Přeskočit na obsah

Verneřice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o městě na Děčínsku. O části města Hrob pojednává článek Verneřice (Hrob).
Verneřice
Verneřice, Mírové náměstí
Verneřice, Mírové náměstí
Znak města Verneřice
znak
Lokalita
Statusměsto
Pověřená obecBenešov nad Ploučnicí
Obec s rozšířenou působnostíDěčín
(správní obvod)
OkresDěčín
KrajÚstecký
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel1 164 (2024)[1]
Rozloha31,41 km²[2]
Nadmořská výška493 m n. m.
PSČ405 02, 407 25
Počet domů384 (2021)[3]
Počet částí obce6
Počet k. ú.7
Počet ZSJ7
Kontakt
Adresa městského úřaduMírové náměstí 138
407 25 Verneřice
vernerice@vernerice.cz
StarostaRoman Keznikl
Oficiální web: www.vernerice.cz
Verneřice na mapě
Verneřice
Verneřice
Další údaje
Kód obce562921
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Verneřice (německy Wernstadt) jsou nejjižnější město okresu Děčín v Ústeckém kraji. Žije v něm přibližně 1 200[1] obyvatel. Ve Verneřicích začínal první textilní průmysl v tehdejší Habsburské monarchii.

První písemná zmínka o obci s původním názvem Wernhersdorf pochází z roku 1352[4], respektive 1384. [5] [6] Veskrze německá obec založená na liběšickém panství se brzy vyvinula a v roce 1497 získala od Zikmunda Děčínského z Vartenberka městská práva. V roce 1522 pak král Ludvík Jagellonský městu udělil městský znak a městskou pečeť. V roce 1537 obdrželi své privilegium verneřičtí lučištníci. V 16. století vznikly také první cechy, nejstarší cechovní list byl vydán v roce 1547.

Farní kostel svaté Anny

Během třicetileté války v roce 1639 se do Verneřic uchýlil saský vévoda František Albrecht před svými švédskými pronásledovateli a podle tradice se tři dny skrýval na žlabu mezi domy 139 a 140 na rynku (dnešní Mírové náměstí), který tam stál až do počátku 20. století.[zdroj?]

Verneřice byly opakovaně poškozeny požárem, zejména v roce 1709, dále 19. května 1743, dne 28. května 1774 a v roce 1841.

V dobách sedmileté války táhla v roce 1756 přes Verneřice pruská vojska. V roce 1776 byl zničený kostel sv. Anny přestavěn na popud Marie Terezie.[5][6] V roce 1778, během války o bavorské dědictví, město znovu napadli Prusové a mnoho místních obyvatel unesli jako rukojmí. V témže roce dne 13. října na verneřické faře přenocoval císař Josef II. V roce 1787 byla založena nemocnice pro chudé.

Průmyslový rozvoj

[editovat | editovat zdroj]

Zdejší občané se živili především zemědělstvím a také výrobou obuvi, na konci 18. století se však obec začala industrializovat. Barvířský tovaryš Johann Josef Leitenberger zde v roce 1770 založil první kalikovou přádelnu a kartounku v Čechách. Byl to také Leitenberger, kdo v roce 1797 založil první mechanickou přádelnu bavlny, vybavenou anglickými spřádacími stroji, čímž položil základy textilního průmyslu v Habsburské monarchii. Později se podnik stal majetkem textilního továrníka Julia Léona von Wernburg (1842-1927), který v obci založil mateřskou školu. Pro radnici také nechal vyrobit i cenný velký portrét císaře Františka Josefa I. z hedvábí a bavlny.

Verneřická radnice

Dvacáté století

[editovat | editovat zdroj]

Po první světové válce byly Verneřice v roce 1919 připojeny k nově vytvořenému Československu. V roce 1922 byl ukončen provoz největší městské tkalcovna a mnoho dělníků odešlo. Po Mnichovské dohodě byly Verneřice v letech 1938 až 1939 součástí okresu Tetschen-Bodenbach, vládního obvodu Ústí n. L. / Aussig, v německé říšské župě Sudety. V té době mělo město pouze 1397 obyvatel.

Verneřická škola

Po skončení druhé světové války a odsunu Němců z Československa město ztratilo městská práva. I přes začlenění pěti okolních vesnic po roce 1945 se počet obyvatel na polovinu oproti dřívějšku.

Dne 25. května 1978 byl zastaven provoz na železniční trati z Velkého Března do Verneřic.

V dobách komunistické vlády byla vážně zanedbávána infrastruktura. Historické budovy, jako domy s podloubím na hlavním náměstí, byly zbořeny. V centru města bylo vybudováno kulturní centrum a obchodní centrum ve standardním stylu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Severozápadní stranu okruhu tvoří prázdné pozemky a bytový dům.

Od 10. října 2006 byl obci nedopatřením vrácen status městyse.[7] S účinností od 10. října 2006 bylo 17. října 2006 původní rozhodnutí revidováno a obci byl navrácen status města.[8]

Přírodní poměry

[editovat | editovat zdroj]

Město se nachází v severních Čechách v údolí Bobřího potoka na severovýchodě Českého středohoří, asi čtrnáct kilometrů jihovýchodně od Děčína a devatenáct kilometrů východně od Ústí nad Labem.

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]
Vývoj počtu obyvatel a domů místní části Verneřice[4][9]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 1 839 2 006 2 074 1 989 2 078 1 688 1 587 750 708 776 812 848 880 858
Domy 264 243 244 249 265 263 268 268 248 143 132 163 164 181
Data z roku 1961 zahrnují domy z místních částí Čáslav, Loučky a Příbram.
Rok počet

obyvatel

Poznámky
1830 1 453 ve 251 domech [10] [11]
1844 1 500 ve 270 domech [12]
1850 asi 1 700 [13]
1900 1 989 německých obyvatel [14]
1921 1 688 z toho 1623 Němců [15]
1939 1 397 [16]

Části města

[editovat | editovat zdroj]
  • Verneřice (k. ú. Verneřice)
  • Čáslav (k. ú. Čáslav u Verneřic)
  • Loučky (k. ú. Loučky u Verneřic)
  • Příbram (k. ú. Příbram pod Bukovou horou a Velké Stínky)
  • Rychnov (k. ú. Rychnov u Verneřic)
  • Rytířov (k. ú. Rytířov)

Vysídlením Němců v roce 1945 zanikly na dnešním území města dřívější vesnice Boží Vrch, Malé Loučky, Malé Stínky a Velké Stínky.[17]

Kamenný mostek přes Bobří potok

V letech 1890 až 1978 vedla do Verneřic železniční trať Velké Březno – Verneřice s odbočkou na Úštěk.

V roce 1930 byly zřízeny v této oblasti autobusové linky. První linka vedla z Verneřic přes Příbram, Rychnov, Fojtovice a Benešov nad Ploučnicí do Děčína. Druhá linka vedla z Verneřic přes Valkeřice (Algersdorf). V zimě se často pro vysoký sníh nedalo projet.

V roce 2007 vedla přes Verneřice autobusová linka č. 510041 z Děčína přes Benešov nad Ploučnicí, Františkov, Valkeřice, Verneřice a Příbram do Rychnova, a linka 510125 přes Žandov a Merboltice. Linka 592458 byla zavedena z Ústí nad Labem přes Verneřice do Úštěku, přibližně v trase zrušené železnice.

Pamětihodnosti

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek ve Verneřicích.
  • Mírové náměstí ve středu obce se mírně svažuje směrem k jihu. Na severní straně je řada domů s radnicí a budovou spořitelny, které byly po pádu komunismu obnoveny roce 1990. Souběžně je náměstí rozděleno velkou trachytovou terasou, z níž vede schodiště ke kašně se sochou svatého Floriána.
  • zdaleka viditelný římskokatolický kostel svaté Anny verneřické farnosti je dominantou Verneřic na východní straně Mírového náměstí. Kostel svaté Anny byl farním již v roce 1384.[6] Barokní stavba s mohutnou cibulovou kupolí byla postavena v roce 1709 na místě předchozí stavby z předhusitských dob. Vyhořel však při požáru města v roce 1774 a následně byl přestavěn. Ke konci 20. století byl kostel nevyužívaný a chátral. V roce 2005 spadly části střešní římsy ze severní strany lodi. Po roce 2010 proběhla celková rekonstrukce.
  • zanikly poutní kostel Nejsvětější Trojice. Kostel na Božím Vrchu západně od obce byl vystavěn ve třicátých letech 18. století a byl zbořen 16. ledna 1975.[18]
  • Kašna na náměstí
  • mariánský pomníček a kříž zničeny za normalizace
  • Městem protéká Bobří potok. Na východním okraji od obce nad částí Loučky se nachází Bobří soutěska, zakončená Bobřím vodopádem.[19] Na svazích nad roklí bývaly domy Malé Loučky a Malé Javorské.

Osobnosti města

[editovat | editovat zdroj]
  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích – k 1. 1. 2024. Praha: Český statistický úřad. 17. května 2024. Dostupné online. [cit. 2024-05-19].
  2. Český statistický úřad: Malý lexikon obcí České republiky – 2017. Český statistický úřad. 15. prosince 2017. Dostupné online. [cit. 2018-08-28].
  3. Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-04-18].
  4. a b Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 372, 373. 
  5. a b Johann Gottfried Sommer: Das Königreich Böhmen. Band 1: Leitmeritzer Kreis, Prag 1833, S. 339–340, Ziffer 23).
  6. a b c Jaroslaus Schaller: Topographie des Königreichs Böhmen. Band 5: Leutmeritzer Kreis, Wien 1787, S. 283–284, Ziffer 15).
  7. Rozhodnutí č. 8 předsedy Poslanecké sněmovny, k stanovení obcí městy a městysi, Miloslav Vlček, 10. října 2006
  8. Rozhodnutí č. 10 předsedy Poslanecké sněmovny, k stanovení obce Verneřice městem, Miloslav Vlček, 17. října 2006
  9. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 288. 
  10. Johann Gottfried Sommer: Das Königreich Böhmen. Band 1: Leitmeritzer Kreis, Prag 1833, S. 339–340, Ziffer 23).
  11. Jahrbücher des böhmischen Museums für Natur- und Länderkunde, Geschichte, Kunst und Literatur. Band 2, Prag 1831, S. 198, Ziffer 2) oben.
  12. Friedrich Carl Watterich von Watterichsburg: Handbuch der Landeskunde des Königreichs Böhmen. Prag 1845, S. 1183
  13. Topographisches Lexikon von Böhmen. Prag 1852, S. 441, rechte Spalte.
  14. Meyers Großes Konversations-Lexikon 6. Auflage, Band 20, Leipzig und Wien 1909, S. 544.
  15. Genealogie Sudetenland
  16. Šablona:Verwaltungsgeschichte.de
  17. uir.cz
  18. VALENČÍK, Michal. Ohrožené památky. Praha: Baset, 2006. 296 s. ISBN 80-7340-082-0. S. 231. 
  19. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Chráněná území v České republice. Praha 3: Informatorium, 1991. ISBN 80-85368-13-7. Kapitola CHKO Kokořínsko, s. 57. 
  20. SMEJKAL, Ladislav. Máchův kraj – Českolipsko. Praha 6: Regia, 2008. ISBN 978-80-86367-65-1. Kapitola Cesta Johanna Josefa Leitenbergera ke slávě, s. 98. 
  21. Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 13. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Strobach, Josef Karl (1852–1905), Politiker und Geschäftsmann, s. 411. (německy) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]