Sainte Chapelle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sainte-Chapelle du Palais

Čelní pohled na Sainte-Chapelle
Místo
Stát Francie Francie
Region Île-de-France
Department Paříž
Obec Paříž
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Náboženství křesťanství
Církev Římskokatolická církev nepoužívána od revoluce
Status Kaple
Architektonický popis
Stavební sloh Gotická architektura
Výstavba 1242-1248
Specifikace
Odkazy
Adresa 4 boulevard du Palais
75001 Paris
Oficiální web http://sainte-chapelle.monuments-nationaux.fr
Kód památky PA00086001
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah v kategorii Commons
Spodní kaple
Vrchní kaple
Vlevo spodní, vpravo vrchní kaple

Sainte-Chapelle (česky Svatá kaple) je dvoupatrová gotická kaple postavená v letech 12431248 na přání francouzského krále Ludvíka IX. jako jeho palácová kaple. Dnes se nachází uvnitř komplexu Justičního paláce na pařížském ostrově Île de la Cité. V roce 2007 byla s téměř 900 tisíci návštěvníky 13. nejnavštěvovanější památkou v Paříži

Historie[editovat | editovat zdroj]

Původním účelem kaple bylo přechovávání vzácných relikvií, především trnové koruny, kterou Ludvík IX. získal díky složité obchodní transakci.

Socha Ludvíka IX.

Trnová koruna patřila zchudlému latinskému císaři Balduinovi, který ji francouzskému panovníkovi nabídl. Poslové však po příjezdu do Konstantinopole zjistili, že vzácná relikvie se dostala zástavou do rukou benátského kupce. Ludvíkovi se podařilo korunu vykoupit, stálo jej to však nemalé jmění. Do Paříže byla přivezena roku 1241 a roku 1248 byla kaple v podobě relikviáře dokončena a vysvěcena.[1] Podobné kaple vznikaly i v dalších královských palácích, například v Sait-Germain-en-Laye, Několika posvátnými trny z Kristovy mučednické koruny obdaroval Ludvík IX. i další mocné evropské vládce.[2]Jedním z obdarovaných byl i český král Přemysl Otakar II., kterého dar inspiroval ke stavbě cisterciáckého kláštera Sancta Corona.

Když francouzští králové přestali sídlit na ostrově, ztrácela Sainte Chapelle svoje dynastické funkce a zůstala jen poutním místem. Roku 1787, dva roky před revolucí, zakázal král Ludvík XVI. všechny pohřební obřady a za revoluce se horní kaple stala skladištěm, dolní sídlem poslaneckého klubu. Většina soch byla odvezena, některé zničeny a zbytky klenotů a relikviářů se ztratily. Kaple byla ve velmi špatném stavu a mnoho nechybělo, aby byla v rámci výstavby soudního paláce zbořena. Teprve po roce 1830 se vzdělaná veřejnost pod vlivem Prospera Mérimée a hlavně románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži začíná o kapli zajímat a vznikají plány na její obnovu. Důkladná rekonstrukce proběhla v letech 1836-1863 a byla do značné míry průkopnickým dílem: s tak rozsáhlými rekonstrukcemi středověkých staveb nebyly téměř žádné zkušenosti. Architekti F. Duban a J.-B. Lassus se velmi snažili obnovit kapli v její středověké podobě a opírali se přitom i o důkladné expertízy a chemické rozbory, barevnost obnovených stěn přesto spíš odpovídá vkusu 19. než 13. století.

Architektura kaple[editovat | editovat zdroj]

Starší historici soudili, že Sainte Chapelle pravděpodobně navrhl Pierre de Montreuil, architekt kláštera Saint-Germain-des-Prés, současní odborníci se spíš kloní k některému ze stavitelů katedrály v Amiens. Kaple je jednolodní ve dvou patrech, se strmou sedlovou střechou a je 36 m dlouhá, 17 m široká a 42,5 m vysoká. štíhlá věžička na střeše sahá do výšky 75,75 m. Zvenčí je - kromě kamenných plastik - poměrně strohá, opěrný systém je uspořádán tak, aby co nejméně omezoval plochu oken a přispíval k dojmu lehkosti a štíhlé výšky. Rozdělení do pater je i zvenčí zřetelně patrné a horní kostel se výrazně liší tím, jak velkou část plochy stěn zaujímají okna s vitrážemi. Západní průčelí zdobí velká rozeta z 15. století a dvě štíhlé věžičky po stranách, kolem střechy jsou i další kamenné hroty, které tvoří jakousi balustrádu.

Dolní kaple[editovat | editovat zdroj]

Dolní kaple, která sloužila jako farní kostel pro zaměstnance paláce, je 7 m vysoká a její klenby pomáhá podpírat 14 štíhlých sloupů, které naznačují úzké boční lodi. Stejně jako horní kostel, má loď se čtyřmi klenebními poli s křížovými žebrovými klenbami a sedmibokou apsidu. Okna s gotickými kružbami jsou podstatně menší než v horní kapli a všechny plochy stěn i klenby jsou pokryty malbami. Hned u vchodu jsou dvě šneková schodiště, která vedou do horní kaple.

Horní kaple[editovat | editovat zdroj]

Horní kaple původně sloužila jako schrána na vzácné ostatky a jako královská kaple pro bohoslužby i soukromou pobožnost. Je to jediný, nedělený prostor 20,5 m vysoký se čtyřmi klenebními poli a sedmibokým závěrem, čemuž odpovídá 15 hrotitých oken, vysokých 15,35 m (v závěru jen 13,45 m) a oddělených štíhlými sloupky. Před každým sloupem stojí nadživotní socha jednoho ze dvanácti apoštolů, z nichž dvě třetiny jsou původní. Loď a presbytář nejsou architektonicky odděleny.

15 oken je vyplněno barevnými vitrážemi, které mají plochu asi 612 m2 a 1113 jednotlivých polí. Více než dvě třetiny polí jsou původní a tvoří tak nejrozsáhlejší soubor vitráží ze 13. století. Zobrazené scény tvoří jednotný program, který je třeba číst zleva doprava (od prvního okna v severní stěně po první okno v jižní stěně), v rámci téhož okna zleva doprava a zdola nahoru. Na severní stěně jsou scény ze Starého, na jižní stěně z Nového zákona. Některé originály vitráží ze Sainte-Chapelle jsou umístěny v Musée de Cluny.[3] Kaple je považována za skvost vrcholné či rayonantní gotiky, i když patří k jejím nejranějším příkladům.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sainte-Chapelle na francouzské Wikipedii.

  1. KIDSON, Peter. Románské a gotické umění. Praha : Artia, 1973. S. 118.  
  2. VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české, svazek III. 1250–1310. Praha : Paseka, 2002. ISBN 80-7185-433-6. S. 272.  
  3. HANNANOVI, Bill a Lorna. Paříž a okolí. Brno : Barrister&Principal, 2004. ISBN 80-86598-96-9. S. 17.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]