Sexuální výchova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sexuální výchova je školní předmět, který je vyučován na základních a středních školách ve snaze seznámit budoucí dospělé se základními fakty vztahující se k lidské sexualitě a připravit je na zodpovědný sexuální život. Informace by měly být během výuky podávány nezaujatě a pravdivě, bez důrazu na náboženské hledisko, které by ale mělo být uvedeno jako jedna z možností.

Předmět se snaží poučit mladého člověka v otázkách, o kterých se ve společnosti z různých důvodů (stud, snaha o zachování soukromí) málo mluví. Mladý člověk proto často čerpá informace z nevěrohodných zdrojů a může být zatížen předsudky, někdy i nebezpečnými. Tomu má sexuální výchova předcházet.

Hlavní náplní jsou otázky bezpečného sexu, psychické připravenosti na sex, uvědomění si nebezpečnosti pohlavních chorob, seznámení s jejich dopady, způsoby šíření a možnostmi léčby. Seznámení žáků s možnostmi ochrany (kondomy, stálost sexuálního partnera, pohlavní zdrženlivost atd.), ochrany proti nechtěnému otěhotnění v podobě antikoncepce. Navazujícím předmětem, který doplňuje a částečně rozvijí učivo, je rodinná výchova.

Existuje několik možných výkladů sexuální výchovy, které se odvíjí od společenského zázemí, ve kterém je předmět vyučován, respektive od přednášejícího, který hodinu vede. Správný výklad by měl předložit podstatu problému a hlavní používané přístupy a ponechat na žákovi, ať si vybere podle svého přesvědčení. Neseznámení s jinými názorovými proudy je považováno za obecnou chybu.

Výklad sexuálního chování[editovat | editovat zdroj]

Z biologického a lékařského hlediska[editovat | editovat zdroj]

Ve vztahu k okolí[editovat | editovat zdroj]

Sexuální výchova ve školách[editovat | editovat zdroj]

Sexuální výchova v ČR, včetně poučení týkající se pohlavního styku, je v 21. století víceméně závislá na výchově v rodině. Na školách je výuka často omezena na pohlavní choroby a principy rozmnožování nebo jednorázovou přednášku sexuologa.O vlastním pohlavním styku se tak žáci dozvědí některé informace v souvislosti s biologií člověka (oplodnění a genetika) a přírodovědou (o rozmnožování zvířat). Sexuální chování je ovšem i laskavé chování a schopnost komunikace s opačným pohlavím, které má být vyučováno a nacvičeno v rámci sexuální výchovy. V rámci výchovy na školách jsou v[1]

  • 1.- 3. třídě vyučovány společenská pravidla chování, základní hygienické návyky, intimní hygiena, ochrana před přenosem viru HIV/AIDS krví, a další rizika.
  • 4.- 5. třídě vyučovány zdravotně preventivních dovednosti, žákům jsou objasněny fyziologické, psychické a sociální změny spojené s dospíváním
  • 6.- 7. třídě vyučovány mravní hodnoty a morálka, odpovědnost, svědomí, vliv morálky na utváření charakteru člověka, proměny člověka v období dospívání a jejich prožívání, znaky a rozdíly tělesné, duševní, citové
  • 8. třídě je v rámci lidské anatomie a fyziologie probírána i rozmnožovací soustava (stavba a funkce), odpovědné rodičovství, pohlavních choroby a AIDS, rozmnožování organismů, genetika.
  • 8.- 9. třídě vyučovány projevy a podstata projevů citových stavů, jejich vliv na chování a jednání člověka Také je předmětem výuky zodpovědné rodičovství, mravní, právní a ekonomické problémy nezralého rodičovství, práva dítěte.[1]

V rámci sexuální výchovy pro 6. - 9. ročník jsou témata jako vztahy mezi lidmi, první sexuální kontakty, zakládání rodiny, témata týkající se autoerotiky, pettingu, výběru partnera, antikoncepce, léčení a prevence chorob, sexuální orientace, deviace, promiskuita, prostituce, pornografie, ale také sexuální zneužívání a způsoby ochrany, sexuality a zákonných norem.[1]

Vzdělávání na 2. stupni má vést žáky k všestranné, účinné a otevřené komunikaci, pomáhat žákům získat vědomosti, dovednosti a návyky, které jim umožní samostatné učení a utváření hodnot a postojů vedoucích k uvážlivému a kultivovanému chování. Sexuální výchova by měla mladé lidi vybavit znalostmi o sexuálním chování, o antikoncepci, pomoci jim zbavit se falešného studu a pomoci jim vyvarovat se sexuálně přenosné nemoci nebo neuváženého chování.[1]

Kvalitní sexuální výchova je náročná na schopnosti pedagoga.

Odpor proti sexuální výchově ve školách[editovat | editovat zdroj]

...já když jsem to četl, tak jsem měl dojem, že na těch školách spíše vychováváme kvalitní prostitutku než výbornou matku dětí....“ psycholog Jaroslav Maxmilián Kašparů o příručce pro Sexuální výchovu[2]

Pohlavní styk, stejně jako další témata týkající se sexuality ve společnosti podléhají omezení, nebo jsou z ne vždy zcela zřejmých důvodů zcela tabuizována. Obvykle je hlavním důvodem tabuizace tradice.

Česká biskupská konference a Výbor na obranu rodičovských práv (VORP) za podpory Akce D.O.S.T. se v roce 2010 pokusila prosadit zákaz nebo omezení sexuální výchovy jako vyučovacího předmětu v plánovaných osnov povinné výuky v ČR. Akce probíhala pod heslem „Opravdu chcete, aby se vaše děti učily na základní škole souložit bez zábran a výčitek s kýmkoli, kdekoli a jakkoli?[3] Podle některých autorů petice a rozpoutaná debata boří mýtus o sekulární povaze české společnosti, v níž se v 21. století pohlavní styk stává ožehavým tématem. Výuka týkající se pohlavního styku je předmětem sporů věřících (příslušníků náboženství) a pedagogů.[3] [4] Odpůrci sexuální výchovy upozorňují, že rodičům není příjemné mluvit s dětmi o věcech týkajících se sexu před druhými a dětmi, cítí stud, protože ke zralé lidské sexualitě patří intimita, která ji chrání před zneužitím druhými. Radí rodičům hovořit s dětmi o sexualitě a bránit děti proti účasti v hodinách Sexuální výuky případně protestovat proti ní[5] i soudně, ve spolupráci s Hnutím Pro Život.[5] Předmětem odporu proti Sexuální výchově je například konkrétně uváděné popírání přirozeného účelu sexuality s tím že "všechny způsoby milování jsou si rovnocenné" a tvrzení o homosexualitě že jde o "normální menšinovou sexuální orientaci". Jednou z výčitek je i fakt, že "...Současná koncepce SV je založená na odbourání studu u dětí v mladším školním věku, což vede k odstranění zábran a touze po povrchních sexuálních zážitcích."[5]

Navrhovaným alternativním řešením odpůrců sexuální výchovy jsou abstinenční programy, „Č a Z“ programy, tedy "Programy čistoty a zdrženlivosti".[1] Kdy pedagog učí dospívající mládež „prostě říct NE“ pohlavnímu styku.[3]

V USA je debata která se týká školní sexuální výchovy součástí politického boje konzervativních katolíků a evangelikánských křesťanů a podle některých názorů je i je nástrojem pro vzestup politické moci.[3] Spojení dětství či mládí se sexualitou je v důsledku toho patologizováno a místo sexuální výchovy je prosazována abstinence.

Konzervativní odpůrci sexuální výchovy apelují na morálku, normy, tradiční hodnoty a řád. Upozorňují na pro současnou společnost devastující následky stávající sexuální výchovy na děti, jako je delikvence mladistvých, rozpad rodiny, potraty, eutanázie.„Četné případy gangsterství, prostituce a kriminality u 10–12letých pramení z násilného přerušení normálního pohlavního vývoje před pubertou a školní sexuální výchovou a předčasně probuzeným zájmem o pohlavní styk.“[3]

VORP se dočkal i mediální kritiky, avšak MUDr.Ilona Burdová jako zastánce odporu pro Sexuální výchově tvrdí, že VORP nebojuje proti sexuální výchově (dále SV) jako takové, ale možnosti konzervativních rodičů ve škole (nebo jinde) děti sexuálně nevyučovat.[6]

Pohlavní styk, nevzdělaná společnost a pokrytectví[editovat | editovat zdroj]

Výzkumy v oblasti sexuální výchovy potvrdily, že poučená mládež začíná s pohlavními styky později než nepoučená. Sexuální výchova má zřetelný vliv na snížení výskytu sexuálně přenosných nemocí a výskyt nechtěných těhotenství a potratů.[7] Naopak nepoučená mládež v rámci kampaní sexuální abstinence se podle statistik snadno nakazí pohlavními chorobami a dochází častěji k nechtěným těhotenstvím. Snahy o předmanželskou sexuální abstinenci mládeže a omezení sexuální výchovy jsou podle průzkumů v USA kontraproduktivní.[8]

Zastírání skutečného osobního vztahu k objektu studu, nebo odvádění pozornosti, je nazýváno pokrytectví. Prudérie je označení pro vyžadování chování (nebo úpravy) přísně podle idealizovaného vzoru normy, a nad rámec normy aktuálně platné ve společnosti.[9] Prudérie může bránit prudérní osobě a jejím vlivem jiným, ve vzdělávání. Prudérie v souvislosti s pohlavním stykem může být sociologicky podmíněným jevem. Například bývalo v slušných rodinách společenskou nezbytností zakrývat nohy od nábytku (aby nesváděly k pohlavnímu styku), jako móda a znak náležitosti k společenské vrstvě.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d BUREŠOVÁ, Jana. Problematika sexuální výchovy žáků na 2. stupni ZŠ [online]. Masarykova univerzita. Dostupné online.  
  2. Výbor pro obranu rodičovských práv, Rádio Proglas, 2015
  3. a b c d e JARKOVSKÁ, Lucie. Tradice, její rozpad a záchrana skrze sex: Diskurzivní strategie odpůrců sexuální výchovy [online]. Sociologický časopis, 2013. Dostupné online.  
  4. Rodiče v šoku: Děti musely ve škole předvádět orální i anální sex [online]. TN CZ. Dostupné online.  
  5. a b c Výbor pro obranu rodičovských práv [online]. Rádio Proglas. Dostupné online.  
  6. BURDOVÁ, Ilona. Ilona Burdová: Otevřený dopis všem kritikům konzervativních rodičů [online]. Parlamentní listy, 2011. Dostupné online.  
  7. UZEL, Radim. Sexuální výchova [online]. Vzdělávací institut ochrany dětí o.p.s., Radim Uzel. Dostupné online.  
  8. Sexuální abstinence může trvat celý život [online]. . Dostupné online.  
  9. pruderie, prudérie - význam slova [online]. . Dostupné online.