Maxmilián z Ditrichštejna

Maxmilián II. z Ditrichštejnu
Maxmilián II. z Ditrichštejnu
	Kníže Maxmilián z Ditrichštejna
1. kníže z Ditrichštejna
	Ve funkci:; 1631 – 6. listopad 1655
Předchůdce	František z Ditrichštejna
Nástupce	Ferdinand Josef z Ditrichštejna
Nejvyšší hofmistr císařského dvora
	Ve funkci:; 1650 – 6. listopad 1655
Panovník	Ferdinand III.
Předchůdce	Maxmilián z Trauttmansdorffu
Nástupce	Jan Weikhard z Auerspergu
Nejvyšší hofmistr císařovny
	Ve funkci:; 1648 – 1649
Panovnice	Marie Leopoldina Tyrolská
Předchůdce	císařovnou se stala 1648
Nástupce	císařovna zemřela 7. srpna 1649
	Ve funkci:; 1621/1622 – 1637 (rezignoval)
Panovnice	Eleonora Gonzagová
Předchůdce	císařovnou se stala 1622
Moravský zemský hejtman
	Ve funkci:; 1637 – 1637
Panovník	Ferdinand III.
Předchůdce	František z Ditrichštejna
Nástupce	Julius I. ze Salm-Neuburgu
Narození	27. června 1596 nebo 1597; Vídeň ; Habsburská monarchie
Úmrtí	5. listopadu 1655 nebo 6. listopadu 1655; Mikulov ; Habsburská monarchie
Místo pohřbení	Ditrichštejnská hrobka
Titul	1612 hrabě ; 1631 říšský kníže
Choť	Žofie Anežka z Mansfeldu; Anna Marie z Lichtenštejna
Rodiče	Zikmund z Ditrichštejna a Johana Scaligerová
Děti	Ferdinand Josef z Ditrichštejna; Filip Zikmund z Ditrichštejna; Johana Beatrix z Ditrichštejna; Marie Eleonora z Ditrichštejna; Marie Klára z Ditrichštejna; Marie Markéta z Ditrichštejna; Maxmilián Ondřej z Ditrichštejna; Marie Žofie z Ditrichštejna; František II. z Ditrichštejna
Příbuzní	Jan Maxmilián z Lambergu (sourozenec); Erdmunda Tereza z Ditrichštejna, Jakub Antonín z Dietrichsteinu, Walter František Xaver z Ditrichštejna a Leopold Ignác z Ditrichštejna (vnoučata)
Zaměstnání	politik
Profese	šlechtic
Náboženství	římskokatolické
Ocenění	1634 Řád zlatého rouna (č. 388)
Commons	Maximilian von Dietrichstein
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maxmilián kníže z Ditrichštejna (německy Maximilian Fürst von und zu Dietrichstein; 27. června 1596 Mikulov – 6. listopadu^[2] 1655 Mikulov) byl moravský a rakouský šlechtic, státník, diplomat a dvořan z rodu Ditrichštejnů, synovec kardinála Františka z Ditrichštejna. Zastával nejvyšší funkce u císařského dvora, byl též moravským zemským hejtmanem a rytířem Řádu zlatého rouna. Vlastnil rozsáhlý majetek na Moravě a v Rakousku, jeho hlavním sídlem byl Mikulov, kde je také pohřben. Jeho nevlastním bratrem byl státník Jan Maxmilián z Lambergu.

Původ a kariéra ve službách Habsburků

Narodil se jako druhorozený syn Zikmunda z Ditrichštejna (1561–1602), který zastával zemské úřady na Moravě, a jeho manželky italské šlechtičny Giovanny Scaligerové (Johanny von der Leiter, 1574–1649). Měl tři bratry, všichni ale zemřeli předčasně. V šesti letech přišel o otce a jeho poručníkem se stal strýc, olomoucký biskup František z Ditrichštejna. V dětství se stal pážetem arcivévody Albrechta, později přešel do služeb arcivévody Matyáše a již v šestnácti letech sehrál důležitou úlohu v sourozeneckém sporu o moc mezi Rudolfem II. a Matyášem. V roce 1612 byl povýšen do hraběcího stavu, stal se císařským komorníkem a štolbou. Po nástupu Ferdinanda II. zastával funkci nejvyššího hofmistra císařovny Eleonory (1621–1636). Mezitím byl závětí svého strýce Františka již v roce 1615 předurčen jako jeho univerzální dědic,^[3] což se odrazilo v udělení knížecího titulu (1631), navíc se v roce 1634 stal rytířem Řádu zlatého rouna.

Po smrti Františka z Ditrichštejna v roce 1636 převzal správu obrovského majetku na Moravě, kde byl druhým největším vlastníkem půdy. V souvislosti s tím rezignoval na posty u dvora, ale svého strýce následoval v úřadu moravského zemského hejtmana (1637–1648^[zdroj?]). Na konci třicetileté války působil jako diplomat v Polsku, kde se snažil přesvědčit krále Vladislava IV. k podpoře Habsburků, později podnikl diplomatickou cestu do Bavorska. V letech 1648–1649 byl nejvyšším hofmistrem císařovny Marie Leopoldiny a nakonec se stal nejvyšším hofmistrem císaře Ferdinanda III. (1650–1655).^[4] Od roku 1651 byl též členem tajné rady a státní konference. V návaznosti na aktivity svých předků patřil k neoblomným stoupencům Habsburků a prošpanělsky orientované politiky. Z korespondence jeho současníků ale vyplývá, že byl spíše jen vlivným a vysoce postaveným dvořanem, zatímco k přímému řízení státních záležitostí habsburské monarchie předpoklady neměl.

Majetkové poměry

Po otci byl dědicem panství Hollenburg v Korutansku, v rámci pobělohorských konfiskací získal krátce do svého majetku statky ve Slezsku (Slezské Rudoltice)^[5] a v Dolním Rakousku (Fünfkirchen). V roce 1636 převzal po strýci Františkovi obrovský majetek na Moravě (Mikulov, Žďár nad Sázavou, Polná, Přibyslav, Lipník nad Bečvou, Helfštýn, Hranice, Nové Město na Moravě ad.) Většina statků byla závětí kardinála Františka z Ditrichštejna zahrnuta do fideikomisu, Maxmilián ale hned po převzetí dědictví začal vyjednávat o možnostech část majetku prodat na úhradu vysokých dluhů. V roce 1638 prodal svému hospodářskému správci Šimonu Kratzerovi panství Nové Město na Moravě. Po dlouhém vyjednávání prodal v letech 1638–1639 řádu cisterciáků rozsáhlé panství Žďár nad Sázavou za 146 000 zlatých,^[6]^[7] později na Vysočině prodal ještě Horní Studenec (1648).

Na hlavním rodovém sídle v Mikulově pokračoval ve stavebních úpravách zahájených již za kardinála Františka z Ditrichštejna, po roce 1645 vybudoval hospodářské budovy zámku včetně rozsáhlých vinných sklepů a největšího sudu na světě (1643). V Mikulově byla také dokončena stavba kostela sv. Anny s pozdější rodovou hrobkou.^[8] Stavební úpravy s budováním zahrad proběhly v Lipníku nad Bečvou,^[9] zatímco jiná sídla po vpádu švédských vojsk zůstala v ruinách (Polná). Jako moravský zemský hejtman obýval rodový palác v Brně na Zelném trhu, ale když v roce 1648 přešel ve vysokých funkcích do Vídně, tento palác daroval řádu františkánek jako náhradu za jejich válkou zničený klášter.^[10] Za švédského vpádu na Moravu pobýval Maxmilián z Ditrichštejna jako diplomat v Polsku, švédskou okupací značně utrpěly Mikulov a Polná, zatímco hrad Helfštýn se Švédům nepodařilo dobýt. Právě Helfštýn byl ale později určen k demolici, aby nemohl sloužit nepříteli jako opěrný bod. K poboření Helfštýna došlo až po Maxmiliánově smrti (1656).

Rodina

Maxmilián z Ditrichštejna byl dvakrát ženatý a měl celkem 17 dětí. Poprvé se oženil v Lednici v roce 1618 s Annou Marií z Lichtenštejna (1597–1640), dcerou českého místodržitele knížete Karla z Lichtenštejna. Krátce po ovdovění se v roce 1640 podruhé oženil s hraběnkou Žofií Anežkou z Mansfeldu (1619–1677), dcerou polního maršála Volfa z Manfeldu a neteří císařského nejvyššího štolby Bruna z Mansfeldu. Pokračovatelem rodu byl nejstarší syn kníže Ferdinand (1636–1698), který dosáhl nejvyšších postů u dvora, ve dvorských službách se uplatnil i nejmladší Filip Zikmund (1651–1716). U Maxmiliánova potomstva je dobře sledovatelná cílevědomá sňatková politika zohledňující mocenské ambice Ditrichštejnů v polovině 17. století. V tomto ohledu lze za nezdařený označit sňatek Marie Terezie (1639–1658), která byla provdána za svého bratrance Karla Adama z Mansfeldu. Marie Terezie zemřela tragicky a předčasně pravděpodobně na následky fyzických útoků ze strany manžela.^[11]

Spolu s nevlastním bratrem Janem Maxmiliánem z Lamberka vytvořil Maxmilián z Ditrichštejna svou sňatkovou politikou s vazbami na vídeňský dvůr, zemské úřady v Čechách a na Moravě a přední pozemkové vlastníky rodové klany, jejichž vliv přesahoval několik generací až do poloviny 18. století.

Potomstvo:

1. Anna Františka (1621–1685), sňatek 1647, Walter hrabě Leslie (1605–1667), polní maršál
2. Marie Eleonora (1623–1687), 1. sňatek 1646 Lev Vilém hrabě z Kounic (1614–1655), nejvyšší sudí na Moravě, 2. sňatek 1663 Bedřich hrabě z Oppersdorffu († 1699), nejvyšší komorník na Moravě
3. Johanna Beatrix (1625–1676), sňatek 1644 Karel Eusebius kníže z Lichtenštejna (1611–1684)
4. Marie Klára (1626–1667), sňatek 1650 Jan Bedřich hrabě z Trauttmansdorffu (1619–1696), nejvyšší komorník Českého království
5. Ferdinand Josef (1636–1698), císařský nejvyšší hofmistr, sňatek 1656 Marie Alžběta hraběnka z Eggenbergu (1640–1715)
6. Marie Margareta Josefa (1637–1676), sňatek 1657 Raimund kníže Montecuccoli (1609–1680), polní maršál, prezident dvorské válečné rady
7. Maxmilián III. Ondřej (1638–1692), císařský komorník, sňatek 1663 Marie Justina ze Schwarzenbergu (1647–1696)
8. Marie Terezie (1639–1658), sňatek 1654 Karel Adam hrabě z Mansfeldu (1629–1662)
9. Filip Zikmund (1651–1716), nejvyšší císařský štolba, 1. sňatek 1680 Marie Alžběta Hoffmannová z Grünbühelu (1660–1705), 2. sňatek 1707 Dorota Josefa Jankovská z Vlašimi (1666–1742)
10. Marie Sofie (1652–1711), 1. sňatek 1662 František Eusebius hrabě Pötting (1627–1678), vyslanec ve Španělsku, nejvyšší maršálek císařského dvora, 2. sňatek 1681 Václav Ferdinand hrabě z Lobkowicz (1654–1697), vyslanec v Bavorsku a ve Francii

Kníže Maxmilián z Ditrichštejna zemřel v Mikulově a spolu s oběma manželkami je pohřben v rodové hrobce na náměstí v Mikulově.

Odkazy

Poznámky

↑ Ve skutečnosti byl druhým knížetem, protože prvním knížetem byl už kardinál František z Ditrichštejna (1570–1636).

Reference

↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
↑ Podle SMÍŠEK, Rostislav. Služba a paměť: dvorská kariéra barokních Ditrichštejnů jako nadgenerační životní ideál. In: BŮŽEK, Václav; KRÁL, Pavel. Paměť urozenosti. Praha: NLN, 2007. ISBN 978-80-7106-928-7. S. 158. zemřel 9. listopadu.
↑ Ottův slovník naučný, díl VII.; 1893, reprint 1997; Praha, 1997, s. 507 ISBN 80-7185-104-3
↑ Služba a paměť, s. 158
↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983, s. 213
↑ ZEMEK, Metoděj; BARTUŠEK, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou II. – 1. část 1618–1784; Krajské státní nakladatelství Havlíčův Brod, 1962; s. 15–23
↑ ZEMEK, Metoděj; BARTUŠEK, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou II. – 1. část 1618–1784; Krajské státní nakladatelství Havlíčův Brod, 1962; s. 299–307 (text kupní smlouvy)
↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998, s. 877–880 ISBN 80-85983-12-5
↑ KUČA,Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998, s. 494–495 ISBN 80-85983-12-5
↑ KROUPA, Jiří a kol.: Brněnské paláce. Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku; Brno, 2005, s. 103 ISBN 80-7364-016-3
↑ POSPÍŠILOVÁ, Pavla: Manželské spory šlechty z českých zemí v období baroka; diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Pardubice; Pardubice, 2010 dostupné online

Literatura

SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I.; České Budějovice, 2009 ISBN 978-80-7394-165-9

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Maxmilián z Ditrichštejna na Wikimedia Commons
Rodokmen Ditrichštejnů na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)
Informace na webu Regionálního muzea v Mikulově

Předchůdce:
František z Ditrichštejna

Moravský zemský hejtman
1637–1637

Nástupce:
Julius Salm z Neuburku

[1] Ve skutečnosti byl druhým knížetem, protože prvním knížetem byl už kardinál František z Ditrichštejna (1570–1636).

[3913844e06e055e8cd81608f22bad0e604d89d2d-2] Darryl Roger Lundy: The Peerage.

[3] Podle SMÍŠEK, Rostislav. Služba a paměť: dvorská kariéra barokních Ditrichštejnů jako nadgenerační životní ideál. In: BŮŽEK, Václav; KRÁL, Pavel. Paměť urozenosti. Praha: NLN, 2007. ISBN 978-80-7106-928-7. S. 158. zemřel 9. listopadu.

[4] Ottův slovník naučný, díl VII.; 1893, reprint 1997; Praha, 1997, s. 507 ISBN 80-7185-104-3

[5] Služba a paměť, s. 158

[6] Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983, s. 213

[7] ZEMEK, Metoděj; BARTUŠEK, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou II. – 1. část 1618–1784; Krajské státní nakladatelství Havlíčův Brod, 1962; s. 15–23

[8] ZEMEK, Metoděj; BARTUŠEK, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou II. – 1. část 1618–1784; Krajské státní nakladatelství Havlíčův Brod, 1962; s. 299–307 (text kupní smlouvy)

[9] KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998, s. 877–880 ISBN 80-85983-12-5

[10] KUČA,Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998, s. 494–495 ISBN 80-85983-12-5

[11] KROUPA, Jiří a kol.: Brněnské paláce. Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku; Brno, 2005, s. 103 ISBN 80-7364-016-3

[12] POSPÍŠILOVÁ, Pavla: Manželské spory šlechty z českých zemí v období baroka; diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Pardubice; Pardubice, 2010 dostupné online

[pozn. 1]

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]