Přeskočit na obsah

Eleonora Akvitánská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Eleonora Akvitánská
vévodkyně akvitánská, královna Francie a Anglie
Portrét
Nákres Eleonořiny pečeti
Narození1122/1124?
Úmrtí31. března/1. dubna 1204
Klášter Fontevrault
PohřbenaKlášter Fontevrault
ManželéLudvík VII. Francouzský
Jindřich II. Plantagenet
PotomciMarie Francouzská
Alix Francouzská
Vilém z Poitiers
Jindřich Mladík
Matylda Anglická
Richard I. Lví srdce
Geoffroy II. Bretaňský
Jan Bezzemek
Eleonora Anglická
Johana Anglická
DynastieRamnulfovci
OtecVilém X. Akvitánský
MatkaEleonora ze Châtelleraultu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eleonora Akvitánská (francouzsky Aliénor d'Aquitaine, anglicky Eleanor of Aquitaine; asi 1122/1124? Bordeaux – 31. března/1. dubna 1204? Poitiers) byla akvitánská vévodkyně, francouzská a anglická královna. Byla dědičkou rozsáhlého akvitánského vévodství na jihozápadě Francie, které se na tři staletí stalo jedním z hlavních předmětů sporů mezi Francií a Anglií.

Eleonora se vévodkyní akvitánskou a hraběnkou z Poitiers stala roku 1137 smrtí svého otce Viléma X. Akvitánského. Sňatkem s Ludvíkem VII. se stala nejprve královnou Francie (1137–1152), s manželem se zúčastnila druhé křížové výpravy do Svaté země a poté došlo k rozluce manželství. Záhy se vdala za vévodu normandského Jindřicha Plantageneta, který roku 1154 získal anglickou korunu a Eleonora se stala anglickou královnou. Později podněcovala své syny z druhého manželství ke vzpouře proti jejich otci. Proto ji Jindřich II. držel řadu let v domácím vězení. Po smrti manžela r. 1189 je propuštěna svým synem, novým králem Richardem Lvím srdcem, kterého pak v jeho nepřítomnosti zastupovala. Ve vysokém věku se dočkala vlády dalšího svého syna Jana Bezzemka (1199) a poslední léta strávila v klášteře Fontevrault.

Současníky pohoršovala svým jednáním a byla terčem mnoha pomluv i obdivu. Dochoval se její bohatě ilustrovaný žaltář,[1] kde je zpodobněna v pozici pokorné donátorky.

Dětství a mládí

[editovat | editovat zdroj]

Eleanora se narodila jako nejstarší ze tří dětí akvitánského vévody Viléma X. a jeho manželky Eleonory ze Châtelleraultu. Po náhlé smrti svého otce na pouti do Santiaga de Compostela se stala dědičkou Akvitánie, bohatého kraje na západě Francie.

„ Sladká Akvitánie, jsi bohatá svými šťavnatými pastvinami a nádhernými lesy, překypuješ plody a tvé vinice jsou sladké jako nektar. “
— Hériger z Lobes[2]

Francouzská královna

[editovat | editovat zdroj]

Manželství s Ludvíkem VII.

[editovat | editovat zdroj]
Ludvík VII.

Eleonora byla podle soudobých svědectví krásná, vzdělaná a kultivovaná žena.[2] V červenci 1137 byla v souladu s poslední vůlí svého otce provdána za sedmnáctiletého následníka francouzského trůnu Ludvíka.[3] Nemocný ženichův otec Ludvík VI. již pár dní po svatbě zemřel a mladík nastoupil 1. srpna 1137 na francouzský trůn jako Ludvík VII. Brzy po nástupu na trůn se vymanil z moci své matky Adély Savojské. Jeho rádcem se na dlouhou dobu stal opat Suger.

Svatební obřad
s francouzským králem na středověké iluminaci.

Mladá královna si z domova přinesla kritický postoj k církvi a zřejmě pod jejím vlivem nebyl Ludvík zpočátku své vlády příliš nakloněn církevním svobodám, a pokud to vyhovovalo jeho záměrům, neváhal se s církví dostat do konfliktu. Proti církevnímu rozhodnutí se postavil i v případě sporu o manželství svého senešala Rudolfa z Vermandois, který zapudil kvůli královnině sestře Petronile svou choť a dostal se tak do sporu s Theobaldem z Blois, bratrem odvržené choti. Papežský legát prohlásil první manželství za platné a nad hrabstvím vyhlásil interdikt. Král Ludvík provinilého a církví exkomunikovaného senešala vojensky podpořil, napadl hraběte Theobalda a pak se celý život trápil výčitkami nad tisíci ubožáky, kteří uhořeli v kostele při dobývání Vitry. Roku 1143 obě strany uzavřely mír.[4]

Ludvík prý sice byl do Eleonory zamilován, ale podle jejího názoru byl „spíš mnich než král“.[5][pozn. 1] Královna nemohla dlouho počít potomstvo, první dcera Marie se narodila až po mnoha modlitbách roku 1145.

„ … choval ke královně takřka nezřízenou lásku… Miloval ji horoucně a skoro dětinsky. “
— Suger[6]
„ Touha mladého Kapetovce byla uvězněna v těsné síti… a nebylo divu, neboť tělesné půvaby, jimiž Aliénor byla obdařena, byly velké… “
— Vilém z Newburghu[7]

Křížová výprava

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Druhá křížová výprava.
Vojsko druhé křížové výpravy na středověké miniatuře.

31. března 1146 na sněmu ve Vézelay král, v touze podpořit křesťanské státy oslabené zejména po ztrátě Edessy, přijal kříž a Eleonora se rozhodla jej společně se svými vazaly doprovázet.[8] Křižácké vojsko se vydalo po pevnině do Svaté země. Byzantského kronikáře zaujala účast žen, mezi nimiž vynikala samotná Eleonora, kterou nazvali Zlatonožkou.

„ Dokonce i ženy táhly v jejich řadách… Byla mezi nimi také nová Penthesileia, dáma, která dostala přízvisko podle zlaté krajky na lemu jejího šatu… “
— Nikétas Choniátes[9]

Po poměrně klidném počátku cesty se situace změnila. Od Vánoc 1147 byli poutníci systematicky napadáni Seldžuky, kteří okolo nich kroužili jako supi a zabíjeli opozdilce. Vojáci byli vyčerpaní, zmáhal je nedostatek potravin, ledový vichr a úmorná cesta přes hornatou krajinu. Pronásledované vojsko se ve značně menším počtu na počátku února 1148 doplahočilo k byzantské Attalii. Ludvík se zde s Eleonorou, částí jízdy a rytířů nalodil na byzantskou loď a nechal se dopravit do Svatého Symeona blízko Antiochie. Pěšáci pro nedostatek plavidel v Attalii zůstali s tím, že si musí najít cestu na východ sami.[10]

Raimond z Poitiers vítá krále Ludvíka v Antiochii
na středověké iluminaci.

Když v březnu 1148 dorazili do Antiochie, byl král už tak zadlužen, že si musel od templářů vypůjčit peníze potřebné k pokračování výpravy.[11] V přepychu křižáckého hrabství se znavení poutníci rychle zotavili. Na výpravě se zřetelně projevily rozpory mezi oběma manželi. Eleonora údajně v Levantě prožila skandální milostný románek se svým strýcem, antiochijským knížetem Raimundem z Poitiers.

„ … důvěrné chování knížete ke královně, jejich neúnavné a skoro nepřetržité rozhovory, vzbudily u krále podezření… “
— Jan ze Salisbury[12]

Oba muži se také neshodli ohledně plánovaného cíle křižáckého útoku a Eleonora se přidala se svým názorem ke strýci, hrozila rozvodem pro blízké příbuzenství[6] a odmítala odejít z Antiochie, takže ji král musel nechat odvést násilím.[13] Do Jeruzaléma ji dopravil v podstatě jako vězeňkyni.[14] Po nepovedeném útoku na Damašek[15] se manželé rozhodli strávit zimu ve Svaté zemi. Návrat zpátky do Evropy byl stejně bouřlivý jako celá křížová výprava. Z Palestiny vypluli každý na jiné lodi po Velikonocích 1149 ve flotile sicilského krále Rogera II., válčícího v tu dobu s Byzancí. U pobřeží Peloponésu byla královnina loď zajata byzantským loďstvem, které zamířilo s Eleonorou do Konstantinopole. Sicilské loďstvo Eleonoru včas osvobodilo a manželé se setkali až v září v Kalábrii, kde je Roger II. přijal s velkými poctami. Zde se také dozvěděli o smrti Raimunda z Poitiers v bitvě s Núr ad-Dínem.[16]

V důsledku strádání a prožitých emocí se královnin zdravotní stav zhoršil natolik, že zpáteční cesta se musela konat na etapy s delší zastávkou v benediktinském klášteře Monte Cassino. K břehům Seiny tak Eleonora s Ludvíkem dorazili až v listopadu. Během zpáteční cesty je přijal papež Evžen III., který se obával politických zmatků, které by uvažovaný rozvod královského páru mohl způsobit.

„ … poté, co vyslechl stížnosti každého z nich…, zcela utišil nesvár, k němuž došlo v Antiochii mezi králem a královnou, zakázal jakoukoliv zmínku o příbuzenství mezi nimi, manželství potvrdil a slovem i písmem zakázal pod trestem klatby, aby kdokoli na toto manželství útočil a chtěl je zrušit… A uložil manžele do jedné postele, kterou okrášlil svým vlastním nejdrahocennějším vybavením. “
— Jan ze Salisbury[17]

Následujícího roku se královským manželům narodila druhá dcera Alix. Její narození však už bylo jen labutí písní manželství, které nezadržitelně spělo ke svému konci.[18][19]

Rozvod

[editovat | editovat zdroj]
Eleonora v pozici pokorné donátorky (Žaltář Eleonory Akvitánské)

V lednu 1151 zemřel opat Suger a nic nebránilo Ludvíkovi v rozvodu s královnou Eleonorou. K rozvodu došlo 21. března 1152 oficiálně z důvodu blízkého příbuzenství, ve skutečnosti však kvůli odcizení mezi manžely a Eleonořiny údajné nedostatečné plodnosti.[20] Veřejného vyhlášení rozvodu se zúčastnili čtyři arcibiskupové a početní příslušníci francouzské šlechty.

„ … královi blízcí a příbuzní se shromáždili před králem, aby mu sdělili, že mezi ním a jeho ženou Eleonorou je pokrevní vztah, a slíbili to odpřísáhnout…[21] “

Eleonora po rozvodu získala zpět své země, do nichž se hodlala uchýlit a Ludvík VII. po ztrátě manželčina rozsáhlého území klesl na úroveň středně významného vladaře.[22] Obě dcery zůstaly u otce.

Při cestě do Akvitánie se rozvedené královny, která opět představovala skvělou partii, téměř zmocnil za cenu násilí Theobald z Blois, jenž ji chtěl pojmout za manželku. Eleonoře se podařilo zajetí vyhnout a stejně tak unikla i nástrahám Geoffroye VI. z Anjou, mladšího bratra Jindřicha Plantageneta.[21] [pozn. 2]

Anglická královna

[editovat | editovat zdroj]

Manželství s Jindřichem II.

[editovat | editovat zdroj]
Eleonora a Jindřich II. na středověké iluminaci.

18. května 1152, dva měsíce po zapuzení prvním manželem, se Eleonora Akvitánská provdala podruhé. Jejím vyvoleným byl devatenáctiletý normandský vévoda Jindřich Plantagenet, s nímž se pravděpodobně poprvé setkala v srpnu 1151, kdy Jindřich společně se svým otcem Geoffroyem V. z Anjou navštívil francouzský dvůr. Na překážku sňatku jim nebyl ani věkový rozdíl, ani pokrevní příbuzenství,[pozn. 3] ba ani Eleonořina údajná neplodnost. Jejich společné kontinentální majetky vytvořily uzavřenou enklávu a kapetovské království bylo ohroženo.[24] Eleonořiným nejoblíbenějším sídlem se stalo město Angers.[25]

Ludvík VII. reagoval na Eleonořino nové manželství prohlášením, že uzavřením sňatku dcery jeho vazala bez jeho povolení došlo k porušení feudálního práva. Plantagenet se odmítl králi zodpovídat, byl jím prohlášen za vzbouřence a jeho jmění mělo být zkonfiskováno. Rozsudek se však nikdy nedočkal praktického provedení.[26] Francouzská koruna se pokusila Akvitánii udržet silou, ale téměř rok trvající vojenské tažení, jež podporovali kromě Jindřicha ze Champagne také Robert z Dreux a Eustach z Boulogne, syn anglického krále Štěpána III. z Blois, dopadlo nevalně.[22] Ludvík VII. se roku 1154 zřekl titulu akvitánského vévody, na který měl nárok po sňatku s Eleonorou.[26]

Ještě téhož roku 1154 zemřel v Anglii král Štěpán a na ostrovní trůn dosedl Jindřich Plantagenet.[pozn. 4] Území, nad nímž vládli od té doby Jindřich a Eleonora, sahalo od hranic Skotska až po Pyreneje. Na evropském kontinentu zahrnovalo celou západní část dnešní Francie, pobřeží podél Lamanšského průlivu a Atlantiku, od ústí řeky Bresle až po břehy řeky Bidassoa za městem Bayonne.[26]

19. prosince 1154 byli Jindřich s Eleonorou ve Westminsterském opatství korunováni. Svým příchodem upevnili v Anglii dominantní postavení francouzské kultury.[27][pozn. 5] Pár byl neustále na cestách mezi ostrovním královstvím a kontinentálním panstvím,[28] opakovaně si vládu v různých částech země rozdělovali. Zatímco král byl v Normandii, Eleonora zůstala v Anglii a naopak. Jindřich byl sice akvitánským vévodou, ale ke každému rozhodnutí v zemi své ženy potřeboval její souhlas.[25]

Roku 1156 složil Jindřich králi Ludvíkovi VII. za své državy na francouzském území lenní hold. Roku 1158 se oba panovníci setkali v Gisors u příležitosti zásnub jejich dětí.[29]

Vězení

[editovat | editovat zdroj]
Jindřich a Eleonora (Svatodivišské kroniky)

Eleonora v manželství s Jindřichem navzdory častým odloučením porodila osm dětí, z toho pět synů, z nichž první zemřel v dětském věku, zatímco její bývalý manžel Ludvík se svého vytouženého dědice dočkal až roku 1165.[30] Jindřich Plantagenet byl proslulý svou činorodostí, neposedností[26] a záchvaty zuřivého vzteku.[31] Jeho nejznámější milenkou byla, zřejmě od roku 1166, „krásná Rosamunda“, dcera normanského rytíře Waltera z Cliffordu, která vystřídala jinou milenku jménem Arise[32] a pravděpodobně zapříčinila rozkol mezi manželi. Roku 1167 porodila královna Eleonora své poslední dítě, syna Jana, a odešla na svůj dvůr v Poitiers.

Jindřich o tři roky později těžce ochořel a v předtuše blížící se smrti rozdělil říši mezi své syny.[33] Nejstarší Jindřich měl dostat Anjou, Normandii a Anglii. Richard měl zdědit matčinu Akvitánii a Geoffroy otcem získanou Bretaň. Poslední Jan se měl stát hrabětem z Mortain. Král však nemoci nepodlehl, uzdravil se a ambiciózní potomstvo nesouhlasilo s tím, že otec jim moc zatím nepředal. Eleonora vzpouru svých dospělých synů proti otci podněcovala. Princové se v proměnlivých konstelacích spolčovali mezi sebou a s francouzským králem proti otci. Jejich doposud doutnající odpor vypukl s Eleonořinou podporou otevřeně roku 1173.

„ Manželka hřeší, vzdaluje-li se svému manželovi, nezachovává-li manželskou smlouvu… Všichni litujeme, že se takto odlučuješ od manžela… Vrať se ke svému muži, jinak tě k tomu podle kanonického práva přinutíme… “
— z kázání arcibiskupa z Rouenu[34]

Vzpurnou královnu hrozba exkomunikace nijak nepřesvědčila a král vpadl s brabantskými žoldnéři do kraje Poitou, které pustošil.[35] Roku 1174 se Eleonora v mužském přestrojení při pokusu o útěk na francouzské území dostala do rukou manžela a ten ji nechal uvěznit na hradě Chinon a poté odvézt do anglického Salisbury.[36][35] Místo přísně střeženého pobytu bylo často měněno, aby bylo znemožněno královnino osvobození. Synové se otci vzdali v září 1174.

„ Od Ďábla jsme přišli a k Ďáblu se vrátíme… “
— Richard Lví srdce[37]

V roce 1183, po smrti své milenky Rosamundy a syna Jindřicha Mladíka, král Jindřich II. převezl Eleonoru do Normandie a o rok později zpět do Anglie. V té době již měla více volnosti než předtím. Ke dvoru se mohla vrátit na Vánoce 1184, kdy došlo k příměří a manželé společně oslavili svátky. V tu dobu již králův dvůr i král sám upadal.

Hlavice sloupu z kaple v Langonu reprezentující Elonoru a Jindřicha
„ Ve stolování, divokých vyjížďkách a nočních pitkách nezachovává ani řád, ani míru. Kněží a dvořané musejí jíst tvrdý, mizerně upečený ovesný chléb…, k pití je pančované, zkalené, zkyslé víno… Dvoru se podávají někdy i nemocná zvířata nebo čtyři dny zamřelé ryby, které již hnijí a smrdí… “
— Petr z Blois[38]

V zajetí zůstala Eleonora až do manželovy smrti roku 1189.[34][pozn. 6] Richard po otcově skonu vyslal Viléma Maréchala, aby matku vysvobodil z královského vězení. Věrný služebník ji našel ve Winchesteru již na svobodě a „vznešenější než kdy jindy“.[39]

Královna vdova

[editovat | editovat zdroj]
Pravděpodobně Eleonora s dcerou Johanou na nástěnné malbě v kapli sv. Radegondy v Chinonu.

Po svém osvobození zůstala Eleonora v Anglii, kde se těšila velké úctě a zařizovala Richardovu korunovaci.[40] Dojednala pro něj sňatek s princeznou Berengarií Navarrskou a dovezla mu ji roku 1191 do sicilské Messiny,[41] kde se chystal ke třetí křížové výpravě.

Po dobu Richardova tažení ve Svaté zemi se snažila krotit touhu mladšího syna Jana po anglické koruně. Po obdržení zpráv o Richardově zajetí rakouským vévodou Leopoldem Babenberským vyslala do Svaté říše římské opaty z Boxley a Robertsbridge, aby vyjednali synovi svobodu,[42] a začala shánět výkupné. Richard mohl díky neúnavnosti své matky přislíbit císaři 100 000 hřiven stříbra.[43] Kvůli průtahům Eleonora neváhala a ve svých dopisech se obrátila i na papeže.

„ Na vašem rozhodnutí a na vaší dobrotivé moci závisí to, po čem lid toužebně volá, a jestliže se vy sám rychle nechopíte soudu, veškerá tragika toho zla se vám vrátí… Náš král je v okovech a ze všech stran na něj doléhá úzkost… Tato záležitost, smutná pro církev a podněcující lid k nepokoji, škodí, a ne málo, vaší pověsti, že jste v takovém konfliktu, při tolika slzách, tolika prosbách, nevyslal ke knížatům ani jediného svého posla… “
— Eleonora, z hněvu Božího anglická královna (v dopise papeži Celestinovi III.)[39]

Požadované výkupné získané od vazalů královna nakonec sama dopravila na císařský dvůr.[40] Richard byl propuštěn ze zajetí a vrátil se do Anglie, kterou však brzy zase opustil a odcestoval do Akvitánie. Eleonora se stáhla do klášterního ústraní ve Fontevrault, který od svého sňatku s Jindřichem podporovala. Na jaře roku 1199 byl Richard při obléhání hradu Châlus zraněn, po lékařském zákroku jej začala sužovat horečka a 6. dubna v Eleonořině náručí zemřel. [44] V září téhož roku Eleonora pochovala i dceru Johanu, bývalou sicilskou královnu, které se nevyvedlo manželství s toulouským hrabětem[45] a zemřela při porodu.

Poslední velkou cestou staré královny byla výprava přes Pyreneje, když v lednu roku 1200 navštívila dvůr dcery Eleonory a přivezla odsud svou vnučku Blanku Kastilskou jako nevěstu pro francouzského prince.[46] Svatby se nezúčastnila, nýbrž jela hledat odpočinek do Fontevrault. V létě roku 1202 byla královna hledajíc bezpečí na hradě Mirebeau obležena svým vnukem Arturem Bretaňským, uchazečem o dědictví po zesnulém Richardovi. Jan Bezzemek svou matku záhy osvobodil a Artura společně s dalšími spiklenci zajal.[39]

Eleonora zemřela jako žena vysokého věku na jaře 1204 ve fontevraultském opatství, kde byla také pohřbena. Na dochovaném dřevěném náhrobku je zpodobněna jako ležící žena držící otevřenou knihu. Z jejích deseti dětí žili již jen dcera Eleonora, kastilská královna, a syn Jan zvaný Bezzemek.

Odraz v literatuře a umění

[editovat | editovat zdroj]
Náhrobek ve Fontevrault.

Osobnost královny byla ve své době velmi kontroverzní. Díky svému chování během manželství s Ludvíkem si od svých současníků vysloužila odsouzení, které mnich Hélinand z Froimontu shrnul do tvrzení, že „se nechovala jako královna, ale jako běhna“.[47] Pohoršení vzbudila i její vzpoura proti králi Jindřichovi II., protože se projevila jako neposlušná manželka a porušila tak tehdejší pravidla manželského soužití.[34]

Z dnešního pohledu byla Eleonora Akvitánská jednou z nejpozoruhodnějších žen středověku, svými osudy lákající ke ztvárnění v dílech románových autorů. Jedním z beletristických děl o královně Eleonoře je román německé spisovatelky Tanji Kinkel Lvice z Akvitánie.[48] Populární je také série románů od Sharon Kay Penmanové.

Známým dílem se stala také dvakrát zfilmovaná divadelní hra Jamese Goldmana Lev v zimě, popisující vztahy mezi Jindřichem, Eleonorou a jejich syny. V prvním filmu z roku 1968 ztvárnila Eleonoru Katharine Hepburnová, která za něj získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Ve druhém filmu z roku 2003 byla představitelkou Eleonory Glenn Closeová, které byl za tuto roli udělen Zlatý globus jako „nejlepší herečce v minisérii nebo TV filmu“.

Potomci

[editovat | editovat zdroj]

1. manželství ⚭ 22. července 1137 Ludvík VII. Francouzský (1120–1180)

2. manželství ⚭ 18. května 1152 Jindřich II. Plantagenet (1133–1189)

  1. ∞ 1177 Vilém II. Sicilský
  2. ∞ 1196 Raimond VI. z Toulouse
  1. ∞ 1189 Isabela z Gloucesteru
  2. ∞ 1200 Isabela z Angoulême

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
Předkové
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Vilém VIII. Akvitánský
 
 
 
 
 
 
 
Vilém IX. Akvitánský
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Hildegarda Burgundská
 
 
 
 
 
 
 
Vilém X. Akvitánský
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Vilém IV. z Toulouse
 
 
 
 
 
 
 
Filipa z Toulouse
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Emma z Mortain
 
 
 
 
 
 
 
Eleonora Akvitánská
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Boson II. ze Châtellerault
 
 
 
 
 
 
 
Aimery I. ze Châttelleraultu
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Alienor z Thouars
 
 
 
 
 
 
 
Eleonora ze Châtelleraultu
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Barthelemy z L'Isle Bouchard
 
 
 
 
 
 
 
Dangereuse z L' Isle Bouchard
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Gerberge de Blaison
 
 
 
 
 
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ludvík byl druhorozeným synem francouzského krále a navštěvoval pařížskou katedrální školu u Matky Boží. Následníkem se stal po tragické nehodě staršího bratra Filipa.
  2. ↑ Hrabě z Blois byl budoucí manžel královniny dcery Alice.
  3. ↑ Byli ve stejném stupni příbuzenství jako byla Eleonora se svým prvním manželem Ludvíkem VII. S manželstvím nesouhlasil Jindřichův otec Geoffroy V. z Anjou, který jako královský senešal na Eleonoru uvalil interdikt. Důvodem otcova nesouhlasu se sňatkem byl nejen Jindřichův lenní závazek k Ludvíkovi, ale především to, že Geoffroy sám měl údajně s Eleonorou už dříve sexuální poměr. A spát s partnerkou vlastního otce bylo považováno za „incest druhého typu“, který byl přísně odsuzován.[23]
  4. ↑ Štěpánův syn a dědic Eustach zemřel náhle v srpnu 1153.
  5. ↑ Tentokrát se však francouzská šlechta z údolí Loiry na ostrově neusadila, na rozdíl od normanské invaze roku 1066.
  6. ↑ Jindřich nakonec zemřel sám a opuštěný, služebníci jeho tělo oloupili a vysvlékli do naha.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Psalter of Eleanor of Aquitaine (ca 1185). www.kb.nl [online]. [cit. 2018-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-01-28. 
  2. ↑ a b LEBE, Reinhard. Království jako věno: sňatková politika v dějinách. 1. vyd. Praha: Brána, 1999. 205 s. ISBN 80-7243-059-9. Kapitola Akvitánské dědictví, Eleonořina rychlá proměna, s. 60. Dále jen Království jako věno. 
  3. ↑ BROOKE, Christopher Nugent Lawrence. Evropa středověku v letech 962-1154. Praha: Vyšehrad, 2006. 479 s. (Dějiny Evropy; sv. 2). ISBN 80-7021-831-2. S. 279. 
  4. ↑ EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. (Ecce homo; sv. 6). ISBN 80-7203-465-0. S. 135. Dále jen Francouzští králové v období středověku. 
  5. ↑ FERRO, Marc; LENDEROVÁ, Milena. Dějiny Francie. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 692 s. (Dějiny států). ISBN 80-7106-888-8. S. 54. 
  6. ↑ a b DUBY, Georges. Rytíř, žena a kněz : manželství ve Francii v době feudalismu. 1. vyd. České Budějovice: Garamond, 2003. 238 s. ISBN 80-86379-44-2. S. 159. Dále jen Rytíř, žena a kněz. 
  7. ↑ DUBY, Georges. Vznešené paní z 12. století. I, Heloisa, Aliénor, Isolda a další. Překlad Růžena Ostrá. Brno: Atlantis, 1997. 126 s. ISBN 80-7108-152-3. S. 12. Dále jen Vznešené paní 12. století. 
  8. ↑ NICOLLE, David. Druhá křížová výprava 1148: pohroma před branami Damašku. Praha: Grada, 2010. 96 s. (Válečná tažení). ISBN 978-80-247-3413-2. S. 27. Dále jen Druhá křížová výprava 1148. 
  9. ↑ HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 255 s., [33] s. (Horizont: knižnice všeobecného vzdělání). S. 96. 
  10. ↑ BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Překlad Marie Kreysová. 1. vyd. Praha: Academia, 1995. 228 s., [8] s. ISBN 80-200-0512-9. S. 115–116. Dále jen Křížové výpravy. 
  11. ↑ BARBER, Malcolm. Noví rytíři : dějiny templářského řádu. Překlad Jiří Kasl. 1. vyd. Praha: Argo, 2006. 433 s. (Každodenní život). ISBN 80-7203-764-1. S. 84. Dále jen Noví rytíři. 
  12. ↑ Rytíř, žena a kněz, str. 158
  13. ↑ Křižáci ve Svaté zemi, str. 112
  14. ↑ Křížové výpravy, str. 116
  15. ↑ Křížové výpravy, str. 118
  16. ↑ PERNOUDOVÁ, Regine. Kobieta w czasach wypraw krzyżowych. Gdańsk: Marabut, 2002. 301 s. ISBN 83-916703-3-3. S. 77. (polsky) Dále jen Kobieta w czasach wypraw krzyżowych. 
  17. ↑ Rytíř, žena a kněz, str. 157
  18. ↑ Kobieta w czasach wypraw krzyżowych, s. 78
  19. ↑ Vznešené paní 12. století, str. 17
  20. ↑ Francouzští králové v období středověku, s. 138–139
  21. ↑ a b Rytíř, žena a kněz, str. 156
  22. ↑ a b Francouzští králové v období středověku, s. 139
  23. ↑ Vznešené paní 12. století, s. 18–19
  24. ↑ Francouzští králové v období středověku, s. 139.
  25. ↑ a b ENNEN, Edith. Ženy ve středověku. 1. vyd. Praha: Argo, 2001. 338 s., [16] s. (Každodenní život; sv. 12). ISBN 80-7203-369-7. S. 134. Dále jen Ženy ve středověku. 
  26. ↑ a b c d DUBY, Georges, a kol. Dějiny Francie od počátků po současnost. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003. 953 s. ISBN 80-7184-514-0. S. 193. Dále jen Dějiny Francie od počátků po současnost. 
  27. ↑ MORGAN, Kenneth O., a kol. Dějiny Británie. Překlad Ivo Šmoldas. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 639 s. ISBN 80-7106-347-9. S. 101. Dále jen Dějiny Británie. 
  28. ↑ Království jako věno, str. 63
  29. ↑ Francouzští králové v období středověku, s. 140
  30. ↑ Francouzští králové v období středověku, str. 147
  31. ↑ OBERMEIER, Siegfried. Richard Lví srdce: král, rytíř, dobrodruh. Překlad Jiří Pondělíček. 1. vyd. Praha: Ikar, 1999. 239 s. ISBN 80-242-0039-2. S. 18. Dále jen Richard Lví srdce. 
  32. ↑ Richard Lví srdce, str. 23
  33. ↑ Richard Lví srdce, str. 19
  34. ↑ a b c Vznešené paní 12. století, s. 20
  35. ↑ a b Richard Lví srdce, str. 31
  36. ↑ PERNOUD, Régine. Žena v době katedrál. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2002. 255 s. (Kulturní historie). ISBN 80-7021-544-5. S. 130. Dále jen Žena v době katedrál. 
  37. ↑ HASKINS, Charles Homer. Normani v evropských dějinách. 1. vyd. Jinočany: H & H, 2008. 285 s. ISBN 978-80-7319-071-2. S. 126. 
  38. ↑ Richard Lví srdce, str. 38
  39. ↑ a b c Žena v době katedrál, str. 131
  40. ↑ a b Ženy ve středověku, str. 135
  41. ↑ Richard Lví srdce, str. 73
  42. ↑ Richard Lví srdce, str. 151
  43. ↑ KRISCHKE, Helena. Richard Lví srdce – mezi legendou a skutečností, Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie 9/10 2007. Praha: Vydavatelství Neptun DeskTopPublishing, 2007. S. 205. Dále jen Richard Lví srdce – mezi legendou. 
  44. ↑ Richard Lví srdce, str. 207
  45. ↑ Richard Lví srdce, str.219
  46. ↑ Ženy ve středověku, str. 136
  47. ↑ Rytíř, žena a kněz, str. 161
  48. ↑ KINKEL, Tanja. Lvice z Akvitánie. Překlad Zbyněk Gross. 1. vyd. Ostrava: Domino, 2001. 337 s. ISBN 80-7303-028-4. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • AURELL, Martin; TONNERRE, Noël-Yves, a kol. Plantagenêts et Capétiens : confrontations et héritages. Turnhout: Brepols, 2006. 524 s. ISBN 2-503-52290-4. (francouzsky) 
  • BULL, Marcus Graham; LÉGLU, Catherine, a kol. The world of Eleanor of Aquitaine : literature and society in southern France between the eleventh and thirteenth centuries. Rochester: Boydell Press, 2005. 189 s. Dostupné online. ISBN 1-84383-114-7. (anglicky) 
  • DILLANGE, Michel. Les comtes de Poitou, ducs d’Aquitaine : (778–1204). Mougon: Geste, 1995. 303 s. ISBN 2-910919-09-9. (francouzsky) 
  • DUBY, Georges. France in the Middle Ages 987–1460 : from Hugh Capet to Joan of Arc. Oxford: Blackwell Publishers, 1991. 360 s. Dostupné online. ISBN 0-631-18945-9. (anglicky) 
  • DUBY, Georges. Vznešené paní z 12. století. I, Heloisa, Aliénor, Isolda a další. Brno: Atlantis, 1997. 126 s. ISBN 80-7108-152-3. 
  • EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. 
  • FLORI, Jean. Eleonora Akvitánská. Vzpurná královna. Praha: Argo, 2014. 356 s. ISBN 9788025713174. 
  • HALLAM, Elizabeth M; EVERARD, Judith. Capetian France 987–1328. 2. vyd. Harlow ; New York: Longman, 2001. 496 s. ISBN 0-582-40428-2. (anglicky) 
  • HODGSON, Natasha R. Women, crusading and the Holy Land in historical narrative. Woodbridge, Suffolk, UK ; Rochester, NY, USA: Boydell Press, 2007. 284 s. (Warfare in history). ISBN 978-1-84383-332-1. (anglicky) 
  • KELLY, Amy. Eleanor of Aquitaine and the four kings. Cambridge: Harvard University Press, 1978. 427 s. Dostupné online. ISBN 0-674-24254-8. (anglicky) 
  • PERNOUDOVÁ, Regine. Aliénor d'Aquitaine. Paris: Michel, 1998. 312 s. Dostupné online. ISBN 2253031291. (francouzsky) 
  • PERNOUDOVÁ, Regine. Kobieta w czasach wypraw krzyżowych. Gdańsk: Marabut, 2002. 301 s. ISBN 83-916703-3-3. (polsky) 
  • OBERMEIER, Siegfried. Richard Lví srdce : král, rytíř, dobrodruh. Praha: Ikar, 1999. ISBN 80-7202-481-7. 
  • TURNER, Ralph V. Eleanor of Aquitaine : queen to France, queen to England. New Haven ; London: Yale University Press, 2009. 395 s. Dostupné online. ISBN 978-0-300-11911-4. (anglicky) 
  • kolektiv autorů: Tajemství slavných, Podivuhodné příběhy světových dějin 1. díl, nakladatelství AKROPOLIS Praha 2009, 208 str., ISBN 978-80-7304-112-0

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Francouzská královna
Předchůdce:
Adéla Savojská 		1137–1152
Eleonora Akvitánská 		Nástupce:
Konstancie Kastilská
Anglická královna
Předchůdce:
Matylda z Boulogne 		1154–1189
Eleonora Akvitánská 		Nástupce:
Berengarie Navarrská
Francouzské královny a císařovny
Adéla Akvitánská • Rozala Italská • Berta Burgundská • Konstancie z Arles • Matylda Fríská • Anna Kyjevská • Berta Holandská • Bertrada z Montfortu • Adéla Savojská • Eleonora Akvitánská • Konstancie Kastilská • Adéla ze Champagne • Isabela Henegavská • Ingeborg Dánská • Anežka Meránská • Blanka Kastilská • Markéta Provensálská • Isabela Aragonská • Marie Brabantská • Jana I. Navarrská • Markéta Burgundská • Klemencie Uherská • Johana II. Burgundská • Blanka Burgundská • Marie Lucemburská • Jana z Évreux • Jana Burgundská • Blanka Navarrská • Jana z Auvergne • Johana Bourbonská • Isabela Bavorská • Marie z Anjou • Šarlota Savojská • Anna Bretaňská • Johana Francouzská • Marie Tudorovna • Klaudie Francouzská • Eleonora Habsburská • Kateřina Medicejská • Marie Stuartovna • Alžběta Habsburská • Luisa Lotrinská • Královna Margot • Marie Medicejská • Anna Rakouská • Marie Tereza Habsburská • Marie Leszczyńská • Marie Antoinetta • Marie Josefína Savojská* • Joséphine de Beauharnais • Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská • Marie Terezie Bourbonská* • Marie Amálie Neapolsko-Sicilská • Evženie z Montijo
* titul sporný
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eleonora_Akvitánská&oldid=24231140“