František Bílek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o sochaři. Další významy jsou uvedeny v článku František Bílek (rozcestník).
František Bílek
František Bílek, před 1931
Narození 6. listopadu 1872
Chýnov u Tábora,
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 13. října 1941 (ve věku 68 let)
Chýnov u Tábora,
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Povolání sochař, grafik, architekt
Hnutí symbolismus, secese
Významná díla socha Mojžíš (1905)
vlastní vila (1911)
ilustrace básnických knih Otokara Březiny (1895, 1901)
Mecenáši Vojtěch Lanna, Leopold Katz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Bílek (6. listopadu 1872, Chýnov[1]13. října 1941, tamtéž) byl český grafik, sochař, architekt, autor užitého umění a symbolista období secese.

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Již od dětství se u něho projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium a pak v letech 18871890 studoval malířství u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Pro potíže s vrozenou oční vadou – daltonismus, zabraňující Bílkovi rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi na c. k. Státní průmyslovoé škole v Praze studovat sochařství.

Bílek získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Akademii Colarossi u prof. Injalberta,[2] Zde se seznámil se Zdenkou Braunerovou, s níž ho pak pojilo celoživotní přátelství a také s českými umělci v Paříži, např. Alfons Mucha, Luděk Marold, Vojtěch HynaisStanisław Wyspiański. V té době vznikala Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest. Nebyla však příznivě přijímána a stipendijní komise v Praze v čele s Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Myslbek se vyjádřil nevybíravě o promarněném stipendiu, a o Bílkovi řekl, že není hoden ani srovnání s jeho posledním žákem a mecenáš Lanna odmítl přijmout od Bílka darovanou Orbu.

Bílek v Chýnově a Praze[editovat | editovat zdroj]

Po návratu z jednoroční vojenské služby (1893) si František Bílek v Chýnově zřídil sochařskou dílnu, v r. 1898 si postavil stavení s ateliérem podle vlastních návrhů, kde tvořil osaměle, vyhýbal se určení směru a slohu i spolkovým setkáním. V roce 1902 se oženil a krátce poté přestěhoval do Prahy. Zpět do Chýnova se s rodinou přestěhoval po německé okupaci Prahy v roce 1939. Bílek je pochován na místním hřbitově pod svou monumentální sochou Modlitba nad hroby (z roku 1905, vznikla obezděním stromu, ale po jeho setlení byla v roce 1980 nahrazena kopií). Dílo má dva názvy : Modlitba nad hroby a Génius smrti, které jako by symbolizovaly proměny tehdejšího vztahu ke smrti. Na rodném domku slavného umělce je pamětní deska. viz:Jižní čechy a Šumava, Chýnov (obrázek: hřbitov-Modlitba nad hroby)

V Praze bydleli manželé na několika místech (ul. Nové Mlýny; na Smíchov ve Švédské ulici; v Bubenči v Korunovační ulici) a Bílek přechodně pracoval v refektáři v klášteře na Strahově, v Bubenči nebo v Čechově ulici. Monumentální díla zpočátku tvořil v Chýnově, kam dojížděl zejm. v létě. Když zakoupil pozemek po zbouraných městských hradbách, tak si roku 1911 podle svého návrhu nechal postavit vilu s ateliérem v Mickiewiczově ulici na Hradčanech.

  • Více o vile viz – Bílkova vila
  • Galerie hl. m. Prahy ve vile zřídila muzeum se stálou expozicí Františka Bílka.
    • Spravuje také Bílkův dům se stálou expozicí v Chýnově. Dům je zasazen volně do přírodního prostředí, stěny jsou z režného cihlového zdiva, v kombinaci s dřevem. Fasáda je zdobena řadou symbolických reliéfů, doplněných umělcovými mystickými texty. Expozice se nachází v obytné části domu v přízemí a 1. patře. Přístupný je i ateliér.

Bílkova rodina[editovat | editovat zdroj]

Otec sochaře Bílka pracoval jako kolář a měl malé povoznictví; bratr Josef (1870) byl projektant a stavitel; bratr Antonín (1881) absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu a byl sochařem. Manželka Berta, roz. Nečasová, v roce 1963 darovala vilu i část manželova díla městu Praze, svého muže přežila o 23 let a zemřela roku 1964. Dcera Berta (1905–1971) byla opatrovatelkou otcova uměleckého odkazu; syn František(1907) byl knězem Československé církve. Vnučka Alena Bártová, žijící v USA, darovala Praze Bílkův dům v Chýnově.

Bílek a církev[editovat | editovat zdroj]

František Bílek: Křížová cesta, fotografoval Jaromír Funke

Již jako žák 1. třídy Bílek ministroval a tehdy započal a postupně narůstal jeho vztah k náboženství. Jako dospělý se pak, i přes své hluboké náboženské cítění, často rozcházel s oficiální katolickou církví a po roce 1920 přestoupil do Církve československé (dnešní Církev československá husitská) a stal se jejím oficiálním umělcem. Svou uměleckou práci bral jako službu bratřím a oběť ve prospěch druhých. Jako umělec byl známý též jako náboženský myslitel a mystik, ve svém díle často spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystické jednotě světa.

První uznání[editovat | editovat zdroj]

V roce 1891 byl Bílek na Jubilejní výstavě v Praze zastoupen dvěma podobiznami (poprsími), ale až v roce 1898, po době nepochopení a odmítání se setkal s prvním oficiálním uznáním od Jiřího Karáska ze Lvovic za své dílo Podobenství velkého západu Čechů (z roku 1898); vystavoval na I. výstavě SVU Mánes roku 1898 (mezi jiným Mojžíše píšícího dekalog); v r. 1908 pořádal soubornou výstavu v kostele sv. Martina v Praze a putovní výstavy v Českých Budějovicích, Vodňanech, Rokycanech a Domažlicích. V roce 1908 ho při svém pobytu v Praze ocenil francouzský sochař Antoine Bourdelle – označil dílo Bílkovo jako původní, bez potřeby napodobovat německé nebo francouzské sochařství jako někteří jiní umělci. V roce 1909 se Bílek stal členem Umělecké besedy (UB) a poprvé vystavoval s UB v roce 1913. Práci Jihočecha Bílka sledoval několik let také JUDr.Leopold Katz (1854–1927), rodák z jihočeské Jistebnice, nálezce /1872/ cenného Jistebnického kancionálu), velký mecenáš výtvarníků. A právě cenou L. Katze byl také odměněn Bílek za své dílo Budoucí dobyvatelé (dřevo 1931–1937).

Nejen sochař[editovat | editovat zdroj]

Sochařská kompozice „Mistr Jan Hus“ (odhaleno r. 1928 – Husovy sady v Táboře
Socha Krista v Libčicích nad Vltavou

František Bílek – umělec, představitel epochy symbolismu a secese – byl nejen sochař, řezbář a keramik, ale byl i grafik, kreslíř, ilustrátor, autor návrhů knižních vazeb i různých druhů užitého umění a také dobrý architekt.

Zpočátku byl námětem jeho děl pocit zoufalství nad vinami člověka, ale postupně převládala naděje, vykoupení a víra. Postavy se přestaly sklánět a tyčily se vzhůru s patetickými gesty. Kromě biblických námětů vytvořil postavy rodiny a mnohé postavy českých duchovních i světských velikánů (Jana Husa, Jana Žižky, Jana Roháče z Dubé aj.). Zaujat událostmi národních dějin a veden svým silným vlastenectvím tvořil sochy nejen jako postavy, ale vyjadřoval celý příběh nebo osud lidské bytosti, případně osud celého národa.

Ve svých grafikách Bílek často volil motiv vody, ohně a měsíce, také postavu kněze u oltáře a vlastním navrženým písmem doprovázel některé své grafické listy. Kresbami a dřevoryty ilustroval např. Březinovy básnické sbírky Tajemné dálky (1895), Ruce (1901), Březinovu sbírku esejů Hudba pramenů (1903), knihu jeho dopisů i velkou publikaci o Březinovi Stavitel chrámu (1941).Dřevoryty a litografiemi ilustroval Tomáše ze Štítného Dokonanie kněh šesterých.

Navrhl stavbu venkovského stavení s ateliérem, v němž byl i pokoj pro Bílkovy přátele Julia Zeyera a Otokara Březinu – „Chaloupka“ v Chýnově (1898); vlastní vily v Praze; navrhoval i jiné různé kusy nábytku i celé bytové interiéry. Projektoval také další stavby, hřbitovy i části obytných sídlišť.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Některá jeho sochařská díla (mimo díla již uvedená v textu)[editovat | editovat zdroj]

  • Golgota – Hora lebek (bronz 1892)
  • Zloba času naše věno (1896)
  • Madona (dřevo 1897)
  • Krucifix (dřevo 1899) od roku 1927 umístěn v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradě. Ze strany bylo vyřezáno jméno prezidenta Masaryka, později odstraněno na příkaz komunistů.
  • Jan Hus (1901)
  • Tanec kolem zlatého telete (1903)
  • Mojžíš (1905
František Bílek : Mojžíš (v sousedství Staronové synagogy v Praze)
Komenský se loučí s vlastí (1926)
  • Úžas (dřevo 1907)
  • Křížová cesta v chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně (dřevo 1910 – 14)
  • Portrét paní Bílkové (bílý mramor 1910)
  • Krása mládí ve svém boji (dřevo 1910)
  • Reliéfy pro Mánesův most v Praze (1912)
  • Jak neomezeno jest naše duchovní království (1913)
  • Husův pomník pro Kolín v nadživotní velikosti 1914)
  • Život je boj (1922)
  • Obětovaný padlým (1922), pomník v Hořovicích
  • Pomník Bedřich Smetana a jeho dílo (1924), v Jabkenicích
  • Adam a Eva (dřevo 1924)
  • sousoší Duchovní setkání (dřevo 1925)
  • Komenský se loučí s vlastí (1926), v zahradě pražské Bílkovy vily
  • Slepci (1926)
  • Národní pomník (1908) nerealizovaný návrh pro Bílou Horu)
  • Žal (1909), socha pro pomník V.B.Třebízského na vyšehradském hřbitově
  • pamětní deska Jeronýma Pražského (1916), proti Novoměstské radnici na rohu Řeznické ul.
  • Oltář s krucifixem a kostelní lavice v kostele sv. Václava na Zderaze (1930)
  • Velká sochařská kompozice – pomník Jana Husa v Táboře (1928)
  • Tvůrce a jeho sestra bolest (1932) pro náhrobek Otokara Březiny;
  • Jan Žižka z Kalicha (návrh 1912 – realizace 1946 v Honbici na Chrudimsku)
  • pomník Jana Blahoslava s knihou a nápisem

Z další děl (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Výstavy (mimo již uvedené v textu, výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • III. výstava SVU Mánes v Praze a ve Vídni (1900)
  • Výroční výstava Krasoumné Jednoty v Praze (1901)
  • VII. výstava SVU Mánes v Praze a Chrudimi (1903)
  • Samostatná v Mnichově a Berlíně (1904)
  • XXXVI. výstava SVU Mánes (1911)
  • Výstava Výtvarného odboru UB v Obecním domě v Praze (1917)
  • V Domě umělců v Praze (1922)
  • V Alšově síni UB v Praze (1926)
  • Výstava grafiky – členská výstava SČUG Hollar (Praha 1933)
  • Účast na Mezinárodní výstavě církevního umění v Římě (1934)
  • Výstava Secese ve střední Evropě (Kodaň,1996)
  • Výstava v Hollaru v Praze (1999)
  • Jízdárna Pražského hradu (2000 – 01)
  • Stockholm potkává Prahu (výstava v Historickém muzeu, Stockholm, 1998 – 99)

Některá další grafická díla, kresby a literární práce[editovat | editovat zdroj]

  • Prvou částí celé té podstaty je hlava
  • V potřebách jeví se tělo co pán přírody
  • Tělo počíná a trvá
  • Podoba, když tělem jsme vláčeni vášněmi
  • Podoba našeho těla za hrobem
  • Živíme se i my podstatou svou – duší
  • Život lidský je tůní slz
  • Jak paprsek slunce na dřevě života umíral (1899)
  • Počet a četba písmeny těla člověka (1899, cyklus kreseb)

Spisy[editovat | editovat zdroj]

  • Stavba budoucího chrámu v nás, Praha : Meditace, 1908
  • Cesta : cyklus původních litografií (Praha : Odbor svazu čsl. studentstva pro postav. stud. pomníku Mládí, 1909), text Miloš Marten
  • Jak mi dřeva povídala, Praha : Jan Pohořelý, 1946, Edice Kotnov; Sv. 2, obálka: František Kobliha, grafická úprava: Josef Sonberg

Články v časopisech[editovat | editovat zdroj]

  • Confiteor umění, Nový Život II, 1897, č. 1, s. 3–5; č. 2, s. 34–37; č. 3, s. 60–62; č. 4, s. 91–94.
  • Za pravdou, Nový Život II, 1897, č. 6, s. 162–164; č. 7, s. 181–183

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Radko Pytlík: O Bubenči a okolí, Emporius, ISBN 80-86346-09-9, str. 50–53

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 14.  
  • PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918. Praha : Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6.  
  • Ivana Mudrová: Prahou s otevřenýma očima, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, ISBN 80-7106-737-7
  • Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha : Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 49–50.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 53.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 97.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 5. sešit : Bi–Bog. Praha : Libri, 2006. 478–585 s. ISBN 80-7277-309-7. S. 501–502.  
  • Ottův slovník naučný
  • Encyklopedie Diderot 2002
  • Pražská informační služba, „A-Z“ – Fr. Bílek
  • Ilustrovaný encyklopedický slovník (Academia 1981)
  • Sborník Táborsko, srdce jižních Čech (1948)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]