Tupolev Tu-95

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tu-95
Tu-95MS Bear H RF-94130 u Skotska, 2014
Tu-95MS Bear H RF-94130 u Skotska, 2014
Určení strategický bombardér, průzkumný letoun
Výrobce Tupolev
Šéfkonstruktér N.I. Bazenkov
První let 12. listopad 1952
Zařazeno 1956
Charakter Ve službě
Uživatel Sovětské letectvo
Sovětské námořnictvo
Ruské letectvo
Výroba 1952–1994
Vyrobeno kusů víc než 500
Varianty Tupolev Tu-114
Tupolev Tu-119
Tupolev Tu-142

Tupolev Tu-95 (v kódu NATO „Bear“) je sovětský strategický čtyřmotorový turbovrtulový bombardér zavedený do služby v 50. letech 20. století, který i na počátku 21. století stále slouží v ruském letectvu jako protiváha k americkým bombardérům B-52 Stratofortress. Poprvé (a naposled) byly pro pohon letounu takové kategorie použity turbovrtulové motory a protiběžné čtyřlisté vrtule o průměru 5,6 m.

Upravená verze tohoto letounu, Tu-95V, shodila dne 30. října 1961 nad sovětskou jadernou střelnicí Nová země největší atomovou bombu všech dob zvanou Car-bomba.

Tu-95 se kromě uzemí SSSR nacházely na leteckých základnách v Angole, Guineji, Kubě, SomálskuVietnamu. Námořní verze je značena jako Tu-142.

Stroje jsou známé dlouhými hlídkovými lety nad mořem v oblasti západní Evropy a Středozemního moře. Při nich vzniklo mnoho fotografii, na kterých s nimi v těsné formaci letí letouny NATO.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Tu-95RTs Bear D sovětského námořního letectva v květnu 1983
Tu-95MS za letu v roce 2007.
Tu-95 s viditeným šípovým křídlem
Tu-95MS napodobuje tankování paliva za letu s letounem Iljušin Il-78 během přehlídky v Moskvě 9. května 2008.

S prohlubovající se studenou válkou se Sovětský svaz koncem 40. let snažil vyvinout dálkový strategický bombardér schopný rychlého letu ve vysokých letových hladinách. Na základě několika amerických bombardérů B-29, které musely koncem 2. světové války nouzově přistát v SSSR, se Sovětům podařilo zpětným inženýrstvím vyvinout Tu-4. Tento bombardér však nedisponoval potřebným doletem a mohl být použit k ničení pozemních cílů pouze v případě konfliktů na evropském nebo asijském kontinentu. Jako hlavní protivník SSSR se již v té době profilovaly USA, a proto potřebovalo sovětské strategické letectvo bombardér s akčním rádiusem asi 7000 km, podobně jako měl americký B-36 "Peacemaker".

Koncem 40. let došlo také k zdokonalení sytémů protivzdušné obrany a zavedení proudových stíhacích letounů. Proto se strategické bombardéry letící rychlostí 500 - 600 km/h již v té době jevily jako neperspektivní. Rychlost letu nového bombardéru bylo třeba zvýšit na úroveň, kterou dosahovaly tehdejší záchytné stíhačky. Ale nepřátelské stíhačky nebyly jediným důvodem, pro který bylo nutné zvýšit rychlost letu bombardéru. Mnohem vážnějším byl v té době fakt, že ve výzbroji se počítalo s jadernými pumami. Proto bylo nutné, aby letadlo po odhození pum opustilo co nejdříve bojovou zónu a aby nedošlo k ozáření posádky.

V roce 1950 se konstruktér V.b M. Mjasičev, který se podílel na vývoji střemhlavého bombardéru Pe-2, obrátil na vládu s návrhem na vytvoření strategického bombardéru s maximální rychlostí 950 km/h a doletem více než 13 000 km. V návrhu letadla se počítalo s osazením 4 proudových motorů AM-3 a v této podobě byl i přijat. 24. března 1951 byl vydán dekret, kterým byla konstrukční kancelář V. M. Mjasičeva pověřena, aby co nejdříve vyvinula vysokorychlostní mezikontinentální bombardér. Letadlo, které dostalo označení M-4, mělo unést atomové pumy o hmotnosti do 5 tun, mělo být schopno doletět do USA, překonat protivzdušnou obranu a po uskutečnění jaderného úderu se vrátit zpět na svou základnu v SSSR.

A. N. Tupolev, bývalý učitel a kolega Mjasičeva, byl informován o zahájení prací na letadle M-4 a rozhodl se také zapojit do soutěže o vývoj nového strategického bombardéru. Právě probíhající práce na letadlech Tu-16 a Tu-85 umožnily konstrukční kanceláři A. N. Tupoleva OKB-156 (rusky ОКБ-156) rychle navrhnout ideální tvar bombardéru. Otázkou však zůstávalo, jaký typ motoru bude nejvhodnější pro dosažení požadavků týkajících se doletu a rychlosti. Rozsáhlé studie provedené v roce 1950 a na začátku roku 1951 ukázaly, že nejlepším řešením bude instalace čtyř turbovrtulových motorů, z nichž každý bude mít výkon 10 000 až 12 000 koňských sil. 11. července 1951 byla konstrukční kancelář A. N. Tupoleva pověřená navrhnout nový strategický bombardér a v letech 1952 - 1953 vyrobit dva prototypy. První, se čtyřmi turbovrtulovými motory typu 2TV-2F a druhý, se čtyřmi výkonnějšími turbovrtulovými motory TV-12 (sériově vyráběné byly nazvány NK-12). V roce 1951 tak sovětská vláda dospěla k velmi kontroverznímu rozhodnutí, když začala financovat vývoj dvou identických typů letadel. Tento krok, kterým se enormně zatížila ekonomika už i tak válkou zbídačené země, lze vysvětlit jen tím, že Stalin a jeho poradci v té době reálné zvažovali možnost jaderné války s USA.

Na podzim roku 1952 byl první prototyp kanceláře A. N. Tupoleva, nazvaný Tu-95-1, dokončen a předán k letovýmé zkouškám. 12. listopadu 1952 se zkušební pilot A. D.Perelet a jeho posádka vznesli v novém letadle poprvé do vzduchu. Celý let trval 50 minut a uskutečnil se v nadmořské výšce 1150 m. Do poloviny května vzlétl tento prototyp 16krát a celkově strávil ve vzduchu 21 hodin. Jeho 17. let, který se konal 11. května 1953, však skončil katastrofou. Na Tu-95-1 se během letu vzňal jeden z motorů, požár se začal šířit dál a letadlo se zřítilo. Z 11 členů posádky čtyři lidé havárii nepřežili, včetně zkušebního pilota A. D. Pereleta.

Přestože byla montáž druhého prototypu Tu-95-2 zahájena již v lednu 1952 a do konce roku bylo letadlo prakticky hotové, jeho úplné dokončení se protáhlo až do roku 1954. Důvodem byla realizace několika konstrukčních změn poté, co byly známy příčiny katastrofy prvního prototypu. Výsledky vyšetřování totiž prokázaly, že nehodu způsobila poškozená převodovka protiběžných vrtulí, jejíž úlomky prořízly palivové nádrže a ty se následně vznítily. Na druhém prototypu tedy musela být zpevněna křídla, byl zaveden systém, který prostor nad palivem v jednotlivých nádržích plnil inertním plynem a zdokonalený byl také požární systém. V prosinci 1954 byl Tu-95-2 vybaven zdokonaleným motorem TV-12 a 16. února 1955 absolvoval svůj první let. Letové zkoušky a dolaďování letadla probíhalo téměř rok, v rámci kterého se bombardér vznesl do vzduchu 68krát a nalétal celkem 168 hodin.[1] V roce 1956 začala sériová výroba Tu-95 a postupně byl zaváděn do útvarů strategického letectva SSSR. Produkce těchto letadel pokračovala až do roku 1992 a v průběhu tohoto období vzniklo množství modernizovaných verzí.

Od roku 1981 byla vyráběna modifikovaná verze Tu-95MS s novými křídly s rychlejším profilem a s novou radioelektronikou. Tu-95MS byl vybaven 6 střelami s plochou dráhou letu Ch-15 (RKV-15B, rusky РКВ-15Б, v kódu NATO АS-16 „Kickback“) s doletem 2 500 km. Od roku 1984 RKV-15B zaměnili na Ch-55 (RKV-500, rusky РКВ-500, v kódu NATO АS-15 „Kent“).

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Zde-95 je středoplošní kse šípovitými křídly, které svírají úhel 35o. Rozpětí křídel Tu-95MS je 50,4, délka letadla je 49,13 m a jeho výška 13,3 m.

Pohon Tu-95MS zajišťují čtyři turbovrtulové motory Kuzněcov NK-12MP. Na každý z motorů jsou napojeny dvě protichůdné čtyřlisté vrtule АВ-60К. Palivová soustava se skládá z nádrží umístěných v křídlech a v trupu letadla. Maximální rychlost Tu-95MS je 830 km/h a bombardér je schopen dosáhnout výšky až 10 500 m. Rychlost letadla při vzletu a přistání je kolem 300 km/h. Bombardér dokáže bez natankování ve vzduchu doletět maximálně 11 000 km, nicméně tento dolet se zkracuje v závislosti na množství nesené výzbroje až na 6480 km.

I když tento bombardér nemůže překonat moderní systémy protivzdušné obrany, tak řízené střely dlouhého doletu, které nese v pumovnici, mu poskytují významnou schopnost neutralizovat nepřítele.[2] Bombardéry Tu-95MS mohou nést, v závislosti na verzi, 6 - 16 řízených střel s maximálním doletem 3 000 km. Střely mohou být neseny v pumovnici a také na čtyřech vnějších závěsníkách. Maximální nosnost bombardéru je 20 tun. Bombardér má integrované střely typu vzduch-zem Ch-55 a jejich varianty (Ch-101/Ch-102), které mohou mít konvenční nebo jaderné hlavice.

Služba[editovat | editovat zdroj]

Tu-95 doprovázený stíhačkou Eurofighter Typhoon britského RAF

Od zavedení do útvarů sovětského letectva až do roku 1991 tato letadla prováděla pravidelné strategické dálkové lety a stala se symbolem studené války. Lety bombardérů Tu-95 však byly z důvodu změny geopolitické situace a z finančních důvodů následujících 16 let omezeny na minimum. Dne 17. srpna 2007 oznámil prezident Vladimir Putin obnovení strategických letů ruských bombardérů, včetně Tu-95.

17. listopadu 2015 byly bombardéry Tu-95 bojově nasazeny poprvé v historii. Poté, co se potvrdila podezření, že za pádem ruského civilního letadla s 224 pasažéry na palubě stojí Islámský stát, začalo Rusko masivní bombardování strategickými bombardéry. Šest letadel Tu-95, pět strojů Tu-160 a čtrnáct Tu-22M uskutečnilo nálety na pozice teroristů z ISIL. Bombardéry Tu-95 a Tu-160 zasáhly velitelské základny v Idlibu a Aleppu. Letouny Tu-95 použily rakety Ch-555, což je varianta střely Ch-55SM s vylepšeným naváděním a hlavicí. Celkově bombardéry Tu-95 a Tu-160 vypálily 34 raket a zasáhly 14 cílů.[3]

Nehody[editovat | editovat zdroj]

  • 8. června 2015 skončil jeden ze strojů Tu-95 v důsledku požáru motoru během startovacího manévru mimo dráhu na letišti v Bělogorsku. Nejméně pět příslušníků ruských ozbrojených sil utrpělo při incidentu zranění[4].
  • 14. července 2015 došlo během cvičného letu u Chabarovsku k havárii Tu-95MS, která si vyžádala 2 životy[5].

Varianty[editovat | editovat zdroj]

  • Tu-95 - počáteční produkční verze.
  • Tu-95K22 - modernizace Tu-95, která byla zahájena na počátku 70. let a umožňovala bombardéru nést 3 střely Ch-22.
  • Tu-95KD - modernizace Tu-95, která umožňovala bombardéru nést jednu střelu Ch-20 s jadernou hlavicí.
  • Tu-95MS - verze, která má dvě provedení Tu-95MS-6 a Tu-95MS-16. Sériová výroba začala v roce 1981 a do služby byla letadla zařazena v roce 1983.[6]
    • Tu-95MS6 - verze, schopná nést šest střel typu Ch-55, Ch-55SM nebo Ch-555 na rotačním závěsníku ve vnitřní šachtě.
    • Tu-95MS-16 - modernizace verze Tu-95MS-6, která může nést na vnějších závěsníkách dalších 10 střel Ch-55 nebo 8 střel Ch-55SM.
  • Tu-95MSM - modernizace verze Tu-95MS-16, která je vybavena navigačním systémem GLONASS a má integrovanou novou výzbroj. Na čtyřech externích závěsníků může nést 8 střel Ch-101 s konvenční bojovou částí nebo Ch-102 jadernou bojovou částí.[7] 18. listopadu 2015 přeletěl ze závodu Aviakor na základnu Engels první bombardér, zmodernizováný na standard Tu-95MSM.[8]

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Letouny Tu-95MS na letecké základně Engels v Rusku, prosinec 2005

Současní[editovat | editovat zdroj]

Rusko Rusko

Bývalí[editovat | editovat zdroj]

Sovětský svaz Sovětský svaz
Ukrajina Ukrajina

Technické údaje Tu-95MS[editovat | editovat zdroj]

Nákres letounu
  • Posádka letounu: 6–7 mužů (dva piloti, palubní mechanik, radista, navigátor, zadní střelec, někdy 2. navigátor)
  • Rozpětí: 51,10 m
  • Délka: 49,50 m
  • Výška: 12,12 m
  • Nosná plocha: 311,10 m²
  • Hmotnost (prázdný): 90 000 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 188 000 kg
  • Pohonná jednotka: čtyři turbovrtulové motory Kuzněcov NK-12MV
  • Výkon jednoho motoru: 15 000 koní (11 032,5 kW)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 925 km/h
  • Dostup: 12 000 m
  • Počáteční stoupavost: 10 m/s
  • Dolet: 15 000 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • 1–2 kanóny Nudelman-Richtěr NR-23 ráže 23 mm v záďovém střelišti
  • maximálně 15 000 kg podvěsné výzbroje, kupř. střel vzduch-země (Kh-20, Kh-22, Kh-26 a Kh-55)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 5. Praha : Naše vojsko, 1982. 432 s. Kapitola Sovětské bombardovací letouny, s. 184. (česky)  
  • GENF, S. A.. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji : Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 48, 49, 247.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tupolev Tu-95 na slovenské Wikipedii.

  1. Туполев Ту-95
  2. NI о Ту-95: "Медведя" сложно не заметить, но опасно недооценивать
  3. Russia launches long-range air sorties into Syria
  4. Bombardér Tu-95 skončil mimo dráhu, keď mu počas štartu vzplanul motor
  5. Pri havárii ruského bombardéra zahynuli piloti
  6. Ту-95
  7. Tupolev Tu-95 and Tu-142 Bear
  8. Модернизированный бомбардировщик Ту-95МС "Дубна" Livejournal, 20. november 2015
  9. a b Russian strategic nuclear forces

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]