Kulturní kapitál

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Kulturní kapitál představuje „institucionalizované široce sdílené kulturní signály (postoje, preference, formální vědění, jednání, statky, oprávnění) používané jako nástroje sociální a kulturní exkluze“.[1] Lze říci, že se pojem označuje zvláštní formu získaných předpokladů jedince či skupiny k získání určitého sociálního statusu.[2] Do kulturního kapitálu patří verbální obratnost, obecné kulturní povědomí, či dosažené vzdělání. Typy znalostí, dovedností a kvalifikace svým držitelům poskytují různé výhody. Kulturní kapitál může být ztělesňován konkrétními verbálními projevy či držením těla, objektifikován v kulturních produktech, jakými jsou například umělecká díla nebo institucionalizován ve formě dosaženého vzdělání.[3]

Vztah k ostatním druhům kapitálu[editovat | editovat zdroj]

Pojem v 70. a 80. letech 20. století rozšířil Pierre Bourdieu. V díle The Forms of Capital (1986) rozlišuje Bourdieu tři druhy kapitálu:[4]

  • Ekonomický - tvoří hmotné statky a finanční kapitál, kterými jedinec disponuje
  • Sociální - souhrn užitečných sociálních kontaktů, styků a známostí
  • Kulturní - nabyté předpoklady jedince vedoucí k dosažení určitého sociálního statusu

Oproti hmotné podstatě ekonomického kapitálu, sociální a kulturní kapitál má formu kapitálu nehmotného. Všechny jeho druhy přinášejí svému vlastníku zisk. Kapitál v nehmotných podobách nemusí být směnitelný, jeho užíváním jej vlastník nespotřebovává, naopak jej posiluje. Z jejich podob ve formě vzdělání a sociálních kontaktů jedince může těžit celá společnost. Jsou však od svého vlastníka neoddělitelné a jeho smrtí zanikají.[5]

Formy[editovat | editovat zdroj]

Bourdieu rozlišuje tři formy kulturního kapitálu:[4]

  • Vtělený - je ukryt ve způsobu našeho myšlení.[6] Obsahuje osobnostní schopnosti, znalosti, vkus a preference člověka, jak se umíme pohybovat v sociálním prostoru. U tohoto druhu kulturního kapitálu záleží více než kde jinde na výchově a vzdělání, úspěšné socializaci a přijetí společenských norem.
  • Objektivizovaný - je materiální formou kulturního kapitálu.[6] Vychází z odlišného vybavení domácností, jako jsou knihy, hudební nástroje, obrazy, obecně kulturní artefakty, které objektivizují velikost kulturního kapitálu v rodině. Tyto rozvíjejí povědomí o kultuře a tím následně umožňují sdílení nabytých vědomostí s ostatními jedinci.
  • Institucionalizovaný - představují jej společensky uznávané doklady o výšce kulturního kapitálu (formální akademické hodnosti, tituly apod.), které je možné snadno směnit za ekonomický kapitál.[6]

Všechny tři složky kulturního kapitálu se kombinují, jsou propojené a navzájem se posilují. Kulturní kapitál se spojuje s konkrétní osobou. Projevuje se v chováních a názorech člověka, souvisí s jeho jednáním (habitem), k němuž má člověk dispozice.[7]

Rozvoj a užití[editovat | editovat zdroj]

K rozvoji kulturního kapitálu dochází u většiny lidí v rodině a ve vzdělávacích zařízeních. Začíná se vytvářet již v raném dětství v procesu socializace dítěte a jeho učením se základním dovednostem. Tvorba kulturního kapitálu závisí na schopnostech orientace ve společensky uznávaných kruzích. V moderní populaci je velmi žádaným atributem právě společenské postavení, které svému majiteli následně produkuje finanční zisk a uznání od ostatních jedinců. Odborníci se v nazírání na pojem kulturní kapitál liší. V zásadě se však shodují, že jej nelze zaměňovat s kapitálem lidským, který je chápán jako souhrn schopností a vlastností získaných praxí. Kulturní kapitál, na rozdíl od kapitálu lidského, má potenciální schopnost tvořit třídu.[8]

Předávání kulturního kapitálu v rozdílných sociálních skupinách[editovat | editovat zdroj]

V nižších společenských vrstvách tzn. dělnických a chudších rodinách se rodiče nesnaží dětem vysvětlovat věci, ale rovnou jim říkají, co mají dělat. Rodiče tak nevytvářejí vhodné podmínky, ale spoléhají, že se jejich potomci zabaví sami. Etnografka Annette Lareau, která vycházela z Bourdieho teorie, ve své studii uvádí, že děti z dělnického prostředí přijímaly fakt, že rodinná finanční situace omezuje jejich aspiraci. Podle autorky se tento rodičovský styl neslučuje se současnými normami společenských institucí.

Rodiče ve středních vrstvách se zajímají o pocity a názory svých dětí; volnočasové aktivity plánují na rozdíl od dělnické třídy společně. Jejich potomci jsou naučeny společenských pravidlům (oční kontakt nebo podání ruky) a jsou obratné při konverzaci. Autority považují za sobě rovné a v jejich společnosti se cítí přirozeně. Lareau ve své studii v praxi poukázala na předávání kulturního kapitálu z generace na generaci a jeho spjatost se sociálními třídami. V závěru studie zjistila, že děti středních vrstev jsou vystavovány většímu stresu zapříčiněného úsilím o naplnění požadavků svých rodičů.

Přestože hlavní roli v získání kulturního kapitálu podle Bourdieho hraje vzdělání, které je otevřené všem vrstvám, Bernsteinm Willis a Mac an Ghail poukázali na fakt, že děti s již získaným kulturním kapitálem z rodinného prostředí jsou ve školách zvýhodňovány. Mnoho dětí z nižších tříd školský systém považuje za intelektuálně nedostatečné. Na základě toho je podporována kulturní reprodukce sociálních nerovností.[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LAMONT, Michele; LAREAU, Annette. Cultural Capital: Allusions, Gaps and Glissandos in Recent Theoretical Developments. [s.l.] : American Sociological Association, 1988. Dostupné online. (anglicky) 
  2. PETRUSEK A OL.. Velký sociologický slovník I.. Praha : Karolinum, 1996. ISBN 80-6184-164-1. S. 474.  
  3. GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha : Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0807-1. S. 422.  
  4. a b BOURDIEU, Pierre. Handbook of Theory and Research for the Sociology of Education. Příprava vydání J. Richardson. New York : Greenwood Press, 1986. Dostupné online. Kapitola The Forms of Capital, s. 241-258. (anglicky) 
  5. VESELÝ, Arnošt. Teorie mnohačetných forem kapitálů. Praha : FSV UK, 2006. 24 s. Dostupné online.  
  6. a b c GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha : Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0807-1. S. 722.  
  7. BOURDIEU, Pierre. Teorie jednání. Praha : Karolinum, 1998.  
  8. PETRUSEK, Miroslav. Soudobá teoretická sociologie na Západě. Příspěvky ke kritické analýze. Praha : Ústav pro filozofii a sociologii ČSAV, 1989. Kapitola Koncepce kulturního kapitálu v soudobé západní sociologii, s. 207-238.  
  9. GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha : Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0807-1. S. 772-773.