Přeskočit na obsah

Ota Ornest

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ota Ornest
Ota Ornest v roce 1960
Ota Ornest v roce 1960
Rodné jménoOtto Ohrenstein
Narození6. července 1913
Kutná Hora
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí4. srpna 2002 (ve věku 89 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníNový židovský hřbitov na Olšanech
Povolánípřekladatel, režisér, scenárista, herec a redaktor
ChoťJarmila Smejkalová[1]
Jana Koulová[2]
Děti
Příbuzní
PodpisOta Ornest – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ota Ornest, vlastním jménem Otto Ohrenstein (6. července 1913 Kutná Hora[3] – 4. srpna 2002 Praha), byl český divadelní dramaturg, režisér, herec, překladatel a někdejší ředitel Městských divadel pražských.


Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do rodiny obchodníka se střižním a galanterním zbožím Eduarda Ohrensteina (1881–1936) a jeho manželky Berty, rozené Rosenzweigové (1890–1970).

Ve druhé polovině 30. let studoval na dramatickém oddělení pražské konzervatoře. Byl hercem a režisérem Středočeské činohry J. Burdy, košického Národního divadla (v sezóně 1937/1938[4]) a pak plzeňského Městského divadla.

Krátce po 15. březnu 1939, který jej zastihl v plzeňském angažmá, odešel přes Ostravu a Polsko do exilu ve Velké Británii. Za 2. světové války se i nadále věnoval divadlu, v Londýně připravil vzpomínkový večer věnovaný Karlu Čapkovi, uvedl zde v Arts Theatre také Lidové suity E. F. Buriana, redigoval časopis Mladé Československo a od roku 1941 působil spolu s Pavlem Tigridem a Josefem Schwarzem (Červinkou) v československém rozhlasovém vysílání BBC,[5] nejdříve jako překladatel a hlasatel, později i jako spoluautor a autor relací.

Po skončení druhé světové války nastoupil do Realistického divadla. Z Londýna se vrátil už jako přesvědčený komunista a stal se jednou z vůdčích postav revolučních přeměn v našem divadelnictví.[6] V roce 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!,[7] jež byla vydána dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu. Od března 1948 byl členem Ústředního akčního výboru Národní fronty v oboru divadelnictví zodpovědného za čistky v divadlech.[8] Od roku 1950 do roku 1972 zastával funkci ředitele Městských divadel pražských a patřil ke vůdčím osobnostem tzv. „zlaté éry“ Městských divadel také jako režisér a dramaturg. V letech 1959 až 1968 zastával též funkci uměleckého šéfa Městského komorního divadla (součást MDP). Pražskému publiku představil řadu významných autorů, v mnoha případech ve vlastním překladu (přeložil 60 divadelních her).[9]. Spolupracoval také s Alfrédem Radokem. O své politické přesvědčení postupně přicházel a začal se stýkat s lidmi komunistickému režimu nepřátelskými. Proto byl v únoru roku 1972 odvolán z funkce ředitele Městských divadel pražských a nahrazen nomenklaturním kádrem Lubomírem Poživilem, bývalým ředitelem Divadla pracujících v Mostě. Byl však ponechán v divadle jako režisér do doby svého plánovaného penzionování v roce 1977.[10] V roce 1977 však byl zatčen a při závěrečném přelíčení ve dnech 17.–18. října 1977 u Městského soudu v Praze odsouzen v procesu vedeném s Václavem Havlem, Františkem Pavlíčkem a Jiřím Ledererem na tři a půl roku nepodmíněně za trestný čin podvracení republiky za to,[11] že napomáhal dovozu literárních děl zakázaných autorů do zahraničí. Šlo zejména o paměti Prokopa Drtiny. Ve fyzické a psychické tísni podlehl nátlaku StB a za slib milosti se v televizi veřejně kál. K tomuto kroku jej patrně přivedly i obavy o život a zdraví. Ještě před svým zatčením dvakrát prodělal infarkt a trpěl cukrovkou. U Nejvyššího soudu dosáhl snížení trestu na dva a půl roku, poté dostal prezidentskou milost a 6. dubna 1978 byl propuštěn z vězení.[12] V roce 1990 byl rozsudek zrušen a trestní stíhání zastaveno.

V 80. letech redigoval pro Židovskou obec v Praze věstník Žno a Židovskou ročenku. Od roku 1993 do roku 2002 byl předsedou poroty literární soutěže Ortenova Kutná Hora, která vznikla jako součást stejnojmenného festivalu, jehož byl jednou z klíčových postav.

Širší rodina

[editovat | editovat zdroj]

Jde o staršího bratra básníka Jiřího Ortena[13] a herce Zdeňka Ornesta[14]. Byl otcem herce, režiséra, překladatele a textaře Jiřího Ornesta (1946–2017), jehož matkou byla jeho první manželka herečka Jarmila Smejkalová (1920–1994). Druhé manželství s dramaturginí a překladatelkou z polštiny Mojmírou Janišovou (1920–1986) bylo bezdětné. S třetí manželkou, herečkou Janou Koulovou (1926–2009), měl dceru Hanu Ornestovou, která se narodila 11. října 1959 v Praze. Dále byl otcem moderátorky a herečky Ester Janečkové (*1972), jejíž matka Marie Rút Křížková (1936–2020) byla spisovatelkou a literární historičkou.

Citát

[editovat | editovat zdroj]
„ Oto, Otíku, můj milý řediteli a režisére, ani nevíš, jak jsi mi ohřál duši – bylo nás pár, kteří ještě vědí, děkují a chtějí si pamatovat: dokonce to sami potřebují k životu! Krásně jsi mi zvedl hlavu, kterou dnes zbytečně klopím v přítomnosti všech těch mladých ubožáků, kterým dnes patří náš bývalý svět a kteří nevlastní nic než nebetyčnou zpupnost, ješitnost a prodejnost. Nevědí nic, nechtějí vědět – jenom pohrdají – protože podvědomě cítí svoji slabost. “
— Irena Kačírková[15]

Vybrané divadelní režie

[editovat | editovat zdroj]
  • 1946 G. B. Shaw: Rodiče a děti, Realistické divadlo
  • 1947 Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa, Realistické divadlo
  • 1947 K. Simonov: Ruská otázka, Realistické divadlo
  • 1948 A. Fredro: Dámy a husaři, Realistické divadlo
  • 1948 J. Klíma: Na dosah ruky, Realistické divadlo
  • 1950 Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa, Divadlo Komedie, 214 repríz
  • 1950 Václav Štech: Třetí zvonění, Divadlo komedie, 77 repríz
  • 1950 Aleksander Fredro: Muž a žena, Divadlo komedie, 112 repríz
  • 1950 Leon Kruczkowski: Němci, Komorní divadlo, 63 repríz
  • 1950 Maxim Gorkij: Vassa Železnova, Komorní divadlo, 23 repríz
  • 1951 Molière: Tartuffe neboli Svatoušek, Komorní divadlo, 178 repríz
  • 1951 Howard Fast: Třicet stříbrných, Komorní divadlo, 139 repríz
  • 1951 Alexander Kron: Poušť rozkvete, Komorní divadlo, 56 repríz
  • 1952 R. Vailland: Doznání plukovníka Fostera, Komorní divadlo, 48 repríz
  • 1952 Viktor Gusjev: Jarní vítr, Komorní divadlo, 52 repríz
  • 1952 Lope de Vega: Pes na seně aneb Hraběnka a její sekretář, Divadlo Komedie, 118 repríz
  • 1952 Saša Lichý: Horká kaše, Komorní divadlo, 63 repríz (spolurežie s J. Fišerem)
  • 1953 Honoré de Balzac: Evženie Grandetová, Komorní divadlo, 142 repríz
  • 1953 Vojtěch Cach: Paní Kalafová, Komorní divadlo, 54 repríz
  • 1953 Jerzy Lutowski: Rodinná záležitost, Komorní divadlo, 41 repríz
  • 1954 R. B. Sheridan: Škola pomluv, Komorní divadlo, 93 repríz
  • 1954 Václav Štech: Třetí zvonění, Divadlo Komedie, 104 repríz
  • 1954 William Shakespeare: Sen noci svatojánské, Divadlo Komedie, 80 repríz
  • 1955 G. B. Shaw: Pygmalion, Komorní divadlo, 250 repríz
  • 1955 César Solodar: Šeříkový sad, Divadlo Komedie, 43 repríz (zpěvní texty: Ota Ornest, režie Rudolf Hrušínský)
  • 1955 Ema Řezáčová: Jana, Komorní divadlo, 27 repríz
  • 1956 Ede Szigligeti: Liliomfi, Divadlo Komedie, 60 repríz
  • 1956 G. B. Shaw: Čokoládový hrdina, Divadlo Komedie, 94 repríz
  • 1957 Howard Fast: Generál Washington a čaroděj, Komorní divadlo, 14 repríz
  • 1957 William Shakespeare: Jak se vám líbí, Divadlo Komedie, 52 repríz
  • 1959 G. Figueiredo: Liška a hrozny, Komorní divadlo, 68 repríz
  • 1960 Tennessee Williams: Skleněný zvěřinec, Komorní divadlo, 62 repríz
  • 1961 Jevgenij Švarc: Zázraky se stávají, Divadlo Komedie, 15 repríz
  • 1962 Jerome Kilty: Drahý lhář, Divadlo Komedie, 155 repríz
  • 1963 Marcel Achard: Idiotka, Divadlo Komedie, 376 repríz
  • 1964 Félicien Marceau: Vajíčko, Divadlo Komedie, 185 repríz
  • 1965 Ray Lawler: Léto sedmnácté panenky, Komorní divadlo, 54 repríz
  • 1966 G. B. Shaw: Záletník Leonard, Komorní divadlo, 67 repríz
  • 1967 Otto Zelenka: Věčně tvůj, Divadlo Komedie, 94 repríz
  • 1967 Oscar Wilde: Ideální manžel, Komorní divadlo, 115 repríz
  • 1969 Max Frisch: Kdybych mohl začít znovu, Komorní divadlo, 41 repríz
  • 1970 G. Chaucer: Vesele do Canterbury, Divadlo komedie, 74 repríz
  • 1971 G. B. Shaw: Čokoládový hrdina, Divadlo komedie, 45 repríz
  • 1972 S. W. Maugham: Útulný domov, Komorní divadlo, 61 repríz
  • 1972 William Shakespeare: Král Richard II., Komorní divadlo, 96 repríz
  • 1973 Jean Anouilh: Orchestr, A. P. Čechov: Labutí píseň, Komorní divadlo, 20 repríz

Divadelní osobnosti o Otovi Ornestovi

[editovat | editovat zdroj]

Carmen Mayerová

  • Hned napoprvé, když jsem byla panu Ornestovi představena, na mne zapůsobil nesmírně lidsky. A když jsem měla později vážný osobní problém, nechal si mne zavolat a promluvil o něm se mnou. Ota Ornest je člověk nesmírně inteligentní, ušlechtilý a citlivý. O nás herce se zajímal nejen jako ředitel, ale především jako člověk. Jeho velikost byla už v tom, jakým způsobem angažoval mladou generaci herců a jak vědomě budoval soubor Městských divadel pražských.[16]

František Němec

  • Pan ředitel Ornest byl nejen vynikajícím dramaturgem, ale i laskavým a trpělivým režisérem a člověkem. On měl rád, když věci fungují, neklopýtají. Obdivoval jsem jeho dispozice, jeho jazykové vybavení, možnost číst hry v originále, tedy to, co si patrně přinesl z Anglie a co mu mohu jen závidět.[17]

Václav Postránecký

  • Ota Ornest je můj druh. Vzhledem k věkové diferenci bych měl říct otec, ale protože jsme byli oba u divadla, tak je to druh, bratr, někdo velice blízký. Je to člověk, který je divadelní od hlavy až k patě. On myslí divadelně, vidí divadelně, slyší divadelně, cítí divadelně – je celý od divadla. Rozumí divadlu, rozumí profesi, rozumí lidem, je chápavý, je mírný. Domnívám se, že jenom lidé, kteří jsou utkáni z divadelní matérie, mohou kolem sebe seskupit sobě podobné tak, jako se to povedlo Otovi v Městských divadlech pražských.[18]

Lubomír Lipský

  • Pro členy souboru MDP byl Ota Ornest ředitelem, dramaturgem a režisérem v jedné osobě. Pro mne byl hlavně režisérem, protože tak jsem s ním přicházel do bezprostředního kontaktu nejčastěji. Na rozdíl od jiných režisérů byl velice vstřícný, nebyl to žádný uzurpátor, spíš kolega, s nímž jsem měl tu čest spolupracovat. Jako režisér byl nesmírně lidský a přístupný názoru nás všech.[19]

Květa Fialová

  • Když začínala sezona, tak měl pan ředitel Ornest pokaždé projev. On uměl mluvit velice krásně, takže nás vždycky zaujal. My jsme si ho vážili nejen pro jeho schopnosti, ale i proto, že se ke každému z nás choval slušně.[20]

Svatopluk Beneš

  • Nastoupili také noví režiséři – Václav Hudeček, Alfréd Radok a Ladislav Vymětal....Tady je na místě ocenit přístup ředitele Ornesta, který neváhal angažovat toho nejlepšího režiséra, ačkoli se sám režii také věnoval. Dával vždy přednost zájmům divadla před osobními ambicemi.[21]

Rudolf Hrušínský

  • Dovol, abych Ti poděkoval za Tvoje přátelství, kterého si upřímně a hluboce vážím. A dovol, abych Ti poděkoval za celé období Tvého ředitelování, které pro mne znamenalo mnoho. Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života...Jsem rád, Oto, že jsem Tě poznal.[22]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Dostupné online.
  2. ↑ Dostupné online.
  3. ↑ Matriční záznam o narození a obřízce israelské náboženské obce v Kutné Hoře. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2015-10-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-16. 
  4. ↑ Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd.Rybka Publishers, 2006, str. 36, ISBN 80-86182-51-7
  5. ↑ Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 37, ISBN 80-86182-51-7
  6. ↑ Nízká Vysoká hra - iVysílání | Česká televize. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  7. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistické strany Československa, 1948 [cit. 2024-09-22]. Roč. 17, čís. 8. Dostupné online. 
  8. ↑ KNAPÍK, Jiří. Únor a kultura: Sovětizace české kultury 1948–1950. Praha: Libri, 2004. 355 s. ISBN 80-7277-212-0. S. 31. 
  9. ↑ http://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2002/zari-9/ota-ornest-1913-2002/
  10. ↑ Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 30,32, ISBN 80-7243-121-8
  11. ↑ Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 30, 31, ISBN 80-7243-121-8
  12. ↑ Ondřej Koutek: Prokop Drtina. Osud československého demokrata, Vyšehrad - Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2011, s. 396, ISBN 978-80-7429-069-5 (Vyšehrad), ISBN 978-80-87211-50-2 (Ústav pro studium totalitních režimů)
  13. ↑ Jiří Orten. Encyklopedie Prahy 2 [online]. 2021-02-02 [cit. 2023-03-01]. Dostupné online. 
  14. ↑ Zdeněk Ornest. www.kampocesku.cz [online]. [cit. 2023-03-03]. Dostupné online. 
  15. ↑ Z dopisu Ireny Kačírkové O. Ornestovi 4.4.1985 In: Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 33, ISBN 80-7243-121-8
  16. ↑ Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 155, ISBN 80-7243-121-8
  17. ↑ Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 154, ISBN 80-7243-121-8
  18. ↑ Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 173, ISBN 80-7243-121-8
  19. ↑ Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 64, ISBN 80-7243-121-8
  20. ↑ Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 136–7, ISBN 80-7243-121-8
  21. ↑ Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 128, ISBN 80-7023-118-1
  22. ↑ Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 363, ISBN 80-85625-19-9

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ota_Ornest&oldid=24323730“