Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Porovnání verzí
rozpustí oficiálně prezident |
málo srozumitelný popis situace o něco jinak |
||
| Řádek 86: | Řádek 86: | ||
Během rozpuštění Poslanecké sněmovny nabývá [[Senát Parlamentu České republiky|Senát]] pravomoc přijímat v neodkladných věcech [[Zákonné opatření Senátu|zákonná opatření]]. |
Během rozpuštění Poslanecké sněmovny nabývá [[Senát Parlamentu České republiky|Senát]] pravomoc přijímat v neodkladných věcech [[Zákonné opatření Senátu|zákonná opatření]]. |
||
K historicky prvnímu rozhodnutí o rozpuštění Poslanecké sněmovny došlo [[20. srpen|20. srpna]] [[2013]]. Stalo se tak |
K historicky prvnímu rozhodnutí o rozpuštění Poslanecké sněmovny došlo [[20. srpen|20. srpna]] [[2013]]. Stalo se tak po rozpadu tehdejší koalice stran ODS, TOP 09 a LIDEM, která ač deklarovala 101 hlasů, podílela se na odmítnutí vyslovení důvěry [[Vláda Jiřího Rusnoka|vládě Jiřího Rusnoka]] nižším počtem hlasů, než bylo očekáváno. Pro rozpuštění hlasovalo 140 poslanců, proti 7. |
||
== Orgány a vedení == |
== Orgány a vedení == |
||
Verze z 23. 8. 2013, 09:14
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, zkr. PSP ČR, PS PČR, v Ústavě České republiky označovaná jen jako Poslanecká sněmovna, je dolní komora Parlamentu České republiky, v Ústavě označovaného jen jako Parlament. Má 200 poslanců volených na 4 roky podle poměrného systému s 5% klauzulí. Poslanecká sněmovna vznikla k 1. lednu 1993 transformací z dosavadní České národní rady.
Sněmovna je usnášeníschopná při třetinovém kvóru[1] (67 poslanců) nadpoloviční většinou. Kvalifikované většiny jsou 101 poslanců (např. přehlasování prezidentského veta či vyslovení nedůvěry vládě)[2] a 120 hlasů (přijetí ústavního zákona, ratifikace některých mezinárodních smluv).[3] Kromě toho Poslanecká sněmovna nemůže přehlasovat Senát u návrhu zákona o jednacím řádu Senátu, volebního zákona či zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek.[4]
Sídlo
Sídlo sněmovny se nachází na Malé Straně v Praze, ve třech blocích domů a paláců v oblasti mezi Malostranským a Valdštejnským náměstím, kolem Sněmovní a Thunovské ulice.[5]
Patří k němu zejména Thunovský palác (č. p. 176) při východní straně Sněmovní ulice), který pochází z konce 17. století, v letech 1779–1794 sloužil jako divadlo a roku 1801 jej koupili čeští stavové, kteří jej přebudovali na sněmovnu, kanceláře a archív Zemského výboru Království českého. Roku 1861 byl pro obnovený zemský sněm vybudován sál přes dvě patra výšky paláce, který slouží dodnes, jako hlavní jednací sál sněmovny. V roce 1918 zde byla vyhlášena Československá republika a roku 1920 přijata její ústava. V tomto bloku sídlí rovněž Kancelář Poslanecké sněmovny, jsou zde jednací sály sněmovních klubů a výborů.
Dalšími bloky patřícími k sídlu sněmovny jsou:
- Dům č. p. 1 na severní straně horní části Malostranského náměstí, v 19. století sídlo královského místodržitelství a jezuitského gymnázia
- Blok na severní straně dolní části Malostranského náměstí: č. p. 6 (Palác Smiřických neboli U Montágů), 7 (Šternberský palác) 518 (dříve nazývaný Velikovský dům, na rohu Tomášské ulice) a 8 (na rohu Thunovské a Tomášské ulice). Smiřický palác je význačný tím, že 22. května 1618 zde skupina protestantských šlechticů tajně smluvila na další den druhou pražskou defenestraci, která stála u počátku třicetileté války. Šternberský palác patřil za národního obrození k centrům českého kulturního a vědeckého života.
V letech 1993–1996 byl celý komplex budov rekonstruován.
Volby
Volby se konají tajným hlasováním na záladě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení. Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let a není zbaven svéprávnosti. Právo být volen má každý občan starší 21 let s volebním právem.
Podrobnosti stanovuje volební zákon. Ten nemá rigiditu ústavního zákona a je ho tedy možné měnit skoro jako běžný zákon. Jedinou odlišností v zákonodárném procesu je podmínka, že s ním musí souhlasit obě komory Parlamentu. V případě volebního zákona tak Poslanecká sněmovna nemůže přehlasovat zamítavé stanovisko Senátu. I přesto jsou změny volebního zákona časté.
Volby se konají ve 14 vícemandátových obvodech, které kopírují krajskou strukturu. Počet mandátů v jednotlivých obvodech není předem znám, určuje se až po volbách za pomoci počtu odevzdaných hlasů v jednotlivých obvodech. K určení počtu mandátů je třeba nejprve zjistit celorepublikové mandátové číslo. To se vypočte jako podíl celkového počtu odevzdaných platných hlasů a celkového počtu mandátů (200). Číslo se zaokrouhluje na jednotky. Pro každý kraj se vypočítá „teoretický“ počet mandátů a to tak, že se vezme celkový počet odevzdaných platných hlasů kraje a podělí se republikovým mandátovým číslem. Zaokrouhluje se dolů na jednotky. Pro každý kraj se zjistí zbytek po dělení počtu odevzdaných platných hlasů kraje republikovým mandátovým číslem. Zbylé mandáty, které je potřeba přidělit, se přidělí těm krajům, které vykazují největší tento zbytek.[6] Tím končí určení počtu mandátů pro jednotlivé kraje.
Po sečtení hlasů se vyřadí kandidující subjekty, jejichž celostátní podíl hlasů nepřekročil stanovenou uzavírací klauzuli (5 % pro samostatně kandidující strany, 10, 15, případně 20 % pro koalice dvou, tří, resp. více stran). Volební výsledky se dále vyhodnocují zvlášť po jednotlivých obvodech. Celkový počet rozdělovaných mandátů (200) se rozdělí v poměru podle počtu odevzdaných platných hlasů v těchto krajích (viz výše), načež se začnou hlasy v každém kraji zvlášť přepočítávat na mandáty. K tomu se používá d'Hondtova metoda: počet hlasů pro každou stranu v daném kraji (volebním obvodu) je postupně dělen přirozenými čísly 1, 2, 3, …, přičemž všechny výsledné podíly všech stran jsou seřazeny podle velikosti do seznamu (a u každé položky je označeno, které straně podíl náleží). Stranám uvedeným na prvních položkách tohoto seřazeného seznamu je pak přidělen odpovídající počet mandátů (přirozeně se bere v potaz pouze počet podílů, který je roven počtu mandátů v daném kraji). Jednotlivým kandidátům strany jsou mandáty přiřazovány podle jejich pořadí na kandidátkách; voliči mohou toto pořadí ovlivnit pomocí čtyř tzv. preferenčních hlasů (zakroužkováním). Kandidáti, kteří získali nejméně 5 % preferenčních hlasů (ze všech pro jejich stranu v rámci kraje), získají mandát přednostně.
Rozpuštění
Rozpuštěním končí zasedání Poslanecké sněmovny, zanikají mandáty zvolených poslanců a do šedesáti dnů se konají nové volby. Poslanecká sněmovna ale nemůže být rozpuštěna tři měsíce před skončením svého čtyřletého volebního období.
Rozpustit ji může svým rozhodnutím prezident, a to jen z těchto Ústavou stanovených důvodů:
- nevysloví důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny (nastává až po dvou nevysloveních důvěry vládě, jejíž předseda byl jmenován prezidentem)
- neusnese se do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáváním spojila vláda otázku důvěry
- přeruší zasedání po dobu delší, než je přípustné (tj. 120 dní)
- není po dobu delší než 3 měsíce způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolávána ke schůzi
V roce 2009[7] byla zavedena další možnost rozpuštění sněmovny, při které již ale prezident republiky nemá na výběr. Rozpustit ji musí vždy, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas alespoň třípětinová většina všech poslanců (většina vyžadovaná pro přijetí nebo změnu ústavních zákonů). Tato novelizace byla přijata v reakci na to, když Ústavní soud daného roku zrušil zvláštní ústavní zákon o zkrácení volebního období[8] (podobné zkrácení volebního období v roce 1998 zrušeno nebylo[9][10]).
Během rozpuštění Poslanecké sněmovny nabývá Senát pravomoc přijímat v neodkladných věcech zákonná opatření.
K historicky prvnímu rozhodnutí o rozpuštění Poslanecké sněmovny došlo 20. srpna 2013. Stalo se tak po rozpadu tehdejší koalice stran ODS, TOP 09 a LIDEM, která ač deklarovala 101 hlasů, podílela se na odmítnutí vyslovení důvěry vládě Jiřího Rusnoka nižším počtem hlasů, než bylo očekáváno. Pro rozpuštění hlasovalo 140 poslanců, proti 7.
Orgány a vedení
Vedení
- Předsedkyně Poslanecké sněmovny
- Miroslava Němcová, ODS
- Místopředsedové Poslanecké sněmovny
- Lubomír Zaorálek, ČSSD
- Jan Hamáček, ČSSD
- Jiří Oliva, TOP 09
- Jiří Pospíšil, ODS
Orgány
- Výbory – podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny je komora povinna zřídit mandátový a imunitní výbor, petiční výbor, rozpočtový výbor, kontrolní výbor, organizační výbor, volební výbor, výbor pro evropské záležitosti. V současnosti je zřízeno 18 výborů PSP ČR. Schůze výborů jsou veřejné s výjimkou schůzí organizačního výboru a mandátového a imunitního výboru. Výbory si mohou zřizovat podvýbory, jednání podvýborů nejsou veřejná.[11] V současnosti je zřízeno 42 podvýborů PSP ČR.[12]
- Komise (pro vyšetření věcí veřejného zájmu vyšetřovací komise)
Organizační a technický provoz zajišťuje Kancelář Poslanecké sněmovny, v jejímž čele stojí vedoucí Kanceláře, odpovídající přímo předsedkyni sněmovny.
Složení poslaneckých klubů
Stav k 12. červenci 2013.
- Poslanecký klub České strany sociálně demokratické – zvoleno 56 poslanců, členy klubu 54 poslanců, z toho Huml původně zvolen za VV
- Poslanecký klub Občanské demokratické strany – zvoleno 53 poslanců, členy klubu 48 poslanců
- Poslanecký klub TOP 09 a Starostové – zvoleno 41 poslanců, členy klubu 42 poslanců, z toho Šťovíček původně zvolen za VV
- Poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy – zvoleno 26 poslanců, členy klubu 26 poslanců
- Poslanecký klub Věcí veřejných – zvoleno 24 poslanců, členy klubu 11 poslanců
- Nezařazení – 19 poslanců
- Původně v ODS (5): Radim Fiala, Michal Doktor (Jihočeši 2012), Roman Pekárek (ve výkonu trestu), Jan Florián a Tomáš Úlehla
- Původně v ČSSD (3): David Rath (ve vyšetřovací vazbě), Jiří Paroubek, Petr Benda (oba ve straně NS-LEV 21, Benda nastoupil po složení mandátu Jiřího Šlégra v červnu 2013)
- Původně ve VV (11): z nich 8 ve straně LIDEM: Lenka Andrýsová, Dagmar Navrátilová, Viktor Paggio, Karolína Peake, Jiří Rusnok, Jana Suchá, Martin Vacek, Radim Vysloužil; zbývající 3 mimo stranické struktury: Josef Dobeš, Kristýna Kočí, Jaroslav Škárka.
Povolební složení v historii
Volby 1992
| 35 | 16 | 16 | 15 | 14 | 14 | 10 | 66 | 14 |
| LB | ČSSD | LSU | KDU-ČSL | HSD-SMS | ODA | KDS | ODS | SPR-RSČ |
Volby 1996
| 22 | 61 | 18 | 13 | 68 | 18 |
| KSČM | ČSSD | KDU-ČSL | ODA | ODS | SPR-RSČ |
Volby 1998
| 24 | 74 | 20 | 19 | 63 |
| KSČM | ČSSD | KDU-ČSL | US | ODS |
Volby 2002
| 41 | 70 | 23 | 8 | 58 |
| KSČM | ČSSD | KDU-ČSL | US-DEU | ODS |
Volby 2006
| 26 | 74 | 6 | 13 | 81 |
| KSČM | ČSSD | SZ | KDU-ČSL | ODS |
Volby 2010
| 26 | 56 | 24 | 41 | 53 |
| KSČM | ČSSD | VV | TOP 09 | ODS |
Odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky na Wikimedia Commons
Reference
- ↑ § 70 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů
- ↑ § 70 odst. 4 zákona č. 90/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů
- ↑ Čl. 39 odst. 4 ústaního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR ve znění pozdějších předpisů
- ↑ Čl. 40 ústaního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR ve znění pozdějších předpisů
- ↑ Parlament České republiky – Poslanecká sněmovna, Pragueout.cz, autor neuveden, copyright pro celý web datován 2007
- ↑ § 48 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb.
- ↑ Ústavní zákon č. 319/2009 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, dostupné online
- ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 10. září 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09, č. 318/2009 Sb., dostupné online
- ↑ 21. schůze Poslanecké sněmovny ve 2. volební období, 12. hlasování (sněmovní tisk 351), 26. února 1998, 13:09
- ↑ Ústavní zákon č. 69/1998 Sb., o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, dostupné online
- ↑ http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=194
- ↑ http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=199
Literatura
- KOLÁŘ, Petr; VALENTA, Petr. Parlament České republiky – Poslanecká sněmovna. Praha : pro Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vydal Ivan Král, 2011.
Související články
- Seznam členů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
- Seznam předsedů Poslanecké sněmovny
- Seznam sněmů českých zemí