Následnictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Evropské monarchie podle následnictví trůnu:      Salické právo      Primogenitura (mužská)      Primogenitura (mužská)      Primogenitura (absolutní)      Volba

Následnictví je pořadí nebo algoritmus pro určení osoby, jež zdědí úřad po smrti, rezignaci nebo odstranění současného vládce.

Následnictví trůnu ve světě:      Salické právo      Primogenitura (mužská)      Seniorát      Primogenitura (absolutní)      Volba

Následnické systémy[editovat | editovat zdroj]

V minulosti existovaly různé systémy pro určení následníka trůnu a některé jsou používány dodnes. Některé monarchie měly výjimečné následnické systémy, upravené stávající, např. Napoleonská Francie, Srbsko nebo Rumunsko.

Agnatická primogenitura[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Agnatická primogenitura

Agnatická primogenitura (nebo také polo-Salické právo) je dědický řád, pocházející od agnatického následnictví z něhož pochází i seniorát. Přednost má prvorozený, starší linie před mladšími liniemi a všichni mužští členové rodu před ženami (a jejich potomky). To znamená, že ženy mohou na trůn nastoupit pouze v případě, že již není žádný vlády schopný mužský člen rodu. De facto jde o primogenituru s vyloučením žen, pokud má rod mužské členy.

V minulosti bylo polo-salické právo určující pro následnictví v zemích jako Bádensko, Bavorsko, Dánsko (1665-1863), Rakousko (později Rakousko-Uhersko), Hannoversko, Lucembursko (do 2011), Württembersko, Norsko (do 1990), Řecko, Rusko (1796), Sasko, Španělsko (1713-1830,1947-1975), Švédsko (do 1980), Toskánsko, Království obojí Sicílie a Čína.

Nástup žen na trůn v případě nedostatku mužských členů rodu měla každá monarchie vyřešena různě. Někde nebylo pořadí žen zvlášť stanoveno a probíhalo jako u mužů, resp. vláda přešla na nejstarší dědičku nejstarší linie (či její potomci) nebo šlo o nejbližší potomky posledního panovníka v ženské linii s tím, že pořadí dle primogenitury nehrálo roli na rozdíl od mužů. Jiná možnost a později nejrozšířenější upřednostňovala právo nejbližší příbuzné posledního panovníka posledního panovníka, měla-li tedy nastoupit na trůn žena, nemusela být nutně nejstarší dědičkou rodu podle primogenitury, ale nejbližší pokrevní příbuznou posledního mužského panovníka z dynastie. Například Marie Terezie (její právo na trůn bylo potvrzeno pragmatickou sankcí a jejím vítězstvím ve Válkách o rakouské dědictví) nebo ruská velkokněžna Marie Vladimirovna. V případě dánského krále Kristiána IX. byly rovněž uplatněny zásady agnatické primogenitury při jeho cestě na trůn: třebaže jeho manželka Luisa Hesensko-Kasselská byla v pořadí na trůn blíže než on, jako žena nemohla na trůn usednout.[1]

Salické právo[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Salické právo

Salické právo (Lat. Lex Salica, či salický zákon) je dědický řád založený na agnatickém následnictví, z něhož jsou však úplně vyloučeny ženy, a to i v případě, že jsou poslední svého rodu. Salický zákon či salické právo, byla původně sbírka zvyklostí sálských Franků a později převzaté pravidlo, že z nástupnictví jsou úplně vyloučeny ženy.

V současnosti je následnictví podle salického práva používáno v Lichtenštejnsku, Japonsku, Jordánsku a Maroku.

V minulosti bylo salické právo následnickým řádem v těchto zemích: Albánie, Belgie (do 1991), Bulharsko, Černá Hora, Dánsko (1863-1953), Egypt, Etiopie, Francie, Itálie, Libye, Korea, Parma, Rumunsko, Království Jugoslávie (a Srbsko), Tunisko a Německé císařství (a Prusko).

Seniorát[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Seniorát

Seniorát je dědický řád a právo nejstaršího člena rodu na vládu. To znamená, že po smrti dosavadního vládce nastoupí na trůn nejstarší člen rodu. To však vede jednak k tomu, že část takových vládců může být již v důsledku nástupu nemocných a neschopných vládnout, jednak k častému střídání moci. Tento problém částečně řeší možnost vyloučení některých kandidátů např. díky nezájmu o vládu, nemoc, atd.

V současnosti je tento systém používán jen v Saúdské Arábii, kde ovšem funguje případné vyloučení některých kandidátů.

Juniorát[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Juniorát

Juniorát je dědický systém, ve kterém má právo na vládu nebo k vládě může být povolán nejmladší člen rodu. Jedná se tedy o opak seniorátu.

Majorát a minorát[editovat | editovat zdroj]

Hlavní články: Majorát a minorát

Majorát je dědický řád, ve kterém má právo na vládu nejstarší z nejbližších zákonných dědiců posledního vládce. Opakem majorátu je minorát.

Minorát je naproti tomu dědický řád, ve kterém má právo na vládu nejmladší z nejbližších zákonných dědiců posledního vládce. Jedná se tedy o opak majorátu.

Primogenitura[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Primogenitura

Primogenitura (lat. primus-první, gignere-rodit = prvorozenství, přesněji mužská primogenitura) je dědický řád zajišťující přednostní právo prvorozeného při dědické posloupnosti. Přednost mají muži před ženami, prvorozený syn před druhorozeným, prvorozená dcera před druhorozenou, ale nejmladší syn před nejstarší dcerou, starší linie před mladšími liniemi. Jedná se o klasický následnický systém a některé další z něj vycházejí.

Tento nástupnický systém je v současnosti používán v zemích: Bhútán, Commonwealth realms, Spojeném království, Monako, Španělsko, Thajsko a Tonga.

V minulosti se používali primogenituru pro určení následnictví tyto země: Anglie, Brazílie, Dánsko (1953-2009), Kastilíe, Madagaskar, Navarra, Nepál, Nizozemsko (do 1983), Norsko (1970-1990), Portugalsku, Řecko, Skotsko a mnoho dalších.

Rovná (nebo absolutní) primogenitura[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Rovná primogenitura

Plná rovná primogenitura nebo absolutní primogenitura je dědický řád zajišťující přednostní právo prvorozeného při dědické posloupnosti ať je mužského nebo ženského pohlaví. Rovná nebo absolutní primogenitura (jak se tento systém nazývá) se vyvinula z primogenitury. Následnický či nástupnický systém je poměrně mladý, první zemí, jež jej zavedla, bylo v roce 1980 Švédsko. Princezna Viktorie (* 1977) se tak stala dědičkou trůnu, a to i přesto, že již měla bratra, prince Karla Filipa (* 1979). Je tak první dědičkou trůnu ženského pohlaví, která trůn zdědila, i když měla mužské sourozence.

Tento následnický systém v současnosti používá Švédsko (od 1980), Nizozemsko (od 1983) a nově také Norsko (od 1990), Belgie (od 1991 (ta do té doby používala salické právo), Dánsko (od 2009) a nejnověji také Lucembursko (od 2011).[2]

V roce 2004 byl ve Spojeném království předložen návrh změnit linii nástupnictví na britský trůn, také na absolutní primogenituru. Neuspěl však kvůli tomu, že král Spojeného království je panovníkem také v dalších 15 zemích, což by mohlo vyvolat problémy v nástupnictví v jednotlivých zemích, a také díky tomu, že čtyři nejbližší následnící trůnu jsou muži (princ Charles, jeho dva synové a vévoda z Yorku).

Tento návrh byl oživen roku 2011 a odsouhlasen všemi vládami z Commonwealth realm, takže dojde k změně následnického systému ve všech těchto zemích. Navíc součástí změny následnického řádu bude i odstranění zákazu pro dědice trůnu, kteří si doposud nesměli za manžele a manželky brát katolíky.

Ultimogenitura[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Ultimogenitura

Ultimogenitura je dědický řád, jenž přiznává právo na vládu nejmladšímu synu či nejmladší linii. Jde tak trochu o opak primogenitury. Tento následnický řád sloužil v minulosti především k tzv. zajištění krbu a postarání se o rodiče nejmladším synem, zatímco starší měli dost času na úspěch ve světě a zajistit sami sebe.

Pokrevní blízkost[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Pokrevní blízkost

Pokrevní blízkost je dědický systém, ve kterém má osoba v nejbližším stupni pokrevní příbuznosti k poslednímu panovníkovi právo na trůn. Preferování jsou muži před ženami, starší linie před mladšími liniemi.

Systém Rota[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Rota systém

Systém Rota je dědický systém, pojmenovaný podle staroslověnského slova pro "žebřík" nebo "schodiště". Podstatou tohoto nástupnického systému je, že trůn nepřecházel z otce na syna, ale příčně od bratra k bratru (obvykle čtvrtý bratr) a pak k nejstaršímu synovi nejstaršího bratra, který držel trůn. Když velkokníže zemřel, následující rodová kníže v řadě se stal velkoknížetem, přestěhoval se do Kyjeva a jeho místo zaujal nižší kníže a tak se všichni ostatní se stěhovali do knížectví v daném žebříčku.[3]

Tento následnický systém byl používán v Kyjevské Rusi a v raném Moskevském státu.

Jmenování, volba, rotace a volba následníka[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Volená monarchie

Tento následnický systém je v současnosti aplikován v těchto zemích:

  • Andorra (zde nejde o striktně volenou monarchii)
  • Vatikánu (papež je doživotně volen)
  • Malajsie (rotace/volba sultána),
  • Kambodža (následník musí být potvrzen korunní radou),
  • Kuvajtu (dědičný emír musí být potvrzen parlamentem, navíc se střídají 2 větve rodu)
  • Spojené arabské emiráty (de facto volená monarchie, de iure republika)
  • Svazijsko (z králových manželek je vybrání "královna-matka", která má jediného syna a ten se po smrti otce stane králem).

Následnictví jednotlivých zemí[editovat | editovat zdroj]

Zde je uveden seznam následnictví pro současné a také bývalé monarchie, u každého z nich je uvedeno jakým systémem a za jakých podmínek byl trůn zděděn. Seznam zahrnuje současné evropské, asijské a africké trůny, dále bývalé evropské, americké, asijské, africké a pacifické trůny, nezahrnuje subnárodní monarchie.

Následnictví současných monarchií[editovat | editovat zdroj]

Následnictví bývalých monarchií[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Order of succession na anglické Wikipedii.

  1. SOU 1977:5 Kvinnlig tronföljd.
  2. http://www.spiegel.de/panorama/leute/0,1518,629069,00.html (in German)
  3. Nancy Shields Kollmann, “Collateral Succession in Kievan Rus’.” Harvard Ukrainian Studies 14 (1990): 377-87; Janet Martin, Medieval Russia 980-1584 (Cambridge: Cambridge University Press, 1995), 27-29.