Senát Národního shromáždění ČSR
| Senát Národního shromáždění republiky Československé | |
|---|---|
 Thunovský palác, sídlo senátu | |
| Základní informace | |
| Typ | horní komora |
| Sídlo | Thunovský palác, Praha, Československo |
| Složení | |
 Složení po posledních volbách v roce 1935 | |
| Počet členů | 150 |
| Volby | |
| Volební systém | poměrný (12 volebních krajů) |
| Poslední volby | 19. května 1935 |
| Jednací sál | |
 Zasedací pořádek v roce 1926 | |
Senát Národního shromáždění byla horní komora Národního shromáždění (parlamentu) Československé republiky v letech 1920–1939.
Prvorepublikový senát Národního shromáždění sídlil v Thunovském paláci ve Sněmovní ulici v Praze na Malé Straně, v prostorách dřívějšího zemského sněmu a pozdější České národní rady a poté Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Vznik a složení
[editovat | editovat zdroj]Předchůdkyní prvorepublikového senátu Národního shromáždění ČSR byla Panská sněmovna rakousko-uherské Říšské rady.
Dne 29. února 1920 byla přijata ústava, která po vzoru Rakouska-Uherska, Francie a USA předjímala dvoukomorový parlament. Skládal se z poslanecké sněmovny se 300 členy a 150 členného senátu. Obě komory byly usnášeníschopné za přítomnosti aspoň třetiny všech členů. K platnosti usnesení pak bylo potřeba nadpoloviční většiny přítomných.[1] Nikdo nemohl být zároveň členem obou komor.
Do obou komor se volilo podle všeobecného, rovného, přímého, tajného hlasovacího práva poměrným systémem ve vícemandátových volebních obvodech (bez uzavírací klauzule). Volební období senátu bylo stanoveno na 8 let.[2] Délka volebních období nebyla v praxi dodržována, jelikož vždy došlo prezidentem k rozpuštění a volby do obou komor se konaly společně. Senátorem mohl být zvolen občan starší 45 let, který byl aspoň 10 let státním občanem Československé republiky.[3] Právo resp. povinnost volit senátory příslušela občanu staršímu 26 let, který mohl volit do poslanecké sněmovny.[4][5][6]
První volby do senátu se konaly v květnu 1920.
Volební kraje
[editovat | editovat zdroj]Volební kraje do senátu byly definovány výčtem volebních krajů poslanecké sněmovny ze kterých se skládaly (většinou dvojicí, výjimečně jedním nebo třemi):[7]
_in_Czechoslovakia_1925,_1929,_1935_(numbered).png)
| |||
| Volební kraj | Sídlo | Sněmovní volební kraje | Mandátů |
|---|---|---|---|
| Volební kraj I. | Praha | volební kraj IA | 23 |
| volební kraj IB | |||
| Volební kraj II. | Hradec Králové | volební kraj II | 11 |
| volební kraj III | |||
| Volební kraj III. | Mladá Boleslav | volební kraj IV | 15 |
| volební kraj V | |||
| Volební kraj IV. | Louny | volební kraj VI | 14 |
| volební kraj VII | |||
| Volební kraj V. | Plzeň | volební kraj VIII | 15 |
| volební kraj IX | |||
| Volební kraj VI. | Brno | volební kraj XI | 17 |
| volební kraj XIII | |||
| Volební kraj VII. | Moravská Ostrava | volební kraj X | 16 |
| volební kraj XI | |||
| volební kraj XIV | |||
| Volební kraj VIII. | Turčanský Svatý Martin | volební kraj XV | 10 |
| volební kraj XII | |||
| Volební kraj IX. | Svatý Mikuláš | volební kraj XVIII | 7 |
| volební kraj XIX | |||
| Volební kraj X. | Prešov | volební kraj XXI | 5 |
| Volební kraj XI. | Nové Zámky | volební kraj XVI | 9 |
| volební kraj XX | |||
| Volební kraj XII. | Užhorod | volební kraj XXII | 4 |
Volby a rozdělení mandátů
[editovat | editovat zdroj]| 41 | 16 | 10 | 3 | 18 | 14 | 7 | 10 | 28 |
| ČSDSD | DSAP | ČSNS | ČsŽiv | ČSL | RSZML | Autonomistický blok | ČsND | ostatní |
| 12 | 3 | 5 | 7 | 9 | 20 | 14 | 6 | 23 | 7 | 16 | 14 | 12 | 2 |
| BdL | NDSAP | DNP | DCV | DSAP | KSČ | ČSDSD | ČsŽiv | RSZML | ČsND | ČSL | ČSNS | HSĽS | ostatní |
| 9 | 4 | 6 | 6 | 11 | 15 | 20 | 24 | 8 | 13 | 16 | 9 | 6 | 3 |
| DW (BdL+DAWG) |
NDSAP | OKP MNP ZdP |
DCV | DSAP | KSČ | ČSDSD | RSZML | ČsND | ČSL | ČSNS | HSĽS | ČsŽiv | ostatní |
| 23 | 16 | 20 | 6 | 14 | 8 | 6 | 3 | 11 | 23 | 11 | 9 |
| SdP | KSČ | ČSDSD | DSAP | ČSNS | ČsŽiv | OKP MNP ZdP |
DCV | ČSL | RSZML | AB (HSĽS) | NSj |
Pravomoci
[editovat | editovat zdroj]- Zákonodárná pravomoc
- Navrhuje, schvaluje a zamítá zákony (§ 41, 43 a 44 ústavní listiny)
- Poslanecká sněmovna může senátní veto přehlasovat nadpoloviční většinou všech svých členů. Zamítl-li senát tříčtvrtinovou většinou svých členů návrh přijatý v poslanecké sněmovně, musí poslanecká sněmovna senát přehlasovat třípětinovou většinou všech svých členů.
- Zamítne-li poslanecká sněmovna senátní návrh může toto veto senát přehlasovat nadpoloviční většinou všech svých členů a vrátit své usnesení znovu poslanecké sněmovně. Zamítne-li poslanecká sněmovna usnesení senátu nadpoloviční většinou všech svých členů po druhé tak je návrh zamítnut.
- Společně s poslaneckou sněmovnou může přehlasovat prezidentské veto (nadpoloviční většinou všech svých členů, § 48 ústavní listiny)
- Nedojde-li ke shodě obou komor, může prezidentské veto přehlasovat poslanecká sněmovna třípětinovou většinou všech svých členů.
- Schvaluje ústavní zákony (není možné jej poslaneckou sněmovnou přehlasovat, § 42 ústavní listiny)
- Nevyjádření se v předepsaných lhůtách je považováno za souhlas s návrhem (§ 43 ústavní listiny, neplatí pro ústavní zákony)
- Navrhuje, schvaluje a zamítá zákony (§ 41, 43 a 44 ústavní listiny)
- Kontrola moci výkonné
- Interpeluje členy vlády (§ 40 a 52 ústavní listiny)
- Schvaluje vypovězení války (nutná třípětinová většina všech členů v každé sněmovně, § 33 ústavní listiny)
- Volba prezidenta republiky (na společné schůzi senátu a poslanecké sněmovny)
- Senátu přísluší právo soudit obžalobu vzešlou z poslanecké sněmovny:
- prezidenta republiky pro velezradu (§ 67 ústavní listiny),
- člena vlády pro porušení ústavních a jiných zákonů (§ 79 ústavní listiny).
Role senátu
[editovat | editovat zdroj]Vzhledem ke stejnému volebnímu systému a současnému ukončování volebního období obou komor bylo politické rozložení obou komor prakticky stejné, a tak senát nemíval jiný názor než poslanecká sněmovna. Rozhodující politické půtky se odehrávaly na poslanecké půdě a senát došlé zákony jen víceméně automaticky schvaloval. Výjimku tvořily dva případy, v nichž senátoři plnili úlohu parlamentní pojistky. V roce 1920 socialističtí poslanci prosadili značný rozpočtový schodek, načež vláda pohrozila demisí. Senát nato ale deficitní rozpočet odmítl a dal tak možnost svým kolegům ze sněmovny hlasovat odlišně. V roce 1926 došlo k parlamentní krizi, během níž se rozpadla koalice občanských stran se socialisty a parlament nebyl schopen schválit jediný zákon. Na půdě senátu se dohodla koalice československých občanských stran s německou pravicí a slovenskými klerikály a po překonání krize v poslanecké sněmovně byla vytvořena první vláda, na které se zúčastnily jak etnicky československé, tak německé strany.
| „ | Tolik tedy vidíme, že tento senát jest zbytečný. Senát má býti podle theorie obranou proti despotismu dolní sněmovny. Ale kdyby naše sněmovna náhle jednou zahořela despotickým zápalem, náš senát, kost z její kosti, by jí v tom nezabránil, nýbrž po důrazném a důstojném rozkladu svého předsedy o rovnoprávnosti obou sněmoven bral by na onom despotismu živý podíl. Senátoři i poslanci pocházejí z týchž kruhů, jsou voleni týmž způsobem (jakýsi rozdíl ve stáří volících i volených nemůže tu hráti role, neboť pět nebo deset let není dostatečnou ochranou proti pošetilosti), a hlavně mají stejné zájmy a jsou závislí týmž způsobem na týchž stranách: z jakých důvodů tedy měly by se v mozku jedněch roditi jiné myšlenky než v mozku druhých? | “ |
| — Ferdinand Peroutka[8] | ||
Předpověď Ferdinanda Peroutky se naplnila na sklonku roku 1938, kdy stálý výbor Národního shromáždění, složený z poslanců i senátorů, v rozporu s ústavou a bez náhrady zrušil téměř sto poslaneckých a senátorských mandátů. Následně se příslušníci obou komor parlamentu podíleli na „zjednodušení politického systému“, kdy byly některé politické strany zakázány (KSČ) a jiné sloučeny do jedné vládnoucí (Strana národní jednoty) a jedné opoziční strany (Národní strana práce); strany národnostních menšin měly mít status pozorovatele. Posléze také zmocňovacím zákonem senát spolu se sněmovnou převedl část zákonodárné moci na vládu a prezidenta, čímž uskutečnil přechod od parlamentní demokracie k protofašistickému autoritativnímu režimu (viz druhá republika).[9][10]
Seznam předsedů a místopředsedů
[editovat | editovat zdroj]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Zákon č. 121/1920 Sb., ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky, § 6–54. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.
- ↑ Zákon č. 121/1920 Sb., ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky, § 13–19. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.
- ↑ Pro volby uskutečněné do konce roku 1928, neplatila podmínka desetiletého státního občanství.
- ↑ Zákon č. 124/1920 Sb., o složení a pravomoci senátu. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.
- ↑ Zákon č. 123/1920, kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny, § 1–4. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.
- ↑ GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK, Jiří; ZOUBEK, Vladimír. Ústavní systém České republiky. 5. vyd. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2013. 516 s. ISBN 978-80-7380-423-7. Kapitola Vznik československé republiky, ústava z roku 1920, s. 22–23.
- ↑ Zákon č. 124/1920 Sb., o složení a pravomoci senátu, § 9. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.
- ↑ Ferdinand Peroutka: Politická role senátu, Přítomnost. Nezávislý týdeník, č. 2, 24. ledna 1924
- ↑ WEYR, František. Ústavní vývoj československý v roce 1938. Část II. Otázka formální kontinuity mezi právním stavem, přivoděným zářijovými a říjnovými událostmi roku 1938 a stavem dřívějším. [online]. Fronta.cz [cit. 2018-02-08]. Dostupné online.
- ↑ WEYR, František. Ústavní vývoj československý v roce 1938. Část IV. Vládní forma nového Česko-Slovenska v roce 1938. [online]. Fronta.cz. Dostupné online.
