Velkomoravská říše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Šablona:Infobox zaniklý stát Velkomoravská říše (zkráceně Velká Morava, latinsky Moravia Magna, řecky Μεγάλη Μοραβία – megale Moravia) je pozdější historické označení pro první stabilní knížectví západních Slovanů ve střední Evropě (užívá se také označení „stát Mojmírovců“, oficiální název není nebo není znám). Rozkládala se převážně na území dnešní Moravy, Slovenska a Maďarska mezi léty 833-906/907.

Důvod zániku Velké Moravy přímo souvisí s invazemi Maďarů do Evropy v 10. století, nicméně nebyla to příčina jediná. Význam mohly sehrát i faktory ekologické - přední moravské hrady ležely v říčních nivách, hospodářské (údajné oslabení obchodních tras) a pominout nelze ani nesvornost domácích elit, jejímž projevem byl střet Mojmíra II. a Svatopluka II., synů Svatopluka I.[1][2][3]

Název

Žádné prameny z 9. století název Velká Morava neobsahují, většinou používaly jednoduché názvy: "M.ráwa.t, Marava, Murava, Marawa, Marauia, Maraha (Morava), Maroara lond, terra Marauorum (Moravská země), terra Marahensium (země Moravanů)". Pro stát a říši se používaly další tvary: "regnum Marauorum, regnum Marahauorum, regnum Margorum, regnum Marahensium (království Moravanů)", "regnum Sclavorum" (království Slovanů), popř. "regnum Rastizi (království Rostislavovo), regnum Zuentibaldi (království Svatoplukovo)".

Název Velká Morava je pozdějšího data. Poprvé byl zmíněn byzantským císařem Konstantinem VII. Porfyrogennetem v roce 950 v jeho díle De administrando imperio (O spravování říše): "hé megalé Moravia", avšak její polohu umísťuje na Balkán, jižně od sídel Maďarů. (Spolu s dalšími argumenty to je pro některé badatele (Boba, Eggers, Bowlus) důvodem k úvahám, zda Velkou Moravu nehledat spíše na území bývalé Jugoslávie.). Po něm použil názvu "Velika Morava" až autor legendy "Uspenie Kirila Filozofa", jenž tento název spojoval s dobou vlády Rostislava.[4]

Již během středověku se ovšem tento přídavek "Velký" stal nesrozumitelným. Jako takový je v současné době součástí sporů i mezi národy, které dnes obývají předpokládané území Velké Moravy. Zatímco Češi a Němci trvají na označení "Velká Morava"/"Großmähren", např. Maďaři je zavrhují a používají jiné výrazy (např. v Rakousku "Reich der Mährer"/"Říše Moravanů"). Označení "Velká Morava" má své opodstatnění, ale jen jako paralela k obdobným označením (Velkopolsko, Velkorusko) u vědomí toho, že označení nikterak nekvalifikuje tehdejší stav.

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Velkomoravské říše.

Vznik

Hlaholice

Již v 7. století existoval pravděpodobný předchůdce moravského knížectví, tzv. Sámova říše, který se rozkládal pravděpodobně v povodí řeky Moravy a na jihozápadním Slovensku, tedy na územích, kde v 9. století vzniklo Moravské knížectví a Nitranské knížectví (oba názvy jsou výtvorem novodobé historiografie). Jednalo se ale spíše o kmenový svaz, jeho vnitřní struktura ještě nemůže být hodnocena jako stát. O době od zániku Sámovy říše (659-661) do zformování moravského státu veškeré historické prameny mlčí, je tedy nejasné, co se na moravském území odehrávalo. Nicméně již pro druhou polovinu 8. století archeologické prameny dokládají existenci místních elit, které se orientovaly na avarský kaganát.

Poté, co se ke konci 8. století zhroutil avarský kaganát pod útokem vojsk Karla Velikého, místní elity se začaly orientovat spíše na franckou kulturu a stabilizovaly svou moc. Počátkem 9. století se objevují dvě knížectví, která spolu vedou politický boj – Moravské knížectví, pravděpodobně s centrem v jihomoravských Mikulčicích, sídle knížete Mojmíra, a Nitranské knížectví se střediskem v Nitře na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina.

Ještě roku 822 však Moravané vystupovali jako kmen (ne jako knížectví řízený jediným knížetem), když se jejich vyslanci dostavili spolu s vyslanci dalších na Franské říši závislých Slovanů a Avarů, sídlících při hranici říše, k Ludvíku Pobožnému,[5] který svolal na listopad roku 822 do Frankfurtu všeobecný sjezd, na němž se měly probírat záležitosti východní části říše (tedy i záležitosti říši poddaných Slovanů). Účast Moravanů na tomto (pro kmeny poddané říši) povinném sjezdu a to, že se sem stejně jako ostatní dostavili „s dary“, které v pramenech dvojznačně splývají s daněmi a tributy, ukazuje na to, že v té době byli Moravané poddaní a poplatní říši.[6] Již tehdy ale uvnitř moravského kmene patrně (dle názoru historika Dušana Třeštíka) probíhaly výrazné mocenské zápasy, které ve 30. letech 9. stol vyústily dvěma význačnými událostmi: oficiálním „křtem Moravy“ a vyhnáním Pribiny z Nitry.[5]

Střední Evropa v roce 870. Východní Franky jsou označeny modře, Bulharsko oranžově, Velká Morava za vlády Rostislava zeleně. Zelená linie naznačuje hranice Velkomoravské říše po teritoriální expanzi Svatopluka I. (894)

Křesťanství začalo na Moravu pronikat již na přelomu 8. a 9. století, především z Franské říše prostřednictvím bavorské mise z Pasova,[7] ale také prostřednictvím kněžích z Itálie a Dalmacie.[8] Slovanská aristokracie v oblasti Panonie na počátku 9. století přijímala křesťanství jako součást životního stylu po vzoru franckých velmožů. Jejich životní styl napodovala jako určitý "nobilitující" (vznešený) standard a především jako model vykonávání a organizace moci - tyto procesy se odehrávaly i na dnešní Moravě a Slovensku.[9]

Pravděpodobně v roce 831 došlo k tzv. křtu všech Moravanů, při němž přijal kníže Mojmír a jemu věrní lidé křest z rukou pasovského biskupa Reginhara.[10] Šlo o oficiální křest, který, ačkoli ho přijal pouze kníže a jeho okolí, zavazoval celý kmen Moravanů - i přes to byla moravská společnost nadále (ještě v r. 869, kdy se Metoděj ujal správy moravské církve) z části pohanská. (Úvahy o tom, že v samotném centru Velké Moravy, na předpolí knížecího hradu v Mikulčicích, stála současně s křesťanskými chrámy v polovině 9. století pohanská svatyně, se neprokázaly.) Důsledkem přijetí křesťanství bylo pro Mojmíra i jeho nástupce posílení moci panovníka, který po celou dobu trvání Velké Moravy vystupuje jako autokratický vládce, i když obklopený "knížaty", se kterými činí důležitá rozhodnutí.[11] Zároveň si kníže jakožto křesťanský panovník vylepšil i své postavení při jednáních s křesťanskou Franskou říši.[12]

Roku 833 se knížeti Mojmírovi podařilo Pribinu z Nitry vypudit, připojil jeho knížectví ke svému a tento krok je označován za vznik Velkomoravské říše. Mojmír se stal prvním velkomoravským panovníkem.

Cyrilometodějská misie

Podrobnější informace naleznete v článku Cyril a Metoděj.

Pravděpodobně po roce 860 vyslal Rostislav poselstvo k papeži Mikuláši I. a požádal jej o „učitele“, který měl zajistit prohloubení křesťanské víry na Velké Moravě, a také zajistit vzdělání dostatečného množství domácích kněží. Využil k tomu situace, kdy po záchvatu mrtvice tehdejšího pasovského biskupa Hartwiga upadla celá pasovská diecéze včetně misijních území do chaosu. Samotné vyslání učitele se však mělo stát jen prvním krokem na cestě k vytvoření samostatné církevní organizace na Moravě v čele s arcibiskupem.[13] Papež však potřeboval spojenectví východofranského krále Ludvíka Němce a nedovolil si podniknout nic, co by mohlo poškodit bavorský episkopát a popudit Ludvíka Němce. Jeho odpověď na Rostislavovu žádost tak byla pravděpodobně negativní.[pozn. 1]

Po neúspěchu v Římě vyslal Rostislav obdobné poselstvo k byzantskému císaři Michalovi III., který jeho žádosti vyhověl a na Moravu vyslal misii vedenou jedním z tehdy nejvýznamnějších byzantských učenců Konstantinem a jeho bratrem Metodějem.[17]

„ Když pak dorazil na Moravu (Konstantin), přijal jej Rastislav s velikou poctou, a shromáždiv učedníky, svěřil (mu) je na učení. Brzy pak byl přeložen veškerý církevní řád a naučil je jitřním i hodinkám, (mši), nešporám a kompletáři i obřadům mešním. I otevřely se podle slov prorokových uši hluchých, aby uslyšely slova knih a jazyk koktavých zjasněl. Bůh pak se nad tím velice zaradoval a ďábel byl zahanben. “
— Žitije Konstantina[18]

Konstantin s Metodějem sestavili také takzvaný Zakon sudnyj ljudem (česky Soudní zákon pro laiky), který se ve svém prvním bodě vypořádává s lidmi co nepřijali křesťanství tím, že stanovuje přísné tresty pro ty, kteří konají pohanské oběti nebo přísahy. Trestem bylo to, že: „Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým.“[19]

Přestože z Byzance nešlo očekávat založení (arci)biskupství, několikaletá intenzivní kulturně-misijní i církevně-politická činnost Konstantina a Metoděje položila nezbytné základy pro následné budování samostatné církevní organizace.[20] Konstantin také vytvořil nejstarší staroslovanské písmo - hlaholici. V 10. století nicméně Slované přešli k latince a cyrilici a hlaholice se již nadále neužívala.

Svatopluk I. se třemi syny - Mojmírem II., Svatoplukem II. a Predslavem.
Papežská bula Scire vos volumus adresovaná knížeti Svatoplukovi

Vláda Svatopluka I.

V roce 870 nastoupil díky spojenectví s Franky na knížecí stolec Svatopluk I. Počátek vlády Svatopluka byl neklidný, Frankové odmítli opustit západní část jeho říše a mladý vládce byl Franky dokonce zajat. Roku 871 vypukne povstání a Frankové zde rychle ztrácejí vliv. Francký král propustil Svatopluka pod podmínkou, že mu pomůže dobýt říši zpět. Nicméně Svatopluk přestoupil na stranu povstalců, převzal jejich velení a vyhnal Franky z Velké Moravy.[21] V následujících letech úspěšně obhájil nezávislost své říše a v červnu roku 880 papež Jan VIII. vydal bulu Industriae tuae, která zaručovala církevní nezávislost Velké Moravy s vlastní arcidiecézí v čele s arcibiskupem Metodějem (archiepiscopo sanctę ecclesię Marabensis).[22] Rovněž jmenoval německého klerika Wichinga jako biskupa Nitry. Staroslověnština byla uznána jako čtvrtý liturgický jazyk společně s latinou, řečtinou a hebrejštinou.

Po smrti Metodějově (885) byl Svatopluk východofranskými biskupy přesvědčen, aby žáky bratrů Konstantina a Metoděje ze země vyhnal a začal podporovat latinskou (tj. západní) liturgii namísto staroslověnské. Nicméně staroslověnština jako misijní nástroj byla papežem nadále ceněna a schvalována.

Usmíření se sousední Franskou říší umožnilo Svatoplukovi, aby konsolidoval své vojenské síly a zahájil územní expanzi Velkomoravské říše. V době svého největšího rozmachu říše zaujímala následující území:

Oblasti, které byly zpochybněny moderními historiky:[zdroj?]

Podle Fuldských letopisů franský král Arnulf Korutanský napadl Velkou Moravu v roce 892, Svatopluk ale zůstal neporažen i přes podporu, kterou Frankům poskytli Maďaři, kteří se však neostýchali pomáhat ani Moravanům. Svatopluk I. zemřel v létě 894 a vlády se ujal jeho syn Mojmír II.

Po smrti Svatopluka nastoupil na jeho místo syn Mojmír II. Jeho mladší bratr Svatopluk II. získal pravděpodobně úděl v Nitře. Údajný třetí Svatoplukův syn (snad Predeslav) známý z tradice je historiky zpochybňován a pravděpodobně vůbec neexistoval. Mojmír II. rezignoval na expanzivní plány svého otce týkájící se dobytí celého Panonského knížectví a uzavřel s Bavory mír. Z otcových územních zisků v Panonii tak Mojmírovi zůstala jen Horní Panonie. To ale nebyla jediná ztráta, protože už v červenci roku 895 odpadly od Velké Moravy Čechy.[23]

„ V polovině měsíce července se konal v městě Řezně obecný sněm; tam přišla ke králi z území Slovanů všechna knížata Čechů, která vévoda Svatopluk předtím násilně odloučil a odtrhl ze společenství a z moci národa bavorského - jejich náčelníky byli Spytihněv a Vitizla – a když je král důstojně přijal, podáním ruky – jak je zvykem – se smířeni podrobili královské moci. “
— Fuldské anály[24]

Po odpadnutí Čech ztratila Velkomoravská říše přímé spojení se srbskými kmeny v okolí řeky Sály a tím skončila i jejich závislost na Velké Moravě. V roce 898 Svatopluk II. podporovaný markrabětem Aribem povstal proti svému staršímu bratru. Přes bavorskou pomoc byl Svatopluk poražen a sesazen a musel pak hledat útočiště v Bavorsku.[25]

Obnovení moravské arcidiecéze

Poté, co se Mojmírovi podařilo konsolidovat poměry na Velké Moravě, vyslal na jaře 899 (nebo snad už v roce 898) poselstvo k papeži do Říma se žádostí o vysvěcení biskupů a obnovu moravské arcidiecéze.[pozn. 2] Nedávno zvolený papež Jan IX. se rozhodl vyslat na Moravu tři své legáty (arcibiskupa Jana a biskupy Benedikta a Daniela), kteří měli znovuvybudovat moravskou církevní organizaci. Ti na Moravě vysvětili arcibiskupa a tři jeho biskupy sufragány.[27] Moravská církevní provincie tak byla plně dotvořena.[28]

O událostech informuje pouze stížný list bavorských biskupů z roku 900. Z něj se ale nedovídáme ani jméno nového moravského arcibiskupa, ani žádné informace o sídlech třech sufraganních biskupů. Historikové většinou předpokládají, že sídlo arcibiskupa se nacházelo někde v centru Velkomoravské říše na jižní Moravě (pravděpodobně ve Valech u Mikulčic případně v aglomeraci Staré Město–Uherské Hradiště). Jedno ze sídel sufragánních biskupství je pak kladeno do Nitry, kde navázalo na starší Wichingovo biskupství. Zbývající dvě biskupství bývají lokalizována například do Olomouce a Krakova,[29][30][31] do horní Panonie a východní Marky,[pozn. 3]případně do Panonie a Zadunajska.[pozn. 4]

Zánik

Ruiny velkomoravského hradu Kostolec

Ještě v letech 903–904 dokládá tzv. Raffelstettenský celní tarif, že Velkomoravská říše byla v té době pokládána za spolehlivého obchodního partnera. Také maďarská hrozba zjevně nebyla považována za něco, co by mělo zásadně změnit poměry ve střední Evropě. Situace se však změnila v roce 904, kdy byl v Bavorsku zavražděn maďarský velkokníže Kurszán spolu s celou svou družinou. Dušan Třeštík předpokládal, že první odvetný maďarský úder nesměřoval proti Bavorsku, ale proti Velké Moravě. Boje se měly odehrát někde na Slovensku (snad v okolí Nitry) někdy v letech 905–906. Tehdy pravděpodobně zahynul i kníže Mojmír II. Když totiž o rok později (4. července 907) došlo u Bratislavy k rozhodující bitvě mezi Bavory a Maďary, nejsou mezi jejími účastníky Moravané uváděni (a to navzdory tomu, že se bojovalo na území Velké Moravy.[pozn. 5]

Svůj vliv na rychlém rozkladu Velké Moravy měly pravděpodobně i nepříznivé klimatické poměry na počátku 10. století.

Jestliže politicky Velká Morava k roku 907 zanikla, existují především archeologické důkazy, že některé sídelní, hospodářské a společenské struktury nebyly zcela rozbity a přežívaly dál během 10. století. Archeologické výzkumy na některých místech na Moravě i Slovensku nenacházejí žádné znaky násilného konce těchto sídel, naopak dobytí či vyplenění dokazují výsledky výzkumů na lokalitách v Mikulčicích, Znojmě nebo Ducovém na Pováží.

Po rozpadu říše se patrně v omezené míře uchovaly zbytky samostatné státní organizace, v 1. polovině 10. století možná do určité míry závislé na Maďarech. Naznačuje to zpráva z doby kolem roku 942, kdy staří Maďaři, kteří byli zajati v maurském Španělsku, vypovídali o své zemi na severu sousedící s Moravou[39][40] nebo zpráva o Moravanech Al-Mas´údího Rýžoviště zlata a doly drahokamů z r. 947 nebo Knihy ponaučení a přezkoumání téhož autora.[41] O podřízenosti Moravy Maďarům či tributu však žádné zprávy nejsou.[39] Zda rod Mojmírovců v období zániku Velké Moravy vymřel nebo pokračoval dál, není v písemných pramenech zaznamenáno. Podle maďarské středověké legendy Maďaři koupili Velkomoravskou říši od Svatopluka I. za bílého hřebce,[42] to je však samozřejmě pouhá legenda, jež měla legitimizovat „zaujetí země“ Maďary.

Podle moderních teorií byl první historický český kníže Bořivoj I. († 889) dosazen na stolec knížetem Svatoplukem a pokřtěný s manželkou Ludmilou moravským a panonským arcibiskupem Metodějem († 885 Morava) (je zajímavé, že právě za jeho vlády je uznána svrchovanost Moravy v Čechách, což připomíná pozdější údělná panství na Moravě těch Přemyslovců, kteří nedosáhli na pražský knížecí či královský stolec).

Bylo by tedy možno říci, že Mojmírovci (a Velká Morava) měli své pokračování v Přemyslovcích a českém státě, a stejně tak, že Přemyslovci a jejich stát mají počátky již na počátku 9. století. Je to ovšem pouze domněnka.[43][44][45][46]

Na Slovensku i po zániku Velké Moravy přetrvával význam bývalých velkomoravských žup, jako Nitra, Bratislava atd. Jejich političtí představitelé se podíleli na formování uherského státu a slovenské území zůstalo prakticky autonomní, avšak pod suverenitou Maďarů, až do 12. století, kdy se tehdejší Nitranské knížectví zahrnující území nynější SR začlenilo do Uherska.

Sídla

Křesťanský křížek nalezený v Mikulčicích, 8.-9. stol.
Velkomoravské šperky

Sídelní struktura Velkomoravské říše zahrnovala opevněné slovanské osady – hradiště. Mezi nejvýznamnější, doložené přímo v pramenech z doby existence Velké Moravy patří:

Mezi později zmiňované nebo archeologicky probádané osady patří:[47]

Mocenským střediskem Velké Moravy byl Veligrad, o jehož umístění v jedné z těchto lokalit - nebývale rozlehlé aglomeraci Staré Město - Uherské Hradiště - se již téměř nepochybuje[50].

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Podrobně vysvětluje důvody neúspěchu poselstva Vladimír Vavřínek.[14] Obdobné stanovisko zaujal naposledy i Zdeněk Měřínský.[15] Naproti tomu Dušan Třeštík uvažoval na základě tvrzeni papežské buly Gloria in Excelsis Deo Hadriána II. z roku 869 i o variantě, že Rostislav nepočkal dostatečně dlouho na odpověď a než stačil papež odpovědět, požádal Rostislav o učitele v Byzantské říši.[16]
  2. ↑ Moravská církev byla ochromena už od roku 893, kdy definitivně odešel z Moravy biskup Wiching. V následujících letech pak existovaly silné snahy o podřízení moravské církevní organizace bavorské církvi.[26]
  3. ↑ Ján Steinhübel je lokalizuje do Šoproně a Mautern[32][33][34]
  4. ↑ Richard Marsina upozornil na to, že na přelomu 9. a 10. století zde Mojmír II. ovládal ještě rozsáhlá území a uvedená biskupství mohla vzniknout právě tady. Jejich centry by pak mohly být Veszprém, Feldebrő, případně Ráb.[35] Marsinovu lokalizaci označil později za pravděpodobnou i Ján Steinhübel. Zdůraznil ale, že jedno z biskupství mohlo vzniknout i v Potisí.[36] K Marsinově loikalizaci se přiklání i Petr Elbel.[28]
  5. ↑ Dušan Třeštík[37] i Zdeněk Meřínský[38] uvažují, že se z bavorské strany mohlo jednat o pokus o restituci vlády Mojmírovců na Velké Moravě. Zvláště pak, pokud v bavorském exilu stále ještě pravděpodobně pobýval Svatopluk II. Východofranská říše totiž neměla zájem na zničení Velké Moarvy, ale usilovala jen o její podřízenost a závislost.

Reference

  1. ↑ Kalhous, David, Náčelnictví, nebo stát? Několik poznámek k článku Jiřího Macháčka o charakteru Velké Moravy. Archeologické rozhledy,2014, vol. 66, no. 1, s. 177-180; Štefan, Ivo, Mocní náčelníci od řeky Moravy? Poznámky ke struktuře raných států, Archeologické rozhledy, 2014, vol. 66, no. 1, s. 141-176; Macháček, Jiří, "Velkomoravský stát": kontroverze středoevropské medievistiky. Archeologické rozhledy. 2012, roč. 64, č. 4, s. 775-787.
  2. ↑ Bartl 2002, strana 23.
  3. ↑ Róna-Tas 1999, strana 61.
  4. ↑ HAVLÍK, Lubomír. Kronika o Velké Moravě. Praha: Jota, 2013. 400 s. ISBN 9788085617061. S. 353-354. 
  5. ↑ a b TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-138-7. S. 270. Dále jen Třeštík (1998). 
  6. ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy : Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 80-7422-049-4. S. 101-103. Dále jen Třeštík (2010). 
  7. ↑ Centrum experimentální archeologie a živé historie: Život Velké Moravy / Křesťanství
  8. ↑ Třeštík (2010), s. 128.
  9. ↑ Třeštík (1998), s. 269-270.
  10. ↑ Třeštík (2010), s. 120-121.
  11. ↑ Vznik Velké Moravy (vyd. 2010), S. 128-130
  12. ↑ Třeštík (1998), s. 301. viz např. zákaz společného stolování pohanů s křesťany, který franská církev používala při misiích jako nátlaku na pohanské šlechtice)
  13. ↑ ELBEL, Petr. Dějiny neúspěchu aneb úsilí Přemyslovců o zřízení arcibiskupství v českých zemích. In: WIHODA, Martin; REITINGER, Lukáš. Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Brno: Matice moravská, 2010. Dále jen Elbel (2010). ISBN 978-80-86488-69-1. S. 242.
  14. ↑ VAVŘÍNEK, Vladimír. Církevní misie v dějinách Velké Moravy. Praha: Lidová demokracie, 1963. 202 s. S. 63-66. Dále jen Církevní misie v dějinách Velké Moravy. 
  15. ↑ České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II., s. 258.
  16. ↑ Třeštík (2010), s. 180.
  17. ↑ DVORNÍK, František. Byzantské misie u Slovanů. Praha: Vyšehrad, 1970. 393 s. S. 117-120. Dále jen Byzantské misie u Slovanů. 
  18. ↑ České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II., s. 287.
  19. ↑ Zakon sudnyj ľjudem - dostupný v online podobě
  20. ↑ Elbel (2010), s. 244.
  21. ↑ Svatoplukova dvojnásobná zrada, E-Středověk.cz
  22. ↑ České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II., s. 97.
  23. ↑ STEINHÜBEL, Ján. Nitrianske kniežatstvo : počiatky stredovekého Slovenska. 2. dopl. vyd. Budmerice: Rak, 2016. 594 s. ISBN 978-80-8550164-3. S. 226. (slovensky) Dále jen Steinhübel (2016). 
  24. ↑ Měřínský (2006), s. 910.
  25. ↑ Steinhübel (2016), s. 227–228.
  26. ↑ BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1. S. 253. Dále jen Velké dějiny I. 
  27. ↑ VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj : mezi Konstantinopolí a Římem. Praha: Vyšehrad, 2013. 375 s. ISBN 80-7106-482-3. S. 318–319. Dále jen Cyril a Metoděj. 
  28. ↑ a b ELBEL, Petr. Dějiny neúspěchu aneb úsilí Přemyslovců o zřízení arcibiskupství v českých zemích. In: WIHODA, Martin; REITINGER, Lukáš. Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Brno: Matice moravská, 2010. ISBN 978-80-86488-69-1. S. 255.
  29. ↑ JAN, Libor. Počátky moravského křesťanství a církevní správa do doby husitské. In: KORDIOVSKÝ, Emil. Vývoj církevní správy na Moravě : XXVII. mikulovské sympozium : 9.–10. října 2002. Mikulov ; Brno: Státní okresní archiv Břeclav ; Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2003. ISBN 80-7275-046-1. S. 11–12.
  30. ↑ JAN, Libor. Stará Morava mezi Východem a Západem. In: SOMMER, Petr. Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-790-3. S. 257–258.
  31. ↑ Cyril a Metoděj, s. 320.
  32. ↑ STEINHÜBEL, Ján. Štyri veľkomoravské biskupstvá. Slovanské štúdie. 1994, čís. 1, s. 21–39. ISSN 0583-564X. 
  33. ↑ STEINHÜBEL, Ján. Die grossmährischen Bistümer zur Zeit Mojmírs II. Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der Böhmischen Länder. 1996, roč. 37, čís. 1, s. 2-22. ISSN 0523-8587. 
  34. ↑ STEINHÜBEL, Ján. Kirchliche Organisation in Grossmähren zur Zeit Mojmirs II. In: URBANCZYK, Przemyslaw. Early Christianity in Central and East Europe. Warszawa: Semper, 1997. ISBN 978-83-8585435-7. S. 87-93. (německy)
  35. ↑ MARSINA, Richard. Cirkevná organizácia na Veľkej Morave. In: GALUŠKA, Luděk; KOUŘIL, Pavel; MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. Velká Morava mezi východem a západem = Großmähren zwischen West und Ost : sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference : Uherské Hradiště, Staré Město 28. 9.–1. 10. 1999. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, 2001. ISBN 80-86023-28-1. S. 294–295. (slovensky)
  36. ↑ STEINHÜBEL, Ján. Nitrianske kniežatstvo : počiatky stredovekého Slovenska : rozprávanie o dejinách nášho územia a okolitých krajín od sťahovania národov do začiatku 12.storočia. Bratislava: Veda, 2004. 576 s. ISBN 80-224-0812-3. S. 410. (slovensky) 
  37. ↑ TŘEŠTÍK, Dušan. Pád Velké Moravy. In: ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Typologie raně feudálních slovanských států. Praha: Ústav československých a světových dějin, 1987. Dále jen Třeštík (1987). S. 37.
  38. ↑ MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. Morava na úsvitě dějin. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2011. 655 s. ISBN 978-80-7275-088-7. S. 615. Dále jen Meřínský (2011). 
  39. ↑ a b HAVLÍK, Lubomír E. Kronika o Velké Moravě. první. vyd. Brno: Jota, 1993. ISBN 80-7028-010-7. S. 263. 
  40. ↑ MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. Historický vývoj východní Moravy v 10. až 14. století a přínos archeologie k poznání jejich dějin. In: GALUŠKA, Luděk; KOUŘIL, Pavel; MITÁČEK, Jiří. Východní Morava v 10. až 14. století. Brno: Moravské zemské muzeum ; Archeologický ústav AV ČR Brno, 2008. ISBN 978-80-7028-319-6. S. 242.
  41. ↑ HAVLÍK, Lubomír E. Kronika o Velké Moravě. první. vyd. Brno: Jota, 1993. ISBN 80-7028-010-7. S. 266. 
  42. ↑ Kontler 1999, strana 42
  43. ↑ HAVLÍK, Lubomír E. Svatopluk I. Veliký, král Moravanů a Slovanů. první. vyd. Brno: Jota, 1994. ISBN 80-7028-010-7. S. 54. 
  44. ↑ HAVLÍK, Lubomír E. Kronika o Velké Moravě. první. vyd. Brno: Jota, 1993. ISBN 80-7028-010-7. S. 171. 
  45. ↑ GALUŠKA, Luděk. Uherské Hradiště - Sady, křesťanské centrum říše Velkomoravské. první. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 1996. ISBN 80-7028-010-7. S. 124. 
  46. ↑ HAVLÍK, Lubomír E. O přenesení království a koruny z Moravy do Čech. In: HAVLÍK, Lubomír E. Moravský historický sborník - Ročenka Moravského národního kongresu 1993-94. Brno: Moravský národní kongres, 1995. ISBN 978-80-86488-69-1. S. 225-226.
  47. ↑ http://www.pohanstvi.net/inde.php?menu=slovanimorava
  48. ↑ GALUŠKA, Luděk. Slované – doteky předků. 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 2004. 75 s. ISBN 80-85617-04-8. 
  49. ↑ GALUŠKA, Luděk. Velká Morava. 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 1991. 59, 70, 75 s. ISBN 80-85617-04-8. 
  50. ↑ BEZDĚČKA, Pavel; ČOUPEK, Jiří; GALUŠKA, Luděk; POJSL, Miroslav; TARCALOVÁ, Ludmila. Kronika o Velké Moravě. první. vyd. Brno: Jota, 1993. ISBN 80-7028-010-7. S. 87. 

Literatura

  • Velká Morava. Tisíciletá tradice státu a kultury. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. 116 s. 
  • BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1. 
  • DVORNÍK, František. Byzantské misie u Slovanů. Praha: Vyšehrad, 1970. 393 s. 
  • ELBEL, Petr. Dějiny neúspěchu aneb úsilí Přemyslovců o zřízení arcibiskupství v českých zemích. In: WIHODA, Martin; REITINGER, Lukáš. Proměna středovýchodní Evropy raného a vrcholného středověku. Brno: Matice moravská, 2010. ISBN 978-80-86488-69-1. S. 238-306.
  • GALUŠKA, Luděk. Velkomoravští Mojmírovci - první vládci Moravy. In: MITÁČEK, Jiří; BALCÁREK, Pavel. Vládcové Moravy. Kniha statí ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno: Moravské zemské muzeum, 2007. ISBN 978-80-7028-304-2. S. 5-20.
  • HAVLÍK, Lubomír Emil. Velká Morava a středoevropští Slované. Praha: SPN, 1964. 489 s. 
  • HAVLÍK, Lubomír Emil. Morava v 9.-10. století : k problematice politického postavení, sociální a vládní struktury a organizace. Praha: Academia, 1978. 158 s. 
  • HAVLÍK, Lubomír Emil. Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Brno: Jota, 1994. 129 s. ISBN 80-85617-19-6. 
  • HAVLÍK, Lubomír Emil. Kronika o Velké Moravě. dotisk 2. dopl. a upr.. vyd. Brno: Jota, 2013. 398 s. ISBN 978-80-8561-706-1. 
  • HAVLÍK, Lubomír E. Moravské letopisy. Dějiny Moravy v datech. Brno: Jota 1993, Břeclav 2009, 192 s. ISBN 80-85617-10-2.
  • HAVLÍK, Lubomír E. Život a utrpení Rostislava, krále Moravanů. In: Moravský historický sborník – Ročenka Moravského národního kongresu 1995. Brno: Moravský národní kongres 1996, s. 85-230; autoeditium, Brno 1999, 211 + xviii s.
  • HAVLÍK, Lubomír E.(ed.): Magnae Moraviae Fontes Historici I-V, operi edendo praefuit L. E. Havlík. Brno 1966–1977.
  • CHRZANOWSKI, Witold. Świętopełk I Wielki : król wielkomorawski (ok. 844-894+). Krakow: Avalon, 2008. 229 s. ISBN 978-83-60448-48-9. (polsky) 
  • LYSÝ, Miroslav. Moravania, Mojmírovci a Franská ríša. Bratislava: Atticum, 2014.
  • MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha: Libri, 2006. 967 s. ISBN 80-7277-105-1. 
  • MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. Morava na úsvitě dějin. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2011. 652 s. 
  • NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha: Jan Laichter, 1912. 782 s. 
  • PANIC, Idzi. Ostatnie lata Wielkich Moraw. Katowice: Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego, 2000. 239 s. ISBN 83-226-0960-4. (polsky) 
  • STEINHÜBEL, Ján. Die grossmährischen Bistümer zur Zeit Mojmírs II. Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der Böhmischen Länder. 1996, roč. 37, čís. 1, s. 2-22. ISSN 0523-8587. 
  • STEINHÜBEL, Ján. Kirchliche Organisation in Grossmähren zur Zeit Mojmirs II. In: URBANCZYK, Przemyslaw. Early Christianity in Central and East Europe. Warszawa: Semper, 1997. ISBN 978-83-8585435-7. S. 87-93. (německy)
  • STEINHÜBEL, Ján. Nitrianske kniežatstvo : počiatky stredovekého Slovenska : rozprávanie o dejinách nášho územia a okolitých krajín od sťahovania národov do začiatku 12.storočia. Bratislava: Veda, 2004. 576 s. ISBN 80-224-0812-3. (slovensky) 
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Pád Velké Moravy. In: ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Typologie raně feudálních slovanských států. Praha: Ústav československých a světových dějin, 1987. S. 27-76.
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Kdy zanikla Velká Morava. Studia mediavelia Pragensia. 1991, roč. 2, s. 9-27. ISSN 0862-8017. 
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy : Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 384 s. ISBN 80-7106-482-3. 
  • VAŠICA, Josef. Literární památky epochy velkomoravské 863-885. 2. vyd. Praha ; Řím: Vyšehrad ; Křesťanská akademie, 1996. 340 s. ISBN 80-7021-169-5. 
  • VAVŘÍNEK, Vladimír. Církevní misie v dějinách Velké Moravy. Praha: Lidová demokracie, 1963. 202 s. 
  • VAVŘÍNEK, Vladimír. Cyril a Metoděj : mezi Konstantinopolí a Římem. Praha: Vyšehrad, 2013. 375 s. ISBN 80-7106-482-3. 
  • HERWIG Herwig. Wolfram: Salzburg, Bayern, Österreich. Die Conversio Bagoariorum et Carantanorum und die Quellen ihrer Zeit. Böhlau, Wien 1995, ISBN 3-7029-0404-2.

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Velkomoravská_říše&oldid=15405995“