Federico Delbonis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Federico Delbonis
Federico Delbonis ve Wimbledonu 2019
Federico Delbonis ve Wimbledonu 2019
StátArgentinaArgentina Argentina
Datum narození5. října 1990 (33 let)
Místo narozeníAzul, Argentina
BydlištěAzul, Argentina
Výška191 cm
Hmotnost88 kg
Profesionál od2005
Držení raketylevou rukou, bekhend obouruč
Výdělek6 132 805 USD
Dvouhra
Poměr zápasů164–200
Tituly2 ATP, 11 challengerů, 1 Futures
Nejvyšší umístění33. místo (9. května 2014)
Dvouhra na Grand Slamu
Australian Open3. kolo (2016)
French Open4. kolo (2021)
Wimbledon1. kolo (2014, 2015, 2016, 2018, 2019, 2021, 2022)
US Open2. kolo (2014, 2016)
Čtyřhra
Poměr zápasů60–86
Tituly2 ATP, 6 challengerů, 2 Futures
Nejvyšší umístění110. místo (22. července 2019)
Čtyřhra na Grand Slamu
Australian Open2. kolo (2020)
French Open3. kolo (2019)
Wimbledon2. kolo (2016, 2018)
US Open2. kolo (2015, 2019)
Velké turnaje ve čtyřhře
Olympijské hry1. kolo (2016)
Týmové soutěže
Davis Cupvítěz (2016)
Údaje v infoboxu aktualizovány dne 20231116a16. listopadu 2023
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Federico Delbonis (5. října 1990 Azul) je argentinský profesionální tenista hrající levou rukou. Ve své dosavadní kariéře vyhrál na okruhu ATP Tour dva singlové a dva deblové turnaje. Na challengerech ATPokruhu ITF získal dvanáct titulů ve dvouhře a osm ve čtyřhře.

Na žebříčku ATP byl ve dvouhře nejvýše klasifikován v květnu 2014 na 33. místě a ve čtyřhře pak v červenci 2019 na 110. místě. Trénuje ho Albert Gustavo Tavernini.

Přelomovou se pro něj stala sezona 2013, během níž odehrál premiérové finále turnaje ATP a také pronikl do elitní stovky světového žebříčku. Na nejvyšší grandslamové úrovni se ve dvouhře nejdále probojoval do třetího kola melbournského Australian Open 2016. ve dvouhře triumfoval na Brasil Open 2014 a Grand Prix Hassan II 2016.

V argentinském daviscupovém týmu debutoval v září 2014 floridskou baráží Světové skupiny proti Izraeli, v němž ve čtyřhře podlehl po boku Horacia Zeballose dvojici Jonatan Erlich a Andy Ram. Argentina se po vítězství 3:2 na zápasy udržela ve světové skupině. V roce 2016 se stal členem vítězného družstva, které ve finále zdolalo Chorvatsko. Do roku 2021 v soutěži nastoupil k šesti mezistátním utkáním s bilancí 5–3 ve dvouhře a 0–1 ve čtyřhře.[1]

Profesionální kariéra[editovat | editovat zdroj]

2012[editovat | editovat zdroj]

Na začátku roku si připsal postup do semifinále challengeru v Sao Paulu. Porazil Andrea Clezara, Jozefa Kovalíka, Anre Ghema a nestačil na Gastaa Eliase. Poté se zúčastnil kvalifikace na turnaj ATP ve Viňa Del Mar. V kvalifikaci nedal šanci Javieru Munozovi, Juanu Sebastiánu Cabalovi a Facundo Arguelovi. Svůj potenciál ukázal v hlavní soutěži, kde porazil Nicka Massůa a Thomaze Bellucciho. Ve čtvrtfinále nestačil na Carlose Berlocqa. Na dalším podniku ATP v Sao Paulu postoupil přes Gorana Tošiče a Diega Janquiera do finále kvalifikace, v níž nestačil na Rubéna Ramíreze Hidalga.

Na turnaji ATP v Buenos Aires vyhrál kvalifikaci. Porazil Diega Janquiera, Martína Alunda a Wayna Odesnika. V hlavní soutěži zdolal Frederica Gila. V osmifinále odešel poražen od Nicoláse Almagra. Na challengeru v Rabatu dohrál v úvodním kole na raketě Andreje Kuzněcova. Na challengeru v Marakéši postoupil přes Daniela Gimena-Travera a Jevgenije Donského do čtvrtfinále, ve kterém nestačil na Martina Kližana

Finále na okruhu ATP Tour[editovat | editovat zdroj]

Legenda
D – dvouhra; Č – čtyřhra
Grand Slam (0)
Turnaj mistrů (0)
ATP Tour Masters 1000 (0)
ATP Tour 500 (0–1 D)
ATP Tour 250 (2–1 D; 2–3 Č)

Dvouhra: 4 (2–2)[editovat | editovat zdroj]

Stav č. datum turnaj povrch soupeř ve finále výsledek
Finalista 1. červenec 2013 Hamburk, Německo antuka Itálie Fabio Fognini 6–4, 6–7(8–10), 2–6
Vítěz 1. březen 2014 Sao Paulo, Brazílie antuka Itálie Paolo Lorenzi 4–6, 6–3, 6–4
Finalista 2. květen 2014 Nice, Francie antuka Lotyšsko Ernests Gulbis 1–6, 6–7(5–7)
Vítěz 2. duben 2016 Casablanca, Maroko antuka Chorvatsko Borna Ćorić 6–2, 6–4

Čtyřhra: 5 (2–3)[editovat | editovat zdroj]

Stav č. datum turnaj povrch spoluhráč soupeři ve finále výsledek
Vítěz 1. březen 2018 Sao Paolo, Brazílie antuka (h) Argentina Máximo González Nizozemsko Wesley Koolhof
Nový Zéland Artem Sitak
6–4, 6–2
Finalista 1. srpen 2018 Kitzbühel, Rakousko antuka Itálie Daniele Bracciali Česko Roman Jebavý
Argentina Andrés Molteni
2–6, 4–6
Vítěz 1. březen 2019 Sao Paolo, Brazílie (2) antuka (h) Argentina Máximo González Spojené království Luke Bambridge
Spojené království Jonny O'Mara
6–4, 6–3
Finalista 2. červenec 2019 Bastad, Švédsko antuka Argentina Horacio Zeballos Belgie Sander Gillé
Belgie Joran Vliegen
7–6(7–5), 5–7, [5–10]
Finalista 3. březen 2021 Santiago de Chile, Čile antuka Španělsko Jaume Munar Argentina Máximo González

Itálie Simone Bolelli

6–7(4–7), 4–6

Finále soutěží družstev: 1 (1–0)[editovat | editovat zdroj]

Stav Č. Datum Soutěž Povrch Spoluhráči Finalisté Výsledek
Vítěz 1. 25.–27. listopadu 2016 Davis Cup
Záhřeb, Chorvatsko
tvrdý (h) Argentina Juan Martín del Potro
Argentina Leonardo Mayer
Argentina Guido Pella
Chorvatsko Marin Čilić
Chorvatsko Ivo Karlović
Chorvatsko Ivan Dodig
Chorvatsko Franko Škugor
3–2

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Federico Delbonis na anglické Wikipedii.

  1. Federico Delbonis na stránkách Davis Cupu (anglicky), přístup: 20201218a18. prosince 2020

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]