Příbram (Verneřice)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Příbram
Verneřice
Verneřice
Základní informace
Charakter sídla vesnice
Počet obyvatel 63 (2011)
Domů 59
Lokalita
PSČ 407 25
Obec Verneřice
Okres Děčín
Historická země Čechy
Katastrální území Příbram pod Bukovou horou (5,55 km²)
Zeměpisné souřadnice
Příbram
Příbram
Další údaje
Kód části obce 180114
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vesnice Příbram (též Příbram pod Bukovou horou, německy Biebersdorf) je dnes západní částí města Verneřice v turisticky atraktivní části Českého středohoří, v jihovýchodním cípu okresu Děčín (Ústecký kraj). Leží asi 3 kilometry západně od samotných Verneřic. V roce 2011 zde trvale žilo 63 obyvatel.

Vesnice je doložena od 13. století. Domy byly stavěny až do roku 1932, avšak od druhé poloviny 19. století počet obyvatel klesal. Až do roku 1945 bylo její obyvatelstvo německé. V roce 1945 po odsunu Němců byla asi třetina vesnice zbourána. Součástí obce Příbrami byla i osada Velké Stínky.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Příbram leží v délce téměř dvou kilometrů podél místní silnice z Verneřic (od silnice č. 240) západním směrem na Bukovou horu. Uprostřed Příbrami odbočuje silnice do Rychnova, které jsou dnes rovněž místní části města Verneřic.

Vesnice leží v nadmořské výšce 530–590 metrů. Z jihu s jejím územím sousedí několik kilometrů vzdálené Zubrnice a Lovečkovice.

Bobří potok[editovat | editovat zdroj]

Vesnicí protéká Bobří potok, který přitéká z Bukové hory (pramení ve výšce 594 m n. m.) a pokračuje přes Verneřice směrem do Kravař a soutěskou s Bobřím vodopádem a soustavou Holanských rybníků do Novozámeckého rybníka u Zahrádek.[1]

Buková hora[editovat | editovat zdroj]

Západně od vesnice se nachází vrchol Bukové hory se stejnojmenným televizním vysílačem. Turistickou chatu z roku 1907 obhospodařoval příbramský hostinský Kratochwill.

V Příbrami se nacházel pomník císaře Josefa II., který byl zničen Čechy v roce 1945.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vesnice je původně zemědělská. Zpočátku byla součástí statku „Schwaden“, který patřil bratrům Hroznatovým. Od roku 1215 byla Příbram obcí s povinností odevzdat podíl výnosu.

Roku 1216 Hrosnata Crispus prodal vesnici za 100 kop grošů pražskému biskupovi Ondřejovi z Guttensteinu. Plocha pozemků čítala 680 ha, z toho bylo 30 ha lesů. Lesy na Bukové hoře však patřily k děčínkému panství. Část pozemků Příbramští odkoupili od Verneřických.

Osídlení a domy[editovat | editovat zdroj]

V daňové knize z roku 1654 je za rok 1651 uváděno v Příbrami 15 hospodářství (z toho 6 opuštěných v důsledku třicetileté války a moru), 11 zahradnictví (z toho jedno opuštěné) a 1 domkář (chasník na obecním pozemku).

Usedlosti v roce 1651 podle daňové knihy:

Sedláci vlevo od obecních pozemků: Anderschen 16, Stohr 17, Niederbauer 18, Schmiedshonsen 20, Kaulfussen 22, Lohrkristen 25, Dimmer 26, Mathrelich 33, Steiger 34, Fiedeldonel 36, Duten 39 a Oberbauer 40.
Sedláci vpravo od obecních pozemků: Riedeln 72, Friedrichen 73, Fiedelkristen 75, Teichen 78, Honsrelich 80, Micheln 81, Mirtenkrist 84 a Kusebauchen 86.
Zahradníci vpravo od obecních pozemků: Schenke 1, John 7, Staude 65, Jager 70, Schneidersdonel 71, Tauschen 46, Waber 47. :Zahradníci vlevo od obecních pozemků byli: Lurzenhonsen 21, Piter 43, Oberpollaken 44.

Roku 1752 byla postavena původní škola.

Roku 1773 byly domy očíslovány. V té době měla obec 21 hospodářství, 11 zahradníků, 2 mlynáře, školu a 52 domkářů, dohromady 87 domů. Domkáři měly domy převážně na obecním pozemku mezi kamennými zdmi. Několik domkáři si mohli svůj majetek zvětšit přikoupením luk a pozemků, uživili se pak jen zemědělstvím. Číslování začalo u místního rychtáře a pokračovalo dolů až k číslu 10 (Schaffer), pokračovalo nahoru k číslu 45 a pak opět dolů k číslu 87.

Od 15. ledna 1782 se na základě patentu císaře Josefa II. o zrušení nevolnictví stali sedláci majiteli půdy.

V letech 1773–1932 byly postaveny domy čp. 88–121. Mezi novější domy patří: Zachheisel 116 (1870–1875), Pettersova kovárna 117 (1875), (Petters byl z domu 22), Lindenfirnand 118 (1890), obchodník Schirmer 120 (1928, Schirmer byl z domu 51) a jako poslední Guthschmied 121 (1932).

V roce 1870 byla postavena nová škola (čp. 115), v roce 1877 byla přistavěna ještě jedna školní třída.

Většina domů byla stavěna původní technologií. Chlévy a sklepy byly z čedičů, ostatní díly staveb byly ze dřeva a střechy pokládány slámou. Písek na stavbu se doloval v pískovnách pod kopcem Boží vrch a v Loschwitzu. Po roce 1850 se jezdilo pro stavební kámen do kamenolomu ve Valkeřicích. Jako jednostřešní domy (dům i stodola měly společnou střechu) byly stavěny domy čp. 2, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 14, 15, 19, 21, 24, 28, 29, 31, 35, 41, 42, 44, 45, 47, 51, 54, 55, 56, 57, 60, 61, 62, 67, 68, 69, 76, 77, 78, 83, 85, 87, 88, 90, 92, 93, 702, 703, 704, 106, 107, 108, 109, 111, 112, 113, 118, celkem 55 domů.

Ostatní samostatné domy v rámci usedlostí:

  • u domu 2 velká kolna používaná jako dílna pro koláře
  • v čísle 10 chlév
  • v čísle 19 kovárna
  • v č. 39 budova, kde dole byl chlév a nahoře taneční sál, později používaný pro hospodářské účely.
  • v č. 16 garáž pro povoz
  • v č. 16 hasičská zbrojnice s váhou na dobytek a čističkou obili
  • v horní části vesnice další hasičská zbrojnice a dva zastřešené sklady pro povozy a hasičské háky
  • 1 trafostanice

Požáry[editovat | editovat zdroj]

Zaznamenány jsou například tyto požáry:

  • 4. 7. 1789 u Niederbauerů, č. 18
  • 3. 11. (18)32 dům u Storbauerů, č. 19
  •  ? a 1861 Ve Velkých Stínkách shořelo při požáru před rokem 1861 5 domů (č. 1, 2, 3, 4, 5), dům č. 6 shořel v roce 1861.
  • 15. 8. 1901 u Niedermeierů, č. 15, zapáleno bleskem
  • 16. 5. 1907 u Tutenů, stodola domu č. 39 zapálena bleskem
  • 1908 u Fiebschenů, dům č. 50
  • 1911 u Tutenkristenů,, dům č. 52 zasažen bleskem, nebyl již obnoven
  • 1912 u Schneiderů, č. 8
  • 1915 u Johnů, č. 7
  • 1918 dům a stodola č. 1, zapáleno bleskem
  • 1920 u Langriedelů, č. 18, dům podruhé zapálen, dětmi
  • 1929 u Waberů, dům i stodola č. 47
  • 1930 střecha v kamenném domě u Zinkenů.
  • 21. 6. 1934 u Zimmermeisterů, dům č. 42 zapálen bleskem,
  • 26. 2. 1936 dům u Hellersů
  • 1937 u Dimmeru, stodola domu č. 26

Požáry, u nichž není zaznamenán rok, nejsou v tomto seznamu uvedeny.

Stav před rokem 1945[editovat | editovat zdroj]

V roce 1945 bylo v Příbrami jen 114 obývaných domů. Před rokem 1945 bylo v Příbrami neobydleno nebo zbouráno 7 obytných domů.

  • Dům č. 27, u Mirtenů, obec v roce 1909 vykoupila a zbourala, aby se na tom pozemku mohla postavit škola.
  • Dům Tutenkristenů, č. 52, shořel roku 1911 a už nebyl postaven.
  • Dům č. 53, u Bachmannů, koupil soused Richter 109, roku 1911 sundal střechu a přízemí používal jako kolnu.
  • Dům č. 59 i zahradu patřící Vogelnovi koupil soused Oppelt Josef.
  • Dům č. 89 patřící Heiselnovi koupil Schneider Willibald z čísla 7 a zboural mezi lety 1900–1910.
  • Dům č. 95, u Grofenů, koupil Josef Dörfler z čísla 28, zboural ho a z pozemku udělal zahradu. Dům stál za domem č. 28 u cesty k domům 29 a 30.
  • Dům č. 100 koupil Schulwenzen od souseda Pettersche z čísla 117 a přestavěl na stodolu.

Obrázky[editovat | editovat zdroj]

Bourání a užívání domů po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Silnice

Podle zprávy z roku 1953 od Gustava Scheinerta z čísla 67 Češi zbourali v letech 1946–1953 téměř 40 domů, a to domy čísel popisných 60, 61, 116, 37, 65, 66, 69, 70, 71, 34, 91, 101, 88, 32, 28, 76, 77, 78, 23, 19, 86, 87, 96, 2, 11, 3, 4, 5, 14, 104, 13, z domů č. 109 a 110 zbyly ruiny a u domu 56 byl spadlý štít. V Grosszinkenu se všech 6 domu a stodol, i domy Rudolfa Fahryho a Schusterbauera zbouralo. Tím zůstalo ještě 81 domů a 36 stodol.

Celkem do roku 1971 bylo úplně zbouráno 30 domů, 41 domů s přistavěnou stodolou, 29 stodol, 6 verand a jedna dílna.

V roce 1971 byly obydlené domy čp. 10, 8, 7, 1, 118, 120, 82, 117, 119, 121, 75, 115, 106, 72, 68, 94, 63, 92, 58, 56, 57, 50, 49, 48, 47, 45, 44, 42, 40, 95, 33, 24, 48, 17, 98, 105 a 107. Neobydlené byly domy č. 90 a 107, bez oken a dveří č. 81 a 20, v domě čp. 20 byl sklad a prasečák. Domy čp. 97, 56 a 57 jsou používány jako rekreační chalupy. Stodoly ještě stály u domů čp. 20, 39, 13 a 12, všechny ostatní byly zbourány. Obývané domy přešly do majetku bydlících, byly jakž takž udržované. Škola byla zruinovaná a neudržovaná, keře a stromy podél potoka neudržované a přerostlé. Novostavby (moderní chlévy) byly u č. 26 a č. 16.

Na hřbitově byla v roce 1971 většina pomníků převrácená a pokrytá plevelem. Márnice byla uvnitř zdemolovaná. Vlevo od vchodu byly tři nové hroby Čechů, další již byli pohřbíváni ve Verneřicích.

Chata na Buková hoře je používaná pro tamní televizní vysílač.

Školy[editovat | editovat zdroj]

Už kolem roku 1350 v některých německých městech a vesnicích v Čechách zřizovány školy. Děti musely chodit do školy od Galli do Walburga (16. 10. – 30. 4. ) a každý musel přinést kus dřeva na vytápěni školy.

Před rokem 1870 byla škola v Příbrami v domě č. 76, který byl postaven roku 1752. Nejsou doklady o tom, zda a kde se předtím učily děti z Příbrami. Domům č. 93 se sice říkalo školní, byl ale obýván učitelem Prautschem Antonem, podobně i dům č. 100.

V roce 1870 postavila obec novou jednotřídní obecnou školu včetně bytu pro učitele. V roce 1877 byla přistavěna druhá třída. Na střeše školy byla věž s obecním zvonem, který se rozezněl v poledne, večer, při úmrtí nebo při požáru. Škola sloužila i dětem z blízké Čáslavi (Tschiaschel) až do roku 1904, od kdy měla Čáslav vlastní školu.

Učiteli v Příbrami byli Prautsch Anton (zemřel roku 1815), Moritz Klar (zemřel 1870), Karl Weiss, Josef Krautstengel, Franz Blumtritt (zemřel 1903 ve 42 letech), Barwig, Paudler Franz, Emil Lorenz (zemřel 1916), Hoffmann (1918–1920), Emil Krolop z Verneřic učil v letech války 1914–1918. Dalšími učiteli byli Lösel, Arno Matzke, Fritz Kessler (pozdější starosta Podmokel), Franz Marschner, Rankl z Verneřic, učitelka Selma Richterová z Rychnova, poslední učitel Schreiber (nar. 7. 8. 1894 ve Vídni) byl deportován do tábora v České Kamenici (Rabstein), kde 13. 1. 1946 zemřel.

V letech 1901–1902 byla vybudována měšťanská škola se třemi třídami, pro každý ročník jednu, ve Verneřicích. Prvním jejím ředitelem byl August Michel, posledním německým ředitelem byl Franz Jelinek. Žáci z okolních vesnic docházeli převážně pěšky, což bylo zvláště v zimě velmi náročné, takže se sem přihlašovali jen odolnější z kluků. Teprve od roku 1939 bylo absolvování měšťanské školy povinné.

První škola ve Verneřicích byla od roku 1539. Od roku 1935 byla ve Verneřicích i česká škola, určená především pro děti státních zaměstnanců.

Veřejná správa[editovat | editovat zdroj]

Až do roku 1800 bylo právo soudit dědičné a bylo spojeno s právem výčepním (viz článek rychtář). Přísedící vykonávali práci v obecním úřadě. Oddávali, seznamovali lid s právními předpisy, ověřovali prodeje a smlouvy, urovnávali neshody a trestali provinění. Vše se zapsalo do knih. V Příbrami byl historický výčep spojený s těmito právy. Výčepu se jeho majitel Emil Kusebauch v roce 1908 vzdal.

Součástí obce Příbrami byla i vesnice Velké Stínky. Příbram patřil i dříve do politického okresu Děčín, soudní a finanční okres býval Benešov nad Ploučnicí (Bensen).

Rychtáři a starostové[editovat | editovat zdroj]

  • 1707–1759 rychtář Daniel Trautsch, čp. 1
  • 1864 starosta Franz Redlich, čp. 16. Zastupitelstvo mělo další čtyři členy, z toho dva v radě zastupitelstva.
  • 1870 starosta Philipp Wagner, čp. 77
  • po mnoho roků do roku 1908 starosta Philip Schneider, čp. 73
  • 1908–1918 starosta Rellig Franz, čp. 40.
  • od 1918 starosta Emil Schneider, v zastupitelství bylo dalších 7 lidí.
  • 1938–1945, po připojení k Německé říši: starosta Max Richter, čp. 82
  • krátce v roce 1945: Emil Tröster, čp. 112
  • od 1945 Josef Soukal, původem z Boletic nad Labem

Kancelář starosty byla vždy v domě úřadujícího starosty. Josef Soukal vykonával funkci starosty v domě č. 92 (Hehler). Poté Češi umístili obecní úřad byl v hostinci domu čp. 106.

V letech 1900–1945 se v obci vystřídali 4 obecní strážníci.

Úřední oznámení se psala čtyřmo, byla dána do plechovek a od středu vesnice dána do oběhu. Po přečteni oznámení je občan musel předat dalšímu sousedovi.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel a domů[2][3]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 692 727 685 643 635 590 589 230 160 115 109 78 65 63
Domy 122 123 124 124 121 117 121 67 . 28 28 36 40 43
Tabulka zahrnuje údaje osady Velké Stínky a počet domů z roku 1961 je zahrnut v domech místní části Verneřice.

Vývoj počtu obyvatel obce Příbram včetně osady Velké Stínky:

  • 31. 12. 1869 776 osob
  • 31. 12. 1880 960 osob (423 mužů, 428 žen, 109 cizinců – služebních poslů)
  • 31. 12. 1890 677 osob, z toho 642 v Příbrami a 35 ve Velkých Stínkách
  • 31. 12. 1900 643 osob, z toho 612 v Příbrami a 31 ve Velkých Stínkách
  • 31. 12. 1910 635 osob, z toho 606 (339 žen a 267 mužů) v Příbrami a 29 (15 žen a 14 mužů) ve Velkých Stínkách, 126 „bydlících partají“, tedy domácností.
  • 1920: 600 osob
  • 1930: 607 osob (572 v Příbrami a 35 ve Velkých Stínkách).
  • 1940: žilo ve 114 příbramských a 6 velkostínkovských domech 126 domácností.

V letech 1900–1935 zemřelo 429 lidí, z toho 143 dětí, z toho 119 do jednoho roku věku. Z celkového počtu zemřelých 13 mužů a 4 ženy zemřely sebevraždou.

V první světové válce padlo nebo zemřelo v lazaretech nebo v zajetí 18 obyvatel obce. Pro tyto padlé a nezvěstné byl v roce 1921 v zahradě domu č. 81 postaven pomník. V roce 1945 ho Češi zdemolovali.

Ve druhé světové válce ztratilo život nejméně 36 mužů z obce, z toho 16 ženatých. Vojáci, kteří přežili, se do svých domovů již nesměli vrátit, většina ostatního původního obyvatelstva byla vysídlena.

Náboženství a farnost[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelstvo bylo římskokatolického vyznání. Po roce 1922 několik obyvatel vystoupilo z církve, později za hitlerovského režimu další. Příbram patřila do farnosti Rychnov společně s Blankraticemi (Blankersdorf) a Malými Stínkami (Kleinzinken). V letech 1570–1620 byl rychnovský kostel lutherský.

Církevní matrika i pro Příbram byla v Rychnově vedena od roku 1784, předtím od roku 1684 se vedla ve Verneřicích. Matriky z dob před rokem 1684 se ztratily.

Do podzimu 1899 se Příbramští pohřbívali v Rychnově kolem kostela, od roku 1899 měla Příbram vlastní hřbitov u silnice do Rychnova.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Statky a zahradnictví byly vně zdí obecního pozemku ležícího podél potoka. Pole i louky vlastníků se táhly až k lesu, kde skoro každý vlastnil i kus lesa.

Zeminy obsahují všechny bonity. Při orbě se vyorávaly často čedičové kameny. Musely se často vykopat nebo i odpálit. Kameny odstraněné z polí byly ukládány podél pole nebo se používaly ke zpevnění cest. Keře podél mezí a cest se pravidelně po 7 letech řezalo, následně se používalo k topení a na výrobu topůrek. Při 3–4roční obměně plodin byly výnosy střední.

Z obilí se zde selo žito, zimní a letní pšenice, ječmen, oves a krmná směska. Dále se pěstovaly brambory, řepa a oblíbené červené zelí, tuřín a takzvaná „Strinke“ (giganty). Dobytek dostával červený a zelený jetel, Thimoteus i krmnou směsku z hrachu, ječmenu a ovsa. Len měl každý sedlák na jednom poli zaset pro vlastní spotřebu a k prodeji pro výrobu oleje. Lněná a řepková semena se nechávala vylisovat v mlýnu v Mertensdorfu. Mnozí sedláci pěstovali pro vlastní potřebu také mák. Vegetační doba zde byla krátká a často se stávalo, že ozimy zplesnivěly pod sněhem.

Několik desetiletí nosily ženy zemědělské produkty ve velkých nůších zboží do měst, pěšky přes bukový les k Labi do Těchlovic.

Chov zvířat, živočišná výroba[editovat | editovat zdroj]

Původní červenostrakatý horský hovězí dobytek s malými výnosy byl křížen s alpskými hnědými kravami. Tím nastalo ale jen malé zlepšeni. Po 1. světové válce se dosáhlo lepších výnosů s schönhengstovým a simmentalským hovězím dobytkem. Přísná veřejná „býčí komise“ se starala o vyčištění plemenného materiálu.

Kontrolní spolek pro mléko byl utvořen 1937 a měl za cíl zlepšovat hovězí dobytek, ne všichni zemědělci se toho však zúčastnili. Ve Verneřicích byla v letech 1903–1904 jedna z prvních mlékáren, byla v provozu až do roku 1953. Hotové produkty se prodávaly v Děčíně, Podmoklech a Ústí nad Labem. Do té doby si sedláci zpracovávali mléko a zajišťovali odbyt u výkupců sami. Po připojení k Německu v roce 1938 muselo být veškeré mléko odevzdáváno mlékárně.

Bydlení a hospodářské prostory (chlévy) byly většinou pod společnou střechou. Koně, hovězí dobytek, prasata a slepice byli v jednom chlévě se špatnou ventilací a s malými okny. Často byla v chlévech tuberkulóza. Na podzim, po otavě se hnal dobytek na několik týdnů na pastvu, jinak byla tato možnost málo využívaná.

Prasata byla chována ve všech domech, pro vlastní potřebu i na prodej. Ve velkém se chovem prasat zabýval sedlák Fahry Leo z č. 32. Ve všech domech se držely kozy. Mléko se používalo na pití a do kávy. Zbytek byl zkrmen prasaty. V některých domácnostech se vyráběl i kozí sýr. Pojišťovací spolek pro dobytek sloužil jako pojistka. Každý člen musel podle počtu nahlášených zvířat odebrat maso z nouzových zabijaček. Také slepice, husy a dílem i kachny byly skoro ve všech domácnostech. Husy se pěstovaly pro peří, draní peří bylo běžnou činností žen. Ovce ve vesnici nebyly.

Obchod, průmysl a řemesla[editovat | editovat zdroj]

Blízké město Verneřice mělo nejdříve 2, později 4 výroční trhy.

Od roku 1921 byl v domě č. 106 Josefa Kratochwilla obchod s potravinami a galanterií. Roku 1928 byl zřízen nový obchod v nově postaveném domě čp. 120 (Rudolf Schirmer).

Až do odsunu bylo ve vsi několik hostinců. Hostince s tanečním sálem byly v domě č. 20 u Weigela Emila a v domě č. 25 u Borsigů, později u Grunertů. Hostinec bez sálu byl v domě č. 106 u Kratochwillů, hostinec s cizineckými pokoji byl v domě č. 97 (dříve Wagner, pak Tröster). Chatu na Bukové hoře obhospodařoval hostinský Emil Ehrlich. Hostinci Kratochwilla (čp. 106) a Tröstera (čp. 97) byly v roce 1931 modernizovány. V původní rychtě (čp. 1) bylo pohostinství zrušeno v roce 1908.

V roce 1576 proběhla pivní válka, při níž verneřičtí občané zkonfiskovali příbramským a rychnovským jejich vlastní pivo. Od té doby na základě rozhodnutí císaře Maxmiliána II. až do roku 1931 směli příbramští hostinští točit jen verneřické pivo. Pak se zde začalo točit i litoměřické pivo.

Místní obyvatelé se zabývali také obchodem se dřevem a zpracováním dřeva (tesařství, truhlářství, kolářství, košíkářství a zpracování proutí atd.). V zimních měsících se truhlářství pro vlastní potřebu věnovalo mnoho obyvatel. Ve mlýně (čp. 83) byla i pila. V obci bylo několik kováren, krejčových, ševců, .

V polovině 19. století byla v Příbrami otevřena uhelná šachta. Obyvatelé vsi a okolí byli jejími podílníky, ředitelem šachty byl Fahry Josef z čp. 34. Štola vedle od z jižního konce Velkých Stínků až k domu č. 116 (Zachhaisel) v Příbrami. Těžba byla zastavena v roce 1900. Při špatném počasí a v zimě používali obyvatelé Velkých Stínků štolu k cestě do Příbrami, také ji používali jako zdroj vody.

Dělnicí si vydělávali na živobytí v okolních vesnicích a městech. Zaměstnaní byli jako zedníci, tesaři, zámečníci, malíři a lakýrníci, na lodích, ve výrobě lodí, v továrnách, v kamenolomu, v mlékárně, na stavbách mlýnů, v lese a jako dělníci na denní mzdu na pomocnou práci. Několik dělníků bylo zaměstnáno na dráze. Mnoho jich muselo zůstat celých 6 pracovních dnů v místě, kde pracovali, a vrátili se až v sobotu večer k rodinám. Zbývající volné hodiny museli věnovat svým malým hospodářstvím.

Vodní zdroje[editovat | editovat zdroj]

Spodních vod bylo ve vsi dost, takže převážná většina majitelů domů měla ve sklepě nebo na zahradě studánku, kde bylo dost dobré vody i v dobách velkého sucha. Někteří sedláci si stavěli domácí vodovody. Nejstarší společný vodovod měly domy čp. 75, 81 a škola, postavená 1908. Později se připojil dům č. 3.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Při první světové válce přišli obyvatelé Příbrami o většinu úspor, protože válka byla financována půjčkami od obyvatel a nový stát nepřevzal dluhy monarchie. Příbram musela na výrobu válečného materiálu odevzdat i zvon ze školní věže. Staženo bylo i zlato a drahé kovy. Většina i jen trochu schopných mužů z Příbrami musela narukovat a po šestinedělním výcviku byli poslání na frontu.

Po válce byly Sudety proti vůli německých obyvatel připojeny k československému státu. Po roce 1918 musel být v Příbrami odstraněn pomník císaře Josefa II., podstavec stál dále prázdný ve školní zahradě. Negativní vztah zdejšího německého obyvatelstva k českému lidu a československému státu od roku 1918 narůstal.

Společenský život před rokem 1939[editovat | editovat zdroj]

Členem dobrovolného hasičského sboru byl každý mužský majitel domu. V obci byly dvě hasičské zbrojnice, v nich dvě ruční stříkačky a jedna motorová. K čerpání vody sloužilo 10 malých rybníčků po území obce, které se používaly i ke koupání a bruslení. Hasiči pořádali každoročně ples, hasičská kapela hrála na každém pohřbu. Náčelníky hasičů byli postupně Redlich Rudolf č. 89, pak Fahry Leo č. 34, a až do vysídlení Zaschke Emil č. 12.

Spolek na pomoc školy byl utvořen roku 1918, dával dětem bezplatně knihy, sešity a psací potřeby. I tento spolek uspořádal každý rok jeden ples. Zisk se dával do spolkové pokladny.

Polnohospodářské kasino bylo společenstvo zemědělců. Společně objednávali různé zboží jako uhlí, sůl, krmivo a ostatní zboží. Měli společnou dobytčí váhu a zařízení na čištěni sadbového obilí.

Členem Mlékárenského družstva Verneřice byl každý, kdo vlastnil krávu. Toto družstvo prodávalo členům různé zboží a vlastnilo i mlýn.

Hodně obyvatel Příbrami bylo členy Reifeisenkasse (spořitelny).

K honební společnosti patřilo kolem 10 obyvatel.

Spolek pěvců existoval do roku 1910. Byl hodně aktivní, dělával v zimě divadelní představeni na jevišti sálu Weigela č. 20, v tomto hostinci byla i klubovna spolku. Skříň s jejich notovými partiturami stála na původním místě až do vysídlení.

V období před 1. světovou válkou a po ní existovalo společenství mladých hochů, „Jungmannschaft Eiche“ (Mládenecký klub Dub). Pořádali výlety, taneční zábavy a hráli i divadlo na jevišti pěveckého spolku.

Roku 1922 bylo ve vsi založeno družstvo, které mělo za cíl zelektrifikovat obec. Kvůli vysoké ceně elektřiny se zpočátku obyvatelé jen těžko loučili s petrolejovými lampami. V některých domech se mezitím svítilo i plynovým světlem, plyn se vyráběl z karbidu. Postupně bylo i veřejné osvětlení přestavěno na elektrické.

Roku 1926 se ve vsi utvořilo meliorační družstvo. Odvodněni pozemků se dělalo v letech 1926–1928. Nezúčastnili se všichni zemědělci. Plánování a kontrola prací byly svěřeny jedné moravské firmě, zemní práce dělali místní zemědělci, členové družstva.

Spolek malodomkářů měl 6 členů a působil od roku 1920 až do zrušení v roce 1938. V roce 1920 se utvořila skupina volnomyšlenkářů, a společně s Rychnovem dělnický spolek bicyklistů. Oba byly v roce 1938 rozpuštěné a majetek zkonfiskován.

Politický život obce, vývoj před druhou světovou válkou[editovat | editovat zdroj]

Ve vsi byla založena pobočka rolnické strany Svaz zemědělců („Bund der Landwirte“), založené roku 1919. Místní organizace sociálně demokratické strany byla založená okolo roku 1900, po 1918 byla strana obnovena a vytvořila ve vsi malou knihovnu. I Svaz Němců měl několik členů ve vsi.

Sudetoněmecká vlastenecká fronta Konráda Henleina, založená 1. října 1933 a 30. dubna 1933 přejmenována na Sutedoněmeckou stranu (SDP), měla v Příbrami také místní organizaci. V letech 1933–1938 se většina ostatních německých stran včetně Svazu zemědělců zrušila a připojila k Henleinově straně. V květnu 1938 německé obyvatelstvo bojkotovalo částečnou mobilizaci české armády. SDP byla 16. září 1938 československou vládou zakázána. Vyhlašuje neposlušnost státu a Henlein zakládá Freikorps. V září 1938 na Henleinovu výzvu je také několik obyvatel Příbrami mezi Němci, kteří utíkají do Říše. V září 1938 občané Příbrami táhli do Verneřic a bez krveprolití likvidovali a zavírali vše české. Puč byl českou armádou rozbit. 22. září 1938 souhlasila československá vláda s odtržením Sudet od republiky, tentýž den odstoupila vláda a generál Syrový vyhlásil úplnou mobilizaci. O týden později uzavřely velmoci Mnichovskou dohodu. Od 1. října 1938 němečtí vojáci zabírají Sudety podle zón.

Doba ve Velkoněmecké říši[editovat | editovat zdroj]

Německé vojsko přišlo v neděli 1. října 1938 od Reichenu po pravé straně silnice a tím zároveň zavedlo pravostranný silniční provoz. Všechny domy byly vyzdobeny prapory s hákovými kříži.

Odpůrci Henleinovy strany byli ještě téhož dne zajati členy stranických bojůvek a podrobeni výslechu německými důstojníky SD (Sicherheitsdienst, Bezpečnostní služba). V Příbrami to byli Kratochvill Josef č. 106, Hoffmann Franz č. 79 a Vetter Hans č. 73. Po výslechu ale byli propuštěni. Několik občanů z Verneřic a okolí však bylo dopraveno do koncentračního tábora do Německa.

Ze sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei, SDP) se stává NSDAP (Nationalsocialistische deutsche Arbeiterpartei, Nacionálně socialistická německá dělnická strana). V Příbrami měla 59 členů a v Čáslavi 23 členů. Současně zde začínají působit různé nacistické zájmové organizace. Skoro všichni obyvatelé byli morálně nuceni se v těchto korporacích angažovat. Zkoušelo se pochodovat, začal dril a to vše pro budoucí válku. Při všech příležitostech se sbíraly peníze, někdejší protivníci byli špiclováni. Pro protinacistické řeči byl zatčen například zámečník Emil Tröster z č. 112.

Mnoho obyvatel muselo za války narukovat k vojsku, k OT, Arbeitdienstu a dalším vojenským službám. Mnoho jich ve válce padlo. Na statky byli jako pracovní síly nasazení polští a později ruští zajatci.

Vývoj po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Koncem války přišli do vsi 3 Jugoslávci z koncentráku v České Kamenici (Rabstein). Obchodník Schirmer je ubytoval. Willi Maler zůstal u něho a vypomáhal v obchodě. Po odsunu Schirmera obchod převzal a vedl ho dál. Druhý Jugoslávec, jménem Johann, se nastěhoval do domu č. 113 po odsunu Redlicha. Třetí, jménem Martin, zabral dům č. 34. Dvě děvčata si odnesla plody Jugoslávců s sebou do nové vlasti. Ruští vojáci obsadili ves a u Fahryho (dům č. 34) měli velitelství. Děvčata a ženy se před nimi musely schovávat.

Po zhrouceni 3. říše dělal Max Richter č. 82 ještě nějaký čas obecního starostu. Po něm převzal starostování Emil Tröster č. 112, ale jen na krátký čas. Následoval Čech Josef Soukal, který přišel z Boletic nad Labem a bydlel u Elsy Kressové.

Veškerý německý majetek vyhlásila česká vláda za státní majetek. Čeští občané přicházeli a přivlastňovali si majetek odsunutých i neodsunutých Němců. Protože mnozí z přistěhovalců neuměli hospodařit, byli původní němečtí obyvatelé nuceni nadále pracovat. Když čeští přistěhovalci některý statek vyjedli, přemístili se do dalšího.

5. a 6. června 1945 se dřívější funkcionáři Hitlerovy strany (7 osob) byli nuceni podrobit v Benešově nad Ploučnicí výslechu. Všichni se po výsleších vrátili. 11 obyvatel bylo deportováno do tábora Česká Kamenice (Rabstein), někteří z nich pak byli nasazení na práce ve vnitrozemí.

Pro německé obyvatele platila podobné omezení, jaká předtím Třetí říše uplatňovala vůči Židům: zákaz nočního vycházení, zákaz opouštění obce bez povolení, přes den zákaz zdržovat se na veřejných prostranstvích, zákaz vstupu do veřejných kulturních, sportovních a zábavních zařízení, vymezená doba nakupování. Slovanské obyvatelstvo mělo zákaz stýkat se s Němci.

29. června 1945 v 5 hodin ráno bylo vysídleno 33 rodin, celkem 69 osob, z nichž se 14 později ještě navzdory zákazu a velkému riziku vrátilo pro osobní věci. Odsun byl s koňskými potahy přes Rychnov a Benešov nad Ploučnicí k hranici se Saskem směrem na Hinterhermsdorf. 30. června se dostali do cíle, kde živořili po tisících ve stodolách, v lesích a ve volné přírodě, přitom zemřelo hodně dětí a starých a nemocných lidí. Občané Příbrami táhli pak dál do Duryňska, kde našli nové bydlení.

Jako antifašisté se mohly na podzim 1945 vystěhovat lodí do NDR tři rodiny (Klimt Julius č. 91, o něco později Matzke Julius č. 38 a Tröster Emil č. 112) a mohly si vzít všechny své věci mimo deviz.

Druhý odsun, do tábora Pfaffenhofen u Podmokel a pak do Hesenska, okres Biedenkopf, proběhl 20. února 1946. Týkal se 29 lidí ze 7 rodin z Příbrami. Dvě ženy se vrátily z Pfaffenhofenu do Příbrami ještě téhož dne.

Třetí odsun, 21. března 1946, byl směrován do táboru v Altstadtu. Ve 40 vagónech byli deportováni do Bavorska, po 10 vagonech šlo do Hammelburgu, Münnerstadt, Hofheim a Bad Kissingen. Zpočátku byli ubytováni v prázdných hotelech a táborech a po čase byli rozstrkáni po okolních vesnicích. Z Příbrami bylo do tohoto odsunu zařazeno asi 217 osob z 61 domů.

Při čtvrtém odsunu, v srpnu 1946, bylo 7 rodin (31 lidí) transportováno do Meklenburka.

Dvě původní rodiny mohly ve vsi zůstat, ženy měly českou národnost. Všichni občané, kteří museli pracovat ve vnitrozemí, byli později také odsunuti anebo utekli ke svým rodinám.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Silnice z Příbrami do Rychnova v březnu 2006

Historické silnice[editovat | editovat zdroj]

Stará spojovací silnice z Rychnova vcházela do Příbrami u domu č. 1 a u domu č. 17 opustila ves směrem na Sebirz a Litoměřice. Jiná vedla od někdejších vesnic Vitína (Wittine) a Staré Homole (Althummel) vesnicí do Verneřic. Mezi domy 98 a 108 byla silnice do Čáslavi (Tschiaschel). Pro cestu do rychnovského kostela používali obyvatelé horní části Příbrami a Velkých Stínek cestu od domu 56.

Po roce 1860 se stavěly zpevněné kamenné silnice. To si žádalo stavby 4 mostů.

Turistické a pěší cesty[editovat | editovat zdroj]

Již od konce 19. století byla tato oblast vyhledávaná turisty z Čech i ze Saska.

K Příbrami vedlo několik dalších špatně sjízdných, ale turisticky využívaných silnic. Jedna vedla z Velkých Stínek k vršku Mathrellich, podle horského hřebene do Náčkovic a Mukařova (Mukne) (obě tyto vesnice patří do Lovečkovic). Další vedla ze Staré Homole (Althummel) podle Palmových stěn (Sängerberg–Katzenbusch, pozemky patřící ke statku Palme v Rychnově) do Rychnova. Z Těchlovic kolem Milířska (Millörtzen) k pustému zámku vedla silnice bukovým lesem s připojením na příbramské silnice. To byla tak zvaná „Nová silnice“.

Další trasy byly z Kolmerscheibe (410 m) přes Lesnou (Hortau) nebo Netterskoppe (dnes bezejmenná kóta 492,8) na Bukovou horu, dále na vršek Mathrelli na kopec Geltschberg u Úštěku, anebo k Ptačím kamenům (též Vrabčí kámen) do Rychnova nebo do Těchlovic k pustému zámku.

Z ústeckého okresu přicházeli turisté od Malého Března přes 14 kopců přes Vitín a Starou homoli na Bukovou horu. Nejprudší výstup byl od železničního nádraží a přístaviště lodí z Těchlovic. I po zřízení železniční tratě do Verneřic v roce 1890 volili místní obyvatelé častěji pěší cestu do Těchlovic. Po roce 1910 dělníci začali pro tyto cesty používat i jízdní kola.

Příslušný berní úřad byl v Benešově nad Ploučnicí (Bensen). Pěší cesta přes Rychnov, Fojtovice (Voitsdorf) a Heřmanov (Hermersdorf) trvala asi dvě hodiny.

Autobusová doprava[editovat | editovat zdroj]

V roce 1930 byly zřízeny v této oblasti autobusové linky. První linka vedle z Verneřic přes Příbram, Rychnov, Fojtovice a Benešov nad Ploučnicí do Děčína. Druhá linka vedla z Verneřic přes Valkeřice. V zimě se často pro vysoký sníh nedalo projet.

V roce 2007 vede přes Příbram autobusová linka č. 510041 z Děčína přes Benešov nad Ploučnicí, Františkov, Valkeřice, Verneřice a Příbram do Rychnova. V Příbrami má dvě zastávky: „Příbram, dol.“ a „Příbram, rozc.“ Do Verneřic jezdí ještě linka 510125 přes Žandov a Merboltice a linka 592458 z Ústí nad Labem do Úštěku, přibližně v trase zrušené železnice.

Příroda[editovat | editovat zdroj]

Buková hora

Lesní stromy, keře a ovocné stromy[editovat | editovat zdroj]

V obecních lesích a lesích rolníků byli vysázeny ponejvíce smrky, jedle a modříny. Rolnicí a zahradnicí měli vesměs kousek lesa. Obec měla na Sängersbergu a na Finkensteinu jehličnaté lesy.

Listnaté stromy rostly u cest, ohraničovaly keřové porosty a rostly podél Bobřího potoka. Byly to buk, dub, dva druhy javoru, vrba, jilm, líska, vysoký topol, bříza, robínie (kaštan), jeřáb a jasan. Divoce rostoucí ovoce bylo ptačí třešně, planá hruška a planá jabloň.

Ovocné stromy byly pěstovány jen pro vlastní potřebu. V zahradách u domů byly třešně chrupky, višně, švestky, jabloně a hrušky. Studené podnebí dovolilo pěstovat jen odrůdy zvyklé na zimu. Ve Velkých Stínkách jablkům svědčilo, stromy tam rostly na jižní straně a vyrábělo se tam hodně jablečného vína.

Z keřového ovoce se pěstoval angrešt a rybíz. U cest a v mladých lesích rostly maliny, lesní jahody a ostružiny. Sběrači museli být ostražití kvůli výskytu velkého množství jedovatých zmijí. Obec zaplatila za každou zabitou zmiji prémie. V Sängersbergu rostly místy brusinky.

Divoce žijící savci a ptáci[editovat | editovat zdroj]

Jména obcí prozrazuji, že v oblasti žili bobři (německý název Příbrami je Biebersdorf), kočky (Katzenbusch), sluka (Schnepfendorf). Dále lišky, jezevci, ve stodolách a senných půdách se ubytovávaly kuny, tchoři, lasičky a hranostajové.

V lesích žily červené a hnědé veverky, vodní a stěhovavé krysy, lesní, polní a domácí myši, krtci a hraboši polní. Ve starých domech hnízdili netopýři. Občas byli vidět křečci. Srnky a zajíci byla hlavní lovná zvěř.

Koroptve, bažanti a drozdi byli hlavními cíli mysliveckých sdružení. Dále tu byli ještě ledňáčci, skřivánci, střízlíci, polní a domácí vrabci, slavíci, hejli, stehlíci a další. V pozdním jaru přilétala kukačka. Dále tu byli datli, sojky, několik druhu sýkorek, kosi, drozdi a křepelky. V žádném chlévu nechyběly vlaštovky. Dále tu byli vrány, havrani, sojky, káně, vzácně se vyskytly různé druhy sokolů a sov. Před zákazem chytání ptáků drželo hodně obyvatel různé zpěvné ptáky v klecích.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠTEFÁČEK, Stanislav. Encyklopedie vodních toků Čech, Moravy a Slezska. Praha 2: Baset, 2008. ISBN 978-80-7340-105-4. Kapitola Bobří potok, s. 54. 
  2. Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 372, 373. 
  3. Český statistický úřad. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 288. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Josef Kratochvill: Dějiny Příbrami pod Bukovou horou

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]