Jazyk (lingvistika)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jazyk a písmo pojí velmi těsný vztah

Jazyk je schopnost naučit se a používat komplexní systémy komunikace, zvláště pak lidskou predispozici pro jazyk, jako takový je však jen specifickým příkladem takového systému.

Odhadovaný počet jazyků na světě kolísá mezi pěti a sedmi tisíci. V mnoha případech je obtížné rozlišit mezi jazykem a dialektem; přesný odhad je tedy závislý na použitých metodách či stanovených kritériích. Akademikové se shodují, že do konce tohoto století vymizí na padesát až devadesát procent současných živých jazyků.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

České slovo jazyk pochází z praslovanského základu *językъ, kteréžto slovo má nejblíže ke staroperskému slovu insuwis.[1] Rekonstruovaný indoevropský kořen slova je patrně *n̥-ghú-[1], respektive *dnghu-[2] či *dnghwa-[3], s  významem jazyk (orgán), řeč, mluva, jazyk. První část je předpona *(d)n-, druhá část je kořen, který se promítl i do ostatních indoevropských jazyků (anglicky language či tongue, německy Zunge, rusky Язык, francouzsky langage, španělsky lengua, litevsky liežùvis, latinsky lingua).[1][2][3] Kořen mohl být také kontaminován kořenem slovem lízat.[1][2] Původ hlásky dgermánských a dalších jazycích (gótsky tuggo, staroirsky tege či velšsky tafod)[3] není zřejmý, jedná se buď o zdvojení kořene slova nebo o tabuové důvody.[1]

Jazykověda[editovat | editovat zdroj]

Vědecký obor zabývající se zkoumáním jazyka se nazývá lingvistika. Otázky týkající se filosofie jazyka byly pokládány již ve starověkém Řecku, byly zde otázky typu zda mohou slova reprezentovat zkušenost nebo motivovanost obsahu slov, konkrétními památkami jsou například Platónovy dialogy Gorgias a Faidros. Ještě časnějším dokladem uvažování o jazyku jsou gramatiky sanskrtu, nejranější záznamy o kodifikaci liturgického jazyka a uspořádání znaků do abecedy patří do období 8. století př. n. l. Zásadním dílem je Pāṇiniho gramatika ze 6. století př. n. l. Významní myslitelé vyjadřující se k jazyku jako třeba Rousseau tvrdí, že jazyk pochází z emocí zatímco Kant je zastáncem názoru o původu racionálním (rozumovém) a v logickém myšlení. Filosofové dvacátého století jako Wittgenstein tvrdí, že samotná filosofie je studiem jazyka. Do dějin lingvistiky se silně zapsali například Ferdinand de Saussure svou teorií jazykového znaku a příklonem ke struktuře a Noem Chomsky teorií generativní gramatiky.

Kodifikace, definice a struktura[editovat | editovat zdroj]

Poloha jazyka při různé artikulaci samohlásek
Mezinárodní fonetická abeceda IPA

Přirozené jazyky jsou mluveny, znakovány nebo psány, ale všechny jazyky mohou být zaznamenány jako audio záznam, video nebo taktilní záznam Braillovým písmem. Toto je dáno modální nezávislostí (způsobu předání samotného sdělení). Z perspektivy filosofie může být jazyk definován několika způsoby 1. kognitivní schopnost učit se a požívat komplexní systémy komunikace 2. jako médium k popsání zákonů na základě kterých tyto systémy fungují 3. souhrn výpovědí, které mohou být vypovězeny na základě těchto zákonů.

Všechny jazyky procházejí procesem sémiózy – přiřazování znaků (slov) k jednotlivým významům. Orální, manuální a taktilní jazyky obsahují fonologický systém, který je souborem pravidel podle kterých se jednotlivé jazykové znaky (nejmenší jednotky nesoucí význam(fonémy)) řadí do sekvencí, kterými jsou významově větší slovotvorné celky (morfémy) nebo slova (lexémy). Syntaktický systém se potom stará o kombinaci slov do frází a výpovědí.

Vlastnosti a funkce[editovat | editovat zdroj]

Lidský jazyk má vlastnosti produktivity, rekurzivity a umístění, celkově potom závisí na společenské konvenci a učení. Jeho komplexní struktura vyžaduje mnohem širší zásobu významů než jakýkoliv známý systém zvířecí komunikace. Za počáteční stav jazyka je považováno období, kdy raní hominidé začali postupně měnit své primární dorozumívací systémy, tohoto stavu se přímo týkají teorie tzv. jiných myslí a sdílené intence. Často bývá tento stav dáván také do souvislosti s narůstající kapacitou mozku a vznik různých struktur jazyka je potom spojován s různými komunikačními a společenskými funkcemi. Jazyk je zpracováván v mnoha různých oblastech mozku, za jazyková centra jsou však považována Brockova a Wernickeho oblast. Lidé se učí jazyk v raném dětství a děti plynně mluví, když jsou jim přibližně tři roky. Používání jazyka je hluboce spjato s lidskou kulturou. Společně s jeho hlavním účelem, tedy komunikací, slouží jazyk také v mnoha společenských a kulturních ohledech jako například příslušnost k jisté sociální skupině, sociální stratifikace či zábava.

Jazykový zeměpis[editovat | editovat zdroj]

Jazyky se vyvíjejí a rozrůzňují průběhem času. Historie jejich evoluce může být rekonstruována například srovnávací metodou, kdy se při porovnávání moderních jazyků určuje, který prvek musel mít společný prajazyk, aby se došlo vysvětlení následujících stupňů vývoje. Skupina jazyků, které se vyvinuly ze společného předka se nazývá jazyková rodina. Mezi nejšířeji používané patří Indoevropská jazyková rodina jejímiž zástupci jsou např. angličtina, ruština nebo hindština; Sino-Tibetská jazyková rodina, která zahrnuje tibetštinu, mandarinštinu a dialekty čínštiny; Afro-Asijská jazyková rodinaarabština, somálština, hebrejština; Bantuské jazykyswahilština, jazyk zulu a stovky dalších živých afrických jazyků; Malajsko-Polynezské jazykyindonézština, malajština a stovky pacifických jazyků. Drávidská rodina zasahuje převážně jižní Indii a hovoří se zde tamilštinou a telugštinou.  

Definice jazyka[editovat | editovat zdroj]

Jazyk je kód či šifra sloužící ke komunikaci a přenosu sdělení; na rozdíl však od jazyků umělých, které slouží například k programování je lidský jazyk přirozeně vzniklý a dynamicky se vyvíjející. Rozdíl mezi přirozenými a umělými jazyk je především fakt, že formální (umělé) jazyky jsou pouze systémy znaků ke kódování a dekódování sdělení, naproti tomu přirozené jazyky plní řadu dalších úloh např. společenskou. Tento článek především pojednává o přirozeném lidském jazyce tak jak ho studuje obor lingvistika.

Jako předmět studia jazykovědy je jazyk nahlížen ze dvou stran, jako abstraktní koncept a jako specifické systémy např. čeština. Švícarský lingvista Ferdinand de Saussure byl tím, kdo definoval moderní lingvistiku. Použil francouzských termínů langage k označení jazyka jako konceptu společného všem, langue jako konkrétní jazyk a parole jakožto specifický akt komunikace proběhlý v některém z jazyků.

Když mluvíme o jazyku jako o obecném konceptu mohou být použity definice, které zasahují různé stránky tohoto fenoménu. Rozličné definice sebou také přinášejí mnohost přístupů a chápání jazyka. Podobné nuance nastávají i u lingvistických škol a teoriích s nimi spjatými nebo jimi zastávanými.

mohou to být například:

  1. hlavní dorozumívací prostředek mezi lidmi,
  2. znakový systém, pomocí kterého se popisují věci, akce, myšlenky a stavy,
  3. nástroj, který lidé používají pro vyjádření svých představ reality a pro jejich následné sdělení jiným lidem,
  4. systém významů sdílený lidmi,
  5. soubor gramaticky správných vyjádření (tj. slova, věty apod.),
  6. v širším významu i další kódovací nebo dorozumívací systémy, například jazyk neslyšících (znakový jazyk), programovací jazyk, zvukové projevy zvířat apod.
    další stránkou jazyka je uchovávání informací

Debaty o přirozenosti a původu jazyka byly vedeny od starověkých dob. Řečtí filosofové Gorgias a Platón polemizovali o vztazích mezi slovy, univerzáliích a motivovanosti slov jsoucny. Platón zde prohlašuje, že komunikace je možná protože jazyk reprezentuje představy a koncepty, které existují nezávisle na jazyku, avšak pro jazyk zásadní. Mohou být chápány jako zrcadla reality, která jazyk obklopuje.

Během osvícenských debat o původu člověka bylo velmi módní polemizovat též o původu jazyka. Myslitelé jako Rousseau a Herder prosazovali názor o původu jazyka z emocí a instinktivní potřebě se vyjadřovat a jde tedy o jev blízký hudbě nebo poezii. Naproti tomu racionalisté jmenovitě Kant nebo Descartes viděli zdroj v racionálním uvažování a pragmatická potřebě komunikace. Na přelomu dvacátého století začali badatelé jako Wittgenstein zjišťovat jakou roli hraje jazyk při běžném prožívání světa. Zda jazyk reflektuje objektivní skutečnost světa nebo jestli je tím médiem, kterým chápeme svět. Tyto úvahy vedli k přehodnocení otázek tehdejší filosofie na otázky lingvistické. 

Vlastnost mysli, orgán nebo instinkt[editovat | editovat zdroj]

Jedna z definicí vidí jazyk primárně jako proprietu lidské mysli, která umožňuje lidem komunikaci: naučit se jazyk a produkovat a chápat výpovědi. Tato definice směřuje přímo k univerzalitě jazyka, který je společný všem lidem. Zasahuje také biologickou bázi tedy unikátní vývoj lidského mozku. Zástupci teorie o tom, že akvizice jazyka je imanentní lidem podpírají svá tvrzení o fakt, že kognitivně normální děti se jazyk naučí bez jakýchkoliv formálních instrukcí. Jazyky mohou dokonce vzniknout i spontánně na takovýchto místech spolu žijí lidé mluvící různými jazyky většinou dvěma a více, kteří spolu navzájem potřebují komunikovat; takto vzniklým jazykům se říká také jaz. kreolské. Tyto náhledy, které mohou být sledovány až k filosofům Kantovy a Descartesovy, chápou jazyk jako niterně imanentní člověku; promítají se též v Chomského teorii Univerzální gramatiky. Tyto definice jsou často uplatňovány při studiu jazyka v kognitivně vědeckém rámci a v neuroligvistice.

Formální systém znaků[editovat | editovat zdroj]

azbuka/cyrilice

Jiná definice vidí jazyk jako formální systém znaků zpravovaný gramatickými pravidly pro formulaci a přenos sdělení. Tato definice popisuje jazyk jako uzavřený strukturovaný systém znaků sestávajících z dvou částí tedy označujícího (označení, slovo např. stůl) a označovaného (entita ke které se výraz vztahuje např. stůl jako obraz v mysli, koncept stolu, který se nám vybaví). Tento strukturní pohled na jazyk je odkazem Ferdinanda de Saussura, jeho dílo zůstává podmětné dodnes.

Formální přístup je typický svým postupem od nejelementárnějších částí – fonémů, po celky větší jako jsou slova nebo věty. Současným představitelem, který se touto problematikou zabývá je Noem Chomsky, autor teorie o generativní gramatice. Definoval jazyk jako množinu vět, které mohou být vypovězeny na základě principu transformační gramatiky (proces generace jazyka v mozku). Tato transformační gramatika je vlastně soubor platných pravidel, které při užití formulují gramaticky správné věty. Chomsky považuje tuto schopnost mozku za imanentní a za samotný základ jazyka. Takováto teorie má blízko k formální logice a formální teorii gramatiky, uplatňuje se potom v aplikované počítačové lingvistice. 

Rozvrstvení jazyka[editovat | editovat zdroj]

Strukturní přístup k jazyku si lze ilustrovat přehledem jednotlivých úrovní jazyka, tak jak jsou studovány disciplínami lingvistiky. Jakékoliv jednotky jazyka se dělí do dvou skupin a sice na jednotky émické (přípona -ém) a jednotky s předponou alo-. Émické jednotky jsou takové, které stojí na straně abstraktního konceptu jazyka př: lexém (koncept slova společný všem). Alo jednotky jsou konkrétně aktualizované v určitém aktu řeči př: alolex (konkrétně vyslovené slovo).

úrovně seřazeny od nejmenších jednotek:

  1. fonetická – zvuková stránka řeči
  2. fonologická – zabývá se rozlišujícími prvky mezi znaky, hierarchizuje je a třídí (jednotka fón)
  3. morfologická – studuje vytváření větších celků jak celých slov tak jednotlivých významových částí slov, též třídí slova do gramatických kategorií (jednotka morfém)
  4. lexikální – slovní zásoba jazyků (jednotka lex)
  5. syntaktická – popisuje pravidla utváření frází nebo vět

Nástroj komunikace[editovat | editovat zdroj]

Abeceda amerického znakového jazyka

Nejpragmatičtější z definic vážící se k jazyku je patrně ta směřující k sociální (společenské) funkci. Ta vidí jazyk jako komunikační systém, který umožňuje lidem vyměňovat verbální nebo znakové výpovědi. Jako prostředek k vyjádření se a ovlivňovat tak své okolí nebo jednoduše k zábavě. Funkční teorie gramatiky vysvětlují gramatické struktury jejich komunikativní funkčností a chápou gramatickou strukturu jazyka jako výsledek adaptivního procesu, kterému byla gramatika “ušita na míru“, aby sloužila komunikativním potřebám jeho uživatelům.

Tento náhled úzce souvisí s kognitivním a interakčním rámcem, se kterým je často spojována sociolingvistika a lingvistická antropologie. Funkční teorie tíhnou k postupu studovat jazyk jako dynamický fenomén, jako struktury podléhající neustálému procesu změn tak jak je používán svými uživateli. Tento pohled zdůrazňuje důležitost lingvistické typologie klasifikace jazyků podle jejich vnitřní struktury; umožňuje vidět proces gramatikalizace v kontextu daného systému a ze zjištěných údajů zobecňovat na celek. S oblastí filosofie jazyka, kde je akcentován pragmatický pohled je často spojována pozdní práce Wittgensteinova a další filosofové jazyka jako P. Grice, J. Searl a W. O. Quine.

Unikátní status lidského jazyka[editovat | editovat zdroj]

Lidský jazyk je unikátní ve srovnání s jinými formami komunikace používané zvířaty. Systémy používané například včelami nebo primáty jsou systémy uzavřené, které obsahují jen velmi omezené množství interakcí.

V kontrastu s tím je lidský jazyk otevřený, neustále se vyvíjející a má vlastnost produktivity, což znamená, že z omezeného množství znaků vzniká neomezené množství výpovědí a nová slova. Toto je možné díky dualitě jazyka, kde množina jednotek, které sami o sobě význam nemají (zvuky, písmena, gesta) mohou být takřka neomezeně kombinovány s významy k vytvoření nových znaků. Znaky a gramatická pravidla jednotlivých jazyků jsou široce arbitrární což znamená že motivovanost spojení výrazu s obsahem může mít nejrůznější konotace ovlivněné nesčetnými okolnostmi a obsah také nemusí být motivován vůbec ničím. Interakce které zahrnují komunikační prostředky zvířat jsou většinou geneticky determinované.

Některé druhy zvířat si dokázaly prostřednictvím sociálního učení osvojit několik druhů sebevyjádření prostřednictvím lexigramů. Podobně mnoho druhů ptáků a velryb se učí své písně imitací členů stejného druhu, ale zatímco se některá zvířata mohou naučit mnoho slov a znaků, žádné si ale nedokázalo osvojit více než čtyřleté dítě a cokoliv získaného ani vzdáleně nepřipomínalo komplexní gramatiku či lexikální rozmanitost lidského jazyka.

Lidský jazyk se především liší od jakéhokoli druhu zvířecího komunikačního systému tím, že rozlišuje gramatické a sémantické kategorie jako jsou podstatná jména nebo slovesa, přítomnost, minulost a budoucnost, které mohou být užity k velmi komplexním sdělením. Také je jediným známým přirozeným jazykem, který je modálně nezávislý. To znamená, že může být použit ke komunikaci ne pouze prostřednictvím jednoho kanálu či media ale skrze několik. Například mluvený jazyk užívá modality auditivní, znakové jazyky a zápis funguje na vizuální modalitě a Braillovo písmo rozlišuje taktilní modalitu.

Jazyk je také unikátní tím, že může odkazovat na abstraktní skutečnosti a na smyšlené či hypotetické události stejně tak na události, které se událi v minulosti nebo se stanou v budoucnosti. Tato schopnost referovat ke skutečnostem, které se neváží na aktuální čas a prostoru se nazývá displacement (dislokace) a zatímco některé druhy zvířecí komunikace vykazují známky dispacementu například komunikace včel při hledání nektaru. Stupeň této vlastnosti v lidské řeči je však považován za unikátní.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Language na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice : LEDA, 2001, 2012. 752 s. ISBN 80-85927-85-3. S. 245. (čeština)  
  2. a b c Online Etymology Dictionary [online]. Douglas Harper, [cit. 2016-11-30]. Dostupné online. (angličtina) 
  3. a b c Online Etymology Dictionary [online]. Douglas Harper, [cit. 2016-11-30]. Dostupné online. (angličtina) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]