm opakovalo více raněnovověkých autorů.

Pokud jde o krásnou literaturu, Hürrem je v nové době např. často zmiňována v románu Šťastná hvězda, který je pokračováním románu Krvavá lázeň od finského spisovatele Miky Waltariho. V románu však vystupuje spíše nepřímo, zmiňovaná v řeči či uvažování hlavních postav. Je hodnocena hlavním hrdinou negativně, jako pletichářka odvádějící sultána od správných státnických rozhodnutí.[11]

Je rovněž hlavní hrdinkou opery Roxolana (Роксоляна) ukrajinského skladatele Denyse Volodymyrovyče Sičynského z roku 1908.[12]

Nejznámějším filmovým portrétem je patrně turecký seriál Muhteşem Yüzyıl (TIMS production, 2011–14), uváděný v Česku pod názvem Velkolepé století na TV Barrandov.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Na Roxolaninu počest byl nazván druh opic Langur čínský (Pygathrix roxellana), vyznačující se, tak jako ona, nahoru ohrnutým nosem – „pršákem“.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Roxelana | Biography & Facts. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Leslie P. Peirce, The imperial harem: women and sovereignty in the Ottoman Empire Archivováno 14. 1. 2017 na Wayback Machine, Oxford University Press US, 1993, ISBN 0-19-508677-5, s. 58-59.
  3. The Speech of Ibrahim at the Coronation of Maximilian II, Thomas Conley, Rhetorica: A Journal of the History of Rhetoric, Vol. 20, No. 3 (Summer 2002), s. 266. Kemal H. Karpat, Studies on Ottoman Social and Political History: Selected Articles and Essays, (Brill, 2002), s. 756.
  4. Toto pojmenování se od té doby stalo oficiálním titulem sultánek (hlavních žen)
  5. a b c d e Susan A. Skilliter: Khurrem. v: Encyclopaedia of Islam. svazek 5, 1986.
  6. Şerafettin Turan, TDV İslâm Ansiklopedisi, svazek 5, s. 230
  7. a b İbrāhīm Peçevī. Tārīḫ-i Peçevī. Istanbul: [s.n.], 1641, reedice 1866. (turecky) 
  8. Topkapı Sarayı Arşivi Evrak № 5038 Çağatay Uluçay. Harem’den Mektuplar. Istanbul: [s.n.], 2011. (turecky) 
  9. Gülru Necipoğlu. The Age of Sinan. Architectural Culture in the Ottoman Empire. Londýn: Reaktion Books, 2005. (anglicky) 
  10. Topkapı Sarayı Arşivi
  11. WALTARI, Mika. Šťastná hvězda. Havlíčkův Brod: Hejkal, 2002. S. 828. 
  12. Sičinskij Děnis Vladimirovič (heslo). In: KELDYŠ, Jurij Vsevolodovič. Muzykalnaja enciklopedija. Moskva: Sovětskaja enciklopedija : Sovětskij kompozitor, 1981. Dostupné online. Svazek 5. (rusky)

Související stránky[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]