Monarchie: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 27. 1. 2020, 12:29

Monarchie (starořecky μοναρχία monarchía, česky samovláda) je forma vlády ve které je panovník doživotně hlavou státu nebo do jeho abdikace. Panovník je nejvyšším představitelem a symbolem státu a jeho svrchovanosti. Panovník může vládnout absolutně nebo být omezen ústavou. Následnictví je tradičně dědičné, ale existují také volené monarchie. Panovnická autorita je symbolicky vyjádřena panovnickými klenoty, insignii a tituly.

Panovnickými tituly jsou například král, císař, chán, chalífa, car nebo sultán.

Historie

Řecký výraz monarchia (μοναρχία) je klasický a byl použit Herodotem. Jedná se o složený výraz slov μόνος monos ‚jeden / sám‘ a ἀρχεῖν archein ‚vládnout / panovat‘.

Pravzor monarchie, v nichž vládce svou legitimitu odvozuje od některého božstva, však můžeme vysledovat již ve starém Egyptě, kde faraon byl uctíván jako božstvo. Podobný způsob existoval také v císařském systému ve staré Číně, kde byl panovník mj. označován za „Syna nebes“ (čínsky 天子 / tiānzi) a jeho úřad jako „Mandát Nebes“ (天命 / tchien-ming), který mu propůjčoval absolutní moc.

Úloha římských císařů jako ochránců křesťanství byla spojena s germánským pojetím posvátnosti panovníka, což vedlo k doktríně božského práva panovníka ve středověku. Japonští císaři byli považováni za žijící bohy až do moderní doby (viz také teokracie).

V řadě zemí byla monarchie zrušena v 20. století a staly se republikami v důsledku první a druhé světové války. Prosazování republiky je republikanismus, zatímco prosazování monarchie je monarchismus. V moderní době převládají monarchie spíše mezi malými státy.^[1]

V některých historických státech existoval systém souběžného panování 2 či více panovníků, diarchie, duumvirát, triumvirát.

Následnictví

Dědičná monarchie

V dědičné monarchii je postavení panovníka děděno podle zákonů nebo zvyklostí následnictví, obvykle v panovnické rodině na základě dynastického původu. Následník je obvykle znám již před svým nástupem na trůn.

Dědičné monarchie se začaly v Evropě stále více prosazovat od středověku. V tomto systému stál panovník v čele správy regionu nebo méně či více homogenního území, které bylo za zásluhy dále svěřováno v léno stoupencům panovníka. Tento feudální systém tvořil budoucí základ územní správy a vojenského systému. Později však tento systém trpěl v důsledku stoupajících nároků leníků na stále větší vlastní autonomii na ovládaném území včetně následnictví. Až do rozvoje prvních moderních států ztrácel římsko-německý nebo polský panovník stále více faktické moci ve prospěch postupně vytvořené feudální šlechty, naproti tomu francouzští nebo pruští panovníci je zbavili moci a nastolili absolutistickou vládu.

Volená monarchie

Systém volební monarchie (obvykle s omezeným okruhem kandidátů a voličů) je zřejmě starší nežli dědičná monarchie, která ji ve většině případů nahradila, čímž bylo omezeno nebezpečí občanských válek při eventuálních následnických sporech. Polské království a Svatá říše římská německého národa byly až do svých posledních dní volebními monarchiemi. Některé státy se systémem volební monarchie fungují dosud, jsou čtyři: Vatikán, Kambodža, Malajsie a Spojené arabské emiráty.

Volební monarchie byla v předkřesťanské Evropě nejčastější formou vlády. Např. germánské a keltské kmeny si volily své „náčelníky“, kteří zpravidla pocházeli z mocných a vlivných rodinných klanů. Přesto pro ně nebylo následnictví automatické jako v dědičných monarchiích. Po smrti nebo ztrátě autority byl pomocí rozličných rituálů (thing, pozvednutí štítů) volen nebo proklamován nový velitel. V Saském řádu byl volen vévoda pouze v době války, polního nebo loupežného tažení, jenž se po skončení války stal opět prostým svobodným pánem. Jiný způsob vlády byl svobodnými selskými bojovníky odmítnut.

Tento předfeudalistický řád, částečně nesoucí některé demokratické rysy, skončil s christianizací Evropy. Když římský císař Konstantin I. Veliký ve svém milánském Tolerančním ediktu z roku 313 zrovnoprávnil křesťanství s ostatními náboženstvími, započala tím éra spojenectví mezi církevními institucemi a světskou autoritou. Tehdejší církev pak legitimizovala absolutní moc a následnictví ideologií vládou z vůle Boží. Tím si zajistila privilegované postavení a podíl na moci, kterou si ve většině zemí zachovávala až do doby francouzské revoluce.

Formy monarchií

Absolutní monarchie

V absolutní (též absolutistické) monarchii panovník vládne jako autokrat (samovládce) s absolutní mocí. Absolutní monarchie ovšem nemusí být nezbytně autoritářská, osvícení panovníci povolovali řadu svobod.

V této formě monarchie vykonává panovník sám veškerou státní správu. Šlechtě propůjčuje její postavení ve feudálním systému výměnou za privilegia ve státní správě a v armádě. Panovník je „legibus absolutus“ (latinsky „oddělen od zákonů“), tzn., že nepodléhá zákonům, které sám vydává. Nejznámějším příkladem nároku na absolutní vládu panovníka je “Král slunce“ Ludvík XIV., jehož chápání sebe sama obsažené v jeho výroku L’État, c’est moi (Stát jsem já) lze přímo prototypicky vztáhnout na tento směr. Absolutní nárok na moc však byl, vzhledem k opozici šlechty a vzrůstající emancipaci měšťanstva, trvale neudržitelný.

V zemích, kde dosud existuje absolutní monarchie, přejímá prvky republiky nebo demokracie, případně obojí. I přes nepřesnost vymezení pojmu, mohou být jako existující absolutní monarchie chápány státy Brunej, Vatikán, Saúdská Arábie, Svazijsko a eventuálně některé další arabské monarchie v Perském zálivu jako existující absolutní monarchie. V Nepálu byl dosud absolutně vládnoucí král nucen na jaře 2006 přijmout rozsáhlé omezení moci.^[2] V květnu 2008 byla v Nepálu monarchie zrušena a Nepál byla prohlášen republikou. 18. července 2008 došlo v Bhútánu k ústavní přeměně absolutní monarchie ^[3] na konstituční.

Konstituční monarchie

V konstituční monarchii již moc panovníka není absolutní, nýbrž omezená a upravená ústavou (konstitucí), která vymezuje rozsah jeho pravomocí. Vládu je však i nadále vykonává panovník a nikoli lidové zastoupení, které je na panovníkovi závislé, tzn., panovník může odvolat vládu. Příkladem může být Německé císařství (1871–1918) nebo Monako (od roku 1911). Naproti tomu Lichtenštejnské knížectví je konstituční dědičná monarchie, v níž vládu ustavuje Lichtenštejnský zemský sněm a knížetem je pouze jmenována. I tak je ovšem lichtenštejnská vláda závislá na důvěře knížete. Tím Lichtenštejnské knížectví představuje konstituční monarchii se silnými demokraticko-parlamentaristickými rysy.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Monarchy na anglické Wikipedii.

↑ W. Veenendaal, "Monarchy and Democracy in Small States: An Ambiguous Symbiosis," in S. Wolf, ed., State Size Matters: Politik und Recht I'm Kontext von Kleinstaatlichkeit und Monarchie (Wiesbaden: Springer VS, 2016), pp. 183–198, DOI:10.1007/978-3-658-07725-9_9, ISBN 978-3-658-07724-2.
↑ Nepal monarchy abolished. BBC
↑ Bhútán Constitution. na: telegraphindia.com, Vyhlášení konstituční monarchie v Bhútánu.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu monarchie na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo monarchie ve Wikislovníku

[1] W. Veenendaal, "Monarchy and Democracy in Small States: An Ambiguous Symbiosis," in S. Wolf, ed., State Size Matters: Politik und Recht I'm Kontext von Kleinstaatlichkeit und Monarchie (Wiesbaden: Springer VS, 2016), pp. 183–198, DOI:10.1007/978-3-658-07725-9_9, ISBN 978-3-658-07724-2.

[2] Nepal monarchy abolished. BBC

[3] Bhútán Constitution. na: telegraphindia.com, Vyhlášení konstituční monarchie v Bhútánu.

[1]

[2]

[3]

@@ Řádek 20: / Řádek 20: @@
 Pravzor monarchie, v nichž vládce svou legitimitu odvozuje od některého [[Bůh|božstva]], však můžeme vysledovat již ve [[Starověký Egypt|starém Egyptě]], kde [[faraon]] byl uctíván jako božstvo. Podobný způsob existoval také v [[císař]]ském systému ve [[Čínské císařství|staré Číně]], kde byl panovník mj. označován za „Syna nebes“ ({{vjazyce|zh}} 天子 / tiānzi) a jeho úřad jako „[[Mandát Nebes]]“ (天命 / tchien-ming), který mu propůjčoval absolutní moc.
-Úloha římských císařů jako ochránců [[křesťanství]] byla spojena s germánským pojetím posvátnosti panovníka, což vedlo k doktríně [[božského práva panovníka]] ve [[středověk]]u. Japonští císaři byli považováni za žijící [[bůh|bohy]] až do moderní doby (viz také [[teokracie]])
+Úloha římských císařů jako ochránců [[křesťanství]] byla spojena s germánským pojetím posvátnosti panovníka, což vedlo k doktríně [[božského práva panovníka]] ve [[středověk]]u. Japonští císaři byli považováni za žijící [[bůh|bohy]] až do moderní doby (viz také [[teokracie]]).
+V řadě zemí byla monarchie zrušena v [[20. století]] a staly se [[republika|republikami]] v důsledku [[první světová válka|první]] a [[druhá světová válka|druhé světové války]]. Prosazování republiky je [[republikanismus]], zatímco prosazování monarchie je [[monarchismus]]. V [[moderní dějiny|moderní době]] převládají monarchie spíše mezi malými státy.<ref>W. Veenendaal, "Monarchy and Democracy in Small States: An Ambiguous Symbiosis," in S. Wolf, ed., ''State Size Matters: Politik und Recht I'm Kontext von Kleinstaatlichkeit und Monarchie'' (Wiesbaden: Springer VS, 2016), pp. 183–198, {{Doi|10.1007/978-3-658-07725-9_9}}, {{ISBN|978-3-658-07724-2|}}.</ref>
 V některých historických státech existoval systém souběžného panování 2 či více panovníků, [[diarchie]], [[duumvirát]], [[triumvirát]].