Wikipedista:Winecko/Pískoviště 3

Štetly v Lucku

Štetly v Lucku Mokryj Luh, Žydivščyna, Vulka Штетли Луцька Мокрий Луг, Жидівщина, Вулька
Oblasti štetlů ve čtvrti staré město v Lucku
Poloha
město	Luck
městská část	Staré město
Rozloha a obyvatelstvo
Etnické složení	Židé
Náboženské složení	judaismus
Správa
Vznik	14. století

V ukrajinském městě Luck se nacházela tři židovské města (štetly), která se výrazně lišila od ostatních čtvrtí Lucku. První židovská čtvrť vznikla příchodem židů do města v roce 1388, nejstarší z nich Žydivščyna vznikla nedaleko hradu na poloostrově, ta obsahovala také hlavní synagogu města. S rozvojem Lucku a jeho územní expanzí se objevily další nové čtvrti, ty byly od sebe oddělené a často v nich žily i jiné vrstvy židovské společnosti.

Před druhou světovou válkou se nacházely v městě tři štetly, Žydivščyna, Mokryj Luh a Vulka, ty po druhé světové válce byly zničeny a nahrazeny novou zástavbou. Od roku 2012 kdy byla dokončena asanace nahrazujících čtvrtí, dnes z nich prakticky nic nezbylo, jen pár synagog, domů a škol.

Historie

Židé se do Lucku přistěhovaly v 14. století, ale pravděpodobně zde žili již ve 12. století. První židovské osídlení bylo na poloostrovní části města na jihozápadě, nacházely se zde také první synagogy. Přestože v Lucku a okolí byly na různých místech židovské domy, hlavní osídlení nepřesáhlo hranice tzv. židovské čtvrti, první židovské čtvrti na území města.

V Lucku si židé vydělávaly vařením piva, prací a vlastnictvím cechů či měly své jiné vlastní podniky. Ale nejvíce židé pracovaly ve finančních činnostech. Dle Hermana Rosenthala, mnoho luckých židů bylo výběrčími daní během nadvlády Litevského knížectví. Židé zbohatly poté co byl zrušen zákon Serebščyna, ten po zrušení zrušil daň z určitého velkého pozemku.

Podobná situace zůstala až do 19. století, kdy byl Luck a celá Volyň podrobena pod Ruskou říši. Nová legislativní oblast výrazně ovlivnila profese židů, které se staly jedním z určujících faktorů rozvoje či úpadku různých židovských čtvrtí. V roce 1804 bylo Židům zakázáno držet hostince, pronajímat prostory ve vesnicích, obchodovat s nemovitostmi a provozovat bankovnictví. To vše brzdilo rozvoj židovského obyvatelstva a vedlo k hromadění problémů v židovských čtvrtích. V polovině 19. století se zákony zrušily a začaly se budovat nové štetly.

Počet židovského obyvatelstva města neustále rostl. První informace o počtu domů, a tedy i počtu obyvatel, pocházejí z roku 1552, kdy v Lucku žilo asi 200 obyvatel židovského vyznání o necelých sto let později v roce 1648 zde žilo 525 a v roce 1787 zde žilo až 1331 obyvatel židovského původu či vyznání. Růst obyvatelstva je také jedním z faktorů rozvoje židovských čtvrtí, sice se počet obyvatel stále zvyšoval, štetly své území nezvětšovaly, proto mnoho židů se odstěhovalo do jiných měst či na venkov.

V Lucku byli sice již v 15. až v 18. století byli židé tak moc bohatí, že půjčovali peníze i králům, ale majetková stratifikace až na konci 19. století ovlivnila urbanistickou situaci a rozvoj štětlů. V Ruské říši byla židovská občanská práva výrazně omezena, ale město celkově zažívalo ekonomický úpadek, které se v polovině 19. století zlepšily. Již v roce 1892 vlastnily židé asi 900 domů v Lucku, těch bohatých židů bylo málo, většina židů žila v chudobě ve štetlech.

Majetkové rozložení židovského obyvatelstva určovalo i rozvoj nových čtvrtí. Chudí židé neměly tak velké finanční náklady aby mohli žít mimo štetly, zatímco bohatší židé sežili klidně i v bohatých čtvrtích Lucku či v bohatých štetlech. Tím se štetly rozdělovaly na chudé a bohatší. Před druhou světovou válkou v Lucku existovaly tři štetly, Žydivščyna, Mokryj Luh a Vulka.

Žydivščyna

severní okraj Žydivščyny

Žydivščyna byl nejstarší štetl v Lucku, byl vytvořen jako židovská čtvrť středověkého Lucku, jak to bylo u větších měst v Litevském knížectví zvykem. Nacházela se mezi křesťanskou a arménskou čtvrtí a na jihu omývala židovskou čtvrť řeka Styr. Čtvrť byla součástí druhého městského opevnění města a místní dřevěné opevnění bylo postaveno již v době vády Vytautase. V 16. století zde byla doložena přítomnost prvních dřevěných synagog, zmínil se o ní král Zikmund I. Na konci století se zvýšil počet synagog na tři z toho jedna byla z cihel. V letech 1626-1629 byla v štetlu postavena nová zděná synagoga s obrannou věží.

Rusínské národní obrození

Alexander Duchnovič, Adolf Dobrjanský, Ioannikij Bazilovič, Ivan Čurhovič, Arsenij Kocák, Ioann Rakovský, Viktor Kimak, Julius Stavrovský-Popradov, Ivan Silvaj

Rusínské národní obrození (rusínsky русиньске народне возроджіня, rusyňske narodne vozrodžiňa) byl proces, při kterém došlo k formování rusínské národní identity, kultury a literatury na území Rakouska-Uherska ve 40. až 80. letech 19. století. Jeho vedoucí představitelé se snažili motivovat obyvatele na severovýchodní hranici Uher k národní uvědomělosti a také k větší autonomii rusínského národa v rámci Uherska. Představitelé národního obrození se označují jako národní buditelé, většinou se jednalo o vzdělané kněze, politiky a spisovatele. Narozdíl od ostatních slovanských národních obrození, kde většina buditelů podporovala nacionalismus své národní identity, v rusínském obrození se buditelé dělili dle vlivu, který podporovali. Rusofilové podporovali integraci Rusínů do ruského národa (např. Alexander Duchnovič, Alexander Pavlovič, nebo v pozdních letech i Adolf Dobrjanský) a rusínofilové zdůrazňovali kulturní a jazykovou svébytnost Rusínů ve vztahu k ostatním slovanským národům (např. Michal Lučkaj, Viktor Dobrjanský, nebo Grigorij Žatkovič). Většina národního obrození byla dominována rusofily, díky tomu nedokázalo rusínské obrození vytvořit spisovný jazyk, ale pouze probudit národní uvědomělost rusínského obyvatelstva.

Obrození předcházelo kratší rusínské osvícenství. Mezi přední rusínské osvícence se řadí Andrej Bačinský, ten byl pověřen uskutečněním školní reformy v Podkarpatské rusi a zavedl výuku rusínského jazyka na školách. Ke konci svého života založil Bačinský ještě biskupský archiv a knihovnu, díky kterému se vytvořil kruh rusínských vzdělanců, mezi které patřili Ioannikij Bazilovič, Ioann Kutka, Arsenij Kocák a Ioann Pastelij. Samotné obrození začalo ve 40. letech 19. století během Maďarské revoluce a to v politickém duchu, kdy Adolf Dobrjanský a jeho delegace dvakrát sepsala memorandum za uznání rusínského národa v Uhrách před rakouským císařem Františkem Josefem I. Obrození sice dosáhlo krátkodobého politického úspěchu, ale po Rakousko-uherském vyrovnání politická obrozenecká aktivita zanikla. Literární aktivita obrození byla úspěšnější; díky literárním spolkům vzniklo mnoho historiografických, naučných a poetických děl a to hlavně díky zásluze Alexandera Duchnoviče, jednoho z prvních a předních buditelů obrození. Jelikož Alexander Duchnovič nepodporoval vznik spisovného rusínského jazyka, protože podporoval integraci rusínského obyvatelstva do ruského, tak jeho současníci pokračovali v jeho názorech a psali v ruštině či v uměle vytvořeném jazyku Jazyčije. Konec národního obrození není jednoznačně určen, obecně se udává ke konci 90. let 19. století, kdy začala emigrace Rusínů a maďarizace v Uhersku. Poslední čistě obrozenecká díla vycházela od Eugena Fencika a od tzv. Maďarónů, to byla skupina maďarsky orientiovaných rusínských intelektuálů, kteří vydávali týdeník Východ (maďarsky Kelet).

Po konci obrození následovala rozsáhlá emigrace Rusínů do USA a Kanady a politické obrození Rusínů po připojení Podkarpatské Rusi do Československa.

Andrej Bačinský, jeden z největších rusínských osvícenců, biskup Mukačevské eparchie, překladatel a zakladatel biskupského archivu a knihovny v Užhorodě

Rusínské osvícenství

Rakouská císařovna Marie Terezie začala po řadě válek v polovině 18. století zavádět reformy na modernizaci habsburské monarchie. V Evropě docházelo v té době k pronikání osvícenství jako životního postoje a filozofického směru všech oblastí života. V roce 1777 Marie Terezie vyhlásila novou školní reformu pro Uhry, uskutečněním školní reformy v Podkarpatské Rusi byl pověřen biskup Andrej Bačinský, díky němu se začalo na užhorodských školách vyučovat v rusínštině a také se rusínština stala úředním jazykem biskupské kanceláře v Užhorodě. Andrej Bačinský také vydal překlad Bible v jazyčji, což byl uměle založený smíšený jazyk který vznikl spojením církevní slovanštiny a rusínštiny. Ke konci svého života založil Bačinský ještě biskupský archiv a knihovnu, pod jeho vlivem vznikl kruh rusínských vzdělanců, mezi které patřil Ioannikij Bazilovič, Ioann Kutka, Arsenij Kocák a Ioann Pastelij. Tito vzdělanci se dají považovat za první rusínské buditele, kteří však v té době nezískali širší podporu. Ioannikij Bazilovič vydal své historiografie o rusínech a Mukačevské eparchii, Arsenij Kocák napsal pět učebnic gramatiky církevní slovanštiny, Ioann Kutka sepsal první rusínský slabikář a sestavil Katechismus v rusínštině a Ioann Pastelij napsal historická díla a elegie, např. Elegie na počest císaře Josefa II., Historia Diocesis Muncasiensis a De origine Ruthenorum.

Krátce před začátkem obrození se objevili dva buditelé Michal Lučkaj a Ivan Čurhovič, zatímco Ivan Čurhovič otázku rusínské národní uvědomělosti propagoval během jeho kázání v kostelech a Užhorodském gymnáziu. Ivan také usiloval o založení rusínské tiskárny a rusínských novin. Michal Lučkaj spíše psal, ale ne v rusínštině, ale buď v latině nebo v jazyčiji. V 30. letech 19. století Lučkaj napsal knihy Grammatica Slavo-Ruthena, Dějiny karpatských Rusínů a Rusínsko-latinsko-maďarsko-německý slovník. Mezi buditeli se také objevili vzdělanci, které fascinovala otázka panslavismu, jednalo se o Ivana Orlaje, Jurije Venelina a Joanna Fogaraši-Berežanina, ti jako první podpořili myšlenku sjednocení Uhrorusů s velkoruským národem, jejich myšlenka byla vytvořena díky jménu, kterým se rusíni sami identifikovali, jednalo se o jména Rusyn či Rusnak, které obě obsahují kořen rus, který má symbolizovat Rusko a jeho tradice. Tahle myšlenka zůstala u rusínských nacionalistů až do dnešních dob, např. Dmitro Sidor a Petro Gecko. V roce 1847 někteří kněží z Mukačevské eparchie podpořilo maďarizaci rusínů a podpořilo maďarského politického aktivistu Lajose Kossutha, proti maďarizaci se postavil prešovský řeckokatolický kněz Alexander Duchnovič, ten se v té době zajímal o vzdělání a také o svůj rodný jazyk. V roce 1847 Alexander Duchnovič vydal školní učebnici Čítanka pro začátečníky (rusínsky Knyžycja čytalnaja dlja načynajuščych), zatímco většina jeho předchůdců psala v církevní slovanštině, on se rozhodl napsat čítanku v tzv. prosta mova, neboli ve lidovém jazyce, kterému rozuměli i obyčejní rolníci.

Pohled na Prešov jedno z hlavních kulturních měst během obrození, v pozadí lze vidět věž Chrám svatého Jana Křtitele a také hlavní loď a klenba Konkatedrála svatého Mikuláše

Průběh obrození

V březnu 1848 vypukla maďarská revoluce, která začala proces národního obrození v uhrorusku. Lajos Kossuth a další povstalci vydali dekrety známé pod názvem Březnové zákony, ty zajistily svobodu slova, zrušení nevolnictví a další reformy. Právě zrušení nevolnictví zasáhlo rusíny nejvíce a tak se z rusínů stali svobodní rolníci. Tato svoboda nejvíce zasáhla vzdělané vrstvy a kněze, zejména z řad řeckokatolíků Mukačevské eparchie. Ti se přidali na stranu uherska a podpořili povstalce, protože jim reformy poskytly větší náboženskou i politickou svobodu. Stranu uherska podpořil i Viktor Dobrjanský, který v maďarském deníku Budapesti Hiradó prohlásil: „Nám je milejší maďarská svoboda než ruské samoděržaví a mírnější podnebí uher než sibiřské zimy.“ Loajalita Viktora a ostatních podporovatelů uherska byla zastíněna akcemi jeho bratra, Adolfa Dobrjanského. Ten si ve 40. letech 19. století vybudoval kariéru na středním Slovensku, kde zastával silné protimaďarské názory a spolupracoval s mnoha buditeli ze slovenského národního obrození. Kvůli němu se podporovatelé uherského režimu ocitli v opozici. Když měl Adolf Dobrjanský kandidovat do uherského parlamentu za Slovenský region, tak jeho kandidatura byla odmítnuta a společně s jeho přáteli ze slovenského národního obrození byli nařčeni z podpory panslavismu. Kvůli těmto obviněním se nemohl účastnit důležitých akcí. Tou nejvýznamější z nich, Slovanský sjezd v Praze v roce 1848, proběhl bez účasti jednoho Rusína. Na sjezdu je však podpořili František Palacký a Jozef Miloslav Hurban. Palacký hájil především Adolfa Dobrjanského, zatímco Hurban chtěl rovnoprávnost maďarského, slovenského a rusínského národa. Adolf se před koncem roku 1848 přestěhoval do Prešova a začal tam sepisovat memorandum a politický program, který měl být prezentován císaři Františku Josefu I.

Adolf Dobrjanský byl jedním z největších rusínských politiků během obrození.

Rusínská memoranda ve Vídni v roce 1849

V Prešově na začátku roku 1849 bylo sepsáno memorandum a politický program za uznání rusínů, tohle memorandum bylo prezentováno rusínskou delegací ve Vídni před císařem Františkem Josefem I. Členové delegace byli Adolf Dobrjanský, Viktor Dobrjanský, Michail Visianik, Jozef Šoltés a Alexander Janický. Poprvé se memorandum přednášelo před císařem 29. ledna 1849 ve Vídni, kdy delegace požadovala vytvoření jednotného knížectví či oblasti, která by spojovala území Uhrorusů a Rusínů z Haliče a Bukoviny, v memorandu byla také zahrnuta otázka uznání Rusínů. Toto memorandum shledalo podporu u rusínské inteligence a předevšim u řeckokatolické Prešovské eparchie pod vedením biskupa Jozefa Gagance a také u Nejvyšší rusínské rady v Haliči, která také reprezentovala Rusíny z Bukoviny. Císař František Josef I. toto memorandum ale nepřijal, nechtěl vytvářet nové správní celky, která by kombinovala rakouskou Halič se starým územím Uherského království, ale Rakouské císařství vidělo v Adolfovi Dobrjanském politického spojence, a dokud měla rakouská armáda pod kontrolou území Haliče a Uhroruska, rusínské národnostní a kulturní zájmy byly podporovány. Poté co byla uherská revoluce potlačena v bitvě u Világoše, přijel Adolf Dobrjanský zpět do Vídně a prezentoval císaři další memorandum. V tomhle memorandu, pojmenovaném Památník Rusínů Uherských, se jednalo pouze o Rusínech z Uhroruska a memorandum požadovalo uznání rusínského etnika v Uhersku, vytvoření odděleného rusínského území v Uhersku, které by mělo Rusínské úředníky a úředním jazykem by byla rusínština, jež by se vyučovala na školách a byla by využívána na úřadech.

Užhorodský okruh

Císař František Josef I. přijal memorandum a v říjnu 1849 byl na žádost Alexandera Bacha vytvořen Užhorodský okruh. Okruh zahrnoval komitáty Ung, Bereg, Ugoča a Marmaroš, prvním administrátorem okruhu se stal baron Ignác von Villetz a jeho referentem a vedoucím kanceláře administrátora okruhu se právě stal Adolf Dobrjanský. Adolf nařídil nahrazení maďarských názvů ulic do trojazyčné varianty, které obsahovaly rusínské, maďarské a německé názvy ulic. Také se snažil dostat rusínské představitele do administrativních pozic, např. bratr Viktor Dobrjanský se stal hlavním školním prokurátorem. Proti dosazování pouze rusínského obyvatelstva do administrativních pozic se tvrdě ohradil biskup Mukačevské eparchie Vasil Popovič, ten tvrdil, že kvůli jednání Adolfa Dobrjanského přestane slovenské a maďarské obyvatelstvo důvěřovat řeckokatolické církvi. Mukačevská eparchie byla výrazně maďarsky a rakousky orientovaná a nebrala rusínské politické obrození za pozitivní myšlenku. Adolf Dobrjanský ustoupil a začal brát do administrativních pozic i maďary a slováky. Alexander Duchnovič prosadil výuku rusínské historie a jazyka na gymnáziu v Prešově a v lednu 1850 ve spolupráci s haličskými rusofili, kteří žili ve Vídni, začal publikovat časopis Zpravodaj, později přejmenovaný na Časopis politický dle rusínů rakouské země. Časopis byl silně slovanofilský a Duchnovič tam psal o postavení rusínů v rámci Uherska. V Budapešti také výcházel silně slovanofilský časopis Zemský vládní časopis dle království Uherského, ten psal národní buditel rusofilského směru Ioann Rakovský.

28. března 1850 byl Užhorodský okruh na žádost Alexandera Bacha zrušen spolu s dalšími politickými okruhy. Rusínská inteligence označila tento krok za katastrofu v Užhorodě, kterou nejvíce zasáhlo rodící se rusínské národní obrození.

Alexander Duchnovič, jeden z největších rusínských buditelů, autor slov hymny podkarpatských rusínů a rusínského motta „Já Rusín byl, jsem i budu“. Dle Ivana Franka udělal vše pro to, „aby mrtví Rusíni duchovně ožili“.

Porevoluční lidová rusofilie

V polovině června 1849 se začali v Karpatech v dukelském a lupkovském průsmyku shromažďovat ruská vojska a připravovala se na intervenci do Uher, jako pomoc Rakouskému císařství. Rusínští sedláci se shromaždovali v obcích a městech a vzhlíželi ruskou armádu, silná maďarská protiruská propaganda nakonec vedla k tomu, že se Rusíni více sjednotili, a to jak v rámci svého národního uvědomění, tak v podpoře panslavismu. Příchod slovanských vojsk vyvolal v Lemkovině a v Uhrorusku silný trend již v té době populární lidové rusofilie, velice podobný haličské rusofilii, která v té době byla populární v Haliči. Hlavním představitelem nové lidové rusofilie byl Alexander Duchnovič. Sám popsal svůj pohled a reakci na ruská vojska v Prešově: „Byla to, řeknu vám, ta první a snad i poslední radost mé duše, která mi zůstane navždy v paměti.“

Rusínské literární spolky

Po politickém neúspěchu národního obrození v důsledku zrušení Užhorodského okruhu stále pokračovala literární tvorba v rusínském jazyce či jeho podobách. V roce 1850 vydal Alexander Duchnovič první rusínský almanach, jednalo se o dílo ve stylu kalendáře a jmenovalo se Pozdrav pro Rusíny na rok 1850 ve kterém se nacházely básně jako Podkarpatští Rusíni, opusťte hluboký spánek, která je v dnešní době známá jako hymna Rusínů a báseň Věnování, odkud pochází slova Já Rusín byl, jsem i budu! Ve stejný rok také založil Literární spolek Prešovský, který existoval až do roku 1853. Úlohou spolku bylo sjednotit rusínskou literárně činnou inteligenci, založit literární časopis, vytvořit tiskárnu s cyrilicí a založit muzeum rusínské kultury. Císařským nařízením byl spolek zrušen, během tří let existence dokázal spolek vydat 12 rusínských knih a také dva další almanachy, Pozdrav pro Rusíny na rok 1951 a 1952, učebnici Krátký zeměpis pro Rusíny, katechismus a modlitební sborník Chléb duše neboli náboženské modlitby a písně východních kostelů a pravoslavných křesťanů, vydaný v roce 1951 a stal se nejpopulárnější modlitebnou knihou knihou rusínských věřících. Mukačevská eparchie ale nepodpořila Duchnovičův spolek a dokonce nikdy nekoupila ani jednu knihu vydanou spolkem. Důvodem nepodpory obrození od eparchie bylo promaďarsky ovlivněné řízení eparchie, které si nechtělo ničit vztahy s maďarskou inteligencí.

V rusínské inteligenci v 60. letech 19. století existovala myšlenka možné maďarizace. V roce 1867 vydal Ivan Danilovič-Korytňanský divadelní hru Rodinná oslava, kde hlavní rusínský hrdina touží se stát maďarem, než se vrátí zpět do uherské rusi kvůli své lásce. Již v roce 1863 se Alexander Duchnovič distancoval od maďarizace a aby se zamezila podpora maďarizačních myšlenek, vytvořil nový spolek.

V roce 1862 založil Alexander Duchnovič společně s Alexandrem Pavlovičem a podporou u řeckokatolické Prešovské eparchie, pod vedením biskupa Jozefa Gagance nový literární spolek a to Spolek sv. Jana Křtitele (rusínsky Общество св. Іоанна Крестителя, Obščestvo sv. Joana Krestiteľa). Předsedou nového spolku byl zvolen právě Adolf Dobrjanský, jeho náměstkem byl Anton Rubij, mezi členy spolku se řadili významní rusínští činitelé na území východního Slovenska, ale také slovenští spisovatelé, novináři a významní ruští slavisti Michail Rajevský, Vladimír Lamanský a Georgij Slavjanský. Ruští slavisti hlavně dodávali spolku peníze a knížky do původní Duchnovičovy knihovny, kterou v roce 1859 věnoval krásnobrodskému klášteru, díky tomu vznikla první veřejná rusínská knihovna. Cílem spolku bylo vzdělávání rusínské mládeže s cílem vylepšit rusínskou národní obrodu. Spolek založil studentskou kolej Alumneum v Prešově, kde Adolf Dobrjanský šířil své politické programy a také spolek založil tiskárnu s cyrilicí v Užhorodě. Vznik tiskárny byl důležitým milníkem během obrození, díky tomu nemuseli autoři posílat svá díla do Lvova či Trnavy, kde se nacházely nejbližši tiskárny s cyrilicí. Ve spolku ale stále hrál hlavní roli Alexander Duchnovič, ten, na rozdíl od svých přátel ze Štúrovců, nepodporoval vznik rusínského literárního jazyka na základě nejrozšířenějších rusínských dialektů. Duchnovič rozdělil tehdejší rusínský jazyk na nízký styl, neboli hovorová a původní rusínština určená pro literární díla a na vysoký styl, který kombinoval rusínštinu a ruštinu a měl být používán pro teoretické práce, vysoký styl byl buď karpatskorusínský dialekt ruštiny, jazyk Jazyčije nebo ruský jazyk.

Alexander Duchnovič zemřel v roce 1865 a po jeho smrti se hlavní kulturní město obrození přeneslo z Prešova do Užhorodu. V reakci na jeho smrt byl založen Spolek sv. Vasilije Velikého (rusínsky Общество св. Василія Великого, Obščestvo sv. Vasylija Velykoho), stalo se tak v roce 1866 v Užhorodě a založil ho Adolf Dobrjanský, společně s Ioannem Rakovským. Spolek začal vydávat první noviny od rusínské inteligence, a to týdenník Svět psaný v karpatorusínském dialektu ruštiny nebo v ruštině. Spolek také chtěl, stejně jako Spolek sv. Jana Křtitele, otevřít rusínské školy a také proto vydávaly učebnice v rusínštině a maďarštině.

Rakousko-uherské vyrovnání a zánik Spolku svatého Vasilije Velikého

Štefan Pankovič byl jeden z největších propagátorů maďarizace mezi Rusíny během obrození.

V únoru 1867 došlo k Rakousko-uherskému vyrovnání, zpočátku maďarské reformy odmítly uznat jakoukoli národnostní menšinu v Uhersku, ale dovolovaly používání mateřského či libovolného jazyka v administrativě, školách a v náboženském životě, tahle reforma ale neměla žádné sankce za nedodržování používání daného jazyka, a tak promaďarští činitelé toho zneužívali, např. v roce 1869 bylo zakázáno vyučovat v rusínském jazyce na Užhorodském gymnáziu a v Mukačevské eparchii došlo pod biskupem Štefanem Pankovičem k podpoře maďarizace rusínů. V jedné vyhrocené debatě, kterou měl biskup Štefan Pankovič s knězem Ivanem Silvajem, prohlásil: „Jestli teď žijeme pod nadvládou Maďarů, tak se musíme stát Maďary.“

V prosinci 1970 obvinil redakci rusínských novin Svět z nebezpečních tendencí a zakázal duchovenstvu eparchie mít s redakcí jakékoliv styky. Také v roce 1871 inicioval interní převrat v Spolku sv. Vasilije Velikého, kdy z vedení odvolal Adolfa Dobrjanského a Ioanna Rakovského a dosadil tam řeckokatolické duchovní promaďarského směru, kteří neuměli ani slovo rusínsky. V roce 1871 začal spolek vydávat týdeník Nový Svět, který byl v roce 1872 nahrazen týdeníkem Karpat, z důvodu vysokého rusínského nacionalismu redakci. Karpat se prezentoval jako společenské, církevní a literární noviny, na začátku se do redakce zapojovali i rusínští intelektuálové, ale po zvýšení promaďarských tendencí se od týdeníku distancovali. Štefan Pankovič pokračoval v maďarizaci své eparchie, např. zakázal posílání rusínských semináristů do vídeňských škol, aby nezískali slovanské vlivy, a prosazoval také násilnou emigraci protimaďarských Rusínů do centrálních Uher či Ruska. Pod emigrací skončili i rusofilové Viktor Kimak a další, kteří odešli Ruska. Nakonec v roce 1873 proběhlo poslední, osmé zasedání Spolku sv. Vasilije Velikého, kdy se rozhodlo pod silných Pankovičovým vlivem k vydávání rusínských knih výhradně v maďarštině a tak byl spolek utlumený a spolek již poté nic nevydal.

Pohled na Užhorod jedno z hlavních kulturních měst během obrození, v pozadí lze vidět užhorodskou synagogu a věže katedrály Povýšení svatého kříže

Opozice, která byla proti Pankovičovým rozhodnutím nebyla činná, mezi hlavní odporůce se postavil Viktor Kimak a Cyril Sabov, kteří vydávali satirický týdeník Sova, který kritizoval uherskou vládu, biskupa Pankoviče a katolizaci Uherska. Po šesti vydáních byl týdeník nucen skončit a jeho redakce byla vyhnána ze země. Adolf Dobrjanský byl také proti Pankovičovi a také byl znovu zvolen do uherského parlamentu a hned na jeho prvním zasedání byl nařčen z panslavistických aktivit. Adolf byl znova zbaven svého poslaneckého mandátu a začal sepisovat nové memorandum s programem vytvoření nové tzv. Rakouské Rusi, toto území melo kombinovat uherskou Rus společně s Haličí, návrh je prakticky identický jako když ho navrhoval v roce 1849 před císařem. Memorandum vyvolalo velkou vlnu kritiky v maďarských politických kruzích a dokonce byl v Užhorodě spáchán neúspěšný atentát na Adolfa Dobrjanského v roce 1871, v důsledku atentátu byl těžce zraněný jeho syn Miroslav a rozhodl se stáhnout do ústraní na svůj statek v Čertižném a v roce 1875 odešel do Petrohradu. Adolf se vrátil do Lvova v roce 1881 kde byl uvězněn a byl společně se svou dcerou Olgou Grabarovou a dalšími haličskými rusofili předvolán před soud a obviněn z vlastizrady. Adolf byl zproštěn obvinění a odešel do Innsbrucku kde v roce 1903 zemřel. Dílo Adolfa Dobrjanského v té době kritizovalo uspořádání Rakouska-Uherska, podporovalo spojení Rusíny s Ruskou říší a kritizovalo ukrajinské národní obrození v Haliči. Samotný Adolf po roce 1875 nebyl s místní Rusínskou inteligenci ve spojení.

Julius Stavrovský-Popradov byl básník rusofilského směru a řeckokatolický kněz sídlící v Jarabini. I přes jeho rusofilské názory si dopisoval s ukrajinským etnografem a buditelem Volodymyrem Hnaťukem.

Maďarónové a rusínofilství

V letech 1881–1883 došlo k rozdělení rusínské inteligence na dva tábory. Prvním táborem byl rusofilský a tvořila ho starší generace rusínské inteligence, např. Alexandr Pavlovič, Alexandr Mytrak, Julius Stavrovský-Popradov a Ioann Rakovský. Tahle starší generace podporovala Rusko a rusofilství a psala v ruštině. Druhým táborem byl rusínofilský a tvořila ho mladší generace rusínské inteligence, např. Nikolaj Homičkov, Feodosij Zlocký a László Čopej. Mladší generace psala pouze v rusínském jazyku, protože si uvědomila, že prostí lidé rozumí jen rusínštině, a proto se snažila tento jazyk kultivovat.

László Čopej vydal učebnice pro rusínské školy v rusínštině a také vydal první rusínský slovník s 20 tisíci slovy, jednalo se o Rusko-maďarský slovník. V úvodu svého díla uvedl, že rusínský jazyk nelze považovat za pouhý dialekt rušitiny. za toto dílo byl vyznamenán cenou Uherské akademie věd. Rusofilové se vyhradili proti dílu Čopeje, samotný slovník byl napsán v rusínštině, ale v Čopejově blízkém užském dialektu, který obsahuje hodně maďarismů, proto rusofilové brali jeho rusínský jazyk jako mezikrok k maďarizaci. Feodosij Zlocký vydal Praktická gramatika Karpatského ruského jazyka a Nikolaj Homičkov, byl redaktor v týdeníku Karpat, se rozhodl psát týdeník v jednom z rusínských dialektů.

Památník Eugena Fencika v Užhorodě. Eugen byl jeden z posledních rusofilů, vydával týdeník Lístek a Dodatek.

Básník Julius Stavrovský-Popradov podpořil mladé obrozence v rusínofilském táboře, i když sám byl rusofil, podporoval myšlenky rusínského literárního jazyka. Sám Julius uvedl: „Alespoň mladí lidé mezi námi by neměli patřit do žádného tábora, nebo by neměli pokračovat v kontrovezích, které způsobili starší lidé. Práce, která mladé lidi čeká je o lásce k jejich národu a v jejich kapacitách přispět v jeho prosperitu... Povstaňte, bratři a přátelé, pro tenhle posvátný úkol ochránění a zachování národnosti.“

Alexandr Mytrak také vydal svůj Rusko-maďarský slovník, který byl napsán ve spisovné ruštině a musel jej tisknout na vlastní náklady. Slovník obsahoval pouze pár dialektismů z rusínštiny a tak jej využívali přední rusínští spisovatelé jako Julius Stavrovský-Popradov, Ivan Silvaj, Anatolij Kralický a Ioann Duliškovič. Poslední jmenovaný, Ioann Duliškovič, vydal tří dílné historiografické dílo Historie podkarpatských Rusínů.

Jedním z posledních rusínských národních buditelů byl Eugenij Fencik, spisovatel a novinář rusofilského směru v roce 1885 začal vydávat noviny Lístek a od roku 1891 začal vydávat i Dodatek k Lístku, který byl čistě v rusínštině, narozdíl od Lístku, který byl v ruštině. (25 str. 284) Úpad rusínské kulturní společnosti svědčí i fakt, že jeho noviny v posledním roku své existence měl pouze 25 odběratelů. Mimo Eugena Fencika vydávala své noviny i skupina maďarsky orientiovaných rusínských intelektuálů, tzv. Maďarónové, mezi ně patřili Julij Drohobecký, Konstantin Nevický, Aladár Romanec a Emil Melleš. Tato skupina vydávala týdeník Východ (maďarsky Kelet), který byl psán v maďarštině. Na jeho stránkách propagovala formování maďarského politického národa a hlásala nevyhnutelnou asimilaci Rusínů v maďarském prostředí. Proti týdeníku se distancovali rusínští vlastenci, např. Grigorij Žatkovič, Augustin Vološin, Hjiador Strypský, Nikolaj Choma, Jevmenij Sabov a další, kteří obhajovali rusínský národ a jeho jazyk a také zachování symbolů rusínské národní identity. V roce 1895 se obnovila činnost Spolku sv. Vasilije Velikého v Užhorodě, nové vedení se silně distancovalo od původní rusofilské orientace a přešlo na ochranu rusínské národní identity.

Jeden ze starších členů nového rusínofilského trendu byl Jevmenij Sabov, ten napsal v roce 1890 dílo Rusínsko-maďarská gramatika, nejednalo se o pokus o literární čistě rusínský jazyk, ale spíš o návrh o nový karpatskorusínský dialekt ruštiny, tentokrát s větší rusínskou slovní zásobou z jeho rodného rusínského dialektu. V 90. letech 19. století také vyšly dvě učebnice a to Slabikář od Michala Vrabela a Metodická gramatika uhersko-rusínského literárního jazyka od Augustina Vološina. Rusínofilové také měli lepší vzathy s ukrajinským národním obrozením v Haliči, jednalo se o Grigorije Žatkoviče a Hjiadora Strypského, kteří byli v kontaktu s ukrajinskými literárními spolky a také otevřeli první společnou čítarnou v obci Skotarskyj. Přestože někteří jednotlivci, jako Grigorij Žatkovič a Hjiador Strypský, spolupracovali s ukrajinskými literárními spolky, většina rusínské inteligence nebyla připravena se sjednotit s ukrajinským obrozením, sám Augustin Vološin, budoucí prezident Karpatské Ukrajiny, řekl: „Tyhle strašné neduhy ukrajinismu a radikalismu, které se nedávno rozšířily do Haliče, způsobily neustálé sváry a oddělili jméno Rusín od jeho církve, jazyka a dokonce ze svého jména.“

Lemkovské národní obrození

Na dnešním území Polska, na severních svazích Karpat, také probíhalo malé obrození Rusínů. Na území, kde Lemkové žili, známé jako Lemkovina či Lemkivščyna, převládali spíše ukrajinské a polské národnostní vlivy, tyto vlivy však místní obyvatele nezasáhly tak významně, protože stále zachovávali svůj starý jazyk i tradice. V 60. letech 20. století se na Lemkovském území objevil trend rusofilství. Tento směr, stejně jako v Uherské rusi, idolizoval Rusko a Velkoruský národ a prosazoval myšlenku spojení Lemků s Velkoruským národem. Přední představitelé obrození ostře kritizovaly ukrajinské národní obrození a považovaly ho za zradu staroruských národů či separatismus, který oslabuje východní slovanství. Ačkoli se v roce 1868 ukrajinští nacionalisté pokusili rozšřit ukrajinské vlivy na území Lemkoviny a založili kulturně-osvětovou společnost, hospodářské družstvo a finanční úřad, jejich úsilí bylo utlačeno rusofilskými organizacemi. Spolek Michala Kačkovského zakládal v Lemkovských vesnicích tzv. Ruské čítárnyI. Tyto knihovny šířily literaturu psanou v jazyku jazyčije.

Grammatica Slavo-Ruthena je jazykovědné dílo napsané v latině. Michal Lučkaj ji považoval za rusínskou gramatiku, ale spíše se jednalo o gramatiku jazyku jazyčije.

Rusínský literární jazyk

První jazykovědec byl Arsenij Kocák, ten napsal pět učebnic o gramatice církevní slovanštiny. Dílo Slavěnoruská gramatika považoval Arsenij za první rusínskou gramatiku; nejednalo se však o rusínský jazyk, nýbrž o církevní slovanštinu s prvky rusínštiny. V 30. letech 19. století napsal Michal Lučkaj knihy Grammatica Slavo-Ruthena a Rusínsko-latinsko-maďarsko-německý slovník. Grammatica Slavo-Ruthena je také dílo, které Lučkaj považoval za rusínskou gramatiku.Ve skutečnosti však spíše popisuje gramatiku jazyčije.

Prvním umělým jazykem, který buditelé brali jako literární, bylo jazyčije. Jednalo se o uměle vytvořený jazyk, který kombinoval církevní slovanštinu, ruštinu a rusínštinu. Jazyk vznikl během života Michala Lučkaje a začal být populární po maďarské revoluci. Alexander Duchnovič nepodporoval vznik rusínského literárního jazyka na základě nejrozšířenějších dialektů rusínského jazyka. Duchnovič rozdělil tehdejší rusínský jazyk na nízký styl, neboli hovorová a původní rusínština určená pro literární díla a na vysoký styl. Ten kombinoval rusínštinu a ruštinu a měl být používán pro teoretické práce. Vysoký styl představoval buď karpatskorusínský dialekt ruštiny, jazyk jazyčije, anebo ruský jazyk.

Druhým jazykem, který byl považován za literární, byla právě ruština. Nešlo však o spisovnou ruštinu, ale o karpatskorusínský dialekt ruštiny s prvky rusínštiny. Ruštinu např. používal Alexandr Mytrak, Julius Stavrovský-Popradov, nebo Ioann Rakovský. Ruština byla alternativou ke staršímu jazyčije, kterou používala spíše starší generace buditelů např. Alexander Duchnovič, Nikolaj Nagy, nebo Michal Lučkaj. Mezi největší milník v rusofilském směru bylo dílo Rusko-maďarský slovník od Alexandra Mytraka ze kterého čerpali přední rusínští spisovatelé jako Julius Stavrovský-Popradov, nebo Anatolij Kralický.

Po prvním zániku Spolku sv. Vasilije Velikého se znova objevila myšlenka nového literárního jazyka. Rusofilové podporovali použití ruštiny jako literárního jazyka Rusínů, zatímco rusínofilové podporovali vznik nového literárního jazyka založený na rusínských dialektech. Jevmenij Sabov napsal v roce 1890 dílo Rusínsko-maďarská gramatika, nejednalo se o pokus o literární čistě rusínský jazyk, ale spíš o návrh nového karpatskorusínského dialektu ruštiny, tentokrát s větší rusínskou slovní zásobou z jeho rodného rusínského dialektu. Jeho předchůdci László Čopej a Feodosij Zlocký se snažili vytvořit čistě rusínský jazyk. Ačkoliv buditelé nevytvářeli jazyk společně, podařilo se jim vytvořit základy k jejich rusínskému jazyku. Jazyk od Lászla Čopeje byl založen na užském dialektu, který obsahoval maďarasmy. Jeho návrh nebyl mezi rusofili oblíbený a považovali ho za mezikrok k maďarizaci Rusínů.

Rusínský literární, nebo spisovný jazyk, které by používaly další generace, nebyl během obrození vytvořen. Počátky možného vzniku a kodifikace spisovného rusínského jazyka vznikly až v Československu ve 20. století. Tuhle problematiku otevřel Grigorij Žatkovič ve svém díle Národní otázka Rusínů z roku 1923, ale do dnešní doby stále nebyl vytvořen jednotný rusínský jazyk.

Seznam buditelů

• Andrej Bačinský (1732 – 1809)
• Jevgenij Bačinský (1845 – 1903)
• Ioann Bazilovič (1742 – 1821)
• László Čopej (1856 – 1934)
• Ivan Čurhovič (1791 – 1862)
• Alexander Janický (? – ?)
• Julij Drohobecký (? – ?)
• Ioann Duliškovič (1815 – 1883)
• Ivan Danilovič-Korytňanský (1834 – 1895)
• Adolf Dobrjanský (1817 – 1901)
• Viktor Dobrjanský (1816 – 1860)
• Alexander Duchnovič (1789 – 1843)
• Eugenij Fencik (1844 – 1903)
• Joann Fogaraši-Berežanin (1786 – 1834)
• Jozef Gaganec (1793 – 1875)
• Viktor Gebej (1838 – 1896)
• Jakov Holovacký (1814 – 1888)
• Alexander Homičkov (1830 – 1892)
• Nikolaj Homičkov (1833 – 1886)
• Nikolaj Choma (? – ?)
• Viktor Kimak (1840 – 1900)
• Arsenij Kocák (1737 – 1800)
• Anatolij Kralický (1835 – 1894)
• Ioann Kutka (1750 – 1812)
• Michal Lučkaj (1789 – 1843)
• Emil Melleš (? – ?)
• Ioann Mondok (1824 – 1886)
• Alexandr Mytrak (1837 – 1913)
• Nikolaj Nagy (1819 – 1862)
• Konstantin Nevický (? – ?)
• Ivan Orlaj (1770 – 1829)
• Ioann Pastelij (1741 – 1799)
• Alexander Pavlovič (1819 – 1900)
• Ioann Rakovský (1815 – 1885)
• Andrej Ripaj (1829 – 1914)
• Aladár Romanec (? – ?)
• Anton Rubij (1831 – ?)
• Cyril Sabov (1838 – 1914)
• Jevmenij Sabov (1859 – 1934)
• Ivan Silvaj (1838 – 1904)
• Julius Stavrovský-Popradov (1850 – 1899)
• Hjiador Strypský (1875 – 1946)
• Jozef Šoltés (1813 – 1869)
• Jurij Venelin (1802 – 1839)
• Michail Visianik (1792 – 1873)
• Augustin Vološin (1874 – 1945)
• Michal Vrabel (1866 – 1923)
• Feodosij Zlocký (1846 – 1926)
• Grigorij Žatkovič (1866 – 1967)

Úvodní stránka týdeníku Svět z roku 1870.

Časopisy a noviny

Zpravodaj

Zpravodaj (rusínsky Вістник) byl první rusínský časopis vydávaný ve Vídni z roku 1850. Redaktorem v časopisu byl Alexander Duchnovič a haliičtí buditelé sídlící ve Vídni. Alexander Duchnovič zde psal o postavení Rusínů v rámci Uherského království. Časopis byl slovanofilský a později byl přejmenován na Časopis politický dle rusínů rakouské země.

Zemský vládní časopis dle království Uherského

Zemský vládní časopis dle království Uherského (jazyčije Земскій правительственный часописъ длѣ королевства Угорскаго) byl druhý rusínský časopis vydávaný v Budapešti z roku 1850. Jednalo se o časopis, který psal pouze Ioann Rakovský, který většínu svého života žil v Budapešti a podporoval obrození svou tvorbou v novinách a časopisech.

Svět

Svět (rusínsky Свѣтъ) byl první rusínský týdeník vydávaný spolkem sv. Vasilije Velikého. Jednalo se o literární a společenské noviny, které podporovali tehdejší rusofilské trendy. Hodnotili politický život v uhersku a také psala recenze děl ruských spisovatelů. Prvním redaktorem novin byl Jurij Ignatkov, poté po něm nastoupil Cyril Sabov a Viktor Kimak. Týdeník byl silně proti maďarizaci a biskupovi Štefanovi Pankovičovi. Týdeník věřil v záchranu rusínského obyvatelstva tím ruským. Jednalo se o záchranu od uherské či rakouské okupace rusínského území. V roce 1870 začal týdeník vydávat Národní čtení (rusky Народное чтение) to byla série knih, která měla za účel se rozšiřovat do rusínského obyvatelstva a podpořit samotný týdeník. Týdeník se přestal vydávat na začátku roku 1871, krátce po odstupu Viktora Kimaka.

Úvodní strana prvního vydání týdeníku Sova.

Sova

Sova (rusínsky Сова) byl rusínský ilustrovaný a satirický týdeník vydávaný spolkem sv. Vasilije Velikého. Jednalo se o liberárně-buržoázní noviny, které podporovali tehdejší rusofilské trendy. Noviny se postavili proti maďarizaci a katolizaci uhroruska. Týdeník Sova byl praktickým nástupcem Světu a hlavním redaktorem byl Viktor Kimak. První vydání bylo vytištěno v Užhorodě, to kritizovalo uherskou vládu a biskupa Štefana Pankoviče. Po prvním vydání byl Viktor pronásledován církví a vládou a dostal od biskupa zákaz tištění týdeníku v Užhorodě. Zbylá čtyři vydání Viktor vydal v Budapešti, poté byly noviny zakázany.

Karpat

Karpat (rusínsky Карпат) byl společenský, církevní a literární týdeník vydáváný spolkem sv. Vasilije Velikého. Jednalo se o nástupce zrušeného týdeníku Svět, který byl zrušen pod nátlakem biskupa Štefana Pankoviče. Ze začátku s týdeníkem spolupracovali někteří rusínští intelektuálové, ale po zvýšení promaďarských tendencí v týdeníku se od týdeníku distancovali.

Lístek

Lístek (rusínsky Листокъ) byl rusofilský měsíčník vydáváný Eugenem Fencikem. Ve svém měsíčníku psal o problémech a novinkách v rusínské literární inteligenci. Lístek byl psán v ruštině, nebo v církevní slovanštině. Po šesti letech vydávání Lístku také začal psát Dodatek k Lístku (rusínsky Додатокъ), který byl psán v rusínštině.

Východ

Východ (maďarsky Kelet) byl politický týdeník vydáváný tzv. Maďaróny, což byla skupina maďarsky orientiovaných rusínských intelektuálů. Mezi přispěvatele týdeníku se řadí Julij Drohobecký, Konstantin Nevický, Aladár Romanec a Emil Melleš. Na svých stránkách publikovali formování maďarského politického národa a hlásali nevyhnutelnou asimilaci Rusínů v maďarském prostředí. Týdeník byl psán v maďarštině a distancovala se od něj většina rusínských vlastenců.

Odkazy

Literatura

• BAŽAN, Mykola. Ukrajinská sovětská encyklopedie (Українська радянська енциклопедія). 2. vyd. Kyjev: Hlavní redakce Ukrajinské sovětské enycklopedie, 1974. 
• ČAPKA, František. Dokumenty a materiály ke studiu národních dějin v letech1848–1918 [online]. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2010 [cit. 2020-10-22]. Dostupné online. 
• KONEČNÝ, Stanislav. Náčrt dejín karpatských Rusínov. Prešov: Prešovská univerzita v Prešově - Ústav rusínského jazyka a kultúry, 2015. ISBN 978-80-555-1297-6. (slovensky) 
• MAGOCSI, Paul Robert; KOPECKÝ, Miloslav; PAD̕AK, Valerij. Národ odnikud: ilustrované dějiny karpatských Rusínů. Užhorod: Pad̕aka 116 s. ISBN 978-966-387-092-2. 
• MAGOCSI, Paul Robert. The Rusyn Question [online]. [cit. 2024-11-24]. Dostupné online. (anglicky) 
• MAGOCSI, Paul R. The shaping of a national identity: subcarpathian rus', 1848 - 1948. 2. print. vyd. Cambridge, Mass: Harvard University Press 640 s. (Harvard Ukrainian series). ISBN 978-0-674-80579-8. (anglicky) 
• MAGOCSI, Paul R. With their backs to the mountains: a history of Carpathian Rus' and Carpatho-Rusyns. Budapest ; New York: Central European University Press 511 s. ISBN 978-615-5053-46-7, ISBN 978-615-5053-39-9. 
• PALACKÝ, František. Spisy drobné. Svazek I. Praha: [s.n.], 1898. 
• POP, Ivan Ivanovič. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. 1. vyd. vyd. Praha: Nakl. Libri 534 s. ISBN 978-80-7277-237-7. 
• POP, Ivan Ivanovič; MAGOCSI, Paul Robert. Encyclopedia of Rusyn history and culture. Příprava vydání Paul R. Magocsi, I. I. Pop. Toronto: University of Toronto Press 520 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8020-3566-0. OCLC ocm49047693 (anglicky) 
• POP, Ivan Ivanovič. Malé dejiny Rusínov. 2. vydanie. vyd. Bratislava: Združenie inteligencie Rusínov Slovenska 240 s. ISBN 978-80-973455-1-8. (slovensky) 
• POP, Ivan Ivanovič. Podkarpatská Rus: osobnosti její historie, vědy a kultury. 1. vyd. vyd. Praha: Libri 311 s. ISBN 978-80-7277-370-1. 
• SILVAJ, Ivan. Autobiografie Uriel Meteor (Ivan Silvaj) [online]. 2015-08-06 [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. (rusky) 
• VERGUN, Dmitrij Nikolajevič. Opatření ministra Bacha k ochromení karpatoruského obrození r. 1849-50. Praha: Ruská svobodná univerzita v Praze, 1938. 14 s. 
• ZILYNSKYJ, Bohdan; RYCHLÍK, Jan; MAGOCSI, Paul Robert. Dějiny Ukrajiny. [s.l.]: Nakladatelství Lidové Noviny, 2015. 526 s. ISBN 978-80-7106-409-1. 

Černobylské asanace

Černobylské asanace je označení dvou ozdravujících přestaveb starého historického centra města Černobyl na Ukrajině ve 40. letech a 80. letech 20. století.