Alén Diviš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alén Diviš
Rodné jméno Karel Diviš
Narození 26. dubna 1900
statek Blato u Poděbrad
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 15. listopadu 1956 (ve věku 56 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání malíř
Některá data se získávají z datové položky.

Alén Diviš (26. dubna 1900, statek Blato u Poděbrad15. listopadu 1956, Praha) byl český malíř a ilustrátor.

Křestní jméno[editovat | editovat zdroj]

Byl pokřtěn jménem Karel. Jméno Alén se poprvé objevuje u ilustrace k povídce Tierschau, otištěné v příloze s názvem Dichtung und Welt novin Prager Presse v roce 1927. Jak uvádí literatura [1], jméno Alén patrně nepochází z rodinného prostředí, protože až do roku 1930 podepisuje Alén své dopisy domů jménem Karel. Skutečné okolnosti změny Divišova křestního jména se patrně již nepodaří objasnit.

Život[editovat | editovat zdroj]

výstava Aléna Diviše v Galerii Rudolfinum v roce 2005

Narodil se na statku Blato u Poděbrad v rodině správce Františka Diviše a jeho ženy Karolíny. Byl nejmladší z pěti dětí a byl pokřtěn jménem Karel. V roce 1911 se celá rodina odstěhovala do Prahy. V roce 1918 maturoval na gymnáziu v Ječné ulici. V roce 1918-1919 studoval malířskou školu Josefa Boháče na Malé Straně. Jeho spolužáky byli Marie Čermínová a Hedvika Zaorálková. V roce 1919-1920 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Emanuela Dítěte. V letech 1920-1926 pracoval jako úředník.

V roce 1926 odjel (pravděpodobně přes Záhřeb) do Paříže. Zde navštěvoval přednášky Františka Kupky a údajně studoval i na École des beaux-arts. Seznámil se s Daniel-Henry Kahnweilerem, který o něm informoval Vincence Kramáře. Díky němu Diviš získal podporu Ministerstva školství. V Paříži se stýkal s Bohuslavem Martinů, Josefem Šímou, Františkem Tichým, Toyen a Janem Zrzavým. V roce 1930 se neúspěšně pokusil o přijetí do Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1932 navštívil severní Afriku a obrazy z této cesty vystavoval v galerii Van Leer.

V roce 1939 po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava uprchli do Paříže další čeští výtvarníci a umělci (Hugo Haas, Adolf Hoffmeister, Maxim Kopf, Jiří Mucha, Antonín Pelc a jiní). Díky iniciativě Adolfa Hoffmeistera vznikl Dům československé kultury, kde řada českých umělců i bydlela. Po začátku druhé světové války byli obyvatelé domu dne 18. září 1939 zatčeni a po výslechu uvězněni ve věznici La Santé. Zde strávil Diviš více než pět měsíců (do 5. března 1940). Po propuštění byl internován ve sběrném táboře v Roland Garros u Paříže a potom dále v Damigny v Normandii. Po útoku nacistického Německa na Nizozemsko a Belgii byli přesunuti na jih Francie do Bassens nedaleko Bordeaux. Když zaútočilo Německo na Francii, byl 20. června 1940 tábor rozpuštěn a Diviš se spolu s dalšími československými vězni vydal 23. června 1940 lodí do Maroka. Zde byli nejprve internováni v uprchlickém táboře Aïn Chock. Po týdnu byli propuštěni a žili (s Antonínem Pelcem a Maximem Kopfem) v Casablance a pokoušeli se získat povolení k vystěhování do Velké Británie nebo do USA. 14. listopadu 1940 byli ale internováni v koncentračním táboře Sidi el Ayachi. Zde Diviš onemocněl cholerou. 5. dubna 1941 mohli konečně odplout parníkem Capitaine Paul Lemerle. Po příjezdu do Fort-de-France na Martiniku dne 29. dubna 1941 byli opět internováni v táboře Lazaret. 17. května odpluli do USA a 29. května 1941 přistáli v New Yorku.

Zde se stýkal především s Bohuslavem Martinů a s manželi Macháčkovými. Žil ze skromné podpory československého konzulátu. V dubnu 1947 (po několika odkladech) odplouvá zpět do Evropy, do Prahy přijíždí 20. května 1947.

Po návratu navázal opět kontakty s přáteli (Vladimír Holan, Jaroslav Pečírka, Jaroslav Seifert, Bedřich a Oldřich Stefannovi, František Tichý, Hedvika Zaorálková). Časopis My 47 otiskl jeho vzpomínky na vězení Santé. Začátkem roku 1948 (od 30. ledna do 22. února) proběhla výstava jeho obrazů ve Vilímkově galerii. Na podzim 1949 vystavoval v galerii Ars Melantrich ilustrace k Erbenově básni Svatební košile. Tyto ilustrace vyšly knižně v roce 1952 v nakladatelství Vyšehrad. Komise Národní ediční rady ale nedoporučila vydání dalších částí.

V 50. letech zdravotní problémy Diviše vyřadily ze společnosti. V této době pracoval na ilustracích k povídkách Edgara Allana Poe a na biblických motivech.

Zemřel v roce 1956.

Další[editovat | editovat zdroj]

V roce 2002 natočil režisér Martin Řezníček hodinový dokumentární film Sbohem, slunce o Divišově životě a díle. [2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Námět smrti a vězení se proto vyskytuje v mnoha jeho obrazech.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Alén Diviš ve Wikimedia Commons

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Tomáš Pospiszyl, Vanda Skálová: Alén Diviš 1900-1956, Nadace Karla Svolinského, 2005, ISBN 80-239-4304-9
  2. Sbohem, slunce v Česko-Slovenské filmové databázi

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • OLIČ, Jiří. Kde obchází smrt. Příběh Aléna Karla Diviše, malířské legendy a celoživotního outsidera. Respekt. 2000, čís. 15, s. 22. Dostupné online. ISSN 0862-6545.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 122.  
  • POSPISZYL, Tomáš; SKÁLOVÁ, Vanda. Alén Diviš 1900-1956. Praha : Nadace Karla Svolinského a Vlasty Kubátové, 2005. ISBN 80-239-4304-9.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 237.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 13. sešit : Dig–Doš. Praha : Libri, 2010. 216–338 s. ISBN 978-80-7277-416-6. S. 233.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]