Sociální komunikace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Dorozumívání)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání


Komunikace pochází z latinského z communicatio, communicare, což znamená spojovat. Jde o produkci a výměnu sdělení, zejména významů sdělení prostřednictvím znakových systémů. Existuje mnoho definic komunikace, které se liší podle teoretického rámce, ze kterého vycházejí a podle něhož akcentují některý z aspektů komunikace; definice, která by zahrnovala všechny aspekty komunikování, není možná. V nejširším slova smyslu je komunikace přenos informací, v užším slova smyslu je komunikace dorozumívání a zprostředkování významů mezi živými organismy.[1] Pakliže se mluví o komunikaci, jedná se tzv. o metakomunikaci. Můžeme tedy říct, že sociální komunikace je sociální interakcí.[2][3][4]

Komunikace je determinována a zprostředkována znakovým systémem (např. jazykem, řečové prostředky) a sociální strukturou (intervence statusů, rolí, norem …). To ovlivňuje způsob komunikace a interpretace toho, co bylo řečeno, zároveň je sama o sobě zdrojem a nositelem informací (např. jak mluvíme s učitelem vs. s kamarádem) či teleologicky-instrumentálně (vztah cíle – co je řečeno a bylo zamýšleno říct a prostředků, jak to bylo řečeno). Může vznikat rozpor mezi tím, co chceme říct a jak to řekneme.

Vztah sociální komunikace a sociální interakce[editovat | editovat zdroj]

Sociální komunikace je dle Georga Gerbnera formou sociální interakce , jde o „sociální interakci prostřednictvím sdělení“. Je úzce spjata s pojmem sociální interakce, což je proces, během kterého se jedinci vzájemně stimulují, reagují na sebe – tím se rozvíjí řetězec vzájemných akcí a reakcí – každý jedinec je denně součástí nějaké sociální interakce (záměrná činnost, cílené jednání, působení). Sociální interakce je tedy vzájemné působení individuí (nebo skupin), jehož podstatou je komunikace, což je proces směny a přenosu informací, který má povahu sociální interakce, bývá označován jako komunikace sociální.[5]

Sociální komunikace je zpravidla spojována se sociální interakcí. Vztah sociální interakce a komunikace bývá chápán dvojím způsobem. V jednom případě je komunikace považována za dílčí cíl interakce. V druhém případě jsou komunikace a interakce považovány za různé aspekty jednoho procesu.[4] Můžeme tedy říct, že sociální komunikace je sociální interakcí.[2][3][4]

Složky sociální komunikace[editovat | editovat zdroj]

Komunikace mezi lidmi je záměrným jednáním, ve kterém jde o výměnu sdělení, k čemuž se využívá nějaký prostředek, a tím jsou symboly, kulturně sdílené konvencionální znaky. Dorozumívání probíhá mezi „zdrojem“ a „adresátem“. Ke komunikaci dochází vždy, když je vysíláno nebo přijímáno sdělení, a to i v případě, že je jen připisován nechtěný význam signálům od jiných osob (i v této formě dochází ke komunikaci).

Při komunikaci je definováno pět základních prvků:

  1. komunikátor
  2. adresát
  3. komunikační kanál (médium)
  4. mediované sdělení (text)
  5. účinek (efekt, odpověď).

K této pětici se řadí i další vedlejší pojmy: znaky, kódy a šum, kontext, kód, zpětná vazba.[6]

Médium, kterým se přenáší informace, je tzv. kanál. Technologický kanál může být např. mobilní telefon, rádio je akustický kanál. Jakákoli překážka v přenosu sdělení se vytváří šum. Neexistuje komunikace bez šumu, může být i psychologického charakteru (špatné zkušenosti, jiné sociální role, předsudky atd.). Systém znaků, jímž zdroj i adresát rozumí, je kód. To může být např. i systém znakové abecedy, emotikony, světla na přechodech apod. Důležitý je kontext, když dva dělají totéž, není to totéž (kvůli jinému prostředí, jiným lidem…).

Dělení sociální komunikace[editovat | editovat zdroj]

Komunikací se zabýval mediální teoretik Denis McQuail, který popsal tzv. pyramidu komunikace, která zahrnuje jak četnost jednotlivých prvků komunikace, a to jak její komplexnost a vztahy mezi účastníky:

  • komunikace intrapersonální – tzv. vnitřní řeč jedince, monologická i dialogická povaha, převážně neurofyzická aktivita, uvnitř sebe
  • komunikace interpersonální – realizuje se v přímém vztahu s účastníky komunikační situace, musí existovat (dyadický) vztah, komunikace od jednoho k druhému, v užším smyslu – komunikace, kde dochází k interakci a rozvíjení vztahů mezi členy (empatie, starostlivost…)
  • komunikace v malých skupinách – musí být přímý a individuální vztah mezi komunikujícími; může být neformální i formální, obsahuje prvky jak interpersonální, tak skupinové komunikace, komunikují všichni se všemi, cca 5 – 10 lidí, většinu života prožíváme ve skupinách – rodina, pracovní kolektiv…
  • komunikace veřejná – oslovovány skupiny obyvatel (voličů, čtenářů,…), nepředpokládá se, že se účastníci navzájem znají, podavatel informace & publikum, závislá na místě a času, mezi mluvčím a posluchači, cíl – přesvědčit/informovat
  • komunikace masová – nelze lokalizovat co do času a místa, cílem je sdělovat informace rychle, na velkou vzdálenost a permanentně co nejširšímu publiku; má institucionalizovanou podobu = prostřednictvím médií, mluvčím je komplexní organizace zaměstnávající profesionální komunikátory; zahrnuje komunikaci mediální, veřejnou, skupinovou, inter- a intrapersonální

Podle účelů komunikace: (cíl komunikace – globální zaměření celé komunikační události; v rámci komunikace se naplňují ještě různé komunikační záměry):[7]

  • emotivní (expresivní) – zaměřená na původce, jeho sebevyjádření, mluvčí dává najevo svůj fyzický nebo psychický stav, vyjadřuje své emoce a přání
  • konativní (apelativní, direktivní) – zaměřená na příjemce, smyslem je ovlivnit jej, přimět k nějaké činnosti; z konativní funkce vycházejí následující:
    • informativní – pouhé předání informace, vyrovnání informačních obsahů
    • získávací – jako výraz autorovy vůle, s cílem získat příjemce k žádoucímu typu jednání
    • persvazivní – s cílem ovlivňovat, formovat názory a postoje
    • direktivní – řídit jednání příjemce
    • dokumentární – J. V. Bečka – dát ústnímu sdělení trvalou hodnotu písemného dokumentu
    • edukativní – V. Jílek – snaha rozšířit vědomostní základ příjemce sdělení
  • referenční (deskriptivní) – zaměřuje se na obsah sdělení a kontext, důležitý je vztah k obsahu promluvy, zakotvení v časoprostoru (občas se vyděluje samostatná kontextová funkce)
  • poetická (estetická) – zaměřena na znak, schopnost vyvolávat estetický dojem, důraz se klade na formu, která má zvýraznit jistý obsah
  • fatická (kontaktová) – zaměřena na vztahy mezi účastníky komunikace, slouží k udržování kontaktu mluvčího s posluchačem
  • metajazyková – zaměřena na kód, jazyk může mimo jiné popisovat i sám sebe (oprava, rozbor)

OBSAHOVÁ STRÁNKA KOMUNIKACE = co si v sociálním styku lidé sdělují informaci.

  • informující – obsah komunikace má za cíl doručit informaci, tj. takové sdělení, které má schopnost ovlivnit chování nebo postoje a snížit tak nejistotu rozhodování příjemce
  • regulující – obsah komunikace má za cíl programově ovlivnit příjemce sdělení, působit na mínění, postoje, ovlivnit vůli konkrétním, předem určeným způsobem
  • stimulující – obsah komunikace má za cíl působit pozitivně (negativně) na příjemce tím, že je mu předáván emocionální prožitek (umění apod.)

FORMÁLNÍ STRÁNKA KOMUNIKACE = jak si v sociálním styku lidé sdělují informaci.

Úrovně obecnosti sociální komunikace[editovat | editovat zdroj]

  1. MAKROÚROVEŇ – zahrnuje sociální komunikaci ve velmi širokém kontextu. Týká se způsobu života lidí.
  2. MEZOÚROVEŇ – zahrnuje sociální komunikaci v užším kontextu. Týká se sociálního styku v rámci jedné sociální skupiny.
  3. MIKROÚROVEŇ – zahrnuje sociální komunikaci ve velmi úzkém kontextu. Týká se elementárních komunikačních aktů.[4]

Roviny sociální komunikace[editovat | editovat zdroj]

  • V rovině horizontální – control (vztahy mezi původcem a příjemcem jsou rovnoprávné)
  • V rovině vertikální – command (vztahy mezi původcem a příjemcem není rovnocenný)
  • Symetrické (stejnocenné, rovnoprávné, respektující se, aktivní)
  • Nesymetrické (dominantní, závislostní)
  • Metakomplementární (arogantní, manipulativní)[8]

Rozsah sociální komunikace[editovat | editovat zdroj]

  • komunikace interpersonální (je komunikací mezi dvěma jednotlivci (na veřejnosti, v rodině, zaměstnání)
  • komunikace skupinová (je komunikací uvnitř pracovních či sociálních skupin (občanská sdružení)
  • komunikace hromadná (je komunikací masovou, kde účastníci jsou vedle sebe v čase či prostoru vzdáleni, sdělení je zprostředkováno neadresně, masovými komunikačními prostředky
  • komunikace vícestupňová (kombinace mezi masovou komunikací a komunikací interpersonální)[8][3]

Komunikační styly sociální komunikace[editovat | editovat zdroj]

  • Analytický (vhodný pro osobnosti přemýšlivé, analytické, pasivní a tiché)
  • Řídící (vhodný pro osobnost aktivní, nezávislou, ambiciózní, soutěživou, ale i konfliktní)
  • Přátelský (vhodný pro osobnosti senzitivní a chápavé)
  • Expresivní (styl vhodný pro osobnosti citlivé, ale zobecňující, mírně narcistické)[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. REIFOVÁ, IRENA. Slovník mediální komunikace. Vyd. 1. vyd. Praha: Portál 327 pages s. ISBN 8071789267, ISBN 9788071789260. OCLC 60653763 S. 98-99. 
  2. a b MAREŠ, Jiří; KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Sociální a pedagogická komunikace ve škole. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 
  3. a b c LEŠKO, Ladislav. (Náhled do) sociální komunikace. Brno: Tribun EU.s.r.o., 2008. 
  4. a b c d JANOUŠEK, Jaromír. Sociální komunikace. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1968. S. s. 16. 
  5. JÍLEK, VIKTOR. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 120 s. s. ISBN 9788024422183, ISBN 8024422182. OCLC 433014613 S. 9. 
  6. REIFOVÁ, IRENA. Slovník mediální komunikace. Vyd. 1. vyd. Praha: Portál 327 pages s. ISBN 8071789267, ISBN 9788071789260. OCLC 60653763 S. 99. 
  7. JÍLEK, VIKTOR. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 120 s. s. ISBN 9788024422183, ISBN 8024422182. OCLC 433014613 S. 21. 
  8. a b c ŠEDIVÝ, Vladimír. Sociální komunikace. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2009.