Meritokracie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Meritokracie (z lat. meritōrius = důležitý a řec. κράτος (kratos) = vláda; vláda nadaných)[1] je forma vlády nebo jiné správy. Zásadou je, že odměny a funkce jsou rozdávány dle schopností[2].

Meritokracie je tedy postavená na myšlence, že výkonové faktory (úsilí jednotlivce, jeho aktivita, schopnosti, výkonnost, píle a zájem) hrají důležitější roli než faktory dané (pohlaví, věk, národnost, rasová příslušnost a sociální původ)[3].To má být předpokladem odstranění sociální nerovnosti ve společnosti. Pojetí, které bere moderní  společnost jako výkonovou  je blízké strukturálnímu funkcionalismu.[4]

Mnoho kritiků, jako například Michael Young, který také v roce 1958 pojem meritokracie ve své knize The Rise of the Meritocracy („Vzestup meritokracie“) zavedl, meritokracii pokládá za elitářskou a tvrdí, že v meritokracii budou tvořit vládnoucí třídu jen ti, kteří měli ty správné příležitosti.

Dokonalá meritokracie je utopie, určité její znaky lze však nalézt ve většině společností. [5]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Pojem meritokracie byl zaveden britským sociologem a politikem Michaelem Youngem v knize The Rise of the Meritocracy („Vzestup meritokracie“) publikované v roce 1958, která satirickým[6] způsobem popisuje společnost, ve které pouze inteligence a nadání rozhodují o postavení člověka ve společnosti.[7] Termín vznikl kombinací kořenu slova latinského původu meritōrius (=důležitý) a řeckého κράτος (=vláda).[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv pojem vznikl až v 50. letech 20. století, koncept meritokracie existoval již ve starověku.

Starověká Čína[editovat | editovat zdroj]

S obdobnou myšlenkou totiž přišel filosof Konfucius již v 6. století př. n. l. Podle něj by ti, kteří vládnou, neměli být vybíráni na základě svého zděděného statusu, ale na základě svých schopností a zásluh (anglicky “merit”).[8] To by v praxi znamenalo, že úředníkem by se mohl stát kdokoliv, nejen osoby šlechtického původu, ale ku příkladu i člověk z venkovského prostředí. Ve 2. století př. n. l. v Číně tyto Konfuciovy myšlenky převzala vládnoucí dynastie Han a založila na ni fungování tehdejší byrokracie.[9] Byla zavedena nová pravidla pro výběr zaměstnanců veřejné služby a úředníky se mohli stát jen ti uchazeči, kteří úspěšně složili jednotný test, který poměřoval jejich znalosti, dovednosti a zkušenosti. V té době bylo postavení úředníka velice vážené a pro celou rodinu znamenalo bohatství a poctu. Díky meritokratickému systému se vzdělání stalo klíčem pro vertikální sociální mobilitu.[10]

17. století[editovat | editovat zdroj]

Z Číny se tento systém rozšířil do Indie, kde byl posléze na počátku 17. století poprvé použit Evropany - ve východoindické společnosti s britským vedením.[11] Tam se rozhodli najímat a povyšovat své zaměstnance na základě prozkoušení všech uchazečů, aby zabránili korupci a protežování. Dodnes jsou v Indii mezi zaměstnanci veřejné správy nejtalentovanější občané, kteří museli projít náročným vstupním zkoušením.[12] V období osvícenství došlo k překladům textů čínského filozofa Konfucia a západní myslitele oslovila myšlenka meritokracie. Ti v tomto systému viděli alternativu k tradičnímu středověkému evropskému konceptu dědičnosti hodností. První evropskou velmocí, která úspěšně aplikovala meritokracii byla Velká Británie.

19. století[editovat | editovat zdroj]

Z Britské Indie se v 19. století meritokratický systém rozšířil i do Velké Británie a následně kontinentální Evropy a do Spojených států amerických. Během tohoto století bylo zavedeno mnoho reforem, které upravovaly veřejnou službu. Cílem bylo minimalizovat zvýhodňování elit a zajistit, aby zaměstnanci veřejné správy měli potřebné znalosti a schopnosti.[13] V roce 1883 Spojené státy americké přijímají „Pendleton Civil Service Reform Act“ inspirovaný britským meritokratickým systémem. Tento zákon stanovuje, že správní posty by měly být přidělovány na základě schopností jednotlivce a ne podle politické příslušnosti. Zároveň tento zákon zakázal vyhození nebo sesazení úředníků z politických důvodů.

Meritokracie v socialismu[editovat | editovat zdroj]

V socialismu má meritokracie paradoxní vývoj. Kritérium zásluh se přenáší úplně mimo ekonomické oblasti. Nejdůležitější je schopnost napojit se na sítě vlivných klientel. Pomocí těchto sítí je potom možné získat výhodnější postavení při rozdělování jednotlivých služeb a statků.[1]

Meritokracie jako ideologie[editovat | editovat zdroj]

Meritokracie je ideologie, podle které úspěšnost každého jednotlivce nejvíce závisí na jeho osobním výkonu, který je dán pouze jeho schopnostmi a úsilím. Předpokladem tohoto směru je skutečnost, že osobní výkon jednotlivce vede k prosperitě celé společnosti.[1] Do vyšších pozic spojených s větší zodpovědností a náročnější prací se totiž dostávají jednotlivci, kteří prokáží patřičné schopnosti a píli. Tím je ve společnosti náročnější práce svěřována schopnějším jedincům a na ostatní zbývají méně zodpovědné úkoly. To pak vede k větší efektivitě společenské dělbě práce, která tak přináší větší užitek pro všechny. Do vládnoucí vrstvy je tedy možné se dostat pouze na základě svých schopností, výkonů a zásluh.[4]

Meritokracie je úzce spojená s ideologií liberalismu, zejména s klasickým liberalismem. Liberálové věří, že lidé se rodí s odlišnými vlastnostmi a neměli by tudíž být odměňováni všichni stejně. Odměňovat schopnosti a zásluhy je podle nich nejen správné, ale i potřebné, neboť to jednotlivce motivuje k úsilí a sebezdokonalování.

Myšlenka, že schopní a pracovití jedinci stoupají ve společnosti vzhůru a neschopní a líní klesají dolů, je základem sociálního darwinismu, popsaného Herbertem Spencerem v knize Člověk versus stát (1884). Inspirací mu byla teorie evoluce druhů dle přírodovědce a zakladatele evoluční biologie Charlese Darwina, která se koncem 19. století stala natolik rozšířenou, že začala pronikat i do oblasti společenských věd.[14]

V meritokracii jsou funkce a úkoly rozdělovány na základě inteligence, schopností a vzdělání jedince. Úroveň těchto vlastností je měřena různými testy nebo jako hlavní měřítko slouží nejvyšší dosažené vzdělání. V dnešní době se jako nejčastější ukazatel používají vysokoškolské diplomy.

V českém systému vzdělávání bývají v tomto směru kritizována osmiletá gymnázia za to, že provádějí první selekci potenciálně úspěšnějších jedinců a tím vytvářejí nerovnost v přístupu k dalšímu vzdělání.[4] Dalším měřítkem používaným v meritokracii mohou být již dosažené výsledky.

Meritokracie pohledem sociologu: [editovat | editovat zdroj]

Podle francouzského sociologa Pierrea Bourdieua je úspěšnost závislá také na úspěšnosti předků a kvalitě rodinného zázemí.[1]

M. Young (The Rise of the Meritocracy, 1958) se jako autor myšlenky meritokracie zabýval dědičností intelektu. Domníval se, že pokud by byla inteligence dědičná, muže meritokracie vést k vytvoření úzké elity. Obával se omezení sociální mobility a vzniku uzavřeného stratifikačního systému.[15] V 60. letech 20. století P. M. Blau a O. D. Duncan (1967) publikovali práci The American Occupational Structure, ve které popsali  základní model stratifikačního procesu a roli vzdělání v něm. Vzdělání dávají klíčovou roli při dosažení sociálního statusu. Výzkum na společnosti prováděli v USA a na jeho základě formulovali modernizační teorii.[15]

Na téma dědičnosti a inteligence o které se sociologové začali zajímat díky M. Youngovi vznikli práce, které předpokládaly vysokou závislost inteligence na zděděných dispozicích jedince (Jensen, 1972; Herrnstein, 1973; Herrnstein, Murray, 1994. Jako nejkontroverznější lze považovat dílo autorů Herrnsteina a Murraye- The Bell Curve (1994). Dílo bylo kritiky vyvráceno.[15]

Kritika meritokracie:  [editovat | editovat zdroj]

Odborná kritika tohoto pojetí upozorňuje na to, že všeobecná orientace na výkon sice zvyšuje produktivitu, ale určení toho, co je to výkon a jak ho odměňovat, se děje na základě kriterií, která k rovnosti jako k cíli nesměřují. Výzkumy, které proběhly ukazují na to, že šance na získání pracovního místa nebo na ekonomický úspěch není přímo závislá na inteligenci a poznávacích schopnostech. Příležitosti nejsou od samého počátku stejné, díky rozdílnému sociálnímu kapitálu a kulturnímu kapitálu v rodinách. Svou roli hrají i další sociální vazby jako například: typ navštěvované školy.[4] Jedná se o askriptivní faktory. Více se dozvíte zde : Sociální status a zde Teorie jazykových kódů.

Podle kritiku je meritokracie založená na nejednoznačně definovaných konceptech schopností a úsilí. Meritokracii považují za ideologii, díky které můžeme ospravedlnit přetrvávající nerovnosti. Otázky, které si kladou jsou například: Jak definujeme schopnosti jedince a dokážeme je adekvátně zjišťovat ? Jak definujeme úsilí ? Je standardizované skoré inteligenčního testu či úspěch v didaktickém testu ukazatelem našich schopností ? Kritici, také zdůrazňují, že cíl vzdělání by měl být hlavně ve snižování počátečních vzdělanostních nerovností mezi jednotlivými žáky.[15]

D. Bell  ve své práci The Coming of Post-Industrial Society hovoří o nutnosti přehodnocení meritokracie s přihlédnutím k rovnosti výsledků a nazývá ji „spravedlivou meritokracií“ (just meritocracy).[16]

M. Young v roce 2001 kritizoval, jak se používá pojem meritokracie.  Původní popsání meritokracie jako negativního typu společenské organizace, neodpovídalo tomu jak mnoho lidí včetně politiků (Tony Blair) meritokracii používalo( ideál)[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Meritocracy na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e PETRUSEK, Miloslav. Velký sociologický slovník. Praha : Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-164-1. S. 747. (česky)  
  2. HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-95-5. S. 453. (česky)  
  3. http://is.muni.cz/th/180100/ff_b/Bakalarska_diplomova_prace.txt
  4. a b c d JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Praha : Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3679-2. S. 258. (česky)  
  5. BOUDON, Raymond. Sociologický slovník: [Orig.: Dictionnaire de sociologie ]. Překlad Vladimír Jochmann. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 2004. ISBN 80-244-0735-3. S. 253. (česky)  
  6. a b YOUNG, Michael. Down with meritocracy: The man who coined the word four decades ago wishes Tony Blair would stop using it. The Guardian. červen 2001. (anglický) 
  7. YOUNG, Michael. The rise of the meritocracy, 1870-2033: An essay on education and inequality. London : Thames & Hudson, 1958. OCLC 3943639 (anglicky)  
  8. SIENKIEWICZ, Thomas J.. Encyclopedia of the ancient world. [s.l.] : Salem Press, 2002. ISBN 0893560413. S. 434.  
  9. KAZIN, Michael; EDWARDS, Rebecca; ROTHMAN, Adam. The Princeton encyclopedia of American political history. [s.l.] : Princeton University Press, 2010. ISBN 9780691129716. S. 86.  
  10. BURBANK, Jane; COOPER, Frederick. Empires in world history: power and the politics of difference. [s.l.] : Princeton University Press, 2011. ISBN 9780691152363. S. 51.  
  11. KAZIN, Michael; EDWARDS, Rebecca; ROTHMAN, Adam. The Princeton encyclopedia of American political history. [s.l.] : Princeton University Press, 2010. ISBN ISBN 9780691129716.. S. 86.  
  12. Important Highlights of Civil Services Examination, 2012 [online]. [cit. 2016-11-30]. Dostupné z: http://pib.nic.in/newsite/erelease.aspx?relid=95550    
  13. Recruitment & Promotion [online]. [cit. 2016-11-23]. Dostupné z: http://siteresources.worldbank.org/PUBLICSECTORANDGOVERNANCE/Resources/285741-1345485407865/Recruitment.pdf
  14. HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. 362 s. ISBN 978-80-7380-137-3. Kapitola 2. Liberalismus. (Česky)  
  15. a b c d GREGER, David. PhDr. Nerovné šance [online]. 2006 [cit. 27.11.2016]. Dostupné online.  
  16. BELL, Daniel. The coming of post-industrial society: a venture in social forecasting. New York: Basic books, 1973.