Mjasiščev M-4

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
M-4 / 3M Molot
Mjasiščev 3MD v Moninu
Mjasiščev 3MD v Moninu
Určení bombardovací letoun
Výrobce Mjasiščev
První let 1953 (M-4/2M)
1956 (M-6/3M)
Zařazeno 1956 (M-4/2M)
1958 (M-6/3M)
Vyřazeno 1994
Uživatel Sovětské letectvo
Sovětské námořnictvo
Ruské letectvo
Výroba 1953–63
Vyrobeno kusů 93 ks
Varianty Mjasiščev VM-T
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mjasiščev M-4 Molot (rusky Молот – „kladivo“, USAF/DoD reporting name „Type 37“[1], v kódu NATO „Bison“) byl sovětský strategický bombardér z počátku 50. let 20. století. První prototyp stroje vzlétl 20. ledna 1953. První sériově vyráběné stroje byly do výzbroje sovětského letectva zařazeny roku 1956. Do roku 1963 bylo vyrobeno 93 kusů. Část letounů byla postupně vyřazena, část byla přestavěna na létající tankery.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Mjasiščev M-4 '63 červená' (c/n 5301518) na základně Ukrajinka, Amurská oblast

Po druhé světové válce dal Sovětský svaz přednost vývoji strategického bombardéru dlouhého doletu schopného nést jaderné zbraně. Jejich prvním letadlem byl Tupolev Tu-4, kopie amerického B-29 Superfortress. Tu-4 byl ale nouzovým řešením, protože na rozdíl od amerických strategických bombardovacích sil, které mohly operovat ze základen ve spojeneckých zemích v blízkosti SSSR, postrádal dolet k dosažení kontinentálního území Spojených států. Zkušenosti z korejské války navíc prokázaly, že bombardéry s pístovými motory jsou extrémně náchylné k zachycení stíhacími letouny. S pokrokem západních proudových bombardérů jako B-47 Stratojet a Vickers Valiant byl konstruktér Vladimir Mjasiščev na jaře 1951 pověřen vývoje strategického dálkového bombardéru (Strategičeskij Dahlnij Bombardirovščik). Prototyp vzlétl 20. ledna 1953 a v březnu 1954 byl předán ke státním přejímacím zkouškám, přičemž výroba začala později ve stejný rok. Do služby vstoupil v roce 1955 s tím, že bylo vyrobeno 34 letounů včetně dvou prototypů.[2]

M-4 byl vyroben převážně z leteckých hliníkových slitin s některými částmi z oceli a hořčíku. Měl šípové křídlo s úhlem 35 stupňů a původně jej poháněly čtyři motory Mikulin AM-3A s maximálním tahem 85,8 kN (8 750 kgp; 19 290 lbf), ale později byl modernizován na proudové motory RD-3M-500 o maximálním tahu 93,2 kN (9 500 kgp; 20 940 lbf). V trupu a křídle bylo zabudováno 18 palivových nádrží o celkové kapacitě 123 600 litrů (32 610 amerických galonů) paliva, což letounu poskytovalo dolet 9 500 km (5 900 mil), ačkoli nedosahoval původně specifikovaného doletu 12 000 km (7 500 mil). Užitečné zatížení bylo 24 tun (26,4 tun) v různých konfiguracích. Obranná výzbroj se skládala ze šesti kanónů AM-23 ráže 23 mm s kadencí 1 250 ran za minutu. Dvojice byla v ocasní věži s posádkou se 400 náboji na jednu zbraň a další dvojice v dálkově ovládaných věžích na horní a spodní části trupu, každá s 300 náboji na zbraň. Letadlo mělo osmičlennou posádku: v jeho přídi seděl navigátor/bombometčík; pilot a kopilot v pilotní kabině; obsluha radaru/navigátor, palubní technik/střelec, radiooperátor/střelec a obsluha střelecké věže v oddílu za pilotní kabinou a ocasní střelec.[2]

3M[editovat | editovat zdroj]

Tomcat amerického námořnictva doprovází Mjasiščev 3M, 1983

Ačkoliv měl M-4 menší dolet než Tupolev Tu-95, měl větší rychlost a užitečné zatížení, což byly dostatečné výhody pro další zlepšování konstrukce. V roce 1954 bylo uděleno schválení pro přebudovaný M-4, který vzlétl 27. března 1956 a státní zkoušky zahájil na začátku roku 1958. Mjasiščev 3M ("Bison-B") byl poháněn čtyřmi proudovými motory Dobrynin RD-7, které měly stejný tah jako motory RD-3M, ale byly o 25 % úspornější z hlediska spotřeby paliva a tak byl dolet zvýšen na 11 500 km při zkouškách; k dalšímu zvýšení doletu byla také do nosu letadla přidána sonda pro tankování paliva za letu, čímž byl dolet prodloužen na 15 000 km. Užitečné zatížení bylo nicméně sníženo z 24 na 18 tun. Letoun dostal nový radar a lepší navigační i zbraňový systém. Střed trupu byl přepracován, aby se snížila hmotnost a zlepšila aerodynamika. Křídlo mělo větší rozpětí a nosnou plochu. Letounů Mjasiščev 3M („Bison-B“) bylo postaveno 74.[2]

Tanker[editovat | editovat zdroj]

Od počátku byl zřejmý nedostatečný dolet M-4 a Mjasiščev začal zkoumat tankování paliva za letu. V roce 1955 byl druhý výrobený letoun upraven na hadicový tankovací systém a první výrobní letoun byl vybaven sondou v nose letadla, další dva byly přestavěny pro zkoušky v následujícím roce. Od konce padesátých let byla flotila M-4 přeměněna na tankovací pomocí hadicového systému (HDU) s palivovými nádržemi v pumovnici a odstraněním veškeré obranné výzbroje. Podobné přestavby byly provedeny u flotily strojů 3M v 70. a 80. letech, kdy se letouny 3MS-1 „Bison-B“ staly tankery označené „3MS-2“ a 3MN-1 se staly tankery „3MN-2“.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Mjasiščev 3MD v roce 1982
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
RuskoRusko Rusko

Hlavní technické údaje (M-4)[editovat | editovat zdroj]

Myasishchev M-4.svg
  • Posádka: 8
  • Délka: 47,20 m
  • Rozpětí: 50,5 m
  • Výška: 14,10 m
  • Nosná plocha: 326,35 m²
  • Hmotnost prázdného letadla: 79 700 kg
  • Vzletová hmotnost: 138 500 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 181 500 kg
  • Pohonná jednotka: 4 × proudový motor Mikulin AM-3A, každý o tahu 85,75 kN

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: 947 km/h
  • Dolet: 5 600 km
  • Přeletový dolet: 8 100 km
  • Dostup: 11 000 m
  • Plošné zatížení: 425 kg/m²
  • Poměr tah / hmotnost: 0,25

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • Kanony: 9× 23mm kanon NR-23 nebo 6× 23 mm AM-23 na spodních, hřbetních a ocasních barbetách. 1 100 střel ve spodní a hřbetní, 2 000 střel v zadní.
  • Střely: Až čtyři řízené střely nesené externě.
  • Bomby: Obvykle 12 000 kg vnitřního nákladu. Možno nést až 24 000 kg konvenční i nukleární munice

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 5. Praha: Naše vojsko, 1982. 432 s. Kapitola Sovětské bombardovací letouny, s. 182 a 184. (česky) 

Reference[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]