Wikipedista:Nippon131/Pískoviště

Ludvík XIII.
z Boží vůle nejkřesťanštější král Francie a Navarry etc.
Ludvík XIII.
Doba vlády	14. květen 1610 – 14. květen 1643
Korunovace	17. říjen 1610, Remeš
Narození	27. září 1601 zámek ve Fontainebleau
Úmrtí	14. května 1643 (ve věku 41 let) Saint-Germain-en-Laye
Pohřben	Bazilika Saint-Denis
Předchůdce	Jindřich IV.
Nástupce	Ludvík XIV.
Manžel(ka)	Anna Rakouská
Potomci	Ludvík Filip
Rod	Kapetovci
Dynastie	Bourboni
Otec	Jindřich IV.
Matka	Marie Medicejská

Ludvík XIII.

Ludvík XIII. (27. září 1601, zámek ve Fontainebleau – 14. května 1643, Saint-Germain-en-Laye), zvaný Spravedlivý, byl král Francie a Navarry (jako Ludvík II.), formálně od roku 1610, fakticky od roku 1617, do své smrti. Po většinu jeho vlády byl jeho prvním ministrem kardinál Richelieu. Význam pro vnitřní politiku mělo omezení moci francouzské šlechty a zrušení některých privilegií udělených hugenotům Ediktem nantským. Doba Ludvíka XIII. se stala dějištěm řady proslulých románů, např. Tří mušketýrů. Sám Ludvík XIII. byl mimořádně manuálně zručný, velice rád připravoval různé pokrmy. Jeho hlavní vášně však byly hudba a sokolnictví. Za svůj život zkomponoval desítky drobných skladeb a motet.

Život

Regentská vláda Marie Medicejské

Byl nejstarším synem krále Jindřicha Navarrského z rodu Bourbonů a Marie z rodu Medici. O jeho životě máme prvních 27 let velmi podrobné informace, které zaznamenal jeho hlavní lékař Jean Héroard ve svém Deníku Jeana Héroarda, lékaře dauphina, pozdějšího francouzského krále Ludvíka XIII. (Le Journal de Jean Héroard, médecin du dauphin, puis roi de France, Louis XIII).

Jeho matka Marie Medicejská byla korunována francouzskou královnou 13. května 1610 v bazilice Saint-Denis u Paříže. Hned následující den, tj. 14. května 1610, byl na cestě k milence Angélique Pauletové zavražděn fanatikem Françoisem Ravaillacem jeho otec Jindřich IV. Ve svých 9 letech se tak stal králem Ludvíkem XIII. V mládí prodělal opakované chirurgické protnutí jazyka. Následkem toho občas mírně koktal.

Dne 15. května 1610 při zasedání Parlamentu v přítomnosti krále (Lit de Jusstice) pronesl král krátkou řeč, kterou předával slovo svému kancléři a ten jeho jménem informoval Parlament o dekretu, který má Parlament vzít na vědomí a sice, že se regentkou Francie stane Marie Medicejská. Ve dnech 25. a 26. června 1610 vedl pohřební průvody těla a samostatně pohřbívaných tělesných orgánů svého otce do katedrály Notre-Dame a do baziliky Saint-Denis. Jeho korunovace 17. října 1610 byla netradiční z hlediska nízkého věku korunovaného krále, protože ve Francii se běžně korunovali králové při dosažení věku alespoň 14 let. Důvodem pro tuto změnu byla pravděpodobně snaha regentky upevnit svou moc. Několik dní po korunovaci potom v Corbeně proběhla ceremonie dotýkání se krále nemocných skrofulózou (krtice, forma krční tuberkulózy). Král se tehdy dotkl přes 900 nemocných lidí. Ceremonie spočívala v dotknutí se hlavy nemocného s pronesením slov: "Král se tě dotýká, Bůh tě uzdravuje". V roce 1612 byl Ludvíkovi z vůle Concina Conciniho přidělen jako hlavní sokolník pan de Luynes.

Marie Medicejská nebyla bystrým politikem. Alespoň v první fázi regentství se nesnažila měnit obsazení ministerské rady z dob vlády jejího manžela. Jedinou výjimkou byl intendant financí a správce Bastily Maximilien de Béthune, vévoda ze Sully, který ji překážel omezováním výdajů. Ten na své funkce rezignoval 29. ledna 1611. Ona sama nicméně byla významně ovlivňována svou soukojenkou Leonorou Galigai a jejím manželem Concino Concinim. Jedním z prvních kroků bylo ukončení rizika válečného stavu s rakouskými Habsburky v čele s Rudolfem II., protože 19. května 1610 měl vypuknout mezi oběma zeměmi válečný stav vytáhnutím francouzské armády do pole. Regentka následně zcela obrátila politiku nastavenou jejím manželem, tj. omezování konkurenční Habsburské moci na evropském kontinentu, a naopak začala provádět snahu o sblížení se s Filipem III. Došlo tak k uzavření smlouvy o dvojitém zasnoubení - Ludvíka XIII. se španělskou infantkou Annou Rakouskou a Alžběty Francouzské s Filipem, princem Asturským (budoucím Filipem IV.).

Změnou politiky se dostala do konfliktu se skupinou princů a vysokých šlechticů, kteří trvali na předchozí politické orientaci země. Zejména princ de Condé požadoval ke změně politiky schválení Generálními stavy.

Když regentka na konci roku 1613 jmenovala Concina Conciniho maršálem d'Ancré, tak tím vyvolala silnou negativní reakci opozice v čele s princem de Condé. Nicméně regentka provedla uplacení vzbouřenců penězi a tituly, takže z celého vzbouření zůstal sám jen César, vévoda de Vendôme, který způsobil vzpouru v Bretani proti regentce. Spolu s králem a několika pluky objela v létě 1614 vzbouřená města, která se sama králi poddala. Následně se dobrovolně podrobil i vévoda de Vendôme. Na zpáteční cestě se z přání krále zastavili ve Vaurigneuse, sídle jeho osobního lékaře Jeana Héroarda.

Od 27. října 1614 do 23. února 1615 zasedaly v Malém Bourbonském paláci v Paříži (Petit-Bourbon) Generální stavy. Ačkoliv se měly především zabývat změnou politiky Francie určenou regentkou, tak toto téma bylo zcela okrajové. Stavy se byly schopny shodnout jen na návrhu omezení Pauletty, daně odváděné držiteli úřadů. Právě tato politická neschopnost stavů vedla k tomu, že další zasedání Generálních stavů proběhlo až v roce 1789. Při zasedání vynikl svým proslovem biskup z Luçonu, budoucí kardinál de Richelieu, který se tak snažil vlichotit do přízně regentky, což se mu zdařilo a stal se jejím rádcem.

Ihned po skončení zasedání Generálních stavů byla zahájena další vzpoura šlechticů vedená princem de Condé, který byl výsledkem zasedání znepokojen. Vzpoura se protáhla až do roku 1616, kdy byla ukončena Loudonským mírem, který ale situaci nijak neřešil. Později v roce 1616 došlo k zatčení prince de Condé a byl na několik let uvězněn v Bastile.

Vysoce abiciózní, nicméně ve skutečnosti politicky neschopná Marie Medicejská se snažila prodloužit dobu své moci na místo svého prvorozeného syna. V mládí omezovala jeho výuku a neodporovala pomluvám prince de Condé, že Ludvík XIII. je mentálně zaostalý - pomluvy vycházely z jeho koktavosti. Matka nikdy Ludvíka XIII. nebrala na zasedání ministerské rady, pakliže vysloveně nepotřebovala jeho přítomnost. Naopak, když král přišel sám, tak jej ze zasedání odesílala pryč. Přesto po oficiálním předání moci dne 27. září 1615, a kdy bylo oficiálně ukončeno regentství, požádal král před Parlamentem svou matku, aby dále vykonávala svou dosavadní činnost v čele ministerské rady.

Dne 9. listopadu 1615 došlo na Bažantím ostrově (Ile des Faisans) v ústí řeky Bidassoa k výměně princezen Alžběty Francouzské za Annu Rakouskou. 25. listopadu 1615 potom došlo v katedrále Saint-André v Bordeaux k uzavření sňatku mezi Ludvíkem XIII. a Annou Rakouskou.

Marie Medicejská provedla v listopadu 1616 velkou obměnu ministerské rady, kdy se na radu Leonory Galigaové zbavila většiny ministrů svého zemřelého chotě. Namísto nich jmenovala osoby plně pod mocí Leonory Galigaiové a jejího manžela maršála d'Ancré. Tak byl do ministerské rady jmenován i biskup z Luçonu. Leonora se svým manželem zatím prodávali posty ve státní správě i v armádě, hromadili majetky, tituly i statky. Maršál d'Ancré navíc začal podepisovati oficiální listiny, čímž začal nahrazovat rozhodovací funkci krále a také přestával projevovat Ludvíkovi XIII. povinnou úctu.

To vše vedlo k tomu, že Ludvík XIII. začal kolem sebe tvořit okruh spiklenců s cílem odstranit maršála d'Ancré a zbavit Marii Medicejskou moci. Ve skupině spiklenců byl pan de Luynes, Guichard Déagant (ministerský úředník), baron de Modène, právník Tronson, Marsillak a Nicolas de L'Hopital, markýz de Vitry. Snahou bylo maršála zatknout, ale král nerozhodl zamítavě, že kdyby se maršál bránil zatčení, že by nemohl být zabit. Dne 23. dubna 1617 byl proveden první neúspěšný pokus o zatčení v Louvru. Následující den 24. dubna 1617 byl maršál d'Ancré po pokusu bránit se zatčení zastřelen 5 ranami z pistole. Jeho tělo sice bylo pohřbeno v Saint-Germain-L'Auxerrois, ale následně bylo davem lidí vytaženo z hrobu a rozsápáno na kousky. Leonora Galigai byla zatčena a po procesu trvajícím od 28. dubna do 8. července 1617 upálena na hranici na náměstí Grève v Paříži jako čarodějnice. Marie Medicejská byla internována ve svých pokojích. 3. května 1617 opustila Louvre a usídlila se na zámku v Blois.

Ludvíkova vláda

Vláda Ludvíka XIII. byla vyplněna válečnými akcemi, vzpourami v řadách šlechty i vlastní rodiny. Neměl proto žádné pevné sídlo, ale neustále se přesouval. Tyto přesuny jej velmi fyzicky vyčerpávaly a měly negativní vliv na jeho křehké zdraví. Většinu období jeho vlády poznamenala v Evropě probíhající Třicetiletá válka, do níž nebyla Francie po většinu času díky obratné politice krále a kardinála de Richelieu zatažena. Biskup z Luçonu, pozdější kardinál de Richelieu, je neodmyslitelnou součástí vlády Ludvíka XIII. Přestože si kardinál dokázal získat královu podporu, tak zůstal vždy tím, kdo respektoval krále a maximálně se snažil o udržení jeho přízně. Oba měli stejnou vizi silné Francie s absolutním monarchou včele, s omezenou mocí šlechty a s omezením moci Habsburků v Evropě. Díky jejich neúnavné činnosti mohla francouzská absolutistická monarchie za vlády Ludvíka XIV. dospět ke svému vrcholu a udržet se až do Velké francouzské revoluce.

Roku 1635 byla na příkaz Ludvíka XIII. založena v Paříži botanická zahrada na pěstování "lékařských" rostlin; dostala název Jardin du Roi a stala se základem budoucí slavné Jardin des plantes.

Ludvíkovi se připisuje velký podíl na zavedení módy dlouhých kučeravých paruk, dominujících až do Francouzské revoluce.

De Luynes

Ludvík XIII. neměl dlouhou dobu šťastnou ruku při hledání svých ministrů. Ti byli většinou nekompetentní nebo naopak puntičkářští. Po té, co se ujal reálné vlády začal Ludvík XIII. prosazovat svého přítele Charlese d'Albert de Luynes do různých funkcí, zahrnoval jej tituly a statky - většinou po maršálovi d'Ancré. Jmenoval jej dokonce do funkce konetábla Francie, tj. nejvyššího velitele (ihned po králi). De Luynes však nikdy nezískal žádnou funkci s reálnou mocí v rámci řízení státu a přestože měl přístup do ministerské rady, tak se projevoval jen zřídka a slabě. Celkově byl nevzdělaný a žil povrchním životem. Král si byl obojího zjevně dobře vědom. I tak byl dvorem a veřejností brán jako králův favorit, tj. osoba, která na něj má největší vliv. Jelikož začal ve svém postavení krále přehlížet, tak postupně ztrácel jeho podporu. De Luynes se roku 1617 oženil s Marií de Rohan, která se později stala známou vévodkyní de Chevreuse, a která svým vlivem nejednou zásadně ovlivnila rozhodnutí krále. De Luynes zemřel při neúspěšném obléhání Montaubanu v roce 1621.

Od Luynese k Richelieuovi

Marie Medicejská i přes svůj exil nadále doufala, že se jí podaří získat zpět moc. Proto 21. února 1619 uprchlo z Blois do Loches k vévodovi d'Epernon. Odsud se pokusila přesvědčit skupinu vysokých šlechticů, aby ji podpořili. Ti ji však podpořit odmítli. Král informovaný nejen o útěku, ale i o jejím neúspěchu, s ní uzavřel 30. dubna 1619 mír z Angoulême. V říjnu 1619 král propustil z Bastily prince de Condé, a aby si jej zavázal, tak vytvořil obranu prince, ve které jej obhajoval a za přečiny proti zákonům království činil odpovědné maršála d'Ancré a Marii Medicejskou. V říjnu 1619 se král s armádou přesouvá na úplný jih Francie, kdy bez boje vstupuje do jednoho z hlavních protestantských měst - hlavního města Navarrského království Pau (14. října 1619). Tím vyřešil riziko hugenotské vzpory v této oblasti.

Marie Medicejská začala z Angers, kam dočasně přesídlila, znovu informovat vysoké šlechtice, že je zájmem krále ji zatknout. Navrhla jim proto, že by nahradila svého syna jakožto korunovaná francouzská královna. Skupina šlechticů, především vévoda d'Epernon, vévoda de Retz, vévoda de Nemours, vévoda de Montmorency, hrabě de Soisson, vévoda de Longueville, maršál de Boisdauphin, vévoda de La Tremoille a hrabě de Saint-Aignan, shromáždili armádu. Proti ní vytáhl král se svou větší armádou a v bitvě u Ponts-de-Cé ji 7. srpna 1620 rozdrtil. Marie Medicejská se potom byla nucena podrobit vůli krále a přesídlila do Paříže. Vstup do ministerské rady ji však nebyl udělen. Podmínky mírů mezi matkou a synem byly koncipovány biskupem z Luçonu, který si za jeho zprostředkování žádal kardinálský klobouk. Ten mu byl nakonec po několika králových oddáleních, leč za stálého naléhání Marie Medicejské, přece jen 10. prosince 1622 v Lyonu předán a tak se z něj stal kardinál de Richelieu.

V roce 1621 musel opět král zasáhnout proti bouřícím se hugenotům na jihu Francie. Král předem deklaroval, že bude bránit ty protestanty, co se nebouří. To králi pomohlo získat několik vítězství - u Saint-Jean-d'Angély a Cléraku. Armáda, která měla dobít obležený Montauban však pod velením de Luynese selhala a sám de Luynes při obléhání zemřel. Králi se však nakonec podařilo zvítězit na princem de Soubise v bitvě na ostrově Rié u Challans. Potom už jen následoval rychlý řetězec vítězství: La Chaume, Royan, Saint-Foy, Moissac, Agen, Nègrepelisse, Saint-Antonin. Armáda potom prošla přes Toulouse, Carcassone, Bèziers až do Montpellier. Protestanté byli nuceni podepsat mír v Montpellier. Král jim potvrdit Edikt nantský a města La Rochelle a Montauban si ponechaly status opevněných měst.

V následujících událostech kolem strategicky důležitého bodu Valtelliny dospěl král do bodu, kdy se nechal přesvědčit, že dne 29. dubna 1624 umožnil vstup kardinála Richelieu do ministerské rady. Valtellina byla v té době důležitým bodem, kde mohlo dojít přímému kontaktu mezi Tyrolskem, patřící Rakouským Habsburkům a italským územím ovládaným Španělskými Habsburky. Valtellina byla původně Švýcarským územím, ale v roce 1620 na volání o pomoc katolického obyvatelstva ji zabrali Španělé. V době diplomatického hledání řešení zemřel Filip III. 31. března 1621, který nabádal k umírněnosti. Byla proto uzavřena Madridská dohoda, která předpokládala, že se španělská vojska stáhnou. Španělsko však dohodu nedodrželo a armádu nestáhlo. Ludvík XIII. potom na setkání v Avignonu dohodl s benátským vyslancem a Savojským vévodou společný postup. Papež se do sporu vložil tak, že navrhl, aby Valtellinu obsadily vojenské jednotky papežského státu. Toto řešení bylo přijato, přestože zjevně nebylo dostatečné.

Manželství

Manželství pravděpodobně během svatební noci naplněno nebylo, i když Marie Medicejská nechala šířit informace opačného rázu. Oběma novomanželům bylo teprve 14 let a byli spolu ponecháni 2 hodiny za dozoru dvorní dámy. Potom byli rozděleni a odesláni do svých pokojů. Jelikož v následujících letech se nedošlo k dalším intimním stykům mezi králem a královnou, tak bylo toto téma hojně řešeno politicky, zejména španělským vyslancem, který byl instruován Filipem III.

Ludvík XIII. byl dne 16. ledna 1619 pozván svou nevlastní sestrou Kateřinou Jindřiškou Bourbonskou, vévodkyní de Vendôme, aby byl přítomen naplnění jejího manželství s Karlem II. Lotrinským, vévodou d'Elbeuf. Na konci ledna téhož měsíce byl král přesvědčován svým přítelem Charlesem de Luynes, aby šel ke královně a naplnil manželství. Podařilo se mu sice krále přesvědčit, ale nakonec jej musel ke královně donést ve svém náručí.

První těhotenství královny proběhlo v roce 1622. Královna se však vracela v Louvru ze slavnosti a při hře s vévodkyní de Luynes a slečnou de Verneuil uklouzla na leštěné podlaze. Následoval potrat. Král se velice rozzuřil, vypověděl obě šlechtičny ode dvora a ke královně zaujal velice kritický postoj, který jej provázel celý život. Královna byla znovu těhotná v roce 1630, ale i pak následoval potrat.

Teprve 5. prosince 1637 se podařilo kapitánovi královských gardistů panu de Guitaut přesvědčit krále, který se vracel od své platonické lásky Louisy de La Fayette, z jejího řeholního útočiště v klášteře salesiánek v Paříži, aby strávil noc s královnou v Louvru. V důsledku toho bylo 30. ledna 1638 na zámku v Saint-Germain oficiálně oznámeno těhotenství královny. První přeživší dítě královského páru přišlo na svět přesně 9 měsíců po svém početí, tj. 5. září 1638, a byl jím syn, dauphin Ludvík V. de Viennois, budoucí Ludvík XIV. O dva roky později přišel na svět druhý syn Filip.

Smrt

Ludvík XIII. byl celý život často nemocný. Od rané dospělosti trpěl opakovanými záněty střev provázející střevní tuberkulózu. V březnu 1643 Ludvík XIII. naposledy onemocněl, následníkovi trůnu v té době byly 4 roky a kardinál de Richelieu byl necelý rok po smrti. Od 21. dubna 1643 již král nebyl schopen opustit lůžko. Vědom si toho, že umírá, nechal provést 22. dubna 1643 slavnostní křest dauphina, který se obvykle konal v sedmi letech, považovaných v té době za věk rozumu. Kmotrou dauphina Ludvíka byla Charlotta Marguerite de Montmorency, princezna de Condé a kmotrem byl kardinál Jules Mazarin. Král v době svého dlouhého a bolestivého umírání upravil jednu za svých dřívějších skladeb De profundis tak, aby mohla být zpívána při jeho pohřbu. 11. května 1643 obdržel král poslední pomazání. Dne 14. května 1643 upadl král do deliria. Těsně před svou smrtí téhož dne měl vidění, ve kterém viděl bitvu u Rocroi, která proběhla až 19. května 1643. Král zesnul na svém zámku v Saint-Germain. Dle pitevního záznamu trpěl král generalizovanou tuberkulózou. Dne 19. května 1643 bylo jeho tělo pohřbeno v katedrále Saint-Denis, jeho srdce bylo pohřbeno do vitríny srdcí v Jezuitského kostela svatého Ludvíka. Jeho orgány byly uloženy do urny a pohřbeny v katedrále Notre-Dame v Paříži, kde jsou pohřbeny dodnes. V důsledku rozhodnutí Konventu o profanaci královských hrobek, byly jeho tělesné pozůstatky uložené v bazilice Saint-Denis v říjnu 1793 spolu s ostatky ostatních pohřbených Bourbonů, popř. i jiných významných osobností, vysypány do společného hrobu. Teprve po skončení Francouzské revoluce byla z příkazu Ludvíka XVIII. z 19. 1. 1817 znovu vytvořena královská nekropole v bazilice Saint-Denis a kosterní pozůstatky z hromadného hrobu byly přeneseny do společné kostnice. Srdce Ludvíka XIII. je v nyní uloženo ve vitríně srdcí (L'armoire des cœurs royaux) v bazilice Saint-Denis.

Závěť

22. dubna 1643 oznámil král královně, že ji v případě své smrti jmenuje regentkou po dobu nezletilosti dauphina. Týž den nechal svým ministrům, přečíst svou závěť, v níž určoval královnou Annu Rakouskou regentkou po dobu nezletilosti dauphina a svého bratra Gastona Orleánského ustanovil správcem království. Dále určil Radu složenou ze tehdejších ministrů, a jejím posláním bude královně pomáhat vládnout. Předseda Rady měl být Gaston Orleánský a v jeho nepřítomnosti potom Jindřich II., kníže de Condé a kardinál Jules Mazarin.

Vývod z předků

František Bourbonský

Karel IV. Bourbonský

Marie Lucemburská

Antonín Bourbonský

René z Alençonu

Františka z Alençonu

Markéta Lotrinská

Jindřich IV. Francouzský

Jan III. Navarrský

Jindřich II. Navarrský

Kateřina Navarrská

Jana III. Navarrská

Karel z Angoulême

Markéta z Angoulême

Luisa Savojská

'Ludvík XIII.'

Giovanni dalle Bande Nere

Cosimo I. Medicejský

Maria Salviati

František I. Medicejský

Pedro Álvarez de Toledo

Eleonora Toledská

Maria Osorio

Marie Medicejská

Filip I. Kastilský

Ferdinand I. Habsburský

Jana I. Kastilská

Johana Habsburská

Vladislav Jagellonský

Anna Jagellonská

Anna z Foix a Candale

Odkazy

Literatura

• HARTMANN, Petr Claus, a kol. Francouzští králové a císaři v novověku : od Ludvíka XII. k Napoleonovi III. (1498-1870). Praha: Argo, 2005. 467 s. ISBN 80-7203-517-7. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nippon131/Pískoviště na Wikimedia Commons
• (francouzsky) Biografie Ludvíka XIII.

Předchůdce: František V. z Viennois

Dauphin z Viennois 1601–1610

Nástupce: Ludvík V. z Viennois

Předchůdce: Jindřich IV.

král Francie a Navary Ludvík XIII. (II.) 1610–1643

Nástupce: Ludvík XIV.

Kategorie:Bourboni Kategorie:Francouzští princové Kategorie:Francouzští dauphini Kategorie:Francouzští králové Kategorie:Navarrští králové Kategorie:Andorrská knížata Kategorie:Katoličtí panovníci Kategorie:Úmrtí v Saint-Germain-en-Laye Kategorie:Pohřbení v bazilice Saint-Denis Kategorie:Narození 27. září Kategorie:Narození v roce 1601 Kategorie:Úmrtí 14. května Kategorie:Úmrtí v roce 1643 Kategorie:Muži Kategorie:Narození ve Fontainebleau