Antonín Satke

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Antonín Satke
Narození12. listopadu 1920
Komárov u Opavy
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí30. listopadu 2008 (ve věku 88 let)
Opava
ČeskoČesko Česko
Národnostslezská
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníetnolog, dialektolog, folklorista, učitel a etnograf
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Antonín Satke (12. listopadu 1920 Komárov u Opavy – 30. listopadu 2008 Opava) byl slezský učitel, folklorista, etnograf a dialektolog. Patří k nejvýznamnějším československým folkloristům 2. poloviny 20. století, primárně byl zaměřený na oblast Slezska a Opavska.

Život[editovat | editovat zdroj]

PhDr. Antonín Satke, CSc. se narodil 12. listopadu 1920 v Komárově u Opavy. Vyrůstal v příměstském prostředí jako syn koláře. Po občanské škole nastoupil na Obchodní akademii v Ostravě, kde studoval v letech 1935 až 1939. Již během dospívání se začal více zajímat o literaturu, jazyk a projevy folkloru. Další Satkeho studia však byla přerušena nástupem druhé světové války.[1]

Za války byl Antonín Satke totálně nasazen. Nejprve v Ratiboři, od roku 1943 ve zbrojovce v Chuchelné a nakonec (od konce roku 1944) u Krakova.[1]

Po roce 1945 si Satke splnil doplňkovou maturitu v Ostravě a začal studovat bohemistiku a rusistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zde se, jako se svými vyučujícími, setkal například s dialektologem a znalcem staré češtiny Václavem Vážným či fonetikem Bohuslavem Hálou. Odborně se Satke na univerzitě věnoval zejména dialektologii. Jeho další zájem, slovanský folklor, nebyl dosud samostatným oborem.[1]

Po úspěšném zakončení studia se stal roku 1948 učitelem na gymnáziu v Opavě, zanedlouho byl však režimem donucen k přestupu na Střední průmyslovou školu strojnickou. V soukromí se věnoval sběratelské i odborné práci dialektologa, což zúročil v roce 1953, kdy byl přijat do Slezského studijního ústavu jako externí pracovník – referent pro folkloristiku. O dva roky později byl již řádným zaměstnancem.[1]

Na počátku 60. let byl Satke, spolu s dalšími členy spolku Společenství laiků, obviněn z rozvracení republiky a v květnu roku 1961 byl zatčen a odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Byl mu zkonfiskován majetek, zejména rodný dům v Komárově. Veškeré instituce, v nichž dříve pracoval, se od něj odklonily, Slezský ústav s ním ukončil smlouvu, vyloučila ho Národopisná společnost, nesměl pracovat v žádné instituci ve správě Ministerstva kultury. Když byl roku 1962 propuštěn díky amnestii, byl zaměstnán jako betonář u firmy Prefa v Třebovicích u Ostravy. Měsíc po svém propuštění, v červnu roku 1962, se Satke oženil s Vlastou Kurkovou ze Smolkova a o rok později se jim narodil syn Josef. Roku 1966 se Antonín Satke stal vychovatelem učňovského střediska a brzy byl rehabilitován. Následně učil na ekonomické škole v Opavě. V roce 1968 se stal jedním z obnovitelů Matice opavské, z níž se stala Matice slezská (v roce 1972 opět zanikla). Od roku 1969 pak znovu pracoval ve Slezském ústavu.[2]

V 70. letech se stal vědeckým pracovníkem Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze, přestože nadále působil v Opavě. Roku 1981 odešel do penze. V té době stále prováděl terénní výzkumy a sběry folkloru ve Slezsku, povětšinou na Těšínsku a Hlučínsku.

Po roce 1989 byl Satke zcela právně rehabilitován a od roku 1991 přednášel na Slezské univerzitě o národním obrození. Byla znovu obnovena činnost Matice slezské, jíž se opět aktivně účastnil, což byl jeden z důvodů Satkeho jmenování jejím čestným členem. Roku 2001 získal Cenu Petra Bezruče.[2]

Antonín Satke zemřel 30. listopadu 2008 v Opavě. Pohřeb se konal 5. prosince v konkatedrále Panny Marie v Opavě a Satke je zde pochován na městském hřbitově.[2]

Odborná činnost[editovat | editovat zdroj]

V 50. letech se Satke ve své publikační činnosti zaměřil na filologicky, konkrétně dialektologicky orientované práce, sférou jeho zájmu bylo mimo jiné nářečí v oblasti západního Opavska a na Hlučínsku. Ve svém bádání využíval metody palatografie. Později se stále více zaměřoval na folkloristiku a mnoho času strávil zapisováním folkloru přímo v terénu. Za svůj život napsal Satke více než 300 odborných prací,[3] přesto zůstalo mnoho výsledků jeho terénní práce nepublikováno.

Jeho odborné příspěvky vycházely ve Slezském sborníku, od roku 1951 také v časopise Radostná země, jehož byl spoluzakladatelem. Z jeho knižních publikací jsou nejznámější Lidové povídky z Hlučínska (1956), výbor povídek ze Satkeho terénních sběrů, či studie Hlučínský pohádkář Josef Smolka (1958), kde využíval neotřelý pohled na folklor a zaměřoval se na konkrétního lidového vypravěče jako na komplexní celek, nezaznamenával pouze slova jeho vyprávění, ale i mimiku a gesta. V knize jsou zachyceny pomocí fotografií Arnošta Pustky.[2] Antonín Satke se zde zaměřil i na Smolkovu osobnost a jeho vypravěčské umění. Jedná se o první monografii svého druhu v Čechách.[4] Za tuto práci získal roku 1957 titul CSc. Titul PhDr. získal v roce 1969.[2]

V 70. a 80. letech publikoval zejména v Českém lidu.[1] Roku 1984 vydal soubor lidových pohádek Pohádky, povídky a humorky ze Slezska. Jedná se o výbor typických textů zastupujících danou oblast, jež jsou doplněny i historií sběru v oblasti, portréty vypravěčů či nástinem vztahů k jiným oblastem.[4]
V 90. letech pak vydal slezské venkovské a ostravské hornické anekdoty a humorky ve sbírce Úsměv a smích (1991), výbor z veršů Ludmily Hořké Tesknice (1992) a podílel se na 4. dílu publikace Těšínsko (2002).[1]

Ve svých sběrech se soustředil na konkrétní jednotlivce, kteří byli vůdčími osobnostmi v udržování folkloru v dané oblasti, a snažil se obsáhnout celý jejich repertoár včetně vlivů, časových i prostorových, které ho formovaly.[2] Objevil zde mnoho vypravěčských osobností, z nichž nejznámějšího, Josefa Smolku, proslavila Satkeho monografie. Avšak zachytil příběhy i od dalších vypravěčů, A. Baránkové, M. Čudkové, A. Chybidziurové, A. Labajové či P. Zogaty.[5]

Zaměřoval se na různé druhy folkloru, svá bádání omezoval však pouze na prózu, a to téměř výhradně v oblastech Slezska a Opavska.[4]

Psal o úpadku žánrů pohádky, povídky a humorky. Do dětského a žákovského folkloru vnesl mnoho nového a žákovskou anekdotu považoval v terénu za nejživější. Také zkoumal folklor lokální a profesní, zejména hornický, a vlivy daného prostředí a konkrétní situace na vypravěče, stejně jako neopomíjel psychologii vypravěče i posluchačů. Zajímavá je i Satkeho metodologie, při svých terénních sběrech využíval k dokumentaci na svou dobu nezvykle i fotografie a filmu, čímž sesbíraný materiál několikanásobně obohatil.[2]

Satkeho přínosem byla i rozsáhlá recenzentská činnost domácí i zahraniční (ruské, polské nebo německé) odborné folkloristické literatury. (Názvy konkrétních článků lze dohledat v Bibliografické příloze Národopisné revue č. 19).[3] Snažil se povědomí o folkloru rozšířit i mimo odbornou veřejnost, a proto se věnoval také psaní populárně naučných článků.[4]

Antonín Satke se odborně zajímal i o literaturu s důrazem na spisovatele z oblasti jeho působení, Slezska, jako byla Ludmila Hořká, František Lazecký či Jindřich Zogata.[1]

Byl členem mnoha vědeckých organizací. Z těch českých to byla Matice Slezská, Česká národopisná společnost (dříve Národopisná společnost Českoslovanská při ČSAV) a Vlastivědná společnost při Slezském muzeu v Opavě. Členství měl i v mezinárodní organizaci International Society for Folk-Narrative Research (ISFNR). V letech 1953–1958 byl také členem redakční rady pro časopis Radostná země a spolupracoval i s redakcí Listů Památníku Petra Bezruče Opava.[3]

Další zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Na popud Antonína Satkeho vznikl v roce 1971 národopisný soubor Bejatka.[6] Tento soubor reprezentoval opavský folklór a nářečí, vystupoval v opavských krojích a obvykle se představoval v tematických pásmech, v nichž se spojují písně, vyprávění a tance. Od roku 2001 soubor udržoval tradici folklorních odpolední s názvem „Před sušedovym zeleny ořech“.[7] Součástí devátého ročníku tohoto pořadu byla také vzpomínka na Antonína Satkeho.

Péčí historika Kamila Rodana ze Slezského zemského muzea byly vydány dvě knihy, které zpracovávají materiály z pozůstalosti Antonína Satkeho (ta je uložená v Památníku Petra Bezruče v Opavě). První kniha se jmenuje Listy lásky, víry a naděje (edice korespondence slezského etnografa a folkloristy Antonína Satkeho se snoubenkou, sestrou a dalšími rodinnými příslušníky od srpna 1957 do května 1962),[8] druhá publikace je nazvaná Listy přátelství, porozumění a důvěry (edice korespondence slezského etnografa a folkloristy Antonína Satkeho s kolegou a přítelem, literárním historikem Drahomírem Šajtarem od listopadu 1972 do prosince 1984).[9]

V období 21. listopadu 2018 – 14. dubna 2019 byla v Historické výstavní budově Slezského zemského muzea instalována retrospektivně pojatá výstava (autorem výstavy byl Kamil Rodan) nazvaná Antonín Satke – střípky z mozaiky života a díla slezského folkloristy a etnografa.[10]

Záslužnou práci Antonína Satkeho připomínají rovněž současní studenti a badatelé, kteří se věnují etnologii, lidovému vypravěčství nebo pohádkám.[11] [12] Na rodinnou tradici vědecké práce v humanitních oborech navázala vnučka Naďa – v oboru divadelní věda.[13]

Citace[editovat | editovat zdroj]

„Nás starců už teď nepřibývá, kéž by přibývalo mladších, vždyť ten náš obor je už na vyhynutí!“[14]

Výběr z díla[editovat | editovat zdroj]

  • Lidové povídky z Hlučínska (1955)
  • Hlučínský pohádkář Josef Smolka (1958)
  • O mluvě, pohádkách a písních lidu (1958) – ve sborníku Hlučínsko. Příroda – lid – kultura
  • Prozaický folklór v současném žákovském prostředí (1980) – v knize Dítě a tradice lidové kultury
  • Pohádky, povídky a humorky ze Slezska (1984)
  • Úsměv a smích (1991)
  • Tesknice (1992) – vybral, k vydání připravil a závěrečné slovo napsal A. Satke
  • Prozaická ústní slovesnost (2002) – některé kapitoly v knize Těšínsko – 4. díl

Bibliografické odkazy vybraných děl[editovat | editovat zdroj]

  • SATKE, Antonín. Lidové povídky z Hlučínska. Opava: Slezský studijní ústav, 1955. 29 s.
  • SATKE, Antonín. Hlučínský pohádkář Josef Smolka. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1958. 236 s.
  • SATKE, Antonín. O mluvě, pohádkách a písních lidu. In Hlučínsko. Příroda – lid – kultura. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1958, s. 137–184
  • SATKE, Antonín. Prozaický folklór v současném žákovském prostředí. In Dítě a tradice lidové kultury. Brno: Blok, 1980, s. 116–122
  • SATKE, Antonín. Pohádky, povídky a humorky ze Slezska. Ostrava: Profil, 1984. 322 s.
  • SATKE, Antonín. Úsměv a smích. Karviná: Gramma, 1991. ISBN 80-901107-1-1. 207 s.
  • HOŘKÁ, Ludmila. Tesknice. Opava: Matice slezská a nakladatelství Gramma, 1992. Vybral, k vydání připravil a závěrečné slovo napsal A. Satke. 43 s.
  • SATKE, Antonín. Prozaická ústní slovesnost (některé kapitoly). In Těšínsko – 4. díl. Šenov u Ostravy: Tilia, 2002. ISBN 80-86101-48-7. 364 s.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g PAVERA, L. Odešel Antonín Satke – Vzácný vědec a člověk. In VESELÝ, J; SATKE, J. PhDr. Antonín Satke, CSc. Opava: Grafis 200, s.r.o., 2009.
  2. ↑ a b c d e f g VESELÝ, J; SATKE, J. PhDr. Antonín Satke, CSc. Opava: Grafis 200, s.r.o., 2009.
  3. ↑ a b c Antonín Satke [online]. [cit. 2024-02-01]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d SIROVÁTKA, O. Antonín Satke sedmdesátiletý. Národopisné aktuality, 1990, roč. XXVII, č. 3–4, s. 178–179.
  5. ↑ ŠAJTAR, D. Antonín Satke šedesátiletý. Národopisné aktuality, 1981, roč. XVIII, č. 1, s. 35–36.
  6. ↑ Bejatka. O našem folklórním souboru [online]. [cit. 2023-10-22]. Dostupné online. 
  7. ↑ Bejatka. Před sušedovym zeleny ořech [online]. [cit. 2023-10-22]. Dostupné online. 
  8. ↑ RODAN, Kamil (ed.). Listy lásky, víry a naděje (edice korespondence slezského etnografa a folkloristy Antonína Satkeho se snoubenkou, sestrou a dalšími rodinnými příslušníky od srpna 1957 do května 1962). Opava: Slezské zemské muzeum, 2020. ISBN 978-80-87789-70-4. 
  9. ↑ RODAN, Kamil (ed.). Listy přátelství, porozumění a důvěry (edice korespondence slezského etnografa a folkloristy Antonína Satkeho s kolegou a přítelem, literárním historikem Drahomírem Šajtarem od listopadu 1972 do prosince 1984). Opava: Slezské zemské muzeum, 2021. ISBN 978-80-87789-83-4. 
  10. ↑ Antonín Satke – střípky z mozaiky života a díla slezského folkloristy a etnografa. Plakát k výstavě [online]. [cit. 2023-10-22]. Dostupné online. 
  11. ↑ JANÍKOVÁ, Markéta. Prozaická tvorba Ludmily Hořké. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra bohemistiky, 2013. 
  12. ↑ GRŮZA, Lukáš. „Radostná země“ a její místo v etnografické publicistice. S anotovanou bibliografií časopisu. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav evropské etnologie, 2010. 
  13. ↑ Mgr. Naďa Satková, Ph.D. – vědecká pracovnice. Kabinet pro výzkum divadla a dramatu [online]. [cit. 2023-10-22]. Dostupné online. 
  14. ↑ POSPÍŠILOVÁ, J. Antonín Satke jubilující (nar. 12. 11. 1920 v Komárově u Opavy). Národopisná revue, 2001, roč. XI, č. 1, s. 52. ISSN 0862-8351.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FICEK, Viktor. Bibliografie prací Antonína Satka. Národopisné aktuality, 1981, roč. XVIII, č. 1, s. 36–40
  • DOUPALOVÁ, Eva. Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí. Praha: SPN, 1988
  • Historie Matice slezské v datech. Matice slezská [online]. 13. 11. 2015 [cit. 2015-11-13]. Dostupné z: http://www.maticeslezska-opava.cz
  • POSPÍŠILOVÁ, Jana. Antonín Satke jubilující (nar. 12. 11. 1920 v Komárově u Opavy). Národopisná revue, 2001, roč. XI, č. 1, s. 52. ISSN 0862-8351.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Satke&oldid=23613041“