Výkřik
| Výkřik | |
|---|---|
 | |
| Autor | Edvard Munch |
| Rok vzniku | 1893 |
| Technika | olej, tempera a pastel na lepence |
| Rozměry | 91 × 73,5 cm |
| Umístění | Národní galerie v Oslu |
Výkřik (někdy také Křik, norsky Skrik) je expresionistický obraz, nejvýznamnější dílo norského malíře Edvarda Muncha. Zachycuje výkřikem znetvořenou postavu s lysou lebkou na pozadí stylizované krajiny a krvavého nebe. Tématem „krvavého nebe“ se obraz řadí do trojvariace Beznaděj – Výkřik – Úzkost. Obraz existuje ve třech verzích, které vznikaly od roku 1893 do roku 1910; také existuje litografická verze. Jednotlivé verze vlastní norská Národní galerie, Munchovo muzeum v Oslu a soukromý sběratel.
Obraz se stal několikrát terčem profesionálních zlodějů umění. Jedna z verzí byla ukradena z Národní galerie v roce 1996 a po několika měsících nalezena. Jiná verze byla ukradena spolu s Madonou v roce 2004, nalezena v roce 2006 a po drobných opravách zpřístupněna v roce 2008.
Verze obrazu ze soukromé sbírky (do té doby ze sbírek Pettera Olsona) byla v květnu 2012 prodána za přibližně 120 milionů dolarů na aukci v newyorském aukčním domě Sotheby's. V té době se jednalo o nominálně nejvyšší cenu, za jakou byl kdy v aukci jakýkoliv obraz prodán,[1] při započtení inflace by však Výkřik byl až na čtvrtém místě tehdejšího žebříčku.[2]
Vznik a inspirace
Velmi zásadní inspirací pro vytvoření obrazu se Munchovi stala příhoda, respektive specifický přírodní úkaz, o kterém si zapsal do deníku na konci ledna roku 1892 toto:
| „ | Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se nad plápolajícími mraky na fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.[3] | “ |
Z poznámky je patrný důležitý motiv krvavého nebe, což byl meteorologický jev běžně viditelný v severské přírodě a ve svých dílech ho zachytili již romantičtí krajináři,[3] nicméně se mimoto objevila teorie, že Munch mohl sledovat jev erupcí sopky Krakatoa, který byl viditelný na přelomu let 1883 a 1884.[4][5] První obraz zachycující bytostný strach v nádheře přírodní scenérie namaloval Munch už v Nice a nazval jej Beznaděj (1892, Thielska Galleriet) a krajinou je již téměř identický s Výkřikem, až na postavu z profilu opírající se o zábradlí a sledující hloubku fjordu pod sebou.
Po roce se z Nice navracel přes Paříž, kde se ještě více prohluboval pocit osamocení, jak patrno na Večeru na ulici Karla Johana zpět do Norska. Zde v Asgardstadtu vzniká obraz Bouře, kde je patrný volnější rukopis, vliv Böcklina, ale především na společnicích ženy v popředí je patrné gesto rukou, které se objevilo také na Výkřiku.
A konečně stejného roku jako Bouři vytvořil Výkřik. Krajina má zřejmě svůj předobraz v pohledu na Oslo z kopce Ekeberg.
V roce 1978 přišel kunsthistorik Robert Rosenblum s myšlenkou, že podoba dominantní figury mohla být inspirována peruánskou mumií vystavovanou v pařížském Trocadéru, tuto mumii také použil několikrát (například na obraze Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?) Munchův přítel Paul Gauguin.
Popis
Na obrazu jako první upoutá postava, která svým umístění vyvolává dojem, že je obraz komponován středově, to ovšem není pravda, i když si s myšlenkou takové kompozice autor zahrával, jak napovídá druhá strana obrazu s prvním pokusem. Posunutím poněkud dolů se lebka postavy dostala na průsečík dvou podstatných kompozičních prvků, na pohybové křivce, která prochází celou přírodou z krvavého nebe přes vlny až k figuře, a na ostré diagonále zábradlí. Na cestě za postavou se nacházejí dvě postavy. Rozpoložení těchto tří postav svádí nezasvěcené pozorovatele chápat obraz jako výjev vystrašené utíkající ženy před dvěma pronásledovateli.[6]
Dost možná nejproblémovější částí obrazu je krvavé nebe, protože u něho musel Munch řešit jestli mají být mraky „jako krev“ nebo „krev“. Na obloze se také nachází jakési oko uragánu (které je ještě patrnější na litografické verzi obrazu), které Munch chápal jako symbol „otevřené rány“ (kterou v sobě nesl už od nizzejských dob hluboké deprese). Ale svým tématem lze chápat oko jako mutaci tradičního symbolu okna, které tvořilo tak důležitou roli ve Večeru na ulici Karla Johana a v Bouři. Tato mutace je důležitá z hlediska ikonografie moderního umění.[6]
Munch považoval obraz za své výrazové maximum, protože malíř v této době vyjadřoval napětí mnohem lyričtěji – tak i jeho další obraz Hvězdná noc. S tím možná souvisí i text „mohlo být namalováno jen šílencem“ v horní části Výkřiku, u kterého není jisté, kdo ho napsal.[6]
Dopad na kulturu
Výkřik se svým dopadem na popkulturu rovná Moně Lise malíře Leonarda da Vinciho, Whistlerově matce Jamese McNeila Whistlera, nebo Americké gotice Granta Wooda.[7]
Už Munchův přítel Stanisław Przybyszewski napsal roku 1917 pod vlivem obrazu román (do češtiny přeložen jako Křik). V druhé polovině 20. století dosáhl Výkřik pro popkulturu až kultovního významu. Byl užit na přebalech několika verzí knihy Prvotní výkřik Arthura Janova.[8] V letech 1983–1984 vytvořil popartový umělec Andy Warhol sérii sítotiskových verzí Munchových obrazů včetně Výkřiku, chtěl totiž masovou produkcí sejmout posvátnou auru z díla. Masovou produkci započal už sám Munch vytvořením jednoduše kopírovatelné litografické verze. Výkřik také ironizoval postmodernista Erró ve svých akrylových malbách Druhý výkřik (1967) a Ding Dong (1979).[9]
Jako jeden z mála exemplářů moderního umění se Výkřik těší neutuchající široké známostí, proto se také objevil v reklamách, v animovaných seriálech jako třeba Simpsonovi a rovněž ve filmu a televizi. Psychotický zabiják v kultovním hororovém filmu Wese Cravena Vřískot nosí halloweenovou masku, jejíž podobností s obrazem rozebíral třeba Tony Magistrale.[10] Reprodukce díla se také objevuje na řadě spotřebních předmětů. Ve své době byl téměř pravidelně základem parodií jednotlivých témat na českém serveru Vesjolyje Kartinki.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku The Scream na anglické Wikipedii.
- ↑ Munchův Výkřik byl vydražen za rekordních 119,9 mil. dolarů [online]. Česká televize, 2012-05-02, rev. 2012-05-03 [cit. 2012-05-03]. Dostupné online.
- ↑ Economist: Munchův Výkřik nepřekonal aukční rekord, zapomnělo se na inflaci [online]. Hospodářské noviny, 2012-05-05, rev. 2012-05-08 [cit. 2016-07-08]. Dostupné online.
- ↑ a b WITTLICH, Petr. Edvard Munch. Praha: Odeon, 1985. S. 20.
- ↑ OLSON, Donald W., Russell L. Doescher a Marilynn S. Olson. The Blood-Red Sky of the Scream. APS News. American Physical Society, May 2004, roč. 13, čís. 5. Dostupné online [cit. 2007-12-22]. (angličtina)
- ↑ http://www.national-geographic.cz/detail/vykrik-edvarda-muncha-ukazuje-vybuch-sopky-krakatoa-tvrdi-fyzici-18997/ - Výkřik Edvarda Muncha ukazuje výbuch sopky Krakatoa, tvrdí fyzici
- ↑ a b c Wittlich, str. 24
- ↑ MACDONALD, Margaret F. Whistler’s Mother: An American Icon. Burlington: Lund Humphries, 2003. Dostupné online. ISBN 0-85331-856-5. S. 80. (angličtina)
- ↑ JANOV, Arthur. The Primal Scream. New York: Abacus, 1977. ISBN 0-349-11834-5. (angličtina)
- ↑ Scream on the Surface [online]. Munch-Museet [cit. 2009-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-04-09. (angličtina)
- ↑ MAGISTRALE, Tony. Abject Terrors: Surveying the Modern and Postmodern Horror Film. University of Michigan: Peter Lang, 2005. ISBN 0820470562. S. 186. (angličtina)
Literatura
- WITTLICH, Petr. Edvard Munch. Praha: Odeon, 1985. S. 20–24.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Výkřik na Wikimedia Commons
