Historie Davis Cupu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Plastika Davisova poháru na Stadionu Rolanda Garrose.

Historie Davis Cupu popisuje chronologický vývoj Davis Cupu, mezinárodní tenisové soutěže mužských týmu od vzniku myšlenky v roce 1899 a prvního ročníku v následujícím roku až do současnosti.

Vznik soutěže a počáteční období[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka přátelského mezinárodního týmového střetnutí mezi USAVelkou Britániítenise vznikla v roce 1899 v tenisovém klubu na Harvardově univerzitě. Americký tenista a politik, tehdy ještě student Dwight F. Davis vytvořil hrací schéma, zakoupil a věnoval pro vítěze putovní cenu. Jednalo se o pozlacenou stříbrnou mísu na salát, známou jako „salátová mísa“, kterou koupil přibližně za jeden tisíc dolarů. Finální představou bylo zřídit soutěž družstev všech členů Mezinárodní tenisové federace.

V roce 1900 byla založena v USA pod názvem The International Lawn Tennis Challenge. Do prvního ročníku však nastoupily jen týmy USA a Velké Británie, navíc bez nejlepších hráčů. Duel se uskutečnil první srpnový týden v univerzitním klubu v Longwoodu u Bostonu. Již tehdy existovalo stejné herní schéma, které je používáno dnes, úvodní 2 dvouhry, čtyřhra a 2 závěrečné dvouhry. Za americký tým hrál i zakladatel soutěže Dwight F. Davis. USA zvítězily 3:0, když se dvě poslední dvouhry neodehrály pro nepřízeň počasí. Pravidla říkala, že nejlepší tým daného ročníku má právo vyzvat obhájce vítězství (držitele salátové mísy) v tzv. vyzývacím finále (challenge round). V roce 1901 britské družstvo nebylo sestaveno a ročník se neuskutečnil. O rok později 1902 britský tým prohrál těsně s USA před 10 000 diváky 2:3 na zápasy a následující ročník 1903 se soutěže naposledy zúčastnily jen týmy dvou zemí. Tehdy poprvé slavila úspěch Velká Británie, když bratři Reginald a Laurie Dohertyovi dokázali v Bostonu zvítězit 4:1 a salátová mísa poté setrvala čtyři roky na britských ostrovech. Protože měl vítěz právo hrát vyzývací finále na vlastní půdě, stala se soutěž přitažlivější pro více evropských tenisových svazů, neboť odpadla nákladná cesta za Atlantský oceán. Britové zvolili za místo konání finále slavný areál ve Wimbledonu. Do ročníku hraném v roce 1904 tak nastoupily vedle britských obhájců i družstva Belgie, Francie a Rakouska, naopak nezúčastnily se USA. O rok později pak hrály týmy USA, Rakouska, Francie a Australasie (společná reprezentace Austrálie a Nového Zélandu do roku 1913), která se v roce 1907 poprvé, především díky Normanu Brooksovi probojovala do vyzývacího finále, kde porazila Velkou Británii. Další čtyři roky byla salátová mísa v Austrálii. Během první světové války nebyla soutěž hrána. V předválečné éře se nejúspěšnějšími týmy staly výběry Velké Británie a Austrálie, které zvítězili pětkrát. Nejvíce účastníků v počtu osmi nastoupilo v ročníku 1913.

20. léta[editovat | editovat zdroj]

Bill Tilden (USA) a James Anderson (Austrálie) ve finále roku 1922.

První ročník po válce hraný 1920 vyhrál tým Austrálie. Od počátku 20. let však nadvládu nad soutěží převzal americký tým, jehož dvě opory „Velký Bill“ Bill Tilden a „Malý Bill“ Bill Johnston dokázaly vybojovat sedm titulů v řadě (z toho pětkrát 5:0, a čtyřikrát 4:1). Bill Tilden za šest let neztratil ani jeden zápas v singlu, porazit ho dokázal až mladý René Lacoste v roce 1926, když USA vedly nad Francií 4:0.

Počet účastníků rostl s vyšší prestiží sutěže, v roce 1920 nastoupilo 6 zemí, 1921 11 zemí a poprvé i Československo, 1923 17 zemí, 1924 22 zemí a 1928 již 33 zemí. Od ročníku 1923 došlo také ke stratifikace soutěžících do dvou skupin podle zeměpisných pásem. tak vzniklo americké a evropské pásmo, kdy vítězové hráli mezipásmové finále a jeho vítěz pak v tzv. vyzývacím finále s obhájcem titulu. Roku 1923 bylo vytvořeno silné francouzské mužstvo z tenistů, kteří získali později označení „čtyři mušketýři“. Toto družstvo hrálo první finále roku 1926 s USA, které prohrálo. Další ročník 1927 však již získalo salátovou mísu především díky hře René Lacosta. Francouzský tým byl tak čtvrtou vítěznou zemí soutěže. Tento stav zůstal zachován až do roku 1972. Pro další finále, již na domácí půdě, vybudovali Francouzi nový stadion Rolanda Garrose v Paříži. V roce 1928 mělo finále soutěže premiéru na antukovém dvorci. To nahrávalo domácímu družstvu, neboť zbylé tři silné týmy byly specialisty na trávě a tvrdém povrchu. Francouzský tým v letech 19271932 dokázal vyhrát šestkrát v řadě, od roku 1929 však bez nejmladšího z mušketýrů Reného Lacosta, který ve 23 letech ukončil sportovní kariéru ze zdravotních důvodů.

30. léta[editovat | editovat zdroj]

Nové silné družstvo se zformovalo ve Velké Británii z tenistů Perryho a Austina, kteří v ročníku 1932 ještě s francouzskými obhájci prohráli, ale další rok 1933 již na Roland Garros dominovali a získali pro svou zemi salátovou mísu po 21 letech. Následně vyhráli třikrát v řadě, roku 1937 se stěhovala trofej do USA zejména díky výkonům Dona Budgeho, jednoho ze dvou vítězů Grand Slamu v historii tenisu. Budge po vzoru Perryho přešel k profesionálům, což nahrálo Austrálii, která v roce 1939 dobyla titul. Salátová mísa zůstala na dalších šest let druhé světové války, kdy se soutěž nehrála v Austrálii, stejně jako při přerušení první světovou válkou.

Poválečné období USA a Austrálie[editovat | editovat zdroj]

Po válce nastoupila vláda dvou týmů USA a Austrálie, které od roku 1946 získaly trofej v následujících 28 letech až do roku 1973. V prvních 14 letech dokonce vždy hrály tyto země finále. V letech 1946-50 zvítězilo družstvo USA díky Schroederovi, Kramerovi, Parkerovi a Gonzálesovi. Roku 1950 se zformovala nadějná australská dvojice Frank Sedgman a Ken McGregor, která položila základ nové australské éře v poháru. Následná dominantnost Austrálie se projevila v letech 1950-1967, když z 18 ročníků vyhrála patnáctkrát. Během tohoto období australský tým postavil 5 různých sestav, v nichž nastoupilo postupně sedm wimbledonských vítězů. Po celou dobu 1950-68 byl trenérem a nehrajícím kapitánem družstva Harry Hopman, bývalý aktivní účastník soutěže. Poté co Sedgman a McGregor přestoupili k profesionálům, nasadil Hopman v roce 1953 dva nezkušené devatenáctileté tenisty Lew Hoada a Kena Rosewalla, kteří dokázali titul obhájit. Další ročník 1954 salátovou mísu ztratili s Američany icem Seixasem a Tonym Trabertem, ale následné dva roky opět vyhráli bez ztráty setu. Po jejich odchodu k profesionálům je v družstvu vystřídali Ashley Cooper a Malcom Anderson, v roce 1959 byl tým obměněn Fraserem a Laverem, který se stal jedním z nejlepších tenistů historie. Ve svém prvním finále Laver nevyhrál ani jednu dvouhru, ovšem Austrálie díky Fraserovi uhájila mísu. V dalších ročnících se stal Laver základním kamenem týmu, když dokázal vyhrát všechna své utkání. V roce 1963 obhajovalo titul nově uspořádané družstvo, kdy vedle Roye Emersona nastupoval devatenáctiletý John Newcombe, který v další dekádě třikrát vyhrál Wimbledon. Ročník 1963 získaly USA, ale následující rok 1964 opět vyhrála Austrálie, když dvouhry za ní odehráli Roy Emerson a Fred Stolle a ve čtyřhře nastupoval pár Newcombe a Roche, do roku 1967 získal jejich tým čtyři trofeje v řadě. V letech 1960 a 1961 se italskému družstvu podařilo prolomit nadvládu jedné ze dvou zemí, když dvakrát porazilo USA a vyzvalo ve finále Austrálii, dalšího roku 1962 se to povedlo Mexiku díky tenistům Rafaelu Osunovi a Antoniu Palafoxovi, následovaly vyzývací finále 1965 a 1967 od Španělska se Santanou v týmu a roku 1966 to byla Indie s dvojicí Ramesh Krishnan a Jaidip Mukerdží.

Atraktivita tenisu po druhé světové válce rostla, což se projevilo i v počtu účastníku soutěže. Do 50. let se rozrostl na 30 zemí, takže k existujícímu americkému a evropskému pásmu přibylo nové tzv. východní pásmo. V roce 1964 již hrálo 50 zemí, což vedlo roku 1966 ke vzniku čtvrtého dalšího evropského pásma. S tímto navýšením kvantity vzrostla i prestiž a kvalita soutěže.

70. léta[editovat | editovat zdroj]

V období 1968-73 byla salátová mísa ve vlastnictví USA, když za ní nastupovali především Arthur Ashe a Stanley Smith. Od 70. let rostl vliv evropských států. Rumunsko s Nastasem a Tiriacem neuspělo ve finále 1969 ani 1971 proti USA, na které nestačil roku 1970 ani tým NSR s Bungertem.

V roce 1972 došlo k největší změně pravidel od založení soutěže. Byl zrušen nespravedlivý systém tzv. vyzývacího finále, kdy obhájce titulu hrál jen finále na domácí půdě, ale vítěz minulého ročníku se stal jedním z rovných členů následujícího ročníku. Takže musel do finále projít přes vylučovací systém ve skupině či pásmu, pak sehrát mezipásmové semifinále a o celkový titul nastoupit v mezipásmovém finále.

V roce 1972 se hlavními osobnostmi stali Rumun Nastase a Američan Smith, kteří se utkali ve finále Wimbledonu a své týmy dovedli i do finále Davis Cupu. Družstvo USA na bukurešťské antuce porazilo domácí tým 3:2. V roce 1973 dokázal nový nehrající kapitán Austrálie Fraser přesvědčit tehdy 35letého Lavera a 29letého Newcomba, aby se vrátili do družstva. Jejich tým dokázal zvítězit v napínavém mezipásmovém semifinále nad Československem 4:1 a ve finále přehrál USA se Smithem a Gormanem 5:0. Laver tak oplatil pomoc příteli Fraserovi z ročníku 1959, kdy prohrál obě finálové dvouhry a Fraser musel tehdy získat zbývající body k salátové míse. V roce 1973 odehrál Laver poslední ročník v soutěži.

V roce 1974 došlo k nepříjemnému incidentu, když indické družstvo odmítlo odehrát zápas mezipásmového finále proti týmu rasistické země Jihoafrické republiky. Řídící výbory ITF a Davisova poháru odmítly respektovat mínění světové veřejnosti a rozhodly, že salátovou mísu získá jihoafrický tým bez boje. V roce 1975 poprvé vyhrálo švédské družstvo v čele s Borgem, když ve finále porazilo ČSSR a o rok později 1976 si premiérový titul připsala Itálie pod taktovkou nehrajícího kapitána Pietrangeliho ve složení Antonio Panatta, Corrado Barazzutti, Antonio Zugarelli a Paolo Bertolucci. Po dvou ročnících 1975 a 76, kdy Austrálie podlehla v mezipásmovém semifinále ČSSR a Itálii, se opět její tým prosadil roku 1977, kdy Tony Roche, John Alexander a Phil Dent porazili doma na trávě Itálii 3:1. Tím Austrálie vyrovnala v počtu vítězství rekord USA, kdy každá země měla po 24 titulech. V roce 1980 se poprvé stal vítězem soutěže tým Československa, když v Praze porazil Itálii 4:1.

Rok 1981 znamenal další změnu organizace soutěže. Od tohoto ročníku se jednotlivé týmy rozdělily do výkonnostních tříd. V hlavní bezpásmové soutěži, která nese v současnosti název Světová skupina, hraje 16 nejlepších zemí vylučovacím způsobem dle vylosování a nasazení bez ohledu na geografickou polohu (nejlepších 8 družstev minulého ročníku je nasazeno do pavouka). Ve druhé výkonnostní třídě došlo k rozdělení týmů do 4 skupin na základě zeměpisných pásem. Vítězové skupin postoupily do bezpásmové soutěže, kdežto 4 nejslabší sestoupili níže.

80. léta – současnost[editovat | editovat zdroj]

Bývalý ruský prezident Boris Jelcin slaví výhru Dmitrije Tursunova nad Andym Roddickem v semifinále 2006.

V roce 1980 se poprvé stal vítězem tým Československa, když v Praze porazil Itálii 4:1.

Rok 1981 znamenal další změnu organizace soutěže. Od tohoto ročníku se jednotlivé týmy rozdělily do výkonnostních tříd. V hlavní bezpásmové soutěži, která nese v současnosti název Světová skupina, hraje 16 nejlepších zemí vylučovacím způsobem dle vylosování a nasazení bez ohledu na geografickou polohu (nejlepších 8 družstev minulého ročníku je nasazeno do pavouka). Ve druhé výkonnostní třídě došlo k rozdělení týmů do 4 skupin na základě zeměpisných pásem. Vítězové skupin postoupili do bezpásmové soutěže, kdežto 4 nejslabší sestoupili níže.

Roku 1993 přesáhl počet zemí hrajících soutěž 100 účastníků. V roce 1996 poprvé o držiteli salátové mísy rozhodl až rozhodující 5. set posledního 5. zápasu, ve kterém Arnaud Boetsch porazil Nicklase Kultiho 10:8 a Francie zvítězila nad Švédskem 3:2 na zápasy. V roce 2000 se poprvé radovalo družstvo Španělska, které se stalo 10. vítěznou zemí. Roku 2005 se do finále probojovalo Slovensko, které v Bratislavě podlehlo Chorvatsku 2:3. Pro Chorvatsko to byl historicky první titul.[1] Rok nato získalo podruhé Davis Cup Rusko.[2] Roku 2007 vyhráli tenisté USA a od roku 2008 začala hegemonie Španělska. Španělští tenisté zvítězili v roce 2008, 2009 a 2011. Jejich nadvládu narušilo v roce 2010 Srbsko, které v Bělehradě získalo svůj první titul po vítězství 3:2 nad Francií [3]. V roce 2012 převzala od Španělů pomyslnou štafetu Česká republika, která je porazila ve finále v Praze po dramatickém boji 3:2.[4] O rok později Češi pohár obhájili, když ve finále zdolali v Bělehradě domácí Srby 3:2 na zápasy.[5] ČR se tak stala pátou zemí od zavedení světové skupiny v roce 1981, které se podařilo Davis Cup obhájit (po USA, Švédsku, Západním Německu a Španělsku).[6]

Historické rekordy[editovat | editovat zdroj]

  • Nejvíce titulů jako hráč
    • Roy Emerson, Austrálie; 8 titulů (1959, 1960, 1961, 1962, 1964, 1965, 1966, 1967)
  • Nejvíce titulů jako kapitán
    • Harry Hopman, Austrálie; 16 titulů (1939, 1950, 1951, 1952, 1953, 1955, 1956, 1957, 1959, 1960, 1961, 1962, 1964, 1965, 1966, 1967)
  • Nejstarší hráč
  • Nejstarší hráč ve finále
    • Norman Brookes, Austrálie, 43 let, 48 dní; 1920: USA – Austrálie 5:0
  • Nejmladší hráč
    • Marco De Rossi, San Marino, 13 let, 319 dní; zápas 12. května 2011 (v současnosti je povolená nejnižší věková hranice 14 let.)[7]
  • Nejmladší hráč ve finále
    • John Alexander, Austrálie, 17 let, 177 dní; 1968: USA – Austrálie 4:1
  • Nejvíce odehraných ročníků
  • Nejvíce zápasů
  • Nejvíce vítězství
    • Nicola Pietrangeli, Itálie, 120 utkání[7]
      • Nejvíce vítězství ve dvouhře
        • Nicola Pietrangeli, Itálie, 78 utkání[7]
      • Nejvíce vítězství ve čtyřhře
  • Nejdelší zápas

Tiluly v otevřené éře od roku 1968[editovat | editovat zdroj]

Vystavení Davisova poháru při rozlosování 101. ročníkuthajském Bangkoku, září 2011
Země Tituly Poprvé Naposledy
USA Spojené státy 13 1968 2007
Švédsko Švédsko 7 1975 1998
Austrálie Austrálie 6 1973 2003
Španělsko Španělsko 5 2000 2011
Francie Francie 4 1991 2017
Německo Německo 3 1988 1993
Česko Česká republika 3 1980 2013
Rusko Rusko 2 2002 2006
Chorvatsko Chorvatsko 2 2005 2018
Jihoafrická republika Jihoafrická republika 1 1974 1974
Itálie Itálie 1 1976 1976
Srbsko Srbsko 1 2010 2010
Spojené království Velká Británie 1 2015 2015
Argentina Argentina 1 2016 2016
Další rekordy
  • Nejvíce titulů v řadě
  • Nejvíce po sobě jdoucích finále
    • Celkově: 23, Austrálie, 19461968
    • Po období tzv. vyzývacího finále: 7, Švédsko, 19831989
  • Nejvíce gamů v zápase
    • Celkově: 327, Indie 3–2 Austrálie, 1974 finále Východní zóny
    • Světová skupina (před tiebreakem): 281, Paraguay 3–2 Francie, 1985 1. kolo
    • Světová skupina (od zavedení tiebreaku): 281, Rumunsko 3–-2 Ekvádor, 2003 baráž

Roky ve Světové skupině: 1981–2018[editovat | editovat zdroj]

Počet ročníků, které týmy odehrály ve světové skupině od jejího zavedení v roce 1981 do roku 2018. Tučně jsou zvýrazněny účastníci světové skupiny pro rok 2018.

Série účastí
  • Nejvíce po sobě jdoucích účastí ve světové skupině
    • 25, Československo a Česká republika, 1981–2005
  • Nejvíce po sobě jdoucích účastí ve čtvrtfinále světové skupiny
    • 12, Argentina, 2002–2013

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lichner, I. et al.(1985): Malá encyklopedie tenisu. Olympia, Praha

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. 2005 Davis Cup Final: Slovak Republic - Croatia 2:3 (anglicky)
  2. 2006 Davis Cup Final: Russia - Argentina 3:2 (anglicky)
  3. 2010 Davis Cup Final: Serbia - France 3:2 (anglicky)
  4. Čeští tenisté slaví historický úspěch: triumf v Davis Cupu. iDNES.cz [online]. 2012-11-18 [cit. 2012-11-18]. Dostupné online. 
  5. Tenisté slaví historický úspěch. Berdych a Štěpánek obhájili Davis Cup. iDNES.cz [online]. 2013-11-17 [cit. 2013-11-17]. Dostupné online. 
  6. Lion King: Stepanek clinches another Davis Cup, tennis.com, citováno 18. 11. 2013 (anglicky)
  7. a b c d e f History - Records [online]. Davis Cup [cit. 2017-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Wawrinka, Chiudinelli - Berdych, Rosol 4:6, 7:5, 4:6, 7:6, 22:24, Češi vydřeli výhru, která vejde do historie. Berdych s Rosolem porazili Švýcary po sedmi hodinách, Sport.cz, 2.2.2012
  9. Berdych s Rosolem se zapsali do historie. Hned několikrát, iSport.cz, 2.2.2013