Josef Dobrovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Dobrovský
Potrét Josefa Dobrovského
Potrét Josefa Dobrovského
Narození17. srpna 1753
Balassagyarmat
Úmrtí6. ledna 1829 (ve věku 75 let)
Brno
Místo pohřbeníÚstřední hřbitov v Brně
Povoláníspisovatel, lexikograf, jazykovědec, historik, katolický kněz, filolog, slavista, presbyter, národní buditel a editor
Alma materUniverzita Karlova
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Josef Dobrovský – busta v knihovně kláštera Hradisko
Dobrovského busta na Kampě v Praze
Pomník Dobrovského na Kampě
Dobrovský, Josef. Geschichte der Böhmischen Sprache und ältern Literatur (1818), ve formátu .pdf

Josef Dobrovský (17. srpna 1753 Ďarmoty, nyní Balassagyarmat, Maďarsko – 6. ledna 1829 Brno) byl kněz, český filolog, historik a zakladatel slavistiky v českých zemích. Je považován za vzor kriticky důsledného, racionálního osvícenského vědce. Někdy bývá také považován za představitele tzv. 1. obrozenecké generace. Ačkoli nepsal česky a nevěřil v budoucnost českého jazyka, bývá řazen do české literatury, protože se na záchraně českého jazyka svými filologickými pracemi výrazně podílel. Jako jeden z prvních evropských lingvistů rozpoznal existenci indoevropské jazykové rodiny a příslušnosti slovanských jazyků k ní, a dokumentoval ji pravidelnými podobnostmi.

Život

Byl synem vojína Jakuba Doubravského (změnu jména způsobil chybný zápis v matrice), rodáka ze Solnice v Orlických horách, a Magdaleny Wannerové.[1] Dragounský pluk jeho otce byl brzy z Uher přeložen do Klatov a rodina Dobrovského se usadila v převážně německy mluvícím Horšovském Týně. Po smrti otce se jeho matka provdala za místního Němce.[1] Dobrovský měl několik vlastních i nevlastních sourozenců. V jeho rodině se mluvilo německy, česky se naučil až na gymnáziu u augustiniánů v Havlíčkově Brodě (tehdy Německý Brod/Deutschbrod), kde studoval nižší třídy od roku 1763. V letech 1767–1769 studoval u jezuitů v Klatovech.

Roku 1769 odešel Dobrovský studovat filosofii na univerzitu do Prahy, ovládanou tehdy v humanitních vědách četnými jezuity. V roce 1772 se stal novicem jezuitského řádu a připravoval se na misionářskou cestu do Ándhrapradéše. Ta nebyla uskutečněna, protože roku 1773 byl zrušen celý jezuitský řád v českých zemích a Josef Dobrovský se rozhodl dokončit studium teologie a jazyků v Praze. Namísto řádového oděvu si oblíbil tmavomodrý plášť, v němž je vyobrazen na portrétu od Františka Tkadlíka], podle něj mu bylo někdy přezdíváno Modrý abbé[2].

V roce 1787 Dobrovského vysvětil v Hradci Králové biskup Jan Leopold Hay na kněze.[3]

V letech 1776–1787 působil jako učitel filozofie a matematiky dětí hraběte Františka Antonína Nostice v Praze a v Měšicích. V této době s hraběcí rodinou navštívil Polsko, Rusko, Dánsko a Švédsko.

Roku 1787 se stal vicerektorem a v roce 1789 rektorem generálního semináře v Hradisku u Olomouce.[4] Po smrti císaře Josefa II. (1790), však došlo k zrušení seminářů a penzionovaný Dobrovský se vrátil do Prahy, kde dále žil jako uznávaný soukromý vědec ze státní penze, finančně také podporovaný hrabětem Nosticem. Právě v této době napsal množství pro slavistiku, filologii i historiografii zásadních prací.

Již v 80. letech se Dobrovský živě účastnil vědeckého života v Praze, působil v Soukromé společnosti nauk. V roce 1784 pomáhal zakládat Českou (resp. Královskou) společnost nauk a v roce 1818 Národní muzeum.

Dobrovský měl také vliv na mladou generaci osvícenců. Jeho žákem se stal František Palacký, ale např. filologii u něj studoval i Václav Hanka.

Smrt a hrob

17. prosince 1828 Dobrovský přicestoval z císařské audience ve Vídni ke studiu do Brna. Při cestě se nachladil a se zápalem plic byl hospitalizován v nemocnici Milosrdných bratří, kde 6. ledna 1829 zemřel. Pohřeb se konal 8. ledna 1829, pohřební obřad v klášterním kostele Milosrdných bratří u sv. Leopolda vykonal opat augustiniánů Cyril František Napp, který patřil k žákům Dobrovského. Ostatky byly uloženy na přilehlý hřbitov u sv. Václava na Starém Brně. Roku 1831 byl na hrobě vztyčen kamenný náhrobek v podobě kamenné pyramidy s dutinou pro litinový sarkofág (kanopu), který navrhl architekt Leo von Klenze. Financoval a litinové části ze svých železáren v Blansku dodal Dobrovského přítel, hrabě Hugo František Salm-Reifferscheidt[5]. Po zrušení starobrněnského hřbitova v roce 1883 byly ostatky exhumovány a s původním náhrobkem přeneseny na nově zřízený Ústřední hřbitov města Brna, kde je dosud. Hrob ve skupině 32 má číslo 4a. .

Vztah k jungmannovcům

Josef Dobrovský nikdy nebyl zapojen do národních cílů skupiny kolem J. Jungmanna, přesto lze říci, že byl příznivcem této skupiny a že jí svou autoritou spíše pomáhal. Do sporu s nimi se dostal v roce 1818, kdy Josef Dobrovský poznal, že Rukopis zelenohorský je falzum a na tuto skutečnost Jungmanna několikrát upozornil. Po vydání rukopisu ho označil za falzum i veřejně. Tento fakt čeští vlastenci nebyli ochotni akceptovat a označili J. Dobrovského za slavizujícího Němce, atp. Jeho dílo pak čeští buditelé nepovažovali za hodno pozornosti, ačkoli jim vytvořilo teoretický podklad pro jejich činnost.

Hypotéza o autorství Slova o pluku Igorově

Koncem 20. století se objevila hypotéza profesora Harvardovy univerzity Edwarda Keenana, že by Josef Dobrovský mohl být autorem eposu Slovo o pluku Igorově.[6] Jako jeden z argumentů uvádí slovo „rána“ (ve výrazu „pod ranami“) použité ve významu „úder“, což je ve slovanských jazycích pouze v češtině, v jiných jazycích má slovo „rána“ význam „zranění“. K této hypotéze je nutné přistupovat velmi opatrně, zvláště proto, že Dobrovský byl znám svou vědeckou poctivostí.

Vztah k archeologii

Josef Dobrovský se archeologii nevěnoval soustavně, ale jeho přínos je významný. Z roku 1786 pochází práce o způsobu pohřbívání starých Čechů, která je první českou studií archeologického materiálu. V komentáři k archeologickým zprávám Johanna Hyacintha Arnolda vytvořil první systematickou zprávu o archeologickém výzkumu u nás. Byl členem dánské archeologické komise v Kodani a sám prováděl výkopy žárových i kostrových hrobů ve středních Čechách (Hořín, Želim a Líbeznice), kde pro výzkumnou práci získal a školil tehdy jedenáctiletého Antonína Isidora Lobkowicze[7], a dále v Brodech v dnešním Polsku. Byl prvním autorem v Čechách který považoval archeologické památky za plnohodnotný historický pramen.[8]

Dílo

  • Fragmentum Pragense evangelli S. Marci, vulgo autographi – dokázal, že zlomek pražský (uložený ve svatovítské katedrále) není psán svatým Markem, ale je výňatkem z evangeliáře v Cividale (9. století) 1722
  • Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809) – Stanovil pravidla tvorby slov, čímž zabránil další činnosti brusičů (lidé, kteří ve snaze zachránit český jazyk, vymýšleli nová, gramaticky zcela nesmyslná, slova. Dále odstraňovali vžité germanismy podobnými výrazy, čímž přispívali k nesrozumitelnosti češtiny.) Umožnil tak svým činem vytvořit novou kultivovanou češtinu. Zvýraznil se tak ale i rozdíl mezi psaným a mluveným jazykem.
  • Co je třeba opraviti v Ungarově vydání Učených Čech
  • O stáří českého překladu biblického
  • O zavedení knihtiskařského umění v Čechách
  • Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů (1802–1823)
  • Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Slovník německo-český, 1. díl 1802, 2. díl 1821 zásluhou Antonína Jaroslava Puchmajera)
  • Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris, tj. Základy jazyka staroslověnského 1822, zakládající práce slavistiky v českých zemích. Vydával též časopisy Slavín a Slovanka (vesměs v němčině).
  • Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury), časopisecky 1791, knižně 1792, 2. vydání 1818 – Jedná se o první dílo, které hodnotí dějiny české literatury. Úroveň literatury hodnotí podle úrovně jazyka a na základě lexikálního, slohového, obsahového a gramatického rozboru písemných památek, proto vrchol českého písemnictví vidí v době veleslavínské, tj. v 16. století. Následující století hodnotil negativně jako dobu úpadku.
  • Über die Begräbnissart der alten Slaven überhaupt und der Böhmen insbesondere (1786)
  • Dějiny české řeči a literatury – 1818 (detailnější zpracování tématu, ale jen do roku 1526)

Vydával také sborníky o české literatuře:

  • Böhemische Litteratur auf das Jahr 1779 – 4 sešity
  • Böhmen und Mähren Litteratur auf das Jahr 1780 – 3 sešity
  • Magazin von Böhmen und Mähren, 1786/87 – 3 sešity

Zajímavosti

Galerie

  • Park Kampa, pomník Josefa Dobrovského
    Park Kampa, pomník Josefa Dobrovského
  • (TTO) Lázeňský dům - areál lázní Beethoven (Teplice) - Teplice 73 & okolí 11
    (TTO) Lázeňský dům - areál lázní Beethoven (Teplice) - Teplice 73 & okolí 11
  • Pamětní deska připomínající místo úmrtí Josefa Dobrovského
    Pamětní deska připomínající místo úmrtí Josefa Dobrovského

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Josef Dobrovský, syn vojína Jakuba Daubravského, narozen 17. srpna 1753 v Ďarmotech, po uhersku v Balassagyarmatu. Český rozhlas. 29. června 2014.
  2. ↑ Obraz je ve sbírce oddělení starších českých dějin Národního muzea v Praze
  3. ↑ BĚLINA, Pavel. Já jinak myslím než ostatní. Před 250 lety se narodil Josef Dobrovský. Dějiny a současnost. 2003, roč. 25, čís. 5, s. 1-4. Dostupné online. ISSN 0418-5129. 
  4. ↑ FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 561. 
  5. ↑ Jitka Sedlářová, Hugo Franz Salm. NPÚ Kroměříž 2016, s. 120-123
  6. ↑ KEENAN, Edward L. Josef Dobrovský a vznik Slova o pluku Igorově. Dějiny a současnost. 2003, roč. 25, čís. 5, s. 5-9. Dostupné online. ISSN 0418-5129. 
  7. ↑ Karel Sklenář, Archeologické spisy Josefa Dobrovského a jejich prameny, Sborník Národního muzea, sv. XXIV, 1970, řada A, č.5, l.c. s. 251-252
  8. ↑ SKLENÁŘ, Karel; SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Redakce Hana Petrová. Praha: Libri, s.r.o., 2005. ISBN 80-7277-253-8. S. 134. 
  9. ↑ mapin.uhlava.cz. Chudenice [online]. CompAct Bohemia s.r.o. [cit. 2012-05-06]. Dostupné online. 

Literatura

  • TÁBORSKÝ, Josef. Reformní katolík Josef Dobrovský. Brno : L. Marek, 2007.
  • Milan Machovec: Josef Dobrovský, 1964, Akropolis 2004 – zamyšlení nad dobou, dílem a názory Josefa Dobrovského
  • František Palacký: Život a vědecké působení Josefa Dobrovského, 1833 – úplně první životopisná črta o Josefu Dobrovském
  • PALACKÝ, František. Joseph Dobrowský's Leben und gelehrtes Wirken. Prag : Haase, 1833. 64 s. Zdigitalizováno v rámci služby Elektronické knihy na objednávku (EOD) Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Dostupné online.
  • Vincenc Brandl: Život Josefa Dobrovského, 1883, Neklan 2003 – asi nejúplnější vypsání života Josefa Dobrovského
  • Benjamin Jedlička: Josef Dobrovský – Výbor z díla, 1953 – rozsáhlý výbor z prací Josefa Dobrovského
  • A. V. Šmilovský: Za ranních červánků, Osvěta 1875 – životopisný román o Josefu Dobrovském, který se zabývá jeho soukromým životem
  • František Kubka: Dobrovský a Rusko, 1926
  • Josef Hanuš: Dobrovský a Slovensko, 1924
  • Frank Wollman, Eugen Dostál: Dobrovský a Brno, 1929
  • BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha: Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 129–137. 
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 123–127. 
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 50–52.  Dostupné online
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 99–120.  Dostupné online
  • Encyklopedický slovník křesťanského Východu / Edward de Farrugia ; odpovědný redaktor českého vydání Pavel Ambros. Olomouc : Refugium Velehrad–Roma, 2010. 1039 s. ISBN 978-80-7412-019-0. S. 271–272.
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 560–571. 
  • HANUŠ, Jiří. Osvícenský učenec - Příklad Josefa Dobrovského. In: MALÍŘ, Jiří, a kol. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. ISBN 978-80-7325-175-8. S. 104–116.
  • KAŇÁK, Miloslav. Z náboženského odkazu Josefa Dobrovského. Praha : Blahoslav, 1954. 329 s.
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 122, 158–171, 230–265, 301–304, 334–335. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 85–89. 
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 124. 
  • PRAŽÁK, Richard. Josef Dobrovský als Hungarist und Finno-Ugrist. Brno : Universita J. E. Purkyně, 1967.
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 49–50. 
  • VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti. Josef Dobrovský (1753-1829). Historický obzor. 2012, roč. 23, čís. 7/8, s. 181-184. ISSN 1210-6097. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 13. sešit : Dig–Doš. Praha: Libri, 2010. 216–338 s. ISBN 978-80-7277-416-6. S. 262–264. 
  • Prozodické spisy raného obrození. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015. 261 s. ISBN 978-80-7308-552-0 (print), ISBN 978-80-7308-633-6 (online: pdf)

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Dobrovský&oldid=16276377“