Portál:Fotografie/Biografie měsíce/Archiv

1

Joseph Nicéphore Niépce (7. března 1765, Chalon-sur-Saône, Francie – 5. července 1833, Saint-Loup-de-Varennes) byl francouzský vynálezce fotografie a průkopník v tomto oboru. Je známý tím, že pořídil ve dvacátých letech 19. století jako jeden z prvních stálé fotografie.

Svou metodu nazval heliografie. Rozpustil živici v levandulovém oleji a potřel touto světlocitlivou směsí cínovou destičku. Tu pak umístil do camery obscury, po dostatečně dlouhé expozici jí vyjmul a pomocí levandulového oleje odstranil zbytky neexponované živice.

2

Louis-Jacques-Mandé Daguerre (18. listopadu 1787, Cormeilles-en-Parisis – 12. července 1851, Bry-sur-Marne) byl francouzský malíř a vědec, který ve třicátých letech 19. století vyvinul první praktickou metodu fotografování – daguerrotypii. Vynalezl také jako první diorama, ve kterých promítal rafinované malby na několika tenkých plátnech umístěných za sebou, a přístroj zvaný panoptické polyorama, který umožňoval sledovat animované snímky. Daguerrotypie vycházela z heliografie a používala jako médium destičku ze stříbra nebo silně postříbřené mědi, která se vložila do zvláštní skříňky nad misku s krystaly jódu. Tenká povrchová vrstva se působením par jódu změnila na jodid stříbrný citlivý na světlo. Osvícení trvalo podle intenzity světla od několika minut do několika hodin. Světlo na destičce redukovalo jodid stříbrný zpět na stříbro, které mělo černou nebo tmavohnědou barvu. Exponovaná destička pak byla v temnotě přenesena do skříňky, kde na ni působily páry rtuti, které na osvětlených místech vytvořily se stříbrem amalgám mléčně bílé barvy. Obraz pak byl ustálen v roztoku kuchyňské soli nebo thiosíranu sodného.

3

William Henry Fox Talbot (11. února 1800, Melbury, Dorset, Velká Británie – 17. září 1877 Lacock Abbey, Wiltshire, Velká Británie) byl britský vynálezce, fotograf, lingvista, matematik a vynálezce fotografické techniky kalotypie (také zvané talbotypie), zabýval se také optikou. Byl členem britské vyšší třídy, dobře vzdělaný a úspěšný v různých oblastech přírodních a humanitních věd.

Své největší úspěchy trvalé hodnoty dosáhl v oblasti fotografie – vyvinul princip negativ–pozitiv –, který umožňuje vícenásobné reprodukce fotografického obrazu z jednoho originálu. Tento princip se stal základem všech významných fotografických procesů zhruba od roku 1860 na více než 130 let. Před Talbotovým objevem dominoval proces daguerrotypie a po Talbotově principu přišla po roce 1990 na řadu digitální fotografie.

Talbot prováděl experimenty již od roku 1834 a využíval poznatky svých přátel – chemiků Johna Herschela a Thomase Wedgwooda. Roku 1835 vynalezl nejprve metodu nazvanou „Photogenic Drawing“ (fotogenické kresby), na papír kladl květiny, části rostlin z herbáře a jiné ploché předměty. Negativní obraz svých stínokreseb mohl převést okopírováním na pozitiv. Vyráběl si vlastní fotoaparáty s velkými čočkami, kterým jeho příbuzní říkali „pasti na myši“. O čtyři roky později metodu fotogenické kresby vylepšil – běžný kreslící papír se natřel roztokem dusičnanu stříbrného, osušil se, namočil do jodidu draselného a byl opět usušen. Těsně před exponováním se papír zcitlivil roztokem dusičnanu a kyselinou gallovou. Pak se papír vyvolával při světle svíčky. Pozitiv se získal kopírováním, přičemž různá doba kopírování měla vliv na barevný tón pozitivu od karmínové a purpurové po hnědočernou.

4

Hippolyte Bayard (20. ledna 1801, Breteuil-sur-Noye, Francie – 14. května 1887, Nemours) byl francouzský fotograf, umělec, finanční úředník, právní poradce a vynálezce. Je považován za jednoho z otců fotografie, spolu s Niepcem, Daguerrem, William Fox Talbotem a Hérculem Florencem. Vynalezl svůj vlastní fotografický proces známý jako přímý pozitivní tisk. Zorganizoval první veřejnou výstavu fotografií na světě a přesto je pokládán za zneuznaného průkopníka fotografické techniky. Je známý také jako první autor zmanimulované fotografie v dějinách, kterou zinscenoval jako svou údajnou sebevraždu. Byl také prvním fotografem, který dostal zakázku od vládní organizace zdokumentovat historickou architekturu ve Francii.

Na rozdíl od Daguerra, který experimentoval s citlivostí na světlo pouze s kovovými destičkami, nalezl Bayard způsob ve kterém obyčejný dopisní papír potřel chloridem stříbrným a nechal jej zčernat na slunci. Následně jej ve tmě ponořil do roztoku jodidu draselného - takzvaného Lugolova roztoku, ještě vlhký papír vložil do camery obscury a nechal znovu exponovat. Papír vybělil, přičemž se jód vyloučil z roztoku jodidu draselného a byl navázán na zčernalé stříbro, čímž vznikl pozitivní obraz. Expozice mohla trvat přibližně 15 minut. Přímé pozitivy pak ustaloval v roztoku thiosíranu sodného a vyprán ve vodě. Nevýhodou této metody byl nedostatečně kontrastní negativní obraz, takže přímé kopírování nebylo možné. To byl jeden z důvodů, proč se Bayardova metoda více neujala a nebyla využívána.

5

Frederick Scott Archer (1813, Bishop's Stortford, Spojené království – 1857) byl jedním ze zakladatelů moderní fotografie. Vynalezl metodu mokrého kolodiového procesu a ambrotypie. Narodil se do řeznické rodiny v městečku Bishop Stortford v Anglii v roce 1813. Ještě jako malý chlapec ztratil oba rodiče a byl vychováván vzdálenými příbuznými a přáteli. Byl dán do učení na stříbrotepce. Setkání se starožitnými mincemi a drahými kameny pocházejícími z celého světa mu učarovalo a přivedlo k hlubšímu studiu numismatiky. Výtvarná stránka mincí ho také inspirovala k dalšímu jeho zájmu a zaměstnání – sochařství. Za pomoci přátel založil na Henrietta Street v Londýně sochařské studio, které se orientovalo na tvorbu bust. Řada z lidí, kteří se nechali v jeho studiu portrétovat, náležela k známým osobnostem své doby (Marquis of Northampton, lord Albert Conyngham, William Smith).

V roce 1847 začal ve svém studiu využívat fotografii jako prostředku zjednodušení a zpřesnění sochařské práce. Využíval techniku kalotypie, kterou se naučil od svého lékaře Hugh W. Diamonda. Snažil se eliminovat vliv struktury papíru na kvalitu výsledné fotografie napouštěním kolodiem. Stále však nemohl dosáhnout uspokojivé adheze obou materiálů. Zlepšení kvality se mu nepodařilo ani po použití vaječného bílku, želatiny či škrobu. To ho přivedlo na myšlenku hledat za papír náhradu. Ve svém novém studiu ve vlastním domě na Great Russell Street v Bloomsbury dospěl ke svému nejdůležitějšímu vynálezu – v roce 1849 zaměnil papír za sklo a potáhnul ho jodizovaným kolodiem.

První fotografie vytvořené touto metodou ukázal svým přátelům již v roce 1850. Po jejím opakovaném ověřování pak konečně o rok později publikoval v časopise „Chemist“ svůj článek „Využití kolodia ve fotografii“, který zcela změnil směr dalšího vývoje fotografie. V něm prezentoval nejen výhody využití kolodia při fotografování, ale nabídl i podrobné instrukce pro jeho správnou aplikaci.

Zpráva o nové technologii se rychle šířila a již následující rok napsal další z průkopníků fotografie Fox Talbot svému příteli fotografu Johnu Dillwynovi Llewelynovi o svém údivu nad schopností takto snímané fotografie zachytit vlny na hladině, vítr nebo kouř. O dva roky později už sám Llewelyn ohromil na výstavě v Londýně svými „instantními“ fotografiemi, zaznamenávajícími vlny na vodní hladině, lidi v pohybu, mraky a příboj tříštící se o pobřeží nebo kouř vycházející z lodního komína.

Archer vynález nikdy nepatentoval a tak zůstal k volnému využití všem, kteří o něj měli zájem. Publikoval podrobný manuál používání kolodia s názvem „The Collodion process on Glass“, což stimulovalo tisíce lidí k jeho využití. To, že Archer svůj vynález nepatentoval, bylo projevem jeho velkorysé a skromné osobnosti.

6

Eadweard Muybridge (9. dubna 1830, Londýn – 8. května 1904, Kingston) byl anglický fotograf a vynálezce. Zabýval se stereofotografií krajiny, ale proslavil se především svými studiemi pohybu, používáním několika fotoaparátů zároveň a také vynálezem zoopraxiskopu a kinematoskopu – což byla zařízení na promítání pohyblivých obrázků o mnoho let dříve, než přišel na trh celuloidový kinofilm. Považuje se za zakladatele chronofotografie. O pohyb se začal zajímat v roce 1873, kdy se Leland Stanford, železniční magnát a chovatel koní, vsadil o 25 000 USD, že v určitém stadiu koňského klusu se ani jedna ze čtyř nohou nedotýká země. Muybridge se rozhodl dokázat, že Stanford má pravdu a s jeho finanční podporou vytvořil sérii snímků na mokrých kolódiových deskách, které tento výrok potvrdily.

V dřevěné budově postavil 24 fotografických přístrojů, na jeden okraj závodiště zavěsil bílý horizont a na druhý umístil v pravidelných intervalech řadu fotoaparátů. Přes dráhu položil provázky, které v okamžiku, kdy je běžící kůň přetrhl, postupně uvolnily pružinové závěrky fotoaparátů. Práce na důkazu mu trvala šest let (1873–1878), vytvořil řadu fotografických přístrojů a nafotografoval přes 20.000 snímků. Již tenkrát Muybridge použil expoziční doby až 1/6000 sekundy. Většinu snímků exponoval 1/1000 sekundy, na tu dobu také velmi krátkým expozičním časem. Ve vydání z května 1882 byl v časopisu Nature zveřejněn Muybridgeův článek, ve kterém napsal, že „v blízké budoucnosti, budou výsledky důležitých závodů záviset na fotografii, která bude určovat vítěze“. Nedlouho poté 25. června 1890 byla při koňských dostizích v New Jersey pořízena nejstarší známá cílová fotografie.

Spolupracoval také s lékaři a fyziology a svými studiemi ženského a mužského těla se řadí mezi průkopníky fotografie aktu.

7

Sir John Herschel (7. března 1792, Slough, Spojené království – 11. května 1871, Hawkhurst, Spojené království) byl anglický astronom, matematik, chemik a průkopník fotografování.

Dokončil práci svého otce, astronoma Williama Herschela, na katalogizaci severní hvězdné oblohy a rozšířil ji o katalog objektů nacházejících se na jižní hvězdné obloze. Objevil 525 mlhovin a hvězdokup a 3300 dvojhvězd. Pojmenoval sedm Saturnových měsíců a čtyři měsíce Uranu.

Při svých experimentech s thiosíranem sodným objevil jeho schopnost rozpouštět halogenidy stříbra, tato schopnost byla později využita k ustalování fotografií. Jeho další pokusy vedly k objevu fotografického postupu zvaného kyanotypie. Použil také pravděpodobně jako první názvy „fotografie“, „negativ“ a „pozitiv“ „snímek“

Se svou manželkou Margaret během pobytu v jižní Africe kreslil tamní flóru a jeho 112 ilustrací bylo v roce 1996 vydáno v botanickém díle Flora Herscheliana.

8

Julia Margaret Cameronová (11. června 1815, Kalkata – 26. ledna 1879, Kalutara) byla britská fotografka. Byla známá svými portrétními snímky celebrit, mytologickými výjevy a portréty ve stylu doby krále Artuše. Fotografická kariéra Cameronové byla krátká, pouhých posledních jedenáct let jejího života. Poprvé začala fotografovat po svých 48. narozeninách, kdy dostala fotoaparát jako dárek. Její práce přesto měla obrovský dopad na vývoj moderní fotografie, zejména její pečlivě komponované portréty, které jsou dnes umělci stále napodobovány. Spolu s Oscarem Gustavem Rejlanderem a Henry Peach Robinsonem byli představiteli anglického piktorialismu. Cameronová používala při fotografování portrétů objektivy s měkkou kresbou. Julia Cameronová byla jednou z nejoriginálnějších fotografek 19. století. Zemřela 26. ledna 1879 na Cejlonu. Její dům Dimbola Lodge na Isle of Wight stále ještě stojí a je přístupný pro návštěvníky.

9

André-Adolphe-Eugène Disdéri (28. března 1819, Paříž – 4. října 1889, Paříž) byl francouzský fotograf, který začal svou kariéru jako daguerrotypista, ale později se proslavil patentováním nového typu portrétů, takzvaných carte de visite, které ulehčily mnoha lidem přístup k levným portrétům. Disdéri pro tento účel vyrobil rotační fotoaparát, který uměl udělat osm různých obrázků na jedno políčko negativu o velikosti 63×95 mm. Fotoaparát, který se inspiroval stereoskopickými kamerami, byl opatřen čtyřmi objektivy a snímal na pohyblivou fotografickou desku. Po vytištění na albuminový papír byly obrázky rozstřiženy na malé portréty, nalepeny na karton a používány jako navštívenky. Na snímku zobrazil většinou celou postavu od hlavy k patě v umělém prostředí ateliéru a v obyčejné póze. Tak uvedl do fotografie její schopnost poskytnout levně a každému jeho podobiznu. Při velkolepé reklamě a nízkých cenách dosáhl toho, že do jeho portrétního ateliéru v Paříži přicházelo pro vlastní podobiznu mnoho lidí. Velmi brzy se ateliér stal chrámem fotografie – denně prodal 300 až 400 portrétů. Vizitky ovládly svět během 60. a 70. let 19. století a značně tak přispěly rozšíření a popularizaci fotografie. Vizitky bylo relativně snadné i levné kopírovat ve větším počtu – na rozdíl od drahých a velkých daguerrotypií. Přátelé si je mohli vyměňovat mezi sebou a díky standardnímu formátu sbírat a umísťovat do rodinných alb. Vizitky se staly populární ještě více poté, když v květnu 1859 Disdéri vyfotografoval ve svém ateliéru Napoleona III., který kvůli tomu přerušil svou cestu do války. Ještě větší popularitu získaly vizitky poté, když se nechala vyfotografovat celá královská rodina v Londýně. Během tří měsíců se prodalo 70 000 fotografických vizitek a údajně jich bylo vyrobeno ještě 200 000 dalších.

10

Roger Fenton (20. března 1819, Heywood – 8. srpna 1869, Potters Bar) byl pionýr britské fotografie, jeden z prvních válečných fotožurnalistů. Se svou pojízdnou fotografickou komorou Photographic Van dokumentoval válku na Krymu. Na pověření královny Viktorie portrétoval královskou rodinu a jejich sídla. Jeho dědeček byl zámožný majitel továrny na bavlnu, jeho tatínek byl bankéř a člen parlamentu.

V roce 1838 odešel na University College v Londýně, kterou dokončil roku 1840 a získal titul Bachelor of Arts, vystudoval angličtinu, matematiku, literaturu a logiku. Roku 1841 začal studovat práva na University College. Zajímal se však spíše o studium malířství. Roku 1843 v Yorkshiru si Fenton vzal za ženu Grace Elizabeth Maynardovou, při svém pobytu v Paříži, kde mohl krátce studovat malířství v ateliéru Paula Delaroche. Do roku 1847 se Fenton vrátil zpět do Londýna, kde pokračoval ve studiu malířství, nyní pod opatrovnictvím historického malíře Charlese Lucyho, který se stal jeho přítelem a se kterým od roku 1850 působil na North London School of Drawing and Modelling. V roce 1849, 1850 a 1851 vystavoval obrazy na roční výstavě Královské akademie.

Navštívil Velkou výstavu v Hyde Parku v Londýně roku 1851 a byl ohromen fotografií, kterou tam spatřil ve výstavní skříni. Pak navštívil Paříž, aby se naučil kalotypický proces na voskovaném papíru, s největší pravděpodobností od Gustava Le Graye, jeho vynálezce. Do 1852 měl fotografickou výstavu v Anglii, a cestoval do Kyjeva, Moskvy a St. Peterburgu, aby tam dělal kalotypie. Fotografoval architekturu křížem krážem po celé Británii. Zveřejnil také výzvu k vytvoření fotografické společnosti…

11

John Dillwyn Llewelyn (12. ledna 1810, Swansea, Wales – 24. srpna 1882, Londýn) byl britský botanik a průkopník fotografie. Narodil se jako nejstarší syn Lewise Westona Dillwyna a Mary Dillwynové. Díky svému otci, který byl členem Royal Society, Linnean Society a parlamentu, poznal mnoho významných mužů své doby. Například sira Davida Brewstera, Michaela Faradaye nebo Charlese Wheatstona. Jeho žena Marie byla sestrou Elisabeth Talbotové, rodičů významného fotografa Williama Henryho Foxe Talbota. Henry Talbot se přes své botanické zájmy přátelil s Lewisem Westonem Dillwynem a trávil během svých dospívajících let svůj čas v Penrice, domově velšských Talbotů, kteří také navštěvovali Penllergaer.

V lednu 1839, po oznámení vynálezu fotografického procesu dvou expertů – Talbota a Daguerra začal sám Llewelyn s podporou Henryho Talbota experimentovat. Talbot mu psal o svém údivu nad schopností takto snímané fotografie zachytit vlny na hladině, vítr nebo kouř. Llewelyn na Světové výstavě v Londýně překvapil svými „instantními“ fotografiemi, zaznamenávajícími vlny na vodní hladině, lidi v pohybu, mraky a příboj tříštící se o pobřeží, kouř vycházející z lodního komína apod.

Snažil se dávat všechny procesy k dispozici veřejnosti. Jeho nejranější daguerrotypie je datována rokem 1840. Žádná z jeho prvních fotogenických kreseb se pravděpodobně nedochovala, ale některé z přibližně tisícovky kalotypií a kolodiových negativů stále existují v soukromých i veřejných sbírkách a jsou uchovávány v jeho rodině.

Když byla v roce 1853 založena Královská fotografická společnost, byl Llewelyn jedním z těch, kteří se podíleli na založení společnosti Society of Arts v Londýně a několik let byl členem rady. Pravidelně také vystavoval na výstavách společnosti, například v Dundee, Manchesterské Art Treasures exhibition a na Světové výstavě v Paříži v roce 1855. Na této výstavě získal stříbrnou medaili za své „pohybové série“.

V roce 1856 prý zveřejnil vlastní oxymelový proces, který umožnil uchovávat mokré kolodiové negativy mnoho dní. Pořizoval také stereo obrázky pomocí fotoaparátu, který koupil k narozeninám své dceři Thereze se v roce 1856.

Poslední snímky pořídil na konci padesátých let 19. století, pravděpodobně kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Je zajímavé, že nikdy nefotografoval mimo Británii, i když rodina často navštěvovala Evropu. Většina jeho snímků byla pořízena v okolí jeho nemovitosti v Penllergaer, nedaleko od Swansea, a na velšském pobřeží. Existuje také množství snímků z Cornwall z průběhu několika let, dále z Bristolu, včetně některých zvířat a ptáků v Cliftonské zoologické zahrady, Yorkshire, Derbyshire a něco málo ze Skotska. Ze svého okruhu přátel portrétoval například: Philipa Henryho Delamotteho, Roberta Hunta, Hugha Welche Diamonda a obzvláště svého vzdáleného příbuzného Calverta Richarda Jonese. Přátelil se také s Antoinem Claudetem, se kterým prováděl experimenty na daguerrotypickém procesu

12

Karl Blossfeldt (6. června 1865, Schielo – 9. prosince 1932, Berlín) byl německý fotograf, sochař, učitel a umělec, který pracoval v Berlíně. Je známý svými fotografiemi květin, systematicky fotografoval především různá semena, šešule a listy. Řadí se do světové meziválečné avantgardy jako zástupce německé Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit) společně s umělci jako byli Albert Renger-Patzsch, Walter Peterhans, Helmar Lerski a August Sander. Tato skupina představovala nový směr, kterým se vydala fotografie v Evropě – tzv. nemanipulovaná fotografie.

Vyučil se modelářem, později se stal malířem a sochařem. Roku 1898 se oženil s Marií Plankovou, ale manželství skončilo rozvodem roku 1910. O dva roky později se oženil s operní zpěvačkou Helenou Wegenerovou.

Roku 1928 vydal v Berlíně knihu nazvanou Pratvary umění, ve které bylo více než sto makrofotografií květů, listů a jiných částí rostlin. Chtěl ukázat, že umění má vždy předobraz v přírodě, z níž vyšlo nejen umění, ale i sám člověk. Věcnost, s jakou Blossfeldt ukazuje zvětšené části rostlin, přesně zapadá do požadavku účelnosti nového umění.

Zemřel 9. prosince 1932 v Berlíně.

13

Wilson „Vločka“ Bentley (9. února 1865, Jericho, Vermont – 23. prosince 1931, Jericho, Vermont) se narodil v Jerichu, Vermont, jako první známý fotograf sněhových vloček. Perfektně ovládl proces chytání vloček na černý samet takovým způsobem, že mohl zachytit jejich obrazy ještě před roztavením nebo sublimací.

„	Sněhové vločky jsou „maličké zázraky nekonečné krásy“, a na světě s největší pravděpodobností nenajdete dvě naprosto stejné.	“
— Wilson Alwyn „Snowflake“ Bentley

Poprvé se začal zajímat o sněhové krystaly jako mladík na rodinné farmě. Zkoušel nakreslit obrazy, které viděl ve starém mikroskopu, který mu věnovala jeho matka v jeho patnácti letech. Sněhové vločky byly však příliš složité, tak Bentley začal dělat pokusy s fotografickou kamerou a mikroskopem. Po mnoha pokusech svou první vločku nasnímal 15. ledna 1885. Tento snímek je považován za první fotografii sněhové vločky vůbec. Každou vločku nejprve zachytil na černou tabuli a rychle ji dal na mikroskopické sklíčko. I přes teploty pod bodem mrazu vločky nevydrží dlouho, neboť sublimují.

Za svůj život zachytil více než 5000 obrázků krystalů. Bentley poeticky popisoval sněhové vločky jako „maličké zázraky krásy“ a sněhové krystaly jako „ledové květy“ a zároveň dbal na vědeckou objektivitu práce.

Bentley si svou prací získal pozornost vědeckých obcí, univerzit, články mu vyšly v odborných časopisech včetně National Geographic, Nature, Popular Science nebo Scientific American. Jeho fotografie poptávaly na akademických institucích po celém světě. Bentley tak významně přispěl ke studiu meteorologických jevů.

V roce 1931 Bentley pracoval s Williamem J. Humphreysem z U.S. Weather Bureau na zveřejnění ilustrované knížky Snow Crystals, ve které bylo 2500 fotografií. Je také autorem hesla sníh ve 14 svazkové edice Encyclopædia Britannica. Fotografoval všechny formy ledových a přírodních vodních útvarů včetně mraků a mlhy. Byl prvním Američanem, který zaznamenával velikosti dešťových kapek a byl jedním z prvních specialistů na oblaka.

Zemřel na zápal plic na své farmě 23. prosince 1931.

14

Sergej Prokudin-Gorskij, autoportrét z roku 1915

Sergej Prokudin-Gorskij (31. srpna 1863, Funikova Gora, Vladimirská oblast – 27. září 1944, Paříž) byl ruský fotograf a inovátor fotografie. Vystudoval chemii, byl žákem proslulých vědců v Petrohradě, Berlíně a Paříži a vyvinul ranou technologii pro barevné fotografie.

Vlastní výzkum mu přinesl patenty na reprodukci barevných diapozitivů a projekci barevného filmu. Okolo roku 1905 Prokudin-Gorskij naplánoval, že pomocí nových pokročilých postupů pro vytváření barevné fotografie systematicky zdokumentuje ruskou říši. Cílem tohoto ambiciózního projektu bylo seznámit školáky po celém Rusku pomocí jeho „barevné optické projekce“ s rozlehlou a rozmanitou historií, kulturou a modernizací v říši.

Pro svůj postup používal fotoaparát, který pořídil v rychlém sledu za sebou 3 černobílé snímky na skleněné desky, každý přes jiný barevný filtr. Pokud se promítaly všechny tři světlem příslušné barvy, zobrazila se scéna v pravých barvách. Prokudin-Gorskij experimentoval i s tvorbou barevné papírové fotografie ze svých záběrů. Postup byl však velmi pracný a zdlouhavý.

Vybaven temnou komorou ve speciálně zařízeném železničním vagónu, který poskytl car Mikuláš II., dvěma propustkami, které mu zaručovaly vstup do zakázaných oblastí a podporou ze strany úřadů, Prokudin-Gorskij dokumentoval Rusko v letech 1909 až 1915. Jeho snímky zachycují široké spektrum námětů od středověkých kostelů a klášterů, přes železnice či továrny až po každodenní život a práci všech vrstev ruského obyvatelstva. O své práci pořádal mnoho přednášek s promítáním.

V roce 1918 po Říjnové revoluci z Ruska odešel, nejprve do Norska, poté do Anglie a nakonec se usadil v Paříži, kde roku 1944 zemřel.

Jeho unikátní snímky Ruska v předvečer revoluce, zachycené na skleněných deskách, v roce 1948 od jeho dědiců koupila Knihovna Kongresu USA. V roce 2001 uspořádala výstavu, pro niž bylo vytvořeno několik desítek fotografií oskenováním desek a složením barevných složek do jednoho celku v počítači. Všechny snímky byly digitálně vyčištěny, barvy i kontrast byly upraveny a nakonec byly záběry lokálně retušovány tak, aby se odstranilo případné poškození původních fotografických desek. V roce 2004 nechala Knihovna Kongresu vyrobit digitální obrazy ve vysokém rozlišení ze všech 1902 záběrů.

15

Rodina fotografů Marubi se skládala z významných albánských fotografů otce Pjetëra (1834–1903) syna Kela (1870–1940) a vnuka Gegëho Marubiho (1909–1984). Provozovali fotografické řemeslo během 19. a 20. století po tři generace ve fotografickém studiu v albánském Skadaru, které je považováno za vůbec první v Albánii. Svou prací přispěli významně k vytvoření dokumentace života své doby a albánského kulturního dědictví v jihovýchodní Evropě.

Tři členové rodiny od konce 19. století a v první polovině 20. století pořizovali záběry z krajiny a každodenního života lidí, což je považováno za unikátní umělecké svědectví albánské historie. Kromě toho existuje celá řada obrazů, na kterých jsou zobrazeny typické albánské kroje a zvyky. Tři fotografové zachytili mnoho důležitých politických událostí své doby.

Již pouhé množství fotografií je velmi působivé. Na fotografiích je zachyceno období téměř 100 let – politické události a společenské změny města Skadaru včetně rozsáhlé oblasti centrální Albánie. Zdokumentovali pohnuté roky, ve kterých Albánie postupně získávala nezávislost na Turecku a byl tvořen samostatný stát. Kromě politických představitelů a bohaté horní třídy bylo portrétováno také mnoho obyčejných lidí a jejich každodenní život.

16

Zaida Ben-Yusufová (21. listopadu 1869, Londýn, Anglie – 27. září 1933, Brooklyn, New York, Spojené státy americké) byla newyorská portrétní fotografka známá svými výtvarnými módními portréty bohatých a slavných Američanů z přelomu 19. a 20. století. Narodila se v Londýně německé matce a alžírskému otci, ale později převzala americké občanství. V roce 1901 ji časopis Ladies' Home Journal zařadil mezi šest fotografek, které označil jako „přední fotografky v Americe“. Narodila se v Londýně v Anglii jako nejstarší dcera německé matce Anně Kind Ben-Youseph Nathanové z Berlína a alžírskému otci Mustaphovi Moussa Ben Youseph Nathanovi. V roce 1881 Anna Ben-Yusufová, již bez svého manžela, žila se svými čtyřmi dcerami – Zaidou (starou 11 let), Heidi (8), Leilou (4) a Pearl (3) – v Ramsgate, kde Anna pracovala jako vychovatelka. Přibližně na konci osmdesátých let 19. století Anna Ben-Yusufová emigrovala do Spojených států, kde založila obchod s módním zbožím na Washington Street v Bostonu, později začala psát příležitostné články pro magazíny Harper's Bazaar a Ladies' Home Journal na módní témata doplňované fotografiemi.

17

Dr. Julius Neubronner (8. února 1852, Kronberg im Taunus – 17. dubna 1932, Kronberg im Taunus) byl německý lékárník, vynálezce, konstruktér a fotograf. Působil v Kronbergu u Frankfurtu a je považován za otce holubí fotografie ze vzduchu.

Okolo roku 1903 pomocí holubí pošty přijímal recepty ze sanatoria v blízkosti Falkensteinu a obratem posílal nezbytné léky o váze 75 gramů stejnou metodu zpět. Když se jednoho dne poštovní holub ztratil v mlze a dorazil o čtyři týdny později, nechal se inspirovat nápadem opatřit ptáka automatickou kamerou, která sledovala jeho cestu. To vedlo ke sloučení obou jeho koníčků: kombinace holubí pošty a amatérské fotografie. Začal vyvíjet lehkou miniaturní kameru, kterou pomocí koženého postroje a hliníkového kyrysu připevnil na prsa holuba. Ptáky postupně a pečlivě připravoval na jejich zatížení. Ke snímkování ze vzduchu je odvážel do míst, které byly i sto kilometrů daleko od místa jejich domova, nasadil jim kameru a vypustil je. Do roku 1920 vyvinul asi tucet různých modelů svých kamer. Již v roce 1907 se snažil svůj nápad patentovat. Jeho vynález pod názvem „Příprava zařízení a způsob fotografování úseků terénu z ptačí perspektivy“ byl Císařským patentovým úřadem po doložení záznamů fotografických výsledků v prosinci 1908 přijat.

18

George Eastman (12. července 1854, Waterville, New York, USA – 14. března 1932, Rochester, New York, USA) byl americký podnikatel a vynálezce. Založil společnosti Kodak a Eastman Chemical a nechal si patentovat fotografický papírový svitkový film. Svitkový film se stal mimo jiné základem pro vynález filmu v roce 1888, když jej použil jako první na světě filmař a vynálezce Louis Le Prince a o deset let později také jeho následovníci Léon Bouly, Thomas Edison, bratři Auguste a Louis Lumièrové a Georges Méliès. Byl známý také jako filantrop a podporovatel vědy a umění. Založil školu hudby, daroval velký finanční obnos MIT. Několik darů směřovalo i do University of Rochester, pro nemocnice, nebo nadaci na podporu afroameričanů. Vlastnil i jednu z největších soukromých uměleckých sbírek. Založil fotografickou sbírku, kterou spravuje organizace a muzeum George Eastman House pod názvem George Eastman House Collection.

V roce 1888 získal patent na lehký přenosný fotoaparát, který byl určen k používání svitkového filmu na sto kulatých negativů. Měl rozměry 8 × 9 × 16 cm s pevně zaostřeným objektivem. Aby se aparát lépe prodával, vymyslel marketingovou frázi: „Vy stiskněte tlačítko, my zařídíme vše ostatní.“ Majitel fotoaparátu mohl poslat fotoaparát s manipulačním poplatkem 10 dolarů. Společnost film vyvolala a vytiskla 100 obrázků a poslala také novou roli filmu na 100 dalších expozic.

Dne 14. března 1932 spáchal sebevraždu jediným výstřelem do srdce. Před ní si poznamenal do deníku poznámku: „Moje práce je hotova. Proč čekat?“

19

Man Ray (27. srpna 1890, Filadelfie – 18. listopadu 1976, Paříž) byl americký malíř, fotograf, tvůrce koláží a konstruovaných objektů, sochař i filmař. Patří mezi význačné představitele umělecké avantgardy 20. století. Man Ray se narodil v Americe, většinu tvůrčího života však prožil ve Francii. Tento všestranný umělec procházel rozličnými uměleckými světy, výtvarnými žánry a technikami. Od kubismu se obrátil k dadaismu a k surrealistickému objevování „vyšší reality“ či zhmotňování „vnitřního modelu“. S hledáním nových způsobů uměleckého vnímání a vyjadřování souvisela též Man Rayova fascinace nezvyklými způsoby práce a neobvyklými technikami. Man Rayovy experimenty otevřely cestu k abstraktní fotografii, performanci a konceptuálnímu umění. Man Raye proslavily především „fotografie bez kamery“ (tzv. rayogramy, respektive fotogramy), nelze však opomenout ani jeho portrétní a módní snímky.

„	Tvůrci stačí jediný nadšenec, aby ospravedlnil jeho dílo.	“
— Man Ray

20

Vladimír Jindřich Bufka (16. července 1887, Pavlovice u Kojetína – 23. května 1916, Praha) byl český fotograf a popularizátor fotografie, významný představitel piktorialismu. Byl jedním z nejvýraznějších reprezentantů umělecké fotografie začátku 20. století v Praze a v Rakousku-Uhersku.

Jeho tvůrčí záběr byl velmi široký, věnoval se kromě ušlechtilých fotografických tisků, ovládal gumotisky, platinotisky i olejotisky nebo autochrom. Věnoval se astrofotografii, mikrofotografii, reprodukcím uměleckých děl, krajinářské fotografii, snímkům architektury, dokumentárním snímkům, zátiší, i náročným portrétům. Kromě toho pořádal přednášky, publikoval v mnoha časopisech a je autorem několika publikací z oblasti fotografie.

21

Hans Watzek (20. prosince 1848, Bílina – 12. května 1903, Vídeň) byl rakouský piktorialistický fotograf narozený v Čechách. Působil na počátku 20. století a byl vedoucím zastáncem uznání fotografie jako uměleckého výrazového prostředku. Byl jedním ze členů Vídeňského trojlístku, kam kromě něj patřili Heinrich Kühn a Hugo Henneberg. Jeho cílem bylo domoci fotografii široké veřejné uznání jako plnohodnotné umělecké vyjádření. Pro Watzka byla fotografie, stejně jako malba, tvůrčí uměleckou formou. Motiv, který chce fotograf zobrazit by například mohl pomocí vědomých experimentů s odstupňováním obrazu (stupeň světlosti tónů) nebo vedením linií. Hlavní představa je přitom subjektivním názorem umělce: Zcela v duchu vídeňské secese Watzek také obhajoval umění, které se orientuje méně na akademická pravidla a více na Originalitu, Individualitu a „Pravdu přírody“. Jeho smrt vedla k rozpuštění Vídeňského trojlístku a také Hugo Henneberg se přestal fotografii věnovat.

22

Barbora Bálková (* 4. března 1978, České Budějovice) je česká výtvarná umělkyně a fotografka, která žije a pracuje v jižních Čechách a v Praze. Ve své práci spojuje klasické prostředky malby a fotografie s novými médii. Různými vyjadřovacími prostředky zachycuje zejména prožívání a proměny lidské identity, často s akcentem na ženskou zkušenost. Sjednocujícím přístupem tvorby Barbory Bálkové je absurdní humor a parodie na jedné straně a na straně druhé specifická magičnost divadelní estetiky. Vytváří ucelené koncepty, které vždy sledují určité stěžejní téma. Nejtypičtějším obsahem děl Barbory Bálkové je přitom téma individuální lidské identity, její prožívání a proměnlivost. S tím souvisí také otázka sebeprožívání a sebenahlížení v nejrůznějších situacích a souvislostech.

V jejím nejznámějším projektu Masky (2004–10) je na dvaceti portrétních fotografiích zachycena její tvář se stále stejným neutrálním výrazem, ale vždy v jiné masce. Ta je utvořena většinou z běžných domácích propriet, jako je chleba, vejce, slanina, formy na vánoční cukroví, knoflíky, nebo třeba psí chlupy, či seno. Stejná tvář má tak někdy podobu uzavřené duše květů, pak zase melancholického rytíře, jindy vidíme poraněný obličej, nebo absurdního křehkého tvora. Z jednotlivé krásné tváře se tak v proměnách masek stává dvacetkrát jinak estetizované a dojemné monstrum, které nemá šanci se dorozumět se svým okolím.

23

Gaspard-Félix Tournachon, známější pod pseudonymem Nadar (6. dubna 1820, Paříž – 21. března 1910, Paříž), byl francouzský fotograf, průkopník portrétní a balónové fotografie, karikaturista, novinář, spisovatel a vzduchoplavec. Je autorem řady portrétů celebrit své doby, byl také autorem prvních leteckých fotografií na světě. Nadarovy průkopnické pokusy dostat fotografický přístroj do vzduchu odstartovaly éru leteckého průzkumu a fotografie, na níž mnohem později navázalo kontinuální pořizování obrazů Země z vesmíru. Vyhýbal se využívání rekvizit, aby vynikly portrétované osobnosti. Nikdy portrétované neretušoval, věřil totiž, že vrásky nebo kazy pleti hovoří o duševním rozpoložení daného člověka a zpětně vypovídají o prožitém. Jeho konkurentem na poli portrétní fotografie byl autor levných a dostupných fotografických vizitek Francouz André-Adolphe-Eugène Disdéri.

V roce 1863 sestrojil na svou dobu obrovský balón Le Géant, s nímž se pokusil cestovat podobně jako hrdinové Vernova románu Pět neděl v balóně (který vyšel v témže roce). Projekt ale skončil v roce 1874 neúspěchem. Ještě však během obléhání Paříže 1870–1871 zorganizoval balónovou přepravu, která v 66 balónech přepravila z obleženého města 11 tun zásilek (2,5 mil. dopisů). Nadar posloužil Julesu Vernovi jako předloha pro postavu Michela Ardana (jméno je přesmyčkou jména Nadar) v románu Ze Země na Měsíc.

24

Jan Pohribný (* 8. února 1961, Praha) je český fotograf, umělec a pedagog. Věnuje se zejména krajinářské fotografii a land-artu. Ve své fotografické tvorbě využívá jako tvůrčí postupy vícenásobnou expozici v kombinaci s pohybovou neostrostí. Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která „zviditelňuje“ energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Je držitelem titulu QEP (Qualified European Photographer).

Ve volné tvorbě se dlouhodobě zaměřuje na aranžovanou a konceptuální fotografii v přírodě – volném prostoru. Zajímá ho vztah předmětu a prostoru ať už ve formě stopy pohybu (cyklus Pigmenty 1983–85) nebo předmětná podoba vytržená ze souvislosti na prázdné ploše oblohy (Nebe, modrý nebe 1983) či otázku času, okamžiku (Létavci 1985–86). Od roku 1988 vytváří své vize a reflexe na posvátná a kultovní místa prehistorické Evropy (cyklus Nová doba kamenná). Zde spojuje nejen předešlé principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá mimo jiné významně světelné malby, která "zviditelňuje" energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Obdobně konfrontuje s prostorem a živly ve svých instalacích také křehké objekty z ručního papíru Jana Činčery (cyklus JanČin), který vzniká paralelně od roku 1993. Od poloviny devadesátých let pracuje na cyklu Osvícené city, ilustrující vzpomínky i vize míst, kde dlouhodobě pobýval nebo která jej významně oslovila. Od roku 1999 se skrze konfrontaci lidského těla a krajiny zaměřuje na “hledání ztraceného ráje” (cyklus Andělé) reflektující autorovo znepokojení nad vytrácejícími se přirozenými vazbami člověka a přírody, nad duchovní vyprázdněností současné západní civilizace. Tvůrčí postupy uplatňuje i v užité tvorbě, např. v reklamě nebo v knižní ilustraci.