Přeskočit na obsah

Organofluoridy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Příklady organofluoridů
A: fluormethan
B: isofluran
C: dichlordifluormethan
D: 1,1,1,2-tetrafluorethan
E: kyselina trifluormethansulfonová
F: polytetrafluorethylen
G: perfluoroktansulfonát (PFOS)
H: fluoruracil
I: fluoxetin

Organofluoridy jsou organické sloučeniny obsahující ve svých molekulách vazby uhlík–fluor. Mají mnoho různých využití, od odpuzování vody po léčiva, chladiva a katalyzátory. Některé z těchto sloučenin přispívají k poškozování ozonové vrstvy a globálnímu oteplování, případně se hromadí v organismech a jsou toxické. Při jejich používání jsou často nutné zvláštní postupy pro nakládání s fluoračními činidly.

Vazba uhlík–fluor

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Vazba uhlík–fluor.

Fluor se v několika ohledech liší od ostatních substituentů vyskytujících se v organických molekulách. Fyzikální i chemické vlastnosti organofluoridů jsou tak mnohdy odlišné od ostatních halogenderivátů.

  1. Vazba uhlík–fluor je jednou z nejsilnějších v organické chemii, s průměrnou energií okolo 480 kJ/mol[1]. Je tak výrazně silnější než vazby uhlíku s ostatními halogeny (například energie vazeb C-Cl se pohybují kolem 320 kJ/mol[1]), čímž propůjčuje organofluoridům vysokou tepelnou a chemickou stálost.
  2. Tato vazba je krátká (kolem 140 pm[1]).
  3. Van der Waalsův poloměr fluorového substituentu je pouze 147 pm,[1], tedy nejmenší ze všech heteroatomů a poměrně blízký vodíku (120 pm). Toto společně s malou délkou vazeb C-F vysvětluje, proč se u polyfluorovaných sloučenin nevyskytuje sterické napětí a také je další příčinou tepelné stability. Fluorové substituenty u polyfluorovaných sloučenin účinně stíní uhlíkovou kostru a zabraňují tak atakům různých činidel, což jim dodává vysokou chemickou stabilitu.
  4. Fluor má nejvyšší elektronegativitu: 3,98.[1] Vazby C-F tak mívají velké dipólové momenty (1,41 D[1]).
  5. Atomy fluoru mají nejnižší polarizovatelnost: 0,56 10−24 cm3.[1] disperzní síly mezi polyfluorovanými sloučeninami jsou tak velmi slabé a při fluoracích tak často dochází ke snížení teploty varu a navýšení hydrofobicity a lipofobicity oproti ostatním organohalogenidům, které jsou lipofilnější.

Na rozdíl od arylchloridů a arylbromidů arylfluoridy Grignard reagents obtížně vytvářejí Grignardova činidla. Arylfluoridy, jako jsou například fluoroaniliny a fluorofenoly, se mnohdy účastní nukleofilních substitucí.

Druhy organofluoridů

[editovat | editovat zdroj]

Fluorouhlíky

[editovat | editovat zdroj]

Fluorouhlíky, neboli perfluorované uhlovodíky, obsahují pouze atomy uhlíku a fluoru. Mohou být, v závislosti na molární hmotnosti, plynné, kapalné i pevné. Nejjednodušším zástupcem této skupiny je plynný tetrafluormethan (CF4). Kapalné skupenství mají například perfluoroktan a perfluordekalin. Fluorouhlíky s jednoduchými vazbami jsou stabilní, nenasycené vykazují vyšší reaktivitu, obzvláště pokud obsahují trojné vazby. Fluorourovodíky jsou chemicky i tepelně stálejší než uhlovodíky, protože vazby C-F jsou málo reaktivní; také se vyznačují výraznou lipofobicitou. Omezené Van der Waalsovy síly dodávají některým fluorouhlíkům využití v mazivech a někdy i vysokou těkavost. Kapalné fluorouhlíky mají využití v lékařství jako přenašeče kyslíku.

Struktury organofluoridů se mohou lišit. Perfluorované sloučeniny mají snahu se vyskytovat odděleně od uhlovodíků, tato vlastnost se využívá například u kyseliny perfluoroktanové při zpracování fluoropolymerů. Aromatické perfluorované uhlovodíky na rozdíl od alifatických obvykle s nefluorovanými sloučeninami vytvářejí směsi, ve kterých se objevují donor-akceptorové interakce pí-systémů.

Oddělení alkylových a perfluoralkylových sloučenin[2]
Struktura pentafluortolanu (C6F5CCC6H5) se znázorněním donor-akceptorových interakcí mezi fluorovanými a nefluorovanými kruhy[3]

Fluoropolymery

[editovat | editovat zdroj]

Existuje řada fluorovaných polymerů, od plně fluorovaných, jako je polytetrafluorethylen (PTFE) po částečně fluorované, například polyvinylidenfluorid ([CH2CF2]n) a polychlortrifluorethylen ([CFClCF2]n). Evropská unie částečně fluorované uhlovodíky (HFC) označuje jako F-plyny a připravila zákaz budoucího používání těchto plynů.[4]

Fluorované uhlovodíky

[editovat | editovat zdroj]

Fluorované uhlovodíky, organické sloučeniny obsahující atomy fluoru a vodíku, jsou nejrozšířenější skupinou organofluoridů. Používají se nappříklad v klimatizačních přístrojích a jako chladiva,[5] kde nahrazují dříve používané chlorfluorované uhlovodíky, jako je dichlordifluormethan, a hydrochlorfluorované uhlovodíky, jako dichlorfluormethan. Mají menší vliv na poškozování ozonové vrstvy, ovšem působí jako skleníkové plyny.

Fluorouhlovodíky s nízkým počtem vazeb C-F se chovají podobně jako uhlovodíky, od kterých jsou odvozeny, ovšem mají odlišnou reaktivitu; například jak uracil, tak i fluorouracil jsou bezbarvé pevné látky s vysokými teplotami tání, ovšem druhá z těchto látek je účinným protinádorovým léčivem. Vazby C-F se do léčiv zavádějí právě za účelem pozměnění reaktivity.[6] Řada léčiv a agrochemikálií obsahuje pouze jeden fluorový nebo trifluormethylový substituent.

Fluorokarbeny

[editovat | editovat zdroj]

Jako příklad, jak fluorové substituenty mění reaktivitu sloučenin, lze uvést také difluorkarben, CF2, který se vyskytuje v singletovém základním stavu, zatímco u methylenu (CH2) je základní stav tripletový.[7] Tento rozdíl má význam v tom, že se difluorkarben používá jako prekurzor tetrafluoroethylenu.

Perfluorované sloučeniny

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Perfluorované sloučeniny.

Perfluorované sloučeniny jsou strukturně podobné fluorouhlíkům, obsahují však i jiné atomy, například dusík či jod, nebo iontové skupiny, které mají například perfluorované karboxylové kyseliny.

Způsoby vytváření vazeb C–F

[editovat | editovat zdroj]

Organofluoridy lze připravit mnoha různými způsoby, které závisí na potřebné míře a regiochemii fluorace a vlastnostech prekurzorů. Přímou fluorací uhlovodíků F2, obvykle zředěným N2, vznikají vysoce fluorované sloučeniny:

R3CH + F2 → R3CHF + HF

Mnohé tyto reakce jsou ovšem neselektivní a musí se provádět opatrně, protože může dojít k nekontrolovatelnému „hoření“ uhlovodíků v F2, obdobnému jako je hoření v kyslíku (O2). Byly tak vyvinuty jiné postupy; ty se dělí na dvě skupiny.

Elektrofilní fluorace

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Elektrofilní fluorace.

Při elektrofilních fluoracích se používají zdroje fluoridových iontů (F+). Tyto zdroje, jako například F-TEDA-BF4 často obsahují vazby N-F. Asymetrické fluorace, kdy vzniká pouze jeden ze dvou možných enantiomerů, vyžadují elektrofilní fluorační činidla.[8]

Jako příklad lze uvést přípravu prekurzorů protizánětlivých léčiv:[9]

Elektrosyntetické metody

[editovat | editovat zdroj]

Významným druhem elektrofilní fluorace je elektrosyntéza. Tímto způsobem většinou dochází k perfluoraci, tedy nahrazení všech vazeb C–H vazbami C–F. Uhlovodík bývá rozpuštěn nebo rozptýlen v roztoku HF a směs je elektrolyzována při napětí 5 až 6 V za použití niklových anod.[10] Tímto způsobem byl poprvé připraven perfluorpyridin (C5F5N) z pyridinu (C5H5N). Bylo popsáno několik obměn tohoto postupu, například použití hydrogendifluoridu draselného nebo organických rozpouštědel.

Nukleofilní fluorace

[editovat | editovat zdroj]

Fluoraci lze provést nejen elektrofilně, ale také nukleofilně , s využitím zdrojů fluoridových (F−) iontů, které zpravidla nahrazují ionty chloridové nebo bromidové. Nejjednodušší jsou podvojné záměny s použitím fluoridů alkalických kovů.[11] U alifatických sloučenin se tento postup někdy nazývá Finkelsteinova reakce, zatímco u aromatických jde o Halexův proces.

R3CCl + MF → R3CF + MCl (M = Na, K, Cs)

Alkylfluoridy je možné připravit reakcemi alkoholů s Olahovými činidly (například fluoridem pyridinia) nebo jinými fluoridačními činidly.

Rozklady aryldiazoniumtetrafluorboritanů při Sandmeyerových[12] nebo Balzových–Schiemannových reakcích využívají jako zdroje F− tetrafluorboritany.

ArN2BF4 → ArF + N2 + BF3

I když vypadá fluorovodík jako nepravděpodobný nukleofil, tak je při přípravách organofluoridů nejčastějším nukleofilem. Tyto reakce často katalyzují fluoridy kovů, jako je fluorid chromitý. 1,1,1,2-tetrafluorethan, látka nahrazující chlorfluorované uhlovodíky, se vyrábí takto:[13]

Cl2C=CClH + 4 HF → F3CCFH2 + 3 HCl

Tato metoda zahrnuje dva druhy reakcí, podvojnou záměnu F− za Cl− a hydrofluoraci alkenu.

Deoxofluorace

[editovat | editovat zdroj]

Při deoxofluoracích jsou hydroxylové a karbonylové skupiny nahrazovány fluoridovými. K výměně kyslíku u karbonylů se používá fluorid siřičitý:

RCO2H + SF4 → RCF3 + SO2 + HF

Místo SF4 se může použít DAST, NEt2SF3 nebo bis(2-methoxyethyl)aminofluorid síry. Tyto reaktanty se snadněji skladují a jsou selektivnější:[14]

Reakce bis(2-methoxyethyl)aminofluoridu síry
Reakce bis(2-methoxyethyl)aminofluoridu síry

Z fluorovaných sloučenin

[editovat | editovat zdroj]

Řada organofluorových sloučenin se vyrábí z reaktantů obsahujících perfluoralkylové a perfluorarylové skupiny; například jako zdroj trifluormethylových skupin může sloužit (trifluormethyl)trimethylsilan, CF3Si(CH3)3.[15] K jiným používaným zdrojům patří CF3X (X = Br, I), C6F5Br a C3F7I. Tyto sloučeniny vytváří Grignardova činidla, která následně mohou reagovat that s mnoha různými elektrofily. Rozvoj fluoračních metod je z velké části řízen vývojem sloučenin sloýužících k zavádění fluorovaných řetězců.

Dalším významným využitím fluorovaných reaktantů je průmyslová výroba tetrafluoroethylenu (přes difluorkarbenový meziprodukt). Tento proces začíná tepelnou (při 600-800 °C) dehydrochlorací chlordifluormethanu:[6]

CHClF2 → CF2 + HCl
2 CF2 → C2F4

K tvorbě chlorfluorkarbenu, meziproduktu cyklopropanačních reakcí, se používá fluordichloroctan sodný (CAS 2837-90-3).

Způsoby navazování 18F

[editovat | editovat zdroj]

Radiofarmaka obsahující fluor mají využití v 18F-pozitronové emisní tomografii a jejich potřeba podnítila vývoj nových způsobu tvorby vazeb C–F. Vzhledem ke krátkému poločasu přeměny 18F musí tyto syntézy být vysoce účinné, rychlé a snadno proveditelné.[16]

Jako příklad lze uvést přípravu (18F)-fludeoxyglukózy náhradou triflátové skupiny nukleofilním 18F−:

Biologický význam

[editovat | editovat zdroj]

Biologicky vznikající organofluoridy byly nalezeny u mikroorganismů a rostlin, ovšem nikoliv u živočichů.[17] Nejčastější takovou sloučeninou je kyselina fluoroctová, která slouží jako ochrana proti býložravcům u nejméně 40 rostlinám rostoucím v Austrálii, Brazílii a Africe.[18]

K dalším biologicky tvořeným organofluoridům patří ω-fluorované mastné kyseliny, fluoraceton a kyselina 2-fluorcitronová, jež se pravděpodobně tvoří z fluoracetaldehydu.[17] Biologické tvorby vazeb uhlík-fluor je například schopen enzym adenosylfluoridsyntáza.[19]

Uměle vytvořené vazby C-F jsou časté v léčivech a agrochemikáliích, protože zde stabilizují uhlíkaté řetězce; malý kovalentní poloměr atomu fluoru navíc umožňuje jeho funkci jako bioisosteru vodíku. Zavádění vazeb uhlík-fluor do molekul léčiv je jedním z hlavních úkolů farmaceutické chemie, protože jejich přítomnost zvyšuje pravděpodobnost nalezení účinného léčiva přibližně desetkrát.[20]

Kolem 20 % léčiv a 30 až 40 % agrochemikálií patří mezi organofluoridy.[20]

Použití

[editovat | editovat zdroj]

Vazby C-F lze nalézt například v léčivech, agrochemikáliích, polymerech, chladivech, tenzidech, anestetikách a katalyzátorech.

Léčiva a agrochemikálie

[editovat | editovat zdroj]

Vazby uhlík-fluor se často vyskytují v léčivech a agrochemikáliích, protože jsou metabolicky stabilní a fluor funguje jako bioisoster vodíku. Jako příklady léčiv obsahujících fluor lze uvést 5-fluoruracil, flunitrazepam, fluoxetin, paroxetin, ciprofloxacin, meflokin a flukonazol. Fluorované ethery, například methoxyfluran, enfluran, isofluran, sevofluran a desfluran se používají jako anestetika. Fluorovaná anestetika jsou méně hořlavá než diethylether a cyklopropan. Perfluorované alkany slouží jako náhražky krve.

Hnací plyny v inhalátorech

[editovat | editovat zdroj]

Fluorouhlíky také slouží jako hnací plyny v inhalátorech používaných pacienty s astmatem. Tyto hnací plyny obvykle obsahují hydrofluoroalkany (HFA), jež nahradily chlorfluorované uhlovodíky (CFC). Inhalátory obsahující CFC byly v roce 2008 zakázány Montrealským protokolem,[21] protože přispívají k poškozování ozonové vrstvy.

Fluorované tenzidy

[editovat | editovat zdroj]

Fluorované sloučeniny, obsahující polyfluorované hydrofobní řetězce a hydrofilní části, slouží jako tenzidy, protože se v důsledku své lipofilicity hromadí na rozhraní kapaliny a vzduchu. Mají nízké povrchové energie a výrazně snižují povrchové napětí. Nejvíce jsou prozkoumány kyselina perfluoroktansulfonová (PFOS) a kyselina perfluoroktanová, jsou známy svou toxicitou a dlouhým setrváváním v lidských tělech a životním prostředí.

Rozpouštědla

[editovat | editovat zdroj]

Fluorované sloučeniny mohou být použity jako rozpouštědla. Dichlordifluormethan a chlordifluormethan se často používaly jako chladiva. Vzhledem k tomu, že CFC požkozují ozonovou vrstvu tvorbou radikálů homolytickým štěpením vazeb uhlík-chlor, tak bylo jejich používání výrazně omezeno. Hydrofluorované uhlovodíky (HFC), jako je tetrafluorethan, je mohou nahradit, protože ozonovou vrstvu nepoškozují.

Dobrá rozpustnost kyslíku v perfluorovaných sloučeninách vyplývající z jejich lipofilicity, se využívá například u perfluordekalinu k nahrazování krve a přenosu kyslíku do plic.

1,1,1,2-tetrafluorethan se používá k extrakci látek, jako jsou taxol, pupalkový olej a vanilin. 2,2,2-trifluorethanol je polární rozpouštědlo odolné vůči oxidaci.[22]

Organofluorové reaktanty

[editovat | editovat zdroj]

Rozvoj organofluorové chemie přinesl řadu reaktantů využitelných i v jiných oblastech. Kyselina trifluormethansulfonová (CF3SO3H) a kyselina trifluoroctová (CF3CO2H) mají v organické syntéze. Jejich značná kyselost je způsobena elektronegativitou atomů fluoru v trifluormethylových skupinách, která stabilizuje záporný náboj. Triflátový anion, konjugovaná zásada kyseliny trifluormethansulfonové, je dobrou odstupující skupinou v substitučních reakcích.

Fluorové fáze

[editovat | editovat zdroj]

Vysoce fluorované substituenty, jako je perfluorhexyl (C6F13), pozměňují vlastnosti molekul jako rozpouštědel, což usnadňuje přečišťování produktů v organické syntéze.[23][24] Sloučeniny bohaté na fluor se přednostně rozpouštějí v rozpouštědlech, které také obsahují více fluorových atomů. Vzhledem k nízké reaktivitě vazeb C-F lze tyto fluorová rozpouštědla použít i u jinak obtížně rozpustitelných látek. Příkladem může být použití fluoroalkylovaných hydridů cínů při redukcích, kde se produkty snadno oddělují od zbytků reaktantů extrakcí fluorovanými rozpouštědly.[25]

Hydrofobní fluorované iontové kapaliny, jako například organické soli bistriflimidového a hexafluorfosforečnanového aniontu, mohou tvořit fáze, které nejsou rozpustné ani ve vodě, ani v organických rozpouštědlech, za vzniku vícefázových kapalin.

Organofluoridové ligandy a přechodné kovy

[editovat | editovat zdroj]

Organofluoridové ligandy mají své využití také v organokovové a koordinační chemii. Jednou z vlastností ligandů obsahujících fluor je možnost použití 19F NMR spektroskopie ke zkoumání reakcí. Organofluoridy mohou sloužit jako „sigma-donorové ligandy“, jak je níže znázorněno na titanitém komplexu [(C5Me5)2Ti(FC6H5)]BPh4. Nejčastěji se ovšem fluorouhlíkové substituenty používají ke zvýšení Lewisovské kyselosti kovových center; jako příklad lze použít Eufod, komplex trojmocného europia, který obsahuje perfluorheptylovaný acetylacetonátový ligand. Tato sloučenina a jí podobné mají využití v organické syntéze a NMR spektroskopii.

Struktura [(C5Me5)2Ti(FC6H5)]+, komplexu organofluorového ligandu

V oblastech, kde se překrývají organokovová chemie a materiálové vědy, mohou fluorované organické ligandy sloužit k upravování vlastností molekul. Míra a regiochemie fluorace metalovaných 2-fenylpyridinových ligandů v platnatých komplexech mají velký vliv na emisní vlastnosti komplexů.[26]

Trifenylfosfin lze upravit navázáním perfluoralkylových substituentů, které mu dodávají rozpustnost v perfluorhexanu a superkritickém oxidu uhličitém. Příkladem takového komplexu může být [(C8F17C3H6-4-C6H4)3P.[27]

Aktivace vazeb C-F

[editovat | editovat zdroj]

V organokovové chemii se využívá štěpení vazeb C-F reaktanty založenými na přechodných kovech. K tomuto účelu byly vyvinuty stechiometrické i katalytické reakce; jde také o předmět zájmu v organické syntéze a odstraňování cizorodých látek z životního prostředí.[28] Aktivace vazeb C-F se dělí na tyto skupiny: (i) oxidační adice fluorouhlíků, (ii) tvorba vazeb M–C eliminací HF, (iii) tvorba vazeb M–C eliminací fluorosilanů, (iv) hydrodefluorace fluorouhlíků tvorbou vazeb M–F, (v) nukleofilní ataky fluorovodíků, a (vi) defluorace fluorouhlíků. Jako příklad aktivace vazby C-F řízené kovem může být uvedena defluorace fluorhexanu hydridem zirkonatým:

(C5Me5)2ZrH2 + 1-FC6H13 → (C5Me5)2ZrH(F) + C6H14

Fluorouhlíkové kationty v Zieglerových–Nattových katalyzátorech

[editovat | editovat zdroj]

Atomy fluoru jsou častými součástmi nekoordinujících a slabě koordinujících aniontů. Tetrakis(pentafluorofenyl)boritanové, B(C6F5)4−, a tetrakis[3,5-bis(trifluoromethyl)fenyl]boritanové ionty se používají v Zieglerových–Nattových katalyzátorech polymerizace alkenů. Fluorované substituenty dodávají aniontům mírnou zásaditost a zlepšují jejich rozpustnost v mírně zásaditých rozpouštědlech, použitelných se silnými Lewisovými kyselinami.

Materiálové vědy

[editovat | editovat zdroj]

Organofluoridy mají rovněž řadu využití v materiálových vědách. Vzhledem k nízkým koeficientům tření slouží kapalné fluoropolymery jako maziva. Fluorouhlíky jsou obsaženy v některých mazivech do střelných zbraní. Díky své nehořlavosti jsou také složkami hasicích hmot. Organofluoridy se také nacházejí v displejích z tekutých krystalů. Polymer kyseliny trifluormethansulfonové se používá jako pevná kyselina, v membránách nízkoteplotních palivových článků. Monomer 4,4'-difluorbenzofenon slouží na výrobu polyetherketonů.

Biosyntéza organofluoridů

[editovat | editovat zdroj]

I přes velký počet přírodních sloučenin obsahujících těžší halogenidy, chloridy, bromidy a jodidy, je známo jen málo biologicky vznikajících sloučenin obsahujících vazby uhlík-fluor.[29] Nejrozšířenější je kyselina fluoroctová, vyskytující se jako toxin v několika druzích rostlin. Dále sem patří kyselina fluorolejová, fluoraceton, nukleocidin (4'-fluor-5'-O-sulfamoyladenosin), fluorthreonin a kyselina fluorcitronová. Mnohé z těchto sloučenin pravděpodobně vzniká z fluoracetaldehydu. Enzym fluorináza katalyzuje syntézu 5'-deoxy-5'-fluoradenosinu.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Výzkum organofluoridů započal v 19. století společně s rozvojem organické chemie.[13][30]

U příprav prvních organofluoridů byl jako zdroj fluoridových iontů použit fluorid antimonitý. Nehořlavost a netoxičnost chlorfluorovaných uhlovodíků CCl3F a CCl2F2 vedla ve 20. letech 20. století k jejich průmyslovému využívání. V roce 1938 Roy J. Plunkett objevil polytetrafluorethylen (PTFE).[31][32][33]

Další rozvoj vycházel z poznatků získaných při výrobě fluoridu uranového.[6]

Od konce 40. let 20. století bylo vyvinuto několik postupů přípravy organofluoridů založených na elektrofilních fluoracích, u prvních se používal fluorid kobaltitý (CoF3). Joseph H. Simons objevil elektrofluoraci, kterou se daly získat velmi stabilní perfluorované profukty.[10] Tyto nové postupy umožnily tvorbu vazeb C-F bez používání elementárního fluoru a využívání podvojných záměn.

V roce 1957 byly popsány protinádorové účinky 5-fluoruracilu. Tento objev ukázal na jedno z prvních využití racionálního upravování léčiv.[34]

Tento objev vedl k růstu zájmu o fluorovaná léčiva a agrochemikálie. Příprava prvních sloučenin vzácných plynů, například fluoridu xenoničitého (XeF4) poskytlo v 60. letech další skupinu použitelných reaktantů. V 70. letech 20. století bylo do pozitronové emisní tomografie zavedeno používání fluorodeoxyglukózy. Za objev škodlivého vlivu chlorfluorovaných uhlovodíků na ozonovou vrstvu byla udělena Nobelova cena. Tento objev vedl k rozvoji organofluoridových náhražek, které ozonovou vrstvu nepoškozují. V roce 2002 byla popsána fluorináza jako první známý enzym vytvářející vazby C-F.[35]

Bezpečnost

[editovat | editovat zdroj]

Pouze několik organofluoridů, jako například kyselina fluoroctová a perfluorisobuten, je bioaktivních a výrazněji toxických.

Některé organofluoridy jsou nebezpečné pro zdraví a životní prostředí. Fluorchlorované (CFC) a hydrofluorchlorované uhlovodíky (HCFC) poškozují ozonovou vrstvu a jsou silnými skleníkovými plyny.

V roce 2013 podpořily země G20 snahy o ukončení používání HCFCs. Potvrdily význam Montrealského protokolu.[36]

Odbouratelnost a bioakumulace

[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k síle vazeb uhlík-fluor se řada umělých fluorovaných organických sloučenin v přírodě nerozkládá. Fluorované tenzidy, jako jsou kyselina perfluoroktansulfonová a kyselina perfluoroktanová, jsou znečišťujícími látkami s celosvětovým rozšířením. CFC a tetrafluormethan byly nalezeny i v horninách.[17]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Organofluorine chemistry na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g Kirsch, Peer Modern fluoroorganic chemistry: synthesis, reactivity, applications. Wiley-VCH, 2004.
  2. ↑ J. Lapasset; J. Moret; M. Melas; A. Collet; M. Viguier; H. Blancou. Crystal structure of 12,12,13,13,14,14,15,15,16,16,17,17,17-tridecafluoroheptadecan-1-ol, C17H23F13O. Zeitschrift für Kristallographie – Crystalline Material. 1996, s. 945–946. DOI 10.1524/zkri.1996.211.12.945. Bibcode 1996ZK....211..945L. 
  3. ↑ C. E. Smith, P. S. Smith, R. Ll. Thomas, E. G. Robins, J. C. Collings, Chaoyang Dai, A. J. Scott, S. Borwick, A. S. Batsanov, S. W. Watt, S. J. Clark, C. Viney, J. A. K. Howard, W. Clegg, T. B. Marder. Arene-perfluoroarene interactions in crystal engineering: structural preferences in polyfluorinated tolans. Journal of Materials Chemistry. 2004, s. 413. DOI 10.1039/b314094f. 
  4. ↑ NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY o fluorovaných skleníkových plynech[nedostupný zdroj], o změně směrnice (EU) 2019/1937 a o zrušení nařízení (EU) č. 517/2014 (návrh, pdf)
  5. ↑ Oliver Milman. 100 countries push to phase out potentially disastrous greenhouse gas. The Guardian [online]. 2016-09-22 [cit. 2016-09-22]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c G. Siegemund, W. Schwertfeger, A. Feiring, B. Smart, F. Behr, H. Vogel, B. McKusick "Fluorine Compounds, Organic" in "Ullmann's Encyclopedia of Industrial Chemistry" 2005, Wiley-VCH, Weinheim DOI:10.1002/14356007.a11_349
  7. ↑ Dana Lyn S. Brahms; William P. Dailey. Fluorinated Carbenes. Chemical Reviews. 1996, s. 1585–1632. DOI 10.1021/cr941141k. PMID 11848805. 
  8. ↑ Vincent A. Brunet; David O'Hagan. Catalytic Asymmetric Fluorination Comes of Age. Angewandte Chemie International Edition. 2008, s. 1179–1182. DOI 10.1002/anie.200704700. PMID 18161722. 
  9. ↑ Stéphane Caron; Robert W. Dugger; Sally Gut Ruggeri; John A. Ragan; David H. Brown Ripin. Large-Scale Oxidations in the Pharmaceutical Industry. Chemical Reviews. 2006, s. 2943–2989. DOI 10.1021/cr040679f. PMID 16836305. 
  10. ↑ a b J. H. Simons. The Electrochemical Process for the Production of Fluorocarbons. Journal of the Electrochemical Society. 1949, s. 47–66. DOI 10.1149/1.2776733. 
  11. ↑ VOGEL, A. I.; LEICESTER, J.; MACEY, W. A. T. n-Hexyl Fluoride. Org. Synth.. Dostupné online. ; Coll. Vol.. S. 525. 
  12. ↑ FLOOD, D. T. Fluorobenzene. Org. Synth.. Dostupné online. ; Coll. Vol.. S. 295. 
  13. ↑ a b William R. Dolbier. Fluorine Chemistry at the Millennium. Journal of Fluorine Chemistry. 2005, s. 157–163. DOI 10.1016/j.jfluchem.2004.09.033. 
  14. ↑ Gauri S. Lal; Guido P. Pez; Reno J. Pesaresi; Frank M. Prozonic. Bis(2-methoxyethyl)aminosulfur trifluoride: a new broad-spectrum deoxofluorinating agent with enhanced thermal stability. Chemical Communications. 1999, s. 215–216. DOI 10.1039/a808517j. 
  15. ↑ PICHIKA RAMAIAH, RAMESH KRISHNAMURTI, AND G. K. SURYA PRAKASH. 1-trifluoromethyl)-1-cyclohexanol. Org. Synth.. 1998, s. 232. Dostupné online. 
  16. ↑ D. Le Bars. Fluorine-18 and Medical Imaging: Radiopharmaceuticals for Positron Emission Tomography. Journal of Fluorine Chemistry. 2006, s. 1488–1493. DOI 10.1016/j.jfluchem.2006.09.015. 
  17. ↑ a b c Murphy C.D., Schaffrath C., O'Hagan D.: "Fluorinated natural products: the biosynthesis of fluoroacetate and 4-fluorothreonine in Streptomyces cattleya" Chemosphere. 2003 Jul;52(2):455-61.
  18. ↑ Alex T. Proudfoot; Sally M. Bradberry; J. Allister Vale. Sodium Fluoroacetate Poisoning. Toxicological Reviews. 2006, s. 213–219. DOI 10.2165/00139709-200625040-00002. PMID 17288493. 
  19. ↑ David O'Hagan; Christoph Schaffrath; Steven L. Cobb; John T. G. Hamilton; Cormac D. Murphy. Biochemistry: Biosynthesis of an organofluorine molecule. Nature. 2002, s. 279. DOI 10.1038/416279a. PMID 11907567. Bibcode 2002Natur.416..279O. 
  20. ↑ a b Ann M. Thayer. Fabulous Fluorine. Chemical & Engineering News. 2006-06-05, s. 15–24. Dostupné online [cit. 2009-01-17]. DOI 10.1021/cen-v084n023.p015. 
  21. ↑ Phase-Out of CFC Metered-Dose Inhalers [online]. [cit. 2017-09-10]. Dostupné online. 
  22. ↑ KABAYADI S. RAVIKUMAR, VENKITASAMY KESAVAN, BENOIT CROUSSE, DANIÈLE BONNET-DELPON, AND JEAN-PIERRE BÉGUÉ. Mild and Selective Oxidation of Sulfur Compounds in Trifluorethanol: Diphenyl Disulfide and Methyle Phenyl Sulfoxide. Org. Synth.. 2003, s. 184. Dostupné online. 
  23. ↑ E. G. Hopea, A. P. Abbotta, D. L. Daviesa, G. A. Solana and A. M. Stuarta "Green Organometallic Chemistry" in Comprehensive Organometallic Chemistry III, 2007, Volume 12, Pages 837-864. DOI:10.1016/B0-08-045047-4/00182-5
  24. ↑ J. A. Gladysz, D. P. Curran, I. T. Horváth (Eds.) "Handbook of Fluorous Chemistry", Wiley–VCH, Weinheim, 2004. ISBN 978-3-527-30617-6.
  25. ↑ AIMEE CROMBIE, SUN-YOUNG KIM, SABINE HADIDA, AND DENNIS P. CURRAN. Synthesis of Tris(2-Perfluorohexylethyl)tin Hydride: A Highly Fluorinated Tin Hydride with Advantageous Features of Easy Purification. Org. Synth.. Dostupné online. ; Coll. Vol.. S. 712. 
  26. ↑ M.E. Thompson, P.E. Djurovich, S. Barlow and S. Marder "Organometallic Complexes for Optoelectronic Applications" Comprehensive Organometallic Chemistry III, 2007, Volume 12, Pages 101-194. DOI:10.1016/B0-08-045047-4/00169-2
  27. ↑ J.C. Peters, J.C. Thomas "Ligands, Reagents, and Methods in Organometallic Synthesis" in Comprehensive Organometallic Chemistry III, 2007, Volume 1, Pages 59-92. DOI:10.1016/B0-08-045047-4/00002-9
  28. ↑ R.N. Perutz and T. Braun "Transition Metal-mediated C–F Bond Activation" Comprehensive Organometallic Chemistry III, 2007, Volume 1, Pages 725-758. DOI:10.1016/B0-08-045047-4/00028-5.
  29. ↑ D. O'Hagan; David B. Harper. Fluorine-Containing Natural Products. Journal of Fluorine Chemistry. 1999, s. 127–133. DOI 10.1016/S0022-1139(99)00201-8. 
  30. ↑ Takashi Okazoe; David B. Harper. Overview on the history of organofluorine chemistry from the viewpoint of material industry. Proceedings of the Japan Academy, Series B. 2009, s. 276–289. ISSN 0386-2208. DOI 10.2183/pjab.85.276. PMID 19838009. Bibcode 2009PJAB...85..276O. 
  31. ↑ Dr. Roy J. Plunkett: Discoverer of Fluoropolymers. The Fluoropolymers Division Newsletter. 1994, s. 1–2. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2003-07-09. DOI 10.2183/pjab.85.276. PMID 19838009. Bibcode 2009PJAB...85..276O. 
  32. ↑ Roy J. Plunkett [online]. 2016 [cit. 2018-02-21]. Dostupné online. 
  33. ↑ Center for Oral History. Roy J. Plunkett [online]. [cit. 2018-02-21]. Dostupné online. 
  34. ↑ C. Heidelberger, N. K. Chaudhuri, P. Danneberg, D. Mooren, L. Griesbach, R. Duschinsky, R. J. Schnitzer, E. Pleven, J. Schreiner. Fluorinated Pyrimidines, A New Class of Tumour-Inhibitory Compounds. Nature. 1957, s. 663–666. DOI 10.1038/179663a0. PMID 13418758. Bibcode 1957Natur.179..663H. 
  35. ↑ D. O'Hagan; C. Schaffrath; S. L. Cobb; J. T. Hamilton; C. D. Murphy. Biochemistry: biosynthesis of an organofluorine molecule. Nature. 2002, s. 279. DOI 10.1038/416279a. PMID 11907567. Bibcode 2002Natur.416..279. 
  36. ↑ U.S. White House Press Secretary. United States, China, and Leaders of G-20 Countries Announce Historic Progress Toward a Global Phase Down of HFCs. obamawhitehouse.archives.gov [online]. 2013-09-06 [cit. 2013-09-16]. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Organofluoridy&oldid=24268497“