Hrdlička zahradní
 Hrdlička zahradní | |
|---|---|
 Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto decaocto) | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | měkkozobí (Columbiformes) |
| Čeleď | holubovití (Columbidae) |
| Rod | hrdlička (Streptopelia) |
| Binomické jméno | |
| Streptopelia decaocto (Frivaldszky, 1838) | |
 Mapa šíření v Evropě | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) je středně velký pták z čeledi holubovitých (Columbidae).
Popis
[editovat | editovat zdroj]S délkou 31–33 cm je velká přibližně jako holub domácí (Columba livia f. domestica), v porovnání s ním je však štíhlejší a má i delší ocas. V rozpětí křídel měří 47–55 cm a váží 150–200 g. Opeření je jednotně béžově-hnědé s tmavšími křídly s černými letkami a světlejší hlavou a spodinou těla. Kolem jasně červeného oka se táhne úzký bílý proužek, zobák má šedý, končetiny růžovo-červené. Jejím nejvýraznějším znakem je však černý, bíle lemovaný pruh na krku, díky kterému získala svůj název v mnoha světových jazycích. V letu jsou u ní patrné také bílé pásky na svrchní straně ocasu, spodní strana je černo-bílá. Pohlaví jsou zbarvena totožně, mladí ptáci pak zcela postrádají charakteristický pruh na krku a mají i hnědě zbarvené duhovky.[2][3][4]
Hlas
[editovat | editovat zdroj]Zpěv hrdličky zahradní tvoří tříslabičné „gu gů gu“, s důrazem na druhou slabiku. Při přistání nebo znepokojení se pak často ozývá nosovým „chééch“.[5]
Lov
[editovat | editovat zdroj]V Česku je hrdlička zahradní lovnou zvěří. Doba lovu je od 16. října do 15. února.
Rozšíření
[editovat | editovat zdroj]Hrdlička zahradní není tažná, ale silně disperzní. Na konci 19. století její areál rozšíření zaujímal mírné a subtropické oblasti Asie v rozmezí od Turecka východně až po jižní Čínu a jižně pak přes Indii až po Srí Lanku. Během 20. století se však začala masivně šířit směrem na západ, do Evropy. Na Balkáně se poprvé objevila mezi lety 1900–1920, v Německu byla poprvé zaznamenána již v roce 1945, ve Velké Británii roku 1953, v Irsku roku 1959 a na Faerských ostrovech na počátku 70. let. Na konci 20. století již její areál rozšíření severovýchodně zasahoval v Norsku až po Severní polární kruh, východně po Ural v Rusku a jihozápadně po Kanárské ostrovy a severní Afriku v rozmezí od Maroka po Egypt. K viditelné expanzi došlo také na samotném východě jejího původního areálu rozšíření, kde se rozšířila až po střední a severní Čínu a dokonce i Japonsko. Několikrát byla zaznamenána také na Islandu, nikdy zde však neutvořila stálou populaci.[2][3][6][7]
Během 70. let byla zavlečena na Bahamy, odkud se rozšířila na Floridu. V současné době je zde považována za invazní druh.[8]
Hrdlička zahradní je silně synantropním druhem. Hnízdí ve vesnicích a ve městech, za potravou pak často zalétává do otevřených krajin, zejména na pole a louky.
Výskyt v Česku
[editovat | editovat zdroj]První výskyt byl zaznamenán v roce 1942 v Brně, do roku 1955 obsadila území celé republiky. V České republice je běžná, hnízdí zde v počtu 200 000–400 000 párů. U jejího populačního trendu byl přitom v minulých letech zaznamenán mírný vzestup.[9]
Etologie
[editovat | editovat zdroj]
Mimo hnízdní období, kdy vykazuje teritoriální chování, se často sdružuje do hejn. Zvláště početná hejna lze zaznamenat na společných nocovištích a během zimního období na místech s dostatkem potravy. Ačkoli obvykle čítají 10–50 jedinců, jsou známá i hejna čítající jedinců až 10 000.[3]
Potrava
[editovat | editovat zdroj]Živí se především semeny, ale požírá také bobule a zelené části rostlin.[10]
Hnízdění
[editovat | editovat zdroj]
Hrdlička zahradní hnízdí nejpočetněji v rozmezí od března do října,[5] může však zahnízdit i v mírných zimách. Samci při námluvách předvádí letecké manévry, při kterých krouživým letem klesají dolů a poté opět vyletují do výše. Jednoduché hnízdo z větviček staví obvykle nevysoko na stromech (přednostně jehličnatých), keřích nebo na budovách. Ročně mívá 2–6 snůšek po 2 bílých 30,6 × 23,4 mm[11] velkých vejcích, na jejichž 14–16 denní inkubaci se podílí střídavě oba rodiče. Mláďata pak hnízdo opouští po 14–20 dnech.[3][10]
Taxonomie
[editovat | editovat zdroj]Rozlišují se dva poddruhy:
- Streptopelia decaocto decaocto obývá východní část areálu druhu. Zdaleka převažuje a je právě tím, u kterého během 20. století došlo k popsané expanzi.
- Streptopelia decaocto xanthocyclus, se vyskytuje v jihovýchodní Asii od Barmy východně až po Čínu. Od nominálního poddruhu (S. d. decaocto) se liší také žlutým kroužkem kolem oka (který je u druhého poddruhu bílý).[6]
V minulosti byly občas rozlišovány i 2 další poddruhy: Streptopelia decaocto stoliczkae, rozšířený ve střední Asii, a Streptopelia decaocto intercedens žijící v jižní Indii a na Srí Lance.[3] Nyní jsou oba řazeny k nominálnímu poddruhu, tedy k S. d. decaocto.[6]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
- ↑ a b Snow, D. W.; & Perrins, C. M. (1998). The Birds of the Western Palearctic. Oxford: Oxford University Press. ISBN 0-19-854099-X. (anglicky)
- ↑ a b c d e Cramp, S., ed. (1985). The Birds of the Western Palearctic 4: 340–353. ISBN 978-0-19-857507-8 (anglicky)
- ↑ Javier Blasco-Zumeta, Laboratorio Virtual Ibercaja Collared Dove Archivováno 12. 8. 2011 na Wayback Machine.
- ↑ a b VOLKER, Dierschke. Ptáci. Praha: Euromedia Group, k. s., 2009. ISBN 978-80-242-2193-9.
- ↑ a b c Hoyo, J. del, et al., eds. (1997). Handbook of the Birds of the World, 4. vydání, Barcelona: Lynx Edicions. str. 137. ISBN 84-87334-22-9. (anglicky)
- ↑ Hagemeijer, W. J. M., & Blair, M. J., eds. (1997). The EBCC Atlas of European Breeding Birds. Poyser, Londýn ISBN 0-85661-091-7. (anglicky)
- ↑ Beckett, S. M., Komar, N., & Doherty, P. F. (2007). Population Estimates for Eurasian Collared-dove in Northeastern Colorado. The Wilson Journal of Ornithology 119 (3): 471–475. Abstract. (anglicky)
- ↑ Jednotný program sčítání ptáků [online]. Česká společnost ornitologická [cit. 2010-08-23]. Dostupné online.
- ↑ a b POŘÍZ, Jindřich. hrdlička zahradní [online]. BioLib [cit. 2010-08-23]. Dostupné online.
- ↑ DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN 9788020009272.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Bezzel, E. (2007): Ptáci. Praha, Rebo Productions. ISBN 978-80-7234-292-1
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu hrdlička zahradní na Wikimedia Commons - Galerie hrdlička zahradní na Wikimedia Commons
Taxon streptopelia decaocto ve Wikidruzích
Slovníkové heslo hrdlička zahradní ve Wikislovníku
.jpg)
