Americká občanská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Sever proti Jihu)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Na tento článek je přesměrováno heslo Sever proti Jihu. Další významy jsou uvedeny na stránce Sever proti Jihu (Verne).
Americká občanská válka
Vyobrazení tří bitev této války (zleva nahoře): bitva na Stone River; vězni z bitvy u Gettysburgu; unijní pancéřové lodě ostřelují pevnost Hindman.
Vyobrazení tří bitev této války (zleva nahoře):
bitva na Stone River; vězni z bitvy u Gettysburgu; unijní pancéřové lodě ostřelují pevnost Hindman.
trvání: 12. dubna 18619. dubna 1865
(4 roky, 3 týdny a 6 dní)
(poslední výstřel 22. června 1865)
místo: jih, sever a západ Spojených států amerických, Atlantský oceán
casus belli: Obléhání Fort Sumter vojsky Konfederace
výsledek: vítězství Unie;
strany
Vlajka USA, 34 hvězd Spojené státy americké – Unie

politická podpora:
Vlajka Kanady Kanada
Rusko Ruská říše[1]

Vlajka Konfederace Konfederované státy americké

politická podpora:
Spojené království Spojené království
Francie Francie

velitelé
Vlajka USA, 34 hvězd Abraham Lincoln
Vlajka USA, 34 hvězd Ulysses S. Grant
Vlajka USA, 34 hvězd William T. Sherman
Vlajka USA, 34 hvězd George B. McClellan
Vlajka USA, 34 hvězd David Farragut
Spojené království Viktorie (1863-1865)
Spojené království Charles Monck
Rusko Alexandr II. Nikolajevič
Vlajka Konfederace Jefferson Davis
Vlajka Konfederace Robert E. Lee
Vlajka Konfederace Thomas J. Jackson
Vlajka Konfederace Joseph E. Johnston
Vlajka Konfederace Raphael Semmes
Spojené království Viktorie (1861-1863)
Spojené království Henry Temple
Francie Napoleon III.

síla
Vlajka USA, 34 hvězd 2 200 000 Vlajka Konfederace 1 064 000
ztráty
Vlajka USA, 34 hvězd 360 000 mrtvých
-110 000 padlo v boji
275 200 zraněných
Vlajka Konfederace 258 000 mrtvých
-93 000 padlo v boji
137 000+ zraněných

Americká občanská válka (18611865) byl ozbrojený konflikt, jenž probíhal na severoamerickém kontinentu mezi státy Unie a státy Konfederace, což byla koalice jedenácti amerických států, které se chtěly odtrhnout od Unie. Jelikož státy Konfederace byly soustředěny v jihovýchodní části Unie, nazývá se tato válka také válkou Severu proti Jihu. Jako příčina války se často uvádí spor o otroctví. Tento výklad je značně zjednodušený, důvodů k válce byla celá řada. Jih usiloval o mnohem větší autonomii jednotlivých států v Unii, se kterou Sever, který prosazoval silnější centrální vládu, nesouhlasil. I když se Jih obával, že zrušení otroctví bude logickým důsledkem růstu moci vlády ve Washingtonu, otroctví stálo (ne vždy zcela zřetelně) v pozadí i ostatních rozporů.

Válka přinesla kolem 600 000 mrtvých, což převyšuje ztráty amerických vojsk ve všech ostatních konfliktech dohromady. Občanská válka zaznamenala první masivní využití telegrafu, železnice a kulometů v boji a skončila porážkou populačně i průmyslově slabšího Jihu. Jejím důsledkem bylo posílení centrální vlády, zrušení otroctví a zbídačení Jihu, ale i rozšíření občanských svobod, další územní expanze USA a mohutný hospodářský rozmach (včetně Jihu).

Předcházející vývoj[editovat | editovat zdroj]

Poté, co byla v roce 1776 vyhlášena nezávislost USA a vyřešeny vnitřní problémy, se Amerika začala obchodně a územně rozvíjet. Za francouzské revoluce i za napoleonských válek v Evropě zůstávala Amerika neutrální. V letech 18121814 proběhla válka s Velkou Británií, která skončila prakticky nerozhodně a Spojeným státům mnoho nepřinesla. Roku 1803 ale Spojené státy americké od Napoleona odkoupily Louisianu a zdvojnásobily tak své území. Nadále pokračovaly konflikty s Indiány, jež často končily jejich masakrem. Roku 1819 získaly USA od Španělů poloostrov Floridu. Roku 1823 vyhlásil prezident James Monroe tzv. monroeovu doktrínu. Ta deklarovala jako cíl zahraniční politiky USA vzájemné nevměšování evropských a amerických zemí do záležitostí druhého kontinentu. Reagovala tím na zásahy některých evropských států v Jižní Americe. Dočasně byla tato doktrína opuštěna během první světové války a definitivně pak při druhé. V roce 1845 USA obsadily Texas. V letech 18461848 vedly válku s Mexikem a získaly Kalifornii, Arizonu, Nové Mexiko a Oregon. Stále více se vyhrocovaly spory mezi jižní a severní částí USA. Zatímco na jihu převažovalo pěstování plodin, které měly být vyváženy, sever USA byl průmyslovější a převažoval v něm dovoz. Nejzásadnějším sporem vedoucím až k občanské válce byla výše cel, kterou chtěl mít Jih co nejmenší a Sever naopak co nejvyšší.

Příčiny občanské války[editovat | editovat zdroj]

Otroctví a clo[editovat | editovat zdroj]

Jižanská plantážnická aristokracie v Alabamě.
Zbičovaný černoch; vinný dozorce byl propuštěn.[2][3]

Příčinou občanské války byl dlouhodobý odlišně probíhající vývoj Severu a Jihu. Na Jihu si bohatí plantážníci uvědomili, že sotva seženou dostatek bílých lidí, kteří by byli ochotni pracovat v tamním horkém podnebí. Indiáni se ukázali být málo odolní, a tak se možnost využít k práci černochy, zvyklé na horké podnebí, zdála být nejlepší. V 19. století si už žádný Jižan nedokázal představit život bez otroků. Největšími vlastníky otroků byli plantážníci pěstující převážně bavlnu. Ti byli privilegovanou vrstvou jižanského obyvatelstva. Jejich plantáže produkovaly většinu zemědělských výrobků celých USA. V roce 1860 se vyvezlo z USA 57 % sklizně bavlny do zahraničí, převážně do Velké Británie, kde byla po bavlně velká poptávka. Americká bavlna byla nejkvalitnější a díky otrokářskému systému také nejlevnější na trhu. V roce 1860 se nacházely v USA 4 miliony otroků.[4] Ovšem plantážníci a otroci nebyli jedinými obyvateli Jihu. Žila zde i takzvaná střední vrstva, drobní zemědělci pracující na své půdě, někteří z nich vlastnili dva až tři otroky. Další skupinou obyvatel byla tzv. bílá chátra, což byli nemajetní bílí obyvatelé. Všichni bílí Jižané nevlastnili otroky. Podle sčítání lidu z roku 1860 bylo ve Spojených státech celkem 393 975 majitelů otroků, kteří reprezentovali 8 % amerických rodin.[5] Na Jihu vlastnilo otroky celkem 33 % všech rodin.[6]

O starém Jihu existuje spousta mýtů. Jeden mluví o pyšných, vzdělaných mužích, kteří brali otroctví jako nutnost, bez které by jejich plantáže nepřežily. Druhý mluví o despotech, kteří bičují své otroky, chovají se nelidsky a ve své krutosti si libují. Pravdu je třeba hledat někde mezi nimi. Na severu USA se rozvíjel průmysl a rozdílný pohled na otroctví byl nejvýraznějším rysem odlišujícím Unii a pozdější Konfederaci. Na průmyslovém Severu se nacházelo obrovské přírodní bohatství, neustále přicházeli další přistěhovalci z Evropy, dynamicky rostl vnitřní trh, k jehož rozmachu vedlo další dobývání a osídlování Západu. Na Severu se budovaly železniční cesty a v rychlém tempu se rozvíjela oblast bankovnictví. V roce 1850 činila průmyslová produkce Jihu 168 milionů dolarů, zatímco na Severu to bylo 845 milionů dolarů. V roce 1860 se Sever podílel na celkovém ročním produktu USA 92,5 %.[7] Těsně před vypuknutím války byl poměr sil jednoznačný – v ozbrojených silách měl Sever převahu 2:1 a ve výrobě zbraní 30:1.[7] Vše tedy nasvědčovalo tomu, že v ozbrojeném konfliktu rychle a jednoznačně zvítězí Sever. Jižané však měli výhodu v tom, že v jejich řadách panovalo nadšení pro válku, což se o Severu říct nedalo. Diplomaté Jihu navíc spoléhali na to, že se do konfliktu zapojí i Velká Británie a Francie, které Jihu pomohou, a společnými silami pak zničí Sever USA, který byl pro tyto dvě evropské mocnosti nebezpečným hospodářským konkurentem.[8] Další rozpory vznikly kvůli clům vůči Britům. Jih chtěl cla co nejmenší, naproti tomu průmyslníci, obchodníci a bankéři ze Severu usilovali o pevnou měnu a celní ochranu. I přes společenské rozdíly převládaly dlouho snahy o kompromisní řešení.

Missouriský kompromis a kansaská občanská válka[editovat | editovat zdroj]

V roce 1818 měla být do Unie přijata Missouri, což by způsobilo převahu otrokářských států v Senátu. Situaci řešil missourský kompromis z 20. března 1820, na jehož základě byl spolu s Missouri přijat i svobodný stát Maine a byla stanovena hranice 36°30' severní šířky, za kterou se nesmělo otrokářství šířit. Tento kompromis zrušil dne 30. května 1854 zákon o Kansasu a Nebrasce, podle něhož se občané těchto teritorií měli sami rozhodnout, zda v nich bude povoleno otroctví, což vyvolalo kritiku z obou stran. To, že do Kansasu přicházeli jak odpůrci otrokářství, tak jeho zastánci, vedlo následně k občanské válce v Kansasu (18551858), kterou ukončil až zásah federálních vojsk. „Krvácející Kansas“ značně přispěl k vyhrocení situace mezi Severem a Jihem a stal se hlavní příčinou pozdějších událostí.

Násilí v Kansasu mezi stoupenci a odpůrci otroctví.

Spory v Kansasu rozdělily politické strany Unie. Proti vládnoucí Demokratické straně, hájící zájmy jižanských plantážníků a lidí spojených s obchodováním s bavlnou, byla založena roku 1854 Republikánská strana USA, která hájila zájmy farmářů, dělníků a průmyslníků ze Severu. Zásadně se stavěla proti otroctví. V boji proti otroctví vznikly dva proudy. Abolicionisté byli pro úplné zrušení otroctví, pomáhali otrokům v útěku do Kanady a měli značný vliv na veřejné mínění. Naproti tomu již zmiňovaná Republikánská strana byla z pragmatických důvodů jen pro zamezení šíření otroctví do nových států.

Povstání Johna Browna[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 1859 došlo k povstání Johna Browna, při kterém s několika muži obsadil skladiště zbraní v Harpers Ferry ve Virginii. Chtěl vyzbrojit uprchlé otroky a vyvolat povstání proti jižanským otrokářům. Toto povstání bylo potlačeno oddíly Virginie a Marylandu a abolicionista John Brown byl popraven. Jednalo se o jediné povstání na Jihu.

Zvolení Abrahama Lincolna[editovat | editovat zdroj]

Abraham Lincoln, 16. prezident USA (1861–1865).

V roce 1860 zvítězil v prezidentských volbách Abraham Lincoln, kandidát Republikánské strany, která byla proti otrokářství a věřila si, že vliv jižanských států zastaví. Lincoln neplánoval zrušit otroctví tam, kde již bylo, měl především zájem na zachování jednoty Unie. Přes tyto Lincolnovy proklamace zareagovala Jižní Karolína na jeho zvolení tím, že se 20. prosince rozhodla z Unie vystoupit. Následovaly ji Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana a Texas. Vznikly tak Konfederované státy americké s vlastní ústavou, jejichž prezidentem byl zvolen Jefferson Davis. Hlavním městem Konfederace se stalo město Montgomery ve státě Alabama, později pak Richmond ve Virginii.

Naděje na smírné řešení ukončil útok jižanských jednotek na federální pevnost Fort Sumter u Charlestonu 12. dubna 1861. Za oficiální začátek války je pokládán 15. duben 1861, kdy Lincoln povolal do boje 75 000 dobrovolníků (přihlásilo se jich 500 000). 19. dubna 1861 vyhlásil blokádu jižanských přístavů. Ke Konfederaci se následně přidaly další čtyři státy: Virginie, Arkansas, Tennessee a Severní Karolína. V Unii však nadále zůstávaly otrokářské státy Maryland, Kentucky, Delaware a Missouri. Na začátku války to vypadalo, že navrch má Jih. Přestože Sever byl průmyslově rozvinutější a měl k dispozici větší kapitál, suroviny i zbraně, nedostávalo se mu zkušených vojevůdců, protože většina důstojníků pocházela z Jihu a odešla do konfederačního tábora. Navíc Sever musel útočit, Jihu stačilo bránit se.

Průběh občanské války[editovat | editovat zdroj]

Důstojníci z Evropy[editovat | editovat zdroj]

Většina důstojníků armády USA vstoupila na počátku konfliktu do služeb Konfederace, což se v armádě Unie projevilo nedostatkem kvalitních velitelů. Agenti Unie se proto snažili naverbovat důstojníky v Evropě. V Rakousku tak Unie získala do svých služeb hraběte Gustava Alba, v Německu 57 vyšších důstojníků v čele s baronem Ottou von Steubenem, ve Švédsku Charlese A. Strohlbranda nebo Ludwiga von Holstein, v Itálii Luigiho Palmu de Cesnolu, v Rusku Ivana Vasiljeviče Turchanina. Další důstojníci byli naverbováni ve Velké Británii a Francii. Unie stála také o Giuseppa Garibaldiho, ale ten nabídku odmítl.[9] V důstojnickém sboru armády Unie sloužila rovněž celá řada emigrantů, kteří museli opustit Evropu po revolučním roce 1848.

Prvotní úspěchy Konfederace[editovat | editovat zdroj]

Pohřbívání padlých vojáků po bitvě u Antietamu, 18. října 1862.

Zpočátku docházelo pouze k menším ozbrojeným střetům. První velká bitva byla svedena 21. července 1861 u Bull Runu (též Manassas). Skončila nerozhodně, ale armáda Unie se dala při ústupu na útěk i s početným davem civilistů, který bitvě přihlížel. Postupně bylo zřejmé, že půjde o delší konflikt, než obě strany očekávaly. V dubnu 1862 zavedla Konfederace povinné odvody do armády, v roce 1863 je zavedla i Unie. Počáteční porážky Unie byly zapříčiněny velice malými zkušenostmi vojáků v boji. Rebelové (Konfederace) měli naopak zkušeností dostatek a byli vedeni dobrými generály (Jackson, Lee atd.), na Unii to ale nestačilo.

Únos vlaku[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Velká lokomotivní honička.

Dne 12. dubna 1862 se odehrála jedna z epizod občanské války, známá jako velká lokomotivní honička. Seveřan Andrews s dobrovolníky z armády unesli jižanský vlak směřující z Atlanty do Chattanoogy. Únos se však nezdařil, lokomotivě došlo palivo, únosci se rozprchli, ale byli polapeni a část z nich, včetně Andrewse, byla popravena.

Námořní akce[editovat | editovat zdroj]

Anaconda Plan generála Scotta z roku 1861 na blokádu Jihu.

Výhodou Unie bylo silnější námořnictvo, rekrutované zejména z Nové Anglie, které mělo v Atlantiku výraznou převahu. Několikrát se podílelo na přepravě jednotek do týla nepřítele a uzavřelo jižní státy do námořní blokády, podstatnější úspěch ovšem nezaznamenalo.

9. března 1862 došlo v zátoce Chesapeake k námořní bitvě pancéřovaných lodí Konfederace CSS Virginia (známé též jako Merrimac) a Unie – USS Monitor. Virginie zničila tři lodě, ale když se na bojišti objevilo menší plavidlo Monitor, byla po dlouhém boji nucena ustoupit. Zanedlouho byla při ústupu vojáky Konfederace zapálena a zničena v kotvišti loď Norfolk, aby nepadla do rukou jednotkám Unie.

17. února 1864 potopila ponorka Konfederace Hunley (první úspěšný ponorkový útok v historii) nepřátelskou válečnou loď USS Housatonic, když se chystala prorazit námořní blokádu Charlestownu (dnešní Charleston ve státě Jižní Karolína). Akci provedla v pozdních nočních hodinách. Výbušninu upevněnou na ráhně ponorka zabodla do trupu lodi. Při couvání lano spustilo explozi. Bitevní loď Housatonic se potopila během 5 minut, zemřelo 5 členů posádky lodi. Ponorka však byla též poškozena a krátce poté se při návratu k pobřeží potopila – nepřežil žádný z osmi členů její posádky.

Na západním bojišti se dlouho bojovalo o tok Mississippi jako o důležitou dopravní tepnu. Ačkoli ze severu postupovala silná říční flotila a z jihu námořní lodě, provoz lodí Unie na Mississippi nebyl až do posledního roku války možný, protože trasu ohrožovala střelba děl z konfederačních pevností.

Zrušení otroctví v Unii[editovat | editovat zdroj]

Lincoln čte před členy své vlády Proklamaci o zrušení otroctví.

6. dubna 1862 dosáhla vojska Unie vítězství pod vedením generála Ulyssese S. Granta v bitvě u Shilohu, počet padlých na obou stranách činil 25 000.

Po vítězné bitvě u Antietamu Abraham Lincoln 22. září 1862 předběžně vyhlásil, že od 1. ledna 1863 jsou všichni otroci na územích Unie svobodní (definitivní osvobození otroků ovšem znamenal až 13. dodatek Ústavy USA z roku 1865). S tímto rozhodnutím se úmyslně vyčkávalo na jakékoliv, byť i menší vítězství, aby se zamaskovala nutnost získat další vojáky, neboť Lincoln potřeboval po mnoha porážkách rychle podporu a navíc musel zabránit vstupu do války dalším evropským státům, které odsuzovaly násilné potlačování svobody Konfederace. Od roku 1863 začaly na území Unie vznikat první oddíly černošských dobrovolníků, které posléze výrazně pomohly v bitvách proti Konfederaci. Toto prohlášení částečně eliminovalo hrozbu, že by Francie, Španělsko a Velká Británie pomohly Konfederaci, protože by to znamenalo, že otevřeně podporují otroctví.

Unie v krizi[editovat | editovat zdroj]

Nepokoje v New Yorku proti povinným odvodům do armády.

Koncem roku 1862 sílily v Unii poraženecké nálady. Odpor vůči válce a celková skepse z dosavadního vývoje dosáhly takové míry, že prezident Lincoln musel dočasně omezit některá demokratická práva občanů a zavést jistý druh výjimečného stavu.[10] Pozastavil platnost práva habeas corpus a vydal příkazy, že povstalci a všichni ti, kteří páchají trestné činy proti Spojeným státům, budou postaveni před vojenský tribunál.[11] Opoziční poslanci Demokratické strany označili tato opatření za diktátorská. Jedním z nejhlasitějších kritiků těchto Lincolnových opatření byl politik Clement Laure Vallandigham, který byl za své výroky zatčen a odsouzen na dva roky do vězení. Na Lincolnův pokyn byl nakonec vyhoštěn do státu Tennessee. 3. března 1863 byla ve státech Unie zavedena povinná vojenská služba, což způsobilo další napětí ve společnosti, stejně jako to, že bohatí občané se mohli z vojenské povinnosti vykoupit a poslat za sebe náhradníky. Ve velkých městech došlo k násilným nepokojům. Ve dnech 13. až 16. července 1863 vyvrcholila nespokojenost některých občanů (převážně irských přistěhovalců) v New Yorku, Lincoln byl nucen vyslat proti násilníkům tři armádní pluky a jeden pluk milice. Zásah vojska si vyžádal 100 zabitých a 300 zraněných civilistů.[12]

Pomoc Ruska[editovat | editovat zdroj]

V roce 1863 došlo k diplomatickému sblížení Unie s Ruskem. Předcházelo mu zostření vztahů mezi Ruskem na jedné straně a Velkou Británií a Francií na straně druhé kvůli protiruskému povstání v Polsku. Zatímco Velká Británie a Francie sympatizovaly s Konfederací, Rusové projevili svůj kladný vztah vůči Unii tím, že v létě 1863 vyslali jednu eskadru do New Yorku a druhou do San Francisca. K bojům sice nedošlo, ale pouhá přítomnost ruských válečných lodí ochránila San Francisco před případným útokem ze strany Konfederace.

Bitva u Spotsylvanie, květen 1864.

Zvrat[editovat | editovat zdroj]

1.–3. července 1863 došlo k bitvě u Gettysburgu, kde vrchní velitel Konfederace generál Robert Edward Lee utrpěl drtivou porážku a byl nucen se stáhnout. Bitva u Gettysburgu se stala zásadním přelomem ve válce. Prakticky ve stejné době, kdy Unie zvítězila u Gettysburgu, došlo i k pádu dalších opěrných bodů Jižanů – Vicksburgu a Port Hudsonu –, což byly poslední dvě bašty Konfederace na řece Mississippi. V březnu 1864 byl generálporučík Ulysses Simpson Grant jmenován vrchním velitelem všech ozbrojených sil Unie.

Padlí vojáci Konfederace po bitvě u Spotsylvanie.

V dalším průběhu války si vzal generál Grant na starosti operace na východní frontě, kde byl jeho soupeřem generál Lee, zatímco generál William Tecumseh Sherman se na západní frontě pustil do souboje s armádou generála Josepha E. Johnstona, přičemž vojska Unie měla na obou frontách početní i materiální převahu. Generál Lee se až do listopadu 1864 usilovně snažil dosáhnout zvratu ve prospěch Konfederace a poškodit tak pověst Abrahama Lincolna těsně před prezidentskými volbami. V případě nezvolení Lincolna spoléhali Jižané na to, že boje budou ukončeny s neutrálním výsledkem a na území bývalých USA budou nadále fungovat dva nezávislé státy. Jižanský generál Jubal Anderson Early se tedy dle plánu vydal směrem na Washington, ale jeho útok byl odražen a on se se svou armádou stáhl zpět do Virginie. 19. října 1864 byla armáda generála Earlyho definitivně poražena u říčky Cedar Creek. Za necelé tři týdny po této bitvě se v Unii konaly prezidentské volby, v nichž za Republikánskou stranu kandidoval dosavadní prezident Abraham Lincoln a za Demokratickou stranu generál B. McClellan. Prezidentem byl 8. listopadu 1864 znovu zvolen Abraham Lincoln.

Obsazení Atlanty a Savannah[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Franklinu, 30. listopadu 1864.

Generál Sherman dosáhl na své bojové frontě v průběhu roku 1864 toho, že před jeho vojskem 1. září 1864 kapitulovala Atlanta, což značně posílilo optimismus Severu. Pro Konfederaci to znamenalo ztrátu významného železničního centra. Generál Sherman vydal příkaz k vystěhování všech obyvatel Atlanty a následně nechal toto město 11. listopadu 1864 vypálit do základů.[13] Ušetřeny byly jen nemocnice a kostely. Od Atlanty pak jeho vojsko táhlo Georgieí a důsledně ničilo a vypalovalo všechny obce a města, která mu stála v cestě. Těsně před vánočními svátky roku 1864 vstoupily Shermanovy oddíly do města Savannah. Odtud pak postupovaly na sever, kde se připravovalo setkání s Grantovou armádou a konečný útok na armády generála Leea. Během postupu Sherman nadále prosazoval taktiku spálené země, čímž chtěl zničit jižanskou ekonomiku. Touto plánovanou devastací byly kromě Georgie silně poškozeny ještě státy Jižní a Severní Karolína. Ve dnech 27. a 28. března 1865 se v malém přístavu City Point, na říčním plavidle River Queen, konala závěrečná konference vojenských velitelů Unie – sešel se tu generál Grant, generál Sherman, kontradmirál David D. Porter a prezident Lincoln. Programem porady byla koordinace postupu všech ozbrojených složek k brzkému ukončení války.[14] Po tomto setkání zahájil generál Grant tažení, od něhož očekával co nejrychlejší ukončení bojů.

Konec bojů[editovat | editovat zdroj]

Veteráni Konfederace z řad indiánského kmene Čerokézů.

Závěrečné boje proběhly ve Virginii na řece Appomattox. Dne 9. dubna 1865 se ve zděném domku farmářské rodiny McCleanových u Appomattox Court House sešel generál Ulysses Simpson Grant a poražený generál Robert Edward Lee, aby tu podepsali kapitulační listinu. 12. dubna 1865 Severovirginská armáda generála Leea složila zbraně. O dva dny později, 14. dubna 1865, byl ve Fordově divadle spáchán atentát na prezidenta Abrahama Lincolna, který střelnému poranění o den později podlehl. Vrahem byl bývalý herec John Wilkes Booth, člen spiklenecké skupiny sympatizující s Jihem. Kromě prezidenta Lincolna měli spiklenci v plánu zavraždit také generála Granta, viceprezidenta Andrewa Johnsona a ministra zahraničí Williama H. Sewarda, což se jim nepodařilo, i když ministr Seward unikl zavraždění ve svém domě jen náhodou a byl pouze zraněn. K definitivní kapitulaci všech jižanských vojsk došlo až 26. května 1865, kdy byla v Trans-Mississippi uzavřena dohoda o definitivním ukončení organizovaného vojenského odporu s účinností od 2. června 1865.[15]

Informování veřejnosti[editovat | editovat zdroj]

Válka Severu proti Jihu je historicky prvním konfliktem, kdy byli novináři odděleni od vojska a fungovali čistě jako informátoři veřejnosti. Právě v tuto dobu v podstatě vznikl žánr reportáže a začali se objevovat první váleční korespondenti.

Konec války a její důsledky[editovat | editovat zdroj]

Každý třináctý veterán byl po amputaci.
Každý třináctý veterán byl po amputaci.
Pohřbívání ostatků vojáků z obou stran.
Pohřbívání ostatků vojáků z obou stran.
Hřbitov v Andersonville, Georgia.
Hřbitov v Andersonville, Georgia.

Zavražděním prezidenta Abrahama Lincolna 14. dubna 1865 atentátníci spíše Jihu uškodili, protože jeho rekonstrukce se namísto Lincolna, který by díky svému vlivu dokázal prosadit smířlivý přístup, ujal Andrew Johnson. Tento Lincolnův nástupce ve funkci prezidenta svěřil znovuobnovení Jihu radikálům toužícím po pomstě za válečné útrapy – Scalawagům a Carpetbaggerům (česky taškáři a darebáci). Tzv. rekonstrukce Jihu probíhala v letech 18651877. Byla zde vytvořena vojenská správa, ihned bylo vynucováno dodržování 13. a 14. dodatku ústavy USA a do úřadů byli dosazování bývalí otroci, kteří byli z větší části negramotní. Tehdy také vznikla rasistická organizace Ku-Klux-Klan. Pro rostoucí vlnu odporu tak byla vojenská okupace Jihu nakonec ukončena a správa svěřena místním vládám.

Občanská válka byla vedle Indiánských válek proti domorodým kmenům nejkrvavějším konfliktem na území Severní Ameriky. Odhaduje se, že ve válce zahynulo asi 10 % všech mužů ze Severu ve věku 20–45 let a okolo 30 % všech bílých mužů z Jihu ve věku 18–40 let.[16] Přestože byli černí otroci podle zákona svobodní, neznamenalo to, že se z nich stali plnoprávní občané. Teprvě pět let po ukončení války, 12. prosince 1870, byl do americké sněmovny reprezentantů zvolen první Afroameričan v historii USA. Byl jím syn otroků, holič Joseph Rainey.

Ekonomické dopady občanské války[editovat | editovat zdroj]

Američtí vojáci vedení Shermanem uplatňují na Jihu taktiku spálené země.

Občanská válka přinesla oběma znepřáteleným stranám nesmírné hospodářské a ekonomické ztráty, došlo také k dalšímu prohloubení už existujících rozdílů v ekonomikách obou oblastí. Slabší Jih byl válkou zcela zdevastován a poslední ranou pak byla taktika spálené země, kterou při obsazování Jihu nekompromisně prosazoval generál William Tecumseh Sherman. Naproti tomu Sever se během války změnil z agrárně-průmyslové země v zemi s industriálním systémem a jednotným trhem. Průmysl zde zažil obrovský růst díky vládním zakázkám – došlo ke zvýšení výroby železa, zvýšila se těžba uhlí, rostl zbrojní, strojírenský a textilní průmysl. Válečné úsilí vyžadovalo neprodlené zavádění nových vynálezů do výroby a také do zemědělství, kde chyběla pracovní síla. Na farmách v Unii se začaly objevovat zcela nové stroje, jako mlátičky obilí a otočné pluhy. Válka však současně odpuzovala další vlny přistěhovalců a tím Sever přicházel o levnou pracovní sílu. Oběma válčícím stranám odčerpaly boje značný finanční kapitál, došlo k nadměrnému rozšíření papírových peněz, které následně způsobilo inflaci. Ta postihla zejména Jih, kde ke konci války dosahovala neuvěřitelných 9 000 %.[17] Americká občanská válka přinesla velké šance nejen pro celou řadu finančních dobrodruhů, ale i pro skutečně odvážné a schopné podnikatele. Právě v době války vznikaly základy kapitálu mnohých rodinných dynastií, které následně ovládly ekonomiku USA – mezi tyto podnikatele patřili např. Andrew Carnegie, Cornelius Vanderbilt, John Pierpont Morgan nebo John Davidson Rockefeller.[18]

Čechoameričané ve válce[editovat | editovat zdroj]

Podle oficiální statistiky (oproti realitě byla značně podhodnocená) žilo v roce 1860 ve Spojených státech na 23 000 českých rodáků. Jejich početní nárůst nezastavila ani občanská válka.

Za Unii[editovat | editovat zdroj]

Většina Čechů, kteří přišli do USA před válkou, sloužila později v ozbrojených silách Unie, což vyplývalo z toho, že majorita českých přistěhovalců žila právě v severních státech. Navzdory vysokému počtu Čechů nevznikla žádná ucelená česká jednotka, s jakými se setkáváme třeba u Němců, Irů a dalších etnik. V Chicagu existovala Slovanská setnina, která byla vůbec první jednotkou dobrovolníků vyslanou na frontu. Prezident Lincoln vydal souhlas k tomu, aby se Slovanská setnina z Chicaga přejmenovala na Slovanskou Lincolnovu střeleckou rotu (Lincoln Riflemen of Slavonic Origin), která byla do frontové linie nasazena 21. dubna 1861.[19] Jednotka se však rozpadla už v prvních měsících války.

Češi tak sloužili roztroušení po mnoha jednotkách z řady států. Nejpočetnější skupina (přibližně 36 mužů) bojovala v řadách 26. wisconsinského dobrovolnického pěšího pluku. Další sloužili v 22. iowském pluku, ve 4. missourském pluku aj.[19] Čechoameričané pochopitelně nechyběli u většiny významných bitev – např. v bitvě u Gettysburgu nebo v bitvě u Fredericksburgu. Mnozí dosáhli důstojnických hodností, např. Adolf Chládek, původem z Rokycan, dosáhl u 9. pluku z Wisconsinu hodnosti poručíka. Nejvyšší hodnosti dosáhl jindřichohradecký rodák Antonín Pokorný, který získal hodnost podplukovníka.

Za Konfederaci[editovat | editovat zdroj]

Jediným jižanským státem, kde během války žilo větší množství českých přistěhovalců, byl Texas. Jen malé množství texaských Čechů vstoupilo do armády Konfederace z vlastní vůle. Válečné cíle Konfederace byly většině z nich cizí, a tak se u nich setkáváme se snahou vyhýbat se odvodům a s vysokou dezercí. Něco napovídá už skutečnost, že mezi tamními krajany je znám pouze jediný vlastník otroka, obchodník Reimershoffer (koupil si devítileté děvčátko, prý aby v očích podezřívavých amerických sousedů utvrdil svoji loajalitu). Většina Čechů však chovala opačné postoje, například Josef Lidumil Lešikar, přítel Boženy Němcové, dokonce pomáhal otrokům prchat do Kanady.

Někteří texaští krajané zaplatili za odpor ke Konfederaci léty skrývání, útěkem do Mexika a přinejhorším i životem. Jako dobrovolník prošel službou také mladý Augustin Hajdušek, zajímavá postava texaských dějin, později všeobecně známá jako „soudce Hajdušek". Největší skupina texaských Čechů (14 mužů) sloužila ve Waulově legii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BROŽ, Ivan. Hvězdy proti hvězdám : Americká občanská válka 1861-1865. [s.l.]: Epocha, 2009. ISBN 978-80-87027-33-2. S. 178.  (dále jen Brož)
  2. Miriam Forman-Brunell, Leslie Paris (2010) "The Girls' History and Culture Reader: The Nineteenth Century". University of Illinois Press. p.136. ISBN 978-0-252-07765-4. This famous 1863 photo shows a victim who likely suffered from keloid, according to Kathleen Collins, making the scars more prominent and extensive. See Kathleen Collins, "The Scourged Back Archivováno 31. 5. 2013 na Wayback Machine," History of Photography 9 (January 1985): 43–45.
  3. "Recognized as a searing indictment of slavery, Gordon’s portrait was presented as the latest evidence in the abolitionist campaign. ... Abolitionist leaders such as William Lloyd Garrison referred to it repeatedly in their work." See Frank H. Goodyear, III, "Photography changes the way we record and respond to social issues," Smithsonian Photography Initiative.
  4. Brož, s. 14.
  5. Large Slaveholders of 1860 and African American Surname Matches from 1870 Archivováno 5. 9. 2015 na Wayback Machine. Tom Blake, 2001–2005
  6. 1860 Census
  7. a b Brož, s. 45.
  8. Brož, s. 43.
  9. Brož, s. 47.
  10. Brož, s. 172.
  11. Alex Abella, Scott Gordon: Hitlerovi agenti, Tajné teroristické spiknutí A. Hitlera proti USA, Nakladatelství Deus, 2005, ISBN 80-86215-70-9, s. 122.
  12. Brož, s. 169.
  13. Brož, s. 257.
  14. Brož, s. 278.
  15. Brož, s. 293.
  16. HUDDLESTON, John, 2002. Killing Ground: The Civil War and the Changing American Landscape. Baltimore, Maryland: Johns Hopkins University Press. ISBN 978-0-8018-6773-6. S. 3. (anglicky) 
  17. Brož, s. 249.
  18. Brož, s. 243.
  19. a b Brož, s. 110.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHABR, Václav. V nejtěžších chvílích unie (Abraham Lincoln). Praha: Vesmír, 1926. 221 s. Dostupné online. (český) 
  • Leonid Křížek a kolektiv: Americká občanská válka, X-Egem: Praha, 1994. ISBN 80-85395-54-1
  • Josef Opatrný: Válka Severu proti Jihu, Libri: Praha, 1998. ISBN 80-85983-37-0
  • Jiří Hutečka: Země krví zbrocená, Nakladatelství Lidové noviny: Praha, 2008. ISBN 978-80-7106-955-3
  • Marek Vlha: Dopisy z války Severu proti Jihu, Matice moravská: Brno, 2010. ISBN 978-80-86488-72-1

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]