Svatební košile

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Svatební košile je balada ze sbírky Karla Jaromíra Erbena Kytice. Patří k nejstarším skladbám sbírky a pojednává o dívce, která se v opuštění a bolesti rouhá panně Marii (slovy milého z ciziny mi vrať — aneb život můj náhle zkrať). Za svůj hřích je hrdinka potrestána, ale mírněji, než je tomu ve „Svatebních košilích“ jiných národů, například v německé Bürgerově Lenoře.[1]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Erben kromě balady připravil i pojednání o samotné pověsti, z níž vyšel, jejím rozšíření i uměleckém zpracování:

Tato pověst vypravuje se v Čechách dvojím, podstatně rozdílným způsobem; ano jsou i pozůstatky národních písní, jimiž se u nás opěvala. V jedné z nich pobízí umrlec dívku, aby šla s ním těmito slovy:
Vstaň se, má milá, vstaň se šněrovat,
čas můj uchází, nemám kdy čekat;
můj kůň je rychlý jak střelná rána,
ujede s námi sto mil do rána.
Pověsti a písně národní, ježto vypravují, že umrlý z hrobu vstav přišel pro dívku, kterou za života miloval, aneb i také pro svou milou sestru, nalézajíc se téměř u všech Slovanův, a též u jiných národův. Srbové mají píseň, že zemřelý Jovan přišel na koni hrobovém pro sestru svou Jelicu. Slováci vypravují, že dívka přivolala mrtvého miláčka svého, v kaši vaříc umrlčí hlavu, kterážto varem vydávala hlas: 'Pojď, pojď, pojď!' Též Malorusové mají podobnou píseň, jako je srbská. Pověst ruskou v báseň oděl Žukovskij a tolikéž Mickievicz pověst polskou aneb litevskou. Bürgerova německá Lenora známa jest vůbec. V národní písni skotské vypravuje se, kterak mrtvý Vilém přišel pro svou milou Margaretku; a stará píseň bretaňská opět líčí bratra, kterýž v bitvě padl, a potom v noci odvezl svou milou nešťastnou sestru, jménem Gvennolaik, na onen svět. Tato podivuhodná rozšířenost jednostejné pověsti mezi národy od sebe místem i jazykem vzdálenými ukazuje zjevně na starý její původ. Příbuzné k tomu jsou také pověsti o upířích a vlkodlacích, ježto se tolikéž u všech Slovanů, tak i mnohých jiných národů evropských nalézají.
— Karel Jaromír Erben[1]
hřbitov s kostelem u Velhartic

V Čechách se pověsti podobného zaměření vyprávějí o Velhartickém hřbitově u kostela svaté Máří Magdalény[2], hřbitově u kostela svatého Petra a Pavla u bývalých Byšiček[3], případně o kostele svatého Prokopa u Krupky. Pověst související s kostelem u Krupky ve verších zpracoval František Cajthaml ve sbírce Sto pověstí a bájí severočeských. Obsahově se však liší (hlavní postavou není dívka, ale stařenka a přestože se nerouhá a naopak je velmi zbožná, potká ji podobný osud jako Erbenovu hrdinku. Ačkoli nemrtvým o vlas unikne, následkem šoku do dvou dnů umírá).[4]

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Mladá žena se stále modlí za svého milence, který je v cizině už mnoho let a stále se nevrací. Žádá v modlitbách pannu Marii, aby raději zkrátila její život, než aby ji nechala žít samotnou bez jejího milého (zbytek její rodiny je již mrtev). Jednou za jasné noci jsou její modlitby vyslyšeny a její milý ji láká ven pod záminkou, že si ji konečně vezme za manželku. Ona se nechá přemluvit a jde s ním a na cestu si vezme růženec, křížek na krk a modlitební knihy. A když jdou, její milý si všimne, že s sebou nese modlitební knihy. Přemluví ji, aby je zahodila, protože je prý zpomalují. Ona mu vyhoví a rázem jsou o deset mil dále. Po několika dalších mílích si on všimne, že jeho milá má růženec za pasem. Vezme jí ho, zahodí, a rázem jsou o dvacet mil dále. Jdou a jdou, až si on opět všimne, že ona má na krku křížek. Křížek jí utrhne, zahodí, a rázem jsou skokem o třicet mil dále.

Když dorazí na místo, všimne si žena, že dorazili k hřbitovu a její milý je vlastně živoucí mrtvola. Lekne se a lstí ho donutí přelézt hřbitovní zeď jako první a snaží se mu utéci. Když zjistí, že mu neuteče, snaží se schovat v márnici, kde leží umrlec. Její milý ji dostihne a třikrát se snaží přemluvit mrtvého, aby sundal ze dveří závoru. Třikrát se mrtvý probudí, ale ona jej pokaždé uspí modlitbou a když po třetím uspání zakokrhá kohout, ví, že jí už mrtvý neublíží. Jen košile, které si s sebou nesla, jsou ráno roztrhané a rozházené po všech hrobech na hřbitově.

Úryvek[editovat | editovat zdroj]

Hoj, jak se venku vzmáhá hluk,
hrobových oblud mocný pluk;
šumí a kolem klapají
a takto píseň skuhrají:
„Tělu do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!“
A tu na dvéře: buch, buch, buch!
burácí zvenčí její druh:
„Vstávej, umrlče, nahoru,
odstrč mi tam tu závoru!“

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ERBEN, Karel Jaromír. Kytice. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957. 151 s. Kapitola Svatební košile (výklad), s. 123-124.  
  2. TRÁVNÍČKOVÁ, Marie. Magická místa Česka: Svatební košile roztrhané na Byšičkách [online]. Hospodářské noviny, 2006-07-21, [cit. 2012-05-05]. Dostupné online.  
  3. MÜLLEROVÁ, Eva. Po stopách nejslavnějších příběhů z Erbenovy Kytice [online]. novinky.cz, 2009-04-20, [cit. 2012-05-05]. Dostupné online.  
  4. CAJTHAML, František. Sto pověstí, bájí a příběhů severočeských. Praha : Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1924. 151 s. Kapitola Mše duchů v kostelíčku svatoprokopském, s. 7-10.  

Díla online[editovat | editovat zdroj]

  • MARTÍNEK, František. Svatební košile (ballada na slova Karla Jarom. Erbena) pro soli, smíšený sbor a orkestr od Antonína Dvořáka: rozbor skladby s krátkým životopisem skladatelovým. Olomouc: Žerotín, 1885, 30 s. Zdigitalizováno v rámci služby Elektronické knihy na objednávku (EOD) Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Dostupné online. [1]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]