Ejakulace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ejakulace
Ejakulace

Ejakulace (z latinského eiaculatio [e:jakula:tio:] - vymrštění) je proces prudkého vypuzení spermatu ze ztopořeného penisu v několika rychle po sobě jdoucích výstřicích, obvykle doprovázené orgasmem v důsledku sexuální stimulace penisu. Ejakulace může nastat též samovolně během spánku (viz poluce) nebo stimulací prostaty. Ejakulace penisu je obvyklá pouze při jeho erekci. Někteří vědci tvrdí, že častá ejakulace může snížit riziko výskytu rakoviny prostaty.[1] Naopak zanedbávání ejakulace má velmi nepříznivý vliv na zdraví prostaty. Maximální odstup mezi ejakulacemi lze určit z následující vzorec: Věk x 0,2 = frekvence ejakulace ve dnech (příklad muž 30let 30x0.2=6; tedy by měl nejpozději po 6 dnech mít ejakulaci). Pro zdraví muže (prostaty) je důležité mít ejakulace pravidelně.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Zatímco erekce je pod vlivem parasympatiku, ejakulace a jevy doprovázející ejakulaci jsou pod vlivem sympatiku.

Emise[editovat | editovat zdroj]

První fází ejakulace je emise, což je vytlačení testikulární tekutiny z nadvarlete přes chámovod, semeninální váčky cestou ductus ejacualtorius do prostatické části močové trubice (urethry) a z ní do zadní části penisové části močové trubice. Na emisi se podílí hladká svalovina chámovodu a semenných váčků. Kontrahuje se po aktivaci ze sympatických eferentních vláken z tzv. ejakulačního centra v míše, které se nachází v bederních segmentech sympatiku (L2-L3). Sympatikus také působí na hladkou svalovinu prostaty, která svými kontrakcemi jednak obohatí testikulární tekutinu o sekret z vlastních žláz, jednak se spolupodílí na emisi, neboť močová trubice prochází i prostatou.

Vlastní ejakulace[editovat | editovat zdroj]

Po emisi nastává vlastní ejakulace, která je doprovázena značným pohlavním vzrušením. Ejakulace je uskutečněna hladkými svaly, které se účastní emise (viz výše), hladkým svalstvem močové trubice a stahy kosterních svalů musculus bulbocavernosus a m. ischiocavernosus. Před ejakulací nastane kontrakce vnitřního svěrače močového měchýře, který je z hladké svaloviny. Kromě vrcholného pohlavního vzrušení dochází vlivem sympatiku ke zvýšení srdečního výkonu (zvýšení srdeční frekvence, systolického objemu), tlaku, dýchací frekvence a zvýšení tonusu kosterního svalstva. Vlivem zvýšené svalové činnosti nastává pocení.

Orgasmus a vzrušení[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Orgasmus.

Pohlavní vzrušení (pro orgasmus to platí ještě více) je téměř vždy pro muže velmi příjemné a uspokojující. Maximální pohlavní vrušení se označuje jako orgasmus. Užívá se francouzský termín la petite mort ("malá smrt"). Každý z výstřiků je spojen s vlnou sexuální rozkoše, zejména na penisu a v okolní krajině. První a druhý stah svalstva chámovodu a močové trubice je obvykle nejsilnější a vypudí z těla největší objem spermatu. Každý další stah je poté provázen menším množstvím spermatu a slabší vlnou vzrušení. Během ejakulace někteří muži vydávají neúmyslné zvuky jako vzdechy nebo dokonce výkřiky, někteří zažívají stahy svalů na různých částech těla, zřídka po celém těle, pravidelně však stahy řitního svěrače.

Ejakulát[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ejakulát.

Ejakulát je tekutina, která je při ejakulaci vystříknuta ven. Je husté konzistence. Ejakulát je průhledný až bílý. Nejdůležitější součástí ejakulátu jsou spermie. Kromě spermií se v ejakulátu nachází i podpůrné látky pro spermie (fruktóza, vitamin C aj.), látky umožňující proces oplození jako prostaglandiny a různé bílkoviny apod. Má optimální pH pro spermie (mírně zásadité). Základ ejakulátu tvoří testikulární tekutina, tj.tekutina z nadvarlete obsahující spermie. Ke složení ejakulátu významně přispívají žlázy mužské pohlavní soustavy: žlázy seminálních váčků, prostatické žlázy, bulbourethrální (Cowperovy) a urethrální žlázy.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Je pravda, že častá ejakulace snižuje riziko rakoviny prostaty? [online]. Magazín zdraví, [cit. 2008-10-13]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GANONG, Wiliam F. Přehled lékařské fysiologie. Jinočany : H&H, 1995. 681 s. ISBN 80-85787-36-9.  
  • SILBERNAGL, Stefan; DESPOPOULOS, Agamemnon. Atlas fyziologie člověka. 6.. vyd. Praha : Grada Publishing, 2004. 448 s. ISBN 80-247-0630-X.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]