Lenka Reinerová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lenka Reinerová (2003)

Lenka Reinerová (17. května 1916 Karlín27. června 2008 Praha[1]) byla česká německy píšící spisovatelka, překladatelka, novinářka. Byla poslední žijící představitelkou kdysi tak slavné pražské německé literární scény.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se 17. května 1916Karlíně (tehdy samostatném městě) do česko-německo-židovské rodiny. Navštěvovala Stephans-Gymnasium (německé gymnázium ve Štěpánské ulici). V necelých šestnácti letech musela vinou špatné finanční situace rodiny ukončit studium a nastoupit do zaměstnání, a tak i přestože měla talent a zájem pokračovat později ve studiu, nemohla tak učinit. Tato i další sociální nespravedlnosti, ji přiměly ke vstupu do Komunistické strany. Tehdy pracovala tři roky v kanceláři (spolu s Jaroslavem Foglarem) jako úřednice v evidenci. Ve stejné budově sídlilo exilové nakladatelství Malik, jeho šéfredaktorem byl Wieland Herzfelde.

V roce 1935 nechal židovský básník Rudolf Fuchs uveřejnit její první báseň v deníku Prager Tagblatt. V letech 193638 pracovala jako novinářka v pražské redakci emigrantského časopisu Arbeiter Illustrierte Zeitung (vycházel v Praze v letech 19331938 v němčině pro německé emigranty, kteří utekli po roce 1933Hitlerovy Třetí říše; šéfredaktorem byl Franz Carl Weiskopf).

Pro svůj židovský původ a politickou orientaci se nevrátila po obsazení 14. března 1939 do ČSR a podařilo se jí uprchnout do Paříže. Když ale Němci v červnu roku 1940 obsadili Francii, byla jako židovka zatčena a internována nejdříve v pařížském ženském vězení Petite Roquette a posléze v ženském internačním táboře Rieucros. Po nejprve nezdařeném pokusu přeplavit se do Mexika byla opět vězněna v uprchlických táborech francouzského kolaborantského (tzv. vichystického) režimu ve francouzské západní Africe (Qued-Zem a Sidi-el-Ajachi v dnešním Maroku, 1939–1941), ale s pomocí přátel se jí podařilo pokračovat do Mexika, kde pracovala na Velvyslanectví české exilové vlády a kde se provdala za jugoslávského lékaře MUDr. Theodora Balka (19001974, původním jménem Dragutin Fodor), který předtím bojoval s francouzskou interbrigádou ve španělské občanské válce a v šedesátých letech pak vedl vydávání pražského německého deníku Aufbau und Frieden.

Život po válce[editovat | editovat zdroj]

Po válce se vrátila do Evropy a vzhledem k tomu, že všech jedenáct členů její rodiny zavraždili nacistéTerezíně, v Osvětimi a Birkenau, vrátila se s manželem tam, kde byl doma on, do jugoslávského Bělehradu (194548). Mnozí další lékaři, kteří působili s manželem Reinerové v interbrigádách ve španělské občanské válce, zastávali v poválečné Jugoslávii vysoké funkce. Jeho zdravotní stav však byl natolik špatný, že ošetřující lékaři hovořili o hrozbě smrti. Reinerová pak prostřednictvím československé ambasády zařídila léčbu manžela v Československu, kde již předtím plánovala s dcerou návštěvu rodiny. Kvůli sovětsko-jugoslávské roztržce se však rodina do Jugoslávie vrátit nemohla.[2]

V letech 195253 strávila patnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni pro podezření z trockismu, sionismu a proto, že za války v Paříži spolupracovala s Janem Švermou (komunistům bylo jedno, že měla doma malou dceru). Po propuštění byla „vyexpedována do Pardubic jako prodavačka skla. “ Nevzdala se – bylo jí tehdy 38 let –, a snažila se o návrat do veřejného života, např. spoluprací s československými germanisty jako byl třeba slovenský Žid Eduard Goldstücker. Účastnila se kafkovské konference na zámku v Liblicích (1963), která byla později označena za výhybku vedoucí k Pražskému jaru. V roce 1964 se dočkala rehabilitace, tehdy už byla šéfredaktorkou časopisu Im Herzen Europas (19581970; vydáván ministerstvem zahraničních věcí, ale pro cizinu, tj. pro Německo), kde uveřejnila mj. i první německý překlad úryvků z Havlovy Zahradní slavnosti.

Její veřejné vystoupení na protestním shromáždění Svazu novinářů ve velkém sále Lucerny na podzim roku 1968, kdy přednesla projev mj. o svých dlouholetých zkušenostech ze střetů s agresivitou moci, v nichž se nedobrovolně ocitla během svého života několikrát a v různých zemích a kde apelovala na „lidskou tvář“ žurnalistů, se jí stalo později osudným: normalizace, prověrky, kádrování, represe. V roce 1970 ji postihl zákaz publikovat i pracovat v jakékoli redakci, byla opět vyhozena ze zaměstnání, směla pouze simultánně tlumočitněmčiny a naopak (197089), živila se také překládáním knih pod jiným jménem. Od roku 1983 jí bylo dovoleno vydávat knihy v NDR; dodnes její německy psané knihy vydává berlínské nakladatelství Aufbau.

Život po sametové revoluci[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o první nositelku Schillerova prstenu (Schiller-ring 1999), což je jedna z nejprestižnějších cen pro německy píšící autory, udělovaná ve Výmaru. Prezident Václav Havel jí v roce 2001 udělil státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy I. řádu (za zásluhu o sbližování české, německé a židovské kultury). V r. 2002 se stala čestnou občankou hlavního města Prahy a v březnu 2003 byla poctěna vysokým německým vyznamenáním, Goetheho medailí. Byla iniciátorkou přípravného výboru pro založení Muzea německy psané literatury v Čechách. Lenka Reinerová přežila tři rakoviny a jejím krédem bylo: „Využít každý den života. “ Až do své smrti žila v Praze a neustále publikovala, převážně ve své mateřštině, tj. v němčině, ačkoliv stejně dobře ovládala i češtinu. Její knížky tak vycházejí v českých překladech Olgy Walló a Jany Zoubkové. Proto není oficiálně řazena do české literatury a není uvedena ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945.

Všechny její prózy jsou laděné silně autobiograficky. Sama říkala, že se snažila ze svých osobních traumat vypsat. Povídky Reinerové zahrnují její osobní zážitky z doby, kdy byla vězněna nebo nucena žít v exilu. Její dílo v českých zemích začalo soustavně vycházet až od roku 2001 v nakladatelství Labyrint; účastnila se řady akcí veřejného života, zejména pak veřejných čtení svých textů. Zemřela 27. června 2008 doma v Praze.

Režisér Jiří Věrčák o ní natočil portrét v cyklu GEN – Galerie elity národa (2002), dále dokumentární film Nevšední život Lenky Reinerové (2001), německé televize ARD pořad Mein Prag (1998) a SAT 3 dokument s názvem Zur Person (2001). Přispívala do všech významnějších německých literárních časopisů, do MF Dnes, LN, Literárních novin atd.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Grenze geschlossen, 1958
  • Ein für allemal, 1962
  • Der Ausflug zum Schwanensee, 1983
  • Es begann in der Melantrichgasse, 1985
  • Die Premiere, 1989
  • Das Traumcafé einer Pragerin, 1996
  • Mandelduft, 1998
  • Zu Hause in Prag – manchmal auch anderswo, 2000
  • Alle Farben der Sonne und der Nacht, 2005
  • Närrisches Prag, 2006
  • Das Geheimnis der nächsten Minuten, 2007
  • Do němčiny překládala českojazyčné autory.

Česky vydané překlady její tvorby[editovat | editovat zdroj]

  • Hranice uzavřeny, 1956
  • Barva slunce a noci, 1969, náklad zabaven
  • Sklo a porcelán, 1991
  • Kavárna nad Prahou, 2001
  • Bez adresy, Neskutečně skutečné příběhy, 2001, 2006
  • Všechny barvy slunce a noci, 2002
  • Vůně mandlí, 2004
  • Praha bláznivá, 2005
  • Čekárny mého života, 2007
  • Lodní lístek, 2009
  • Adiós, Španělsko, 2012

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. V Praze zemřela spisovatelka Lenka Reinerová, ČeskéNoviny. cz
  2. Životní příběh Lenky Reinerové, poslední německy píšící pražské autorky. ČT2: Čtvrtek 19. srpen 2010, 0.05.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]