Dekadence: Porovnání verzí
m →Autoři: typografické úpravy |
Rozšíření úvodu a charakteristiky, upravení dekadentní literatury (s odkazem na samostatný článek), přidáno výtvarné umění a hudba |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
[[Soubor:Jove_decadent.jpg|náhled|vpravo|Obraz ''Mladá dekadentka'' (''Jove decadent'', 1899), autorem je katalánský malíř [[Ramon Casas i Carbó]]]] |
|||
'''Dekadence''' (z [[latina|lat.]] ''de-cadentia'' od ''cadere'', padat) znamená úpadek, rozpad; odtud přídavné jméno '''dekadentní''', úpadkový. Název dekadence se spojoval s obdobím úpadku a rozpadu [[Římská říše|Římské říše]]. Od poloviny 19. století se užívá i jako označení různých uměleckých proudů, vycházejících z [[romantismus|romantismu]]. Jejich představitelé se označují jako '''dekadenti'''. |
|||
'''Dekadence''' (z [[latina|lat.]] ''de-cadentia'' od ''cadere'', padat) znamená úpadek, rozpad; odtud přídavné jméno '''dekadentní''', úpadkový. Pojem dekadence se objevil ve středověké latině, odkud přešel do většiny národních jazyků.<ref name="calinescu151">{{Citace monografie |
|||
== Dekadence v umění a literatuře == |
|||
| příjmení = Calinescu |
|||
"Dekadence" jako pejorativní označení literárních a uměleckých směrů navazujících na romantismus se objevilo ve Francii v polovině 19. století. Básníci, spisovatelé a umělci, kteří se postavili proti tehdy vládnoucímu [[klasicismus|klasicismu]], [[racionalismus|racionalismu]] a proti obecné víře v pokrok, toto označení nakonec přijali a ke konci 19. století se dekadence stala mezi vzdělanci téměř módou. Dekadence vychází z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání a beznaděje jednotlivce, jak je v soudobé filosofii představoval například [[Arthur Schopenhauer]] a do jisté míry i [[Soren Kierkegaard]]. V [[literatura|literatuře]] se dekadentní postoj projevuje zejména [[pesimismus|pesimistickými]] náladami, pocity zmaru, [[morbidita|morbiditou]], [[mysticismus|mysticismem]], erotickou přesyceností, ale i [[narcismus|narcismem]]. K životu dekadentů se často vázalo [[bohémství]], [[satanismus]], nevázaný [[Pohlavní styk|sex]], [[alkoholický nápoj|alkohol]]. |
|||
| jméno = Matei |
|||
| titul = Five Faces of Modernity: Modernism, Avant-Garde, Decadence, Kitsch, Postmodernism |
|||
| vydavatel = Duke University Press |
|||
| místo = Durham |
|||
| rok = 1987 |
|||
| počet stran = 395 |
|||
| strany = 151 |
|||
| isbn = 978-0-8223-0767-9 |
|||
}}</ref> Od raného novověku byl spojován zejména představou kulturního a společenského úpadku, který podle historiků 18. a 19. století vedl k [[Pád Západořímské říše|rozpadu Římské říše]].<ref name="stableford6-7">{{Citace monografie |
|||
| příjmení = Stableford |
|||
| jméno = Brian M |
|||
| titul = Glorious Perversity: The Decline and Fall of Literary Decadence |
|||
| vydavatel = Wildside Press |
|||
| místo = Cabin John |
|||
| rok = 1998 |
|||
| počet stran = 152 |
|||
| strany = 6–7 |
|||
| isbn = 978-0-8095-0908-9 |
|||
}}</ref> Ve druhé polovině 19. století se pojmu začalo užívat i k označení tehdejšího výrazného myšlenkového a uměleckého proudu, postaveného kolem pocitů zmaru, smutku a nudy, ale také na přijímání a vytváření co nejrafinovanějšího umění. Životní styl dekadentů se vyznačoval sklony k [[esoterismus|okultismu]], extrémním podobám náboženství, užívání drog a nevázanému sexuálnímu životu.<ref name="merhaut43">{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Merhaut |
|||
| jméno = Luboš |
|||
| titul = „Vrchol a propast v jednom“: proměny dekadentních souřadnic v české literatuře přelomu 19. a 20. století |
|||
| příjmení sestavitele = Urban |
|||
| jméno sestavitele = Otto M |
|||
| sborník = V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 |
|||
| vydavatel = Obecní dům, Arbor Vitae |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok = 2006 |
|||
| počet stran = 409 |
|||
| strany = 43 |
|||
| isbn = 80-86339-35-1 |
|||
}}</ref> |
|||
Přestože je dekadence přelomu 19. a 20. století spojena především s literaturou, lze dekadentní díla nebo přinejmenším dekadentní prvky hledat také v ostatních uměleckých druzích, zejména ve výtvarném umění. K nejdůležitějším představitelům [[dekadence (literatura)|literární dekadence]] patřil francouzský spisovatel [[Joris-Karl Huysmans]], v Anglii působící tvůrcové [[Oscar Wilde]] a [[Algernon Charles Swinburne]] a v českém prostředí pak [[Arnošt Procházka]], [[Jiří Karásek ze Lvovic]] a [[Karel Hlaváček]].<ref name="merhaut53-54">Merhaut (2006), s. 53–54.</ref> |
|||
Proti představám o výchovném poslání umění, jež by mělo představovat kladné hrdiny a společenské vzory, dekadence zdůrazňovala svébytnost umění, které ničemu jinému neslouží. "Umění pro umění", francouzsky ''l´art pour l´art'', se stalo jedním z hesel dekadence, podobně jako představa "čistého umění". Básníci i umělci si zakládali na novosti a překvapivosti krásy, kterou objevovali právě v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě básnického jazyka a symbolů, které skrývají hloubku a tajemství ([[symbolismus]]). Tyto postavy se nazývaly také jako [[Dandy|dandyové]] (z nich vychází směr dandysmus). Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí v [[esoterismus|esoterismu]], ve východní moudrosti, v okultismu a podobně. |
|||
== Vývoj a charakteristika pojmu == |
|||
== Autoři == |
|||
Literární a umělecká dekadence je velmi rozmanitá a v každé z evropských zemí má poněkud jinou povahu. Mezi francouzské dekadentní básníky se počítají [[Arthur Rimbaud]], [[Paul Verlaine]], [[Tristan Corbière]] nebo [[Lautréamont]], mezi spisovatele [[Joris Karl Huysmans]], [[Maurice Maeterlinck]] nebo [[Maurice Barrès]]. V německy mluvící oblasti to byl [[Hugo von Hofmannsthal]], [[Rainer Maria Rilke]], [[Thomas Mann|Thomas]] a [[Heinrich Mann]], v Rusku například [[Ivan Alexandrovič Gončarov|Gončarov]], v Anglii [[Oscar Wilde]] a další. |
|||
[[Soubor:THOMAS_COUTURE_-_Los_Romanos_de_la_Decadencia_(Museo_de_Orsay,_1847._Óleo_sobre_lienzo,_472_x_772_cm).jpg|náhled|vpravo|Obraz ''[[Římané v době úpadku]]'' (''Les Romains de la décadence'', 1847), autorem je francouzský malíř [[Thomas Couture]]]] |
|||
Za „bibli dekadence“ byla považována ("zhoubná" viz Wilde, O. ''Obraz Doriana Graye'', překl. J.Z. Novák, 1972) kniha "Naruby" od franc. autora J. K. Huysmanse. Román není symbolistický – spíše naturalistický (především svou metodou), avšak svým zaměřením na zvláštnosti individua již znamená odklon od estetiky naturalismu. Byl dvakrát přeložen do češtiny. |
|||
Ač je představa společenského a mravního úpadku od nepaměti přítomna v mnoha významných světových kulturách, mýtech a náboženských systémech (hinduistická [[Kalijuga]], pokles od [[Zlatý věk|Zlatého věku]] v řeckých mýtech a myšlení, svět upadlý do hříchu a neštěstí v křesťanství), je slovo dekadence jako synonymum pro úpadek a zkaženost výrazně mladší. Poprvé se objevilo teprve ve středověké latině, odkud později přešlo do většiny evropských jazyků.<ref name="calinescu151" /> |
|||
== Dekadence v české literatuře == |
|||
Počátky dekadence v české literatuře spadají do konce 70. let [[19. století|19. století]]. V roce [[1879]] vyšla raná, dekadentně laděná lyrická sbírka ''Imortely'' [[Irma Geisslová|Irmy Geisslové]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Mravcová | jméno = Marie | odkaz na autora = Marie Mravcová | titul = Slovník českých spisovatelů | editoři = [[Věra Menclová]], [[Václav Vaněk]] | vydání = 2 | typ vydání = přepracované a doplněné | vydavatel = Libri | místo = Praha | rok = 2005 | počet svazků = 1 | počet stran = 822 | isbn = 80-7277-179-5 | kapitola = GEISSLOVÁ Irma | strany = 184–185}}</ref> |
|||
V 18. století se především ustálila představa o [[Pád Západořímské říše|rozpadu Římské říše]] jako o důsledku vojenské, kulturní a mravní dekadence, která byla podle dobových myslitelů nutným osudem každého mocného impéria. Klíčovým autorem byl v tomto ohledu [[Charles Louis Montesquieu]] – téměř veškerou budoucí interpretaci pádu Říma ovlivnil svou esejí ''Sláva a úpadek říše římské'' (''Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et de leur décadence'', 1734). V ní se pokoušel vysvětlit dekadenci a rozpad hodnot na chování některých nechvalně proslulých císařů, jako byl [[Nero]], [[Caligula]] nebo [[Heliogabalus]]. Na Montesquiea navázal především anglický historik [[Edward Gibbon]], když ve svém ''[[Úpadek a pád římské říše|Úpadku a pádu římské říše]]'' (''History of the Decline and Fall of the Roman Empire'', 1776–1789) spojil údajnou katastrofickou ztrátu římských občanských hodnot a ctností také s nástupem křesťanství a na dlouhou dobu vytvořil v historiografii představu o nešťastném, ale nevyhnutelném kulturním úpadku dokonalé římské civilizace.<ref name="stableford6-7" /> |
|||
Jako „prolog dekadence“ označil [[František Xaver Šalda|Šalda]] [[Julius Zeyer|Zeyerova]] vrcholná díla ''[[Jan Maria Plojhar]]'' (1891), ''[[Tři legendy o krucifixu|Tři legendy o krucifixu]]'' (1885), ''[[Dům U Tonoucí hvězdy|Dům U Tonoucí hvězdy]]'' (1896) a ''[[Troje paměti Víta Choráze]]'' (1899).<ref>{{Citace monografie | příjmení = Janáčková | jméno = Jaroslava | odkaz na autora = Jaroslava Janáčková | titul = Česká literatura od počátků k dnešku | editoři = [[Jan Lehár]] – [[Alexandr Stich]] – [[Jaroslava Janáčková]] – [[Jiří Holý]] | vydání = 2 | typ vydání = doplněné | vydavatel = [[Nakladatelství Lidové noviny]] | místo = Praha | rok = 2006 | počet svazků = 1 | počet stran = 1078 | isbn = 80-7106-308-8 | kapitola = Julius Zeyer | strany = 333–334}}</ref> |
|||
V průběhu 19. století začalo být označení „dekadence“ kromě úvah o společnosti užíváno také stále častěji v rámci umělecké kritiky. Francouzský autor a badatel [[Désiré Nisard]] je v roce 1834 použil k popisu textů, jež vnímal jako nadměrně vyumělkované a kladoucí větší důraz na použitý jazyk než na to, o čem pojednávají – šlo především o díla [[romantismus (literatura)|literárního romantismu]]. Ve druhé polovině 19. století se umělci a vzdělanci s tímto označením postupně začali ztotožňovat, mimo jiné díky [[Théophile Gautier|Théophilu Gautierovi]], který pojem využil v pochvalném smyslu ve své předmluvě k vydání [[Charles Baudelaire|Baudelairových]] ''[[Květy zla|Květů zla]]'' z roku 1868.<ref>{{Citace sborníku |
|||
Tribunou skutečné české dekadence byl časopis ''[[Moderní revue]]'' (1894–1925), založený [[Arnošt Procházka|Arnoštem Procházkou]] a [[Jiří Karásek ze Lvovic|Jiřím Karáskem ze Lvovic]]. Do časopisu, který se neomezoval pouze na literaturu, ale publikoval i grafiku, přispívali také [[Karel Hlaváček]] a [[Hugo Kosterka]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Janáčková | jméno = Jaroslava | odkaz na autora = Jaroslava Janáčková | titul = Česká literatura od počátků k dnešku | editoři = [[Jan Lehár]] – [[Alexandr Stich]] – [[Jaroslava Janáčková]] – [[Jiří Holý]] | vydání = 2 | typ vydání = doplněné | vydavatel = [[Nakladatelství Lidové noviny]] | místo = Praha | rok = 2006 | počet svazků = 1 | počet stran = 1078 | isbn = 80-7106-308-8 | kapitola = Moderní revue | strany = 391}}</ref> |
|||
| příjmení = Denisoff |
|||
| jméno = Dennis |
|||
| titul = Decadence and aestheticism |
|||
| příjmení sestavitele = Marshall |
|||
| jméno sestavitele = Gail |
|||
| sborník = The Cambridge Companion to the Fin de Siècle |
|||
| vydavatel = Cambridge University Press |
|||
| místo = Cambridge |
|||
| rok = 2007 |
|||
| počet stran = 266 |
|||
| strany = 33 |
|||
| isbn = 978-0-521-85063-6 |
|||
}}</ref> Vznik dekadence jako uměleckého (zejména literárního) směru se nicméně pojí především s výsměšnou sbírkou „dekadentních básní“, uveřejněnou v roce 1885 [[Henri Beauclair|Beauclairem]] a [[Gabriel Vicaire|Vicairem]], a s následnou reakcí parodovaných básníků, kteří označení „dekadenti“ přijali za své.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Med |
|||
| jméno = Jaroslav |
|||
| titul = Symbolismus – dekadence |
|||
| příjmení sestavitele = Med |
|||
| jméno sestavitele = Jaroslav |
|||
| sborník = Od skepse k naději: úvahy a studie o české literatuře |
|||
| vydavatel = Trinitas |
|||
| místo = Svitavy |
|||
| rok = 2006 |
|||
| počet stran = 245 |
|||
| strany = 25 |
|||
| isbn = 80-86885-04-6 |
|||
}}</ref> |
|||
Dekadentní myšlení vycházelo z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání a beznaděje jednotlivce, jak je v soudobé filosofii představoval například [[Arthur Schopenhauer]] a do jisté míry i [[Søren Kierkegaard]] nebo [[Friedrich Nietzsche]]. Avšak i ti myslitelé 19. století, kteří byli v jádru optimističtí a věřili v pokrok, jako například pozitivista [[August Comte]] nebo utopický socialista [[Charles Fourier]], často označovali svou dobu za éru přechodu, krize či dočasného úpadku.<ref>{{Citace monografie |
|||
[[Dekadence]] rostla z prožitků všeobecného úpadku [[Evropa|Evropy]] a lidstva na konci 19. století. České poměry tento pocit umocňovaly. Na stránkách ''Moderní revue'' také debutovalo množství průbojných osobností, jež se vzápětí orientovaly i jinak ([[Viktor Dyk]], [[Stanislav Kostka Neumann|S. K. Neumann]] aj.). Umění mělo prožitek úpadku a vyčerpání všemi dostupnými prostředky tlumočit a ventilovat. I když zpočátku jakékoli představy o sociální užitečnosti či prospěšnosti umění odmítali, postupně stoupenci dekadence také dávali najevo zájem o kladné účinkování umění v životě. Nasvědčují tomu již názvy některých knih, do nichž shrnoval své eseje a kritické projevy [[Jiří Karásek ze Lvovic]] (''Renesanční touhy v umění'', [[1902]]; ''Chimérické výpravy'', [[1905]]). |
|||
| příjmení = Swart |
|||
| jméno = Koenraad W |
|||
| titul = The Sense of Decadence in Nineteenth-Century France |
|||
| vydavatel = Springer Science & Business Media |
|||
| místo = Dordrecht |
|||
| rok = 2013 |
|||
| počet stran = 272 |
|||
| strany = ix–x |
|||
| isbn = 978-94-011-9673-4 |
|||
}}</ref> V [[literatura|literatuře]] se dekadentní postoj projevuje zejména [[pesimismus|pesimistickými]] náladami, pocity zmaru, [[morbidita|morbiditou]], [[mysticismus|mysticismem]], erotickou přesyceností, ale i [[narcismus|narcismem]]. K životu dekadentů se často vázalo [[bohémství]], [[satanismus]], nevázaný [[Pohlavní styk|sex]] nebo [[alkoholický nápoj|alkohol]], [[opium]] a jiné drogy.<ref name="merhaut43" /> |
|||
Proti představám o výchovném poslání umění, jež by mělo představovat kladné hrdiny a společenské vzory, dekadence zdůrazňovala svébytnost umění, které ničemu jinému neslouží. Lartpourlartismus (z francouzského „l'art pour l'art“, tedy „umění pro umění“), se stal jedním z hesel dekadence, podobně jako představa „čistého umění“. Tento kult neuznával kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné. Jednalo se o umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět – jinými slovy, nešlo o umění, které vyžadovaly nejširší vrstvy společnosti.<ref name="merhaut53-54" /> Básníci i umělci si zakládali na novosti a překvapivosti krásy, kterou objevovali právě v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě básnického jazyka a symbolů, které skrývají hloubku a tajemství (v tomto bodě se dekadence protíná se [[symbolismus|symbolismem]]). Významným fenoménem byl též [[dandy]]smus, vyznačující se důrazem na fyzický vzhled, oblékání a vystupování ve společnosti. Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí v římskokatolickém i pohanském náboženství, ve východní moudrosti, v [[esoterismus|okultismu]] a podobně.<ref>{{Citace sborníku |
|||
== Lartpourlartismus == |
|||
| příjmení = Thompson |
|||
Právě v oblasti estetiky se setkáváme s pojmem „lartpourlartismus“ (''l'art pour l'art'' = umění pro umění (fr.)), tedy tendencí, kterou mnozí dekadenti považovali za stěžejní. Lartpourlartismus je tendence v evropském umění a estetice 19. století, kde se klade důraz především na formální stránku umění. Jedná se o umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět – jinými slovy, nejedná se o umění, které vyžadují nejširší vrstvy společnosti. Tento kult „čistého umění“ neuznává kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné. |
|||
| jméno = Hannah |
|||
| titul = Decadence |
|||
| příjmení sestavitele = Burgwinkle |
|||
| jméno sestavitele = William |
|||
| příjmení sestavitele2 = Hammond |
|||
| jméno sestavitele2 = Nicholas |
|||
| příjmení sestavitele3 = Wilson |
|||
| jméno sestavitele3 = Emma |
|||
| sborník = The Cambridge History of French literature |
|||
| vydavatel = Cambridge University Press |
|||
| místo = Cambridge |
|||
| rok vydání = 2011 |
|||
| isbn = 978-0-521-89786-0 |
|||
| strany = 545 |
|||
| počet stran = 755 |
|||
}}</ref> |
|||
== Dekadence v literatuře == |
|||
[[Soubor:Portrait of Oscar Wilde.jpg|náhled|vpravo|[[Oscar Wilde]], v Anglii působící dekadentní spisovatel, dramatik a [[dandy]] irského původu]] |
|||
{{Podrobně|Dekadence (literatura)}} |
|||
=== Světová literatura === |
|||
Literární dekadence byla velmi rozmanitá a v každé z evropských zemí má poněkud jinou povahu. Mezi francouzské dekadentní spisovatele se počítají [[Joris Karl Huysmans]], [[Joséphin Péladan]], [[Jean Lorrain]] nebo [[Rachilde]], v širším pojetí také [[Paul Verlaine]], [[Tristan Corbière]] nebo [[Stéphane Mallarmé]]. V německy mluvící oblasti je mezi ně řazen [[Hugo von Hofmannsthal]], [[Rainer Maria Rilke]], [[Thomas Mann|Thomas]] a [[Heinrich Mann]], v Polsku [[Stanisław Przybyszewski]], v Rusku například [[Fjodor Sologub]], v Anglii [[Oscar Wilde]], [[Algernon Charles Swinburne]] a jiní. |
|||
Za „bibli dekadence“ byl považován román ''[[Naruby]]'' (1884) Jorise-Karla Huysmanse. Kniha představila svého zjemnělého protagonistu, Jeana Floressase des Esseintes, jako prototyp dekadentního antihrdiny se zálibou v umění, květinách, parfémech a artificialitě.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Thompson |
|||
| jméno = Hannah |
|||
| titul = Decadence |
|||
| příjmení sestavitele = Burgwinkle |
|||
| jméno sestavitele = William |
|||
| příjmení sestavitele2 = Hammond |
|||
| jméno sestavitele2 = Nicholas |
|||
| příjmení sestavitele3 = Wilson |
|||
| jméno sestavitele3 = Emma |
|||
| sborník = The Cambridge History of French literature |
|||
| vydavatel = Cambridge University Press |
|||
| místo = Cambridge |
|||
| rok vydání = 2011 |
|||
| isbn = 978-0-521-89786-0 |
|||
| strany = 544 |
|||
| počet stran = 755 |
|||
}}</ref> |
|||
=== Česká literatura === |
|||
Přezdvěsti dekadence se v českém prostředí začínaly projevovat již od konce 70. let 19. století. Za dílo, které již částečně obsahuje dekadentní motivy, je možné považovat například melancholickou sbírku ''Imortely'' (1879) [[Irma Geisslová|Irmy Geisslové]].<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Dražná |
|||
| jméno = Helena |
|||
| titul = Irma Geisslová – předchůdkyně české dekadence? |
|||
| příjmení sestavitele = Fedrová |
|||
| jméno sestavitele = Stanislava |
|||
| příjmení sestavitele2 = Jedličková |
|||
| jméno sestavitele2 = Alice |
|||
| sborník = Legendy a mýty české a slovenské literatury |
|||
| vydavatel = Ústav pro českou literaturu AV ČR |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok = 2008 |
|||
| počet stran = 200 |
|||
| strany = 69–70 |
|||
| isbn = 978-80-85778-58-8 |
|||
}}</ref> [[František Xaver Šalda|Šalda]] označil za „prolog dekadence“ vrcholná díla [[Julius Zeyer|Zeyerova]].<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Med |
|||
| jméno = Jaroslav |
|||
| titul = Česká symbolistně-dekadentní literatura |
|||
| příjmení sestavitele = Čornej |
|||
| jméno sestavitele = Petr |
|||
| příjmení sestavitele2 = Hrabáková |
|||
| jméno sestavitele2 = Jaroslava |
|||
| příjmení sestavitele3 = Janáčková |
|||
| jméno sestavitele3 = Jaroslava |
|||
| sborník = Česká literatura na předělu století |
|||
| vydavatel = H&H |
|||
| místo = Jinočany |
|||
| rok = 2001 |
|||
| počet stran = 303 |
|||
| strany = 45 |
|||
| isbn = 80-86022-82-X |
|||
}}</ref> |
|||
Tribunou skutečné české dekadence se pak stal časopis ''[[Moderní revue]]'' (1894–1925), založený [[Arnošt Procházka|Arnoštem Procházkou]] a [[Jiří Karásek ze Lvovic|Jiřím Karáskem ze Lvovic]]. Do časopisu, který se neomezoval pouze na literaturu, ale publikoval i grafiku, přispívali také [[Karel Hlaváček]] a [[Hugo Kosterka]]. Kromě českých dekadentních prací zpřístupňoval časopis prostřednictvím překladů i díla významných zahraničních osobností, například [[Charles Baudelaire|Baudelaira]] nebo [[Stanisław Przybyszewski|Przybyszewského]].<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Janáčková |
|||
| jméno = Jaroslava |
|||
| odkaz na autora = Jaroslava Janáčková |
|||
| titul = Od romantismu do symbolismu |
|||
| příjmení sestavitele = Lehár |
|||
| jméno sestavitele = Jan |
|||
| příjmení sestavitele2 = Stich |
|||
| jméno sestavitele2 = Alexandr |
|||
| odkaz na sestavitele2 = Alexandr Stich |
|||
| příjmení sestavitele3 = Janáčková |
|||
| jméno sestavitele3 = Jaroslava |
|||
| odkaz na sestavitele3 = Jaroslava Janáčková |
|||
| příjmení sestavitele4 = Holý |
|||
| jméno sestavitele4 = Jiří |
|||
| odkaz na sestavitele4 = Jiří Holý (literární teoretik) |
|||
| sborník = Česká literatura od počátků k dnešku |
|||
| vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny |
|||
| odkaz na vydavatele = Nakladatelství Lidové noviny |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok vydání = 2006 |
|||
| isbn = 978-80-7106-308-7 |
|||
| strany = 391 |
|||
| počet stran = 1058 |
|||
}}</ref> |
|||
Jedinou básnickou sbírkou Arnošta Procházky se stalo ''[[Prostibolo duše]]'' (1894), Jiří Karásek ze Lvovic publikoval mimo jiné sbírku ''Zazděná okna'' (1894) nebo román ''[[Gotická duše]]'' (1900). K českým dekadentním literátům patřili též [[Karel Kamínek]], [[Louis Křikava]], [[Jan Opolský]], [[Miloš Marten]], [[Arthur Breisky]] a mnozí další.<ref name="merhaut53-54" /> |
|||
== Dekadence ve výtvarném umění == |
|||
[[Soubor:Karel_Hlaváček,_Vyhnanec_(1896-1897).jpg|náhled|vpravo|[[Karel Hlaváček|Hlaváčkova]] kresba nazvaná [[Vyhnanec (Karel Hlaváček)|Vyhnanec]] (1896–1897) vznikla jako ilustrace k [[Arnošt Procházka|Procházkově]] sbírce ''[[Prostibolo duše]]'' (1895)]] |
|||
Na rozdíl od literatury nevzniklo ve světovém ani českém výtvarném umění organizované dekadentní hnutí, ačkoliv četná díla izolovaných tvůrců z přelomu 19. a 20. století jsou k tomuto uměleckému směru přiřazována.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Urban |
|||
| jméno = Otto M |
|||
| titul = V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 |
|||
| příjmení sestavitele = Urban |
|||
| jméno sestavitele = Otto M |
|||
| sborník = V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 |
|||
| vydavatel = Obecní dům, Arbor Vitae |
|||
| místo = Praha |
|||
| rok = 2006 |
|||
| počet stran = 409 |
|||
| strany = 64 |
|||
| isbn = 80-86339-35-1 |
|||
}}</ref> Ze světových tvůrců může být jmenován například [[Gustave Moreau]], [[Gustav Klimt]] nebo [[Félicien Rops]]. Často se tak děje na základě spojení jejich děl s literaturou – Klimtův obraz Judity s hlavou Holofernovou (1901) tvoří obdobu spisovatelské fascinace osobností [[Salome (dcera Herodiadina)|Salome]] (například u [[Oscar Wilde|Wildea]]), obrazy Moreaua a dalších malířů jsou předmětem protagonistovy fascinace v románu ''[[Naruby]]'', Félicien Rops vytvořil obraz na frontispis k posmrtnému vydání [[Charles Baudelaire|Baudelairových]] ''Trosek'' (''Les Épaves'', 1866) a podobně. Větší roli než výtvarný postup hraje při identifikaci dekadentního díla to, co je zobrazeno. V anglickém prostředí jsou za typickou ukázku výtvarné dekadence považována jednoduchá černobílá díla, jež vytvářel [[Aubrey Beardsley]] a jeho následovníci, tedy pravý opak přemrštěného a bohatého stylu psaní, v němž měli zálibu literární dekadenti.<ref>{{Citace sborníku |
|||
| příjmení = Murray |
|||
| jméno = Alex |
|||
| příjmení2 = Hall |
|||
| jméno2 = Jason David |
|||
| titul = Introduction: Decadent Poetics |
|||
| příjmení sestavitele = Murray |
|||
| jméno sestavitele = Alex |
|||
| příjmení sestavitele2 = Hall |
|||
| jméno sestavitele2 = Jason David |
|||
| sborník = Decadent Poetics: Literature and Form at the British Fin de Siècle |
|||
| vydavatel = Palgrave Macmillan |
|||
| místo = Houndmills |
|||
| rok = 2013 |
|||
| počet stran = 235 |
|||
| strany = 8–9 |
|||
| isbn = 978-1-137-34829-6 |
|||
}}</ref> |
|||
U českých malířů je možné dekadentní prvky hledat na některých obrazech [[Hanuš Schwaiger|Hanuše Schwaigera]], [[Maxmilián Pirner|Maxmiliána Pirnera]] či [[Jakub Schikaneder|Jakuba Schikanedera]]. Démoni a upíři objevovali na plátnech [[Jaroslav Panuška|Jaroslava Panušky]]; dále lze jmenovat [[František Kaván|Františka Kavána]] nebo [[Jan Preisler|Jana Preislera]], v krátkém období tvorby též [[Max Švabinský|Maxe Švabinského]]. Značný vliv měl [[Alfred Kubin]] a také okruh časopisu [[Moderní revue]], do kterého spadal předčasně zesnulý [[Karel Hlaváček]] či [[Hugo Steiner-Prag]]. Zejména pražští němečtí umělci, jako [[Rudolf Jettmar]] či [[August Brömse]], se inspirovali [[Mnichov|mnichovskou]] mytologickou, symbolistní a dekadentní malbou. Na české výtvarné tvorbě se ovšem ze zahraničních vlivů nejsilněji podepsala výstava děl [[Edvard Munch|Edvarda Muncha]] v roce 1905.<ref>Urban (2006), s. 65.</ref> |
|||
České dekadentní [[sochařství]] reprezentuje v 90. letech 19. století dílo [[František Bílek|Františka Bílka]], po přelomu století pak sochy [[Quido Kocian|Quida Kociana]] a [[Jan Štursa|Jana Štursy]], ale také plastiky [[Ladislav Šaloun|Ladislava Šalouna]] a [[Bohumil Kafka|Bohumila Kafky]]. Česká dekadentní fotografie nalezla zastoupení ve snímcích [[František Drtikol|Františka Drtikola]].<ref>Urban (2006), s. 66.</ref> |
|||
== Dekadence v hudbě == |
|||
Přestože mnoho dekadentních tvůrců konce 19. století považovalo hudbu za ideální umělecký druh, je obtížné jasně vymezit, čím by se měla dekadentní hudba vyznačovat. Jednou z možností je položit důraz na její téma, zejména jde-li o adaptace literárních děl – příkladem může být [[Claude Debussy|Debussyho]] zhudebňování [[Paul Verlaine|Verlainových]] a [[Charles Baudelaire|Baudelairových]] básní nebo [[Richard Strauss|Straussova]] opera ''[[Salome (Strauss)|Salome]]'' (1905) vycházející z Wildeovy divadelní hry. Jinou možností je postavit do středu dílo [[Richard Wagner|Richarda Wagnera]] a skladatelů na něj navazujících. Zejména Wagnerovy opery inspirovaly dekadentní tvůrce, z nichž někteří dokonce navštívili [[Bayreuth]].<ref>Murray, Hall (2013), s. 9.</ref> |
|||
== Reference == |
== Reference == |
Verze z 12. 1. 2019, 00:29
Dekadence (z lat. de-cadentia od cadere, padat) znamená úpadek, rozpad; odtud přídavné jméno dekadentní, úpadkový. Pojem dekadence se objevil ve středověké latině, odkud přešel do většiny národních jazyků.[1] Od raného novověku byl spojován zejména představou kulturního a společenského úpadku, který podle historiků 18. a 19. století vedl k rozpadu Římské říše.[2] Ve druhé polovině 19. století se pojmu začalo užívat i k označení tehdejšího výrazného myšlenkového a uměleckého proudu, postaveného kolem pocitů zmaru, smutku a nudy, ale také na přijímání a vytváření co nejrafinovanějšího umění. Životní styl dekadentů se vyznačoval sklony k okultismu, extrémním podobám náboženství, užívání drog a nevázanému sexuálnímu životu.[3]
Přestože je dekadence přelomu 19. a 20. století spojena především s literaturou, lze dekadentní díla nebo přinejmenším dekadentní prvky hledat také v ostatních uměleckých druzích, zejména ve výtvarném umění. K nejdůležitějším představitelům literární dekadence patřil francouzský spisovatel Joris-Karl Huysmans, v Anglii působící tvůrcové Oscar Wilde a Algernon Charles Swinburne a v českém prostředí pak Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic a Karel Hlaváček.[4]
Vývoj a charakteristika pojmu
Ač je představa společenského a mravního úpadku od nepaměti přítomna v mnoha významných světových kulturách, mýtech a náboženských systémech (hinduistická Kalijuga, pokles od Zlatého věku v řeckých mýtech a myšlení, svět upadlý do hříchu a neštěstí v křesťanství), je slovo dekadence jako synonymum pro úpadek a zkaženost výrazně mladší. Poprvé se objevilo teprve ve středověké latině, odkud později přešlo do většiny evropských jazyků.[1]
V 18. století se především ustálila představa o rozpadu Římské říše jako o důsledku vojenské, kulturní a mravní dekadence, která byla podle dobových myslitelů nutným osudem každého mocného impéria. Klíčovým autorem byl v tomto ohledu Charles Louis Montesquieu – téměř veškerou budoucí interpretaci pádu Říma ovlivnil svou esejí Sláva a úpadek říše římské (Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et de leur décadence, 1734). V ní se pokoušel vysvětlit dekadenci a rozpad hodnot na chování některých nechvalně proslulých císařů, jako byl Nero, Caligula nebo Heliogabalus. Na Montesquiea navázal především anglický historik Edward Gibbon, když ve svém Úpadku a pádu římské říše (History of the Decline and Fall of the Roman Empire, 1776–1789) spojil údajnou katastrofickou ztrátu římských občanských hodnot a ctností také s nástupem křesťanství a na dlouhou dobu vytvořil v historiografii představu o nešťastném, ale nevyhnutelném kulturním úpadku dokonalé římské civilizace.[2]
V průběhu 19. století začalo být označení „dekadence“ kromě úvah o společnosti užíváno také stále častěji v rámci umělecké kritiky. Francouzský autor a badatel Désiré Nisard je v roce 1834 použil k popisu textů, jež vnímal jako nadměrně vyumělkované a kladoucí větší důraz na použitý jazyk než na to, o čem pojednávají – šlo především o díla literárního romantismu. Ve druhé polovině 19. století se umělci a vzdělanci s tímto označením postupně začali ztotožňovat, mimo jiné díky Théophilu Gautierovi, který pojem využil v pochvalném smyslu ve své předmluvě k vydání Baudelairových Květů zla z roku 1868.[5] Vznik dekadence jako uměleckého (zejména literárního) směru se nicméně pojí především s výsměšnou sbírkou „dekadentních básní“, uveřejněnou v roce 1885 Beauclairem a Vicairem, a s následnou reakcí parodovaných básníků, kteří označení „dekadenti“ přijali za své.[6]
Dekadentní myšlení vycházelo z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání a beznaděje jednotlivce, jak je v soudobé filosofii představoval například Arthur Schopenhauer a do jisté míry i Søren Kierkegaard nebo Friedrich Nietzsche. Avšak i ti myslitelé 19. století, kteří byli v jádru optimističtí a věřili v pokrok, jako například pozitivista August Comte nebo utopický socialista Charles Fourier, často označovali svou dobu za éru přechodu, krize či dočasného úpadku.[7] V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex nebo alkohol, opium a jiné drogy.[3]
Proti představám o výchovném poslání umění, jež by mělo představovat kladné hrdiny a společenské vzory, dekadence zdůrazňovala svébytnost umění, které ničemu jinému neslouží. Lartpourlartismus (z francouzského „l'art pour l'art“, tedy „umění pro umění“), se stal jedním z hesel dekadence, podobně jako představa „čistého umění“. Tento kult neuznával kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné. Jednalo se o umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět – jinými slovy, nešlo o umění, které vyžadovaly nejširší vrstvy společnosti.[4] Básníci i umělci si zakládali na novosti a překvapivosti krásy, kterou objevovali právě v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě básnického jazyka a symbolů, které skrývají hloubku a tajemství (v tomto bodě se dekadence protíná se symbolismem). Významným fenoménem byl též dandysmus, vyznačující se důrazem na fyzický vzhled, oblékání a vystupování ve společnosti. Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí v římskokatolickém i pohanském náboženství, ve východní moudrosti, v okultismu a podobně.[8]
Dekadence v literatuře
Světová literatura
Literární dekadence byla velmi rozmanitá a v každé z evropských zemí má poněkud jinou povahu. Mezi francouzské dekadentní spisovatele se počítají Joris Karl Huysmans, Joséphin Péladan, Jean Lorrain nebo Rachilde, v širším pojetí také Paul Verlaine, Tristan Corbière nebo Stéphane Mallarmé. V německy mluvící oblasti je mezi ně řazen Hugo von Hofmannsthal, Rainer Maria Rilke, Thomas a Heinrich Mann, v Polsku Stanisław Przybyszewski, v Rusku například Fjodor Sologub, v Anglii Oscar Wilde, Algernon Charles Swinburne a jiní.
Za „bibli dekadence“ byl považován román Naruby (1884) Jorise-Karla Huysmanse. Kniha představila svého zjemnělého protagonistu, Jeana Floressase des Esseintes, jako prototyp dekadentního antihrdiny se zálibou v umění, květinách, parfémech a artificialitě.[9]
Česká literatura
Přezdvěsti dekadence se v českém prostředí začínaly projevovat již od konce 70. let 19. století. Za dílo, které již částečně obsahuje dekadentní motivy, je možné považovat například melancholickou sbírku Imortely (1879) Irmy Geisslové.[10] Šalda označil za „prolog dekadence“ vrcholná díla Zeyerova.[11]
Tribunou skutečné české dekadence se pak stal časopis Moderní revue (1894–1925), založený Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Do časopisu, který se neomezoval pouze na literaturu, ale publikoval i grafiku, přispívali také Karel Hlaváček a Hugo Kosterka. Kromě českých dekadentních prací zpřístupňoval časopis prostřednictvím překladů i díla významných zahraničních osobností, například Baudelaira nebo Przybyszewského.[12]
Jedinou básnickou sbírkou Arnošta Procházky se stalo Prostibolo duše (1894), Jiří Karásek ze Lvovic publikoval mimo jiné sbírku Zazděná okna (1894) nebo román Gotická duše (1900). K českým dekadentním literátům patřili též Karel Kamínek, Louis Křikava, Jan Opolský, Miloš Marten, Arthur Breisky a mnozí další.[4]
Dekadence ve výtvarném umění
Na rozdíl od literatury nevzniklo ve světovém ani českém výtvarném umění organizované dekadentní hnutí, ačkoliv četná díla izolovaných tvůrců z přelomu 19. a 20. století jsou k tomuto uměleckému směru přiřazována.[13] Ze světových tvůrců může být jmenován například Gustave Moreau, Gustav Klimt nebo Félicien Rops. Často se tak děje na základě spojení jejich děl s literaturou – Klimtův obraz Judity s hlavou Holofernovou (1901) tvoří obdobu spisovatelské fascinace osobností Salome (například u Wildea), obrazy Moreaua a dalších malířů jsou předmětem protagonistovy fascinace v románu Naruby, Félicien Rops vytvořil obraz na frontispis k posmrtnému vydání Baudelairových Trosek (Les Épaves, 1866) a podobně. Větší roli než výtvarný postup hraje při identifikaci dekadentního díla to, co je zobrazeno. V anglickém prostředí jsou za typickou ukázku výtvarné dekadence považována jednoduchá černobílá díla, jež vytvářel Aubrey Beardsley a jeho následovníci, tedy pravý opak přemrštěného a bohatého stylu psaní, v němž měli zálibu literární dekadenti.[14]
U českých malířů je možné dekadentní prvky hledat na některých obrazech Hanuše Schwaigera, Maxmiliána Pirnera či Jakuba Schikanedera. Démoni a upíři objevovali na plátnech Jaroslava Panušky; dále lze jmenovat Františka Kavána nebo Jana Preislera, v krátkém období tvorby též Maxe Švabinského. Značný vliv měl Alfred Kubin a také okruh časopisu Moderní revue, do kterého spadal předčasně zesnulý Karel Hlaváček či Hugo Steiner-Prag. Zejména pražští němečtí umělci, jako Rudolf Jettmar či August Brömse, se inspirovali mnichovskou mytologickou, symbolistní a dekadentní malbou. Na české výtvarné tvorbě se ovšem ze zahraničních vlivů nejsilněji podepsala výstava děl Edvarda Muncha v roce 1905.[15]
České dekadentní sochařství reprezentuje v 90. letech 19. století dílo Františka Bílka, po přelomu století pak sochy Quida Kociana a Jana Štursy, ale také plastiky Ladislava Šalouna a Bohumila Kafky. Česká dekadentní fotografie nalezla zastoupení ve snímcích Františka Drtikola.[16]
Dekadence v hudbě
Přestože mnoho dekadentních tvůrců konce 19. století považovalo hudbu za ideální umělecký druh, je obtížné jasně vymezit, čím by se měla dekadentní hudba vyznačovat. Jednou z možností je položit důraz na její téma, zejména jde-li o adaptace literárních děl – příkladem může být Debussyho zhudebňování Verlainových a Baudelairových básní nebo Straussova opera Salome (1905) vycházející z Wildeovy divadelní hry. Jinou možností je postavit do středu dílo Richarda Wagnera a skladatelů na něj navazujících. Zejména Wagnerovy opery inspirovaly dekadentní tvůrce, z nichž někteří dokonce navštívili Bayreuth.[17]
Reference
- ↑ a b CALINESCU, Matei. Five Faces of Modernity: Modernism, Avant-Garde, Decadence, Kitsch, Postmodernism. Durham: Duke University Press, 1987. 395 s. ISBN 978-0-8223-0767-9. S. 151.
- ↑ a b STABLEFORD, Brian M. Glorious Perversity: The Decline and Fall of Literary Decadence. Cabin John: Wildside Press, 1998. 152 s. ISBN 978-0-8095-0908-9. S. 6–7.
- ↑ a b MERHAUT, Luboš. „Vrchol a propast v jednom“: proměny dekadentních souřadnic v české literatuře přelomu 19. a 20. století. In: URBAN, Otto M. V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914. Praha: Obecní dům, Arbor Vitae, 2006. ISBN 80-86339-35-1. S. 43.
- ↑ a b c Merhaut (2006), s. 53–54.
- ↑ DENISOFF, Dennis. Decadence and aestheticism. In: MARSHALL, Gail. The Cambridge Companion to the Fin de Siècle. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-85063-6. S. 33.
- ↑ MED, Jaroslav. Symbolismus – dekadence. In: MED, Jaroslav. Od skepse k naději: úvahy a studie o české literatuře. Svitavy: Trinitas, 2006. ISBN 80-86885-04-6. S. 25.
- ↑ SWART, Koenraad W. The Sense of Decadence in Nineteenth-Century France. Dordrecht: Springer Science & Business Media, 2013. 272 s. ISBN 978-94-011-9673-4. S. ix–x.
- ↑ THOMPSON, Hannah. Decadence. In: BURGWINKLE, William; HAMMOND, Nicholas; WILSON, Emma. The Cambridge History of French literature. Cambridge: Cambridge University Press, 2011. ISBN 978-0-521-89786-0. S. 545.
- ↑ THOMPSON, Hannah. Decadence. In: BURGWINKLE, William; HAMMOND, Nicholas; WILSON, Emma. The Cambridge History of French literature. Cambridge: Cambridge University Press, 2011. ISBN 978-0-521-89786-0. S. 544.
- ↑ DRAŽNÁ, Helena. Irma Geisslová – předchůdkyně české dekadence?. In: FEDROVÁ, Stanislava; JEDLIČKOVÁ, Alice. Legendy a mýty české a slovenské literatury. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008. ISBN 978-80-85778-58-8. S. 69–70.
- ↑ MED, Jaroslav. Česká symbolistně-dekadentní literatura. In: ČORNEJ, Petr; HRABÁKOVÁ, Jaroslava; JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Česká literatura na předělu století. Jinočany: H&H, 2001. ISBN 80-86022-82-X. S. 45.
- ↑ JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Od romantismu do symbolismu. In: LEHÁR, Jan; STICH, Alexandr; JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 978-80-7106-308-7. S. 391.
- ↑ URBAN, Otto M. V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914. In: URBAN, Otto M. V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914. Praha: Obecní dům, Arbor Vitae, 2006. ISBN 80-86339-35-1. S. 64.
- ↑ MURRAY, Alex; HALL, Jason David. Introduction: Decadent Poetics. In: MURRAY, Alex; HALL, Jason David. Decadent Poetics: Literature and Form at the British Fin de Siècle. Houndmills: Palgrave Macmillan, 2013. ISBN 978-1-137-34829-6. S. 8–9.
- ↑ Urban (2006), s. 65.
- ↑ Urban (2006), s. 66.
- ↑ Murray, Hall (2013), s. 9.